Poznámky k fragmentům

Představovat na tomto místě Rolanda Bartha je, pevně doufám, zbytečné. V několika následujících poznámkách se tedy soustředíme na Barthovu knihu Fragmenty milostného diskurzu (Fragments d’un discours amoureux), z níž předkládáme krátkou ukázku. I zde se však vkrádá pochybnost – není marné dodávat něco ke knize, kterou sám autor opatřil instruktivní předmluvou „Jak je udělána tato kniha“? Jsou tu nicméně témata, ke kterým se patří připojit několik vysvětlivek. Jedním z nich je nepochybně kontext, v němž kniha vznikla, intelektuální situace ve Francii v sedmdesátých letech dvacátého století a místo Rolanda Bartha v ní, dalším například některé obecnější předpoklady, které Barthes ve své předmluvě nerozvinul, či důsledky, ke kterým Barthova kniha inklinuje nebo které z ní lze vyvodit.

Ve francouzském myšlení sedmdesátých let stále ještě dominuje strukturalismus, avšak jeho vliv nelze srovnávat s dobou jeho vrcholné slávy, jíž byla druhá polovina let šedesátých. Ohniskem sporů již nejsou disciplíny jako lingvistika, literární kritika či antropologie, odkud strukturalismus ve Francii vzešel, diskuse se přesouvá na pole filozofie, a především historie. Mimoto se většina autorů ohrazuje proti nadužívání tohoto termínu, a je tedy otázkou, zda jde ještě vůbec o strukturalismus.

Na pořad dne se dostávají dvě hlavní otázky: historicita struktury a návrat subjektu. Problém vztahu struktury a dějin formuloval už Sartre v kritice Foucaultových Slov a věcí: Foucault zde provádí analýzu synchronních řezů věděním v určitých okamžicích (epistémé) a snaží se rekonstruovat transformace, které vedly od jednoho epsitémé k druhému. Sartre namítá, že je to likvidace dějin (struktury jsou v čase neměnné, nehybné a jejich transformace jsou vykládány na principu anonymních formálních přesunů, to jest s vyloučením iniciativy a odpovědnosti jedince či skupiny lidí), toho, co si pod tímto pojmem jako marxista představuje: dialektického vývoje. Hlavní impulz k usmíření strukturalismu a dějepisectví přichází v sedmdesátých letech z okruhu historiků revue Annales (článek F. Braudela byl ovšem publikován už v roce 1959). Je jím Braudelův pojem dlouhého trvání, který zavádí do historie zkoumání struktur měnících se jen velice pomalu, v řádech staletí.

Druhým tématem je otázka subjektu. Jde vlastně o opakování téže kritiky, obvinění z determinismu (struktura je formální systém vztahů bez místa pro tvořivou účast subjektivního činitele). Reakce na ni spočívá v postupné transformaci pojetí struktury jako dynamického, otevřeného systému. Nicméně tvořivý subjekt, spjatý tradičně s představou duchovní integrity jedince, je zde suplován tvořivou produktivitou struktury (například Barthova Radost textu).

Pro Rolanda Barthese jsou sedmdesátá léta dobou vrcholu slávy a popularity. Přednáší na École pratique des Hautes Études, spolupracuje s autory okolo časopisu Tel Quel, publikuje svá vrcholná díla (S/Z, 1970; Sade, Fourier, Loyola, 1971; Plaisir du texte [Radost textu], 1973; Roland Barthes par Roland Barthes, 1975). Na přelomu let 1976 a 1977 dosahuje jednoho z nejvyšších možných ocenění francouzského intelektuála, je jmenován profesorem na Collège de France (je pro něj zřízena zvláštní katedra „Sémiologie literatury“).

Zároveň, ještě na École pratique, vede od roku 1975 seminář na téma „milostný diskurz“. Sám Barthes o tom v jednom rozhovoru říká, že jej inspirovala všeobecnost tehdy poměrně nových a hojně frekventovaných pojmů diskurz a diskurzivita. Rozhodl se tedy se studenty na semináři analyzovat jeden typ diskurzivity, jímž je jazyk milenců, a jako materiál zvolil příkladné zpracování této látky, vášnivé lásky v literatuře – Goethovo Utrpení mladého Werthera. Výsledkem dvouleté práce na semináři se stala, po mnohých proměnách, kniha Fragmenty milostného diskurzu, kterou Barthes vydal v roce 1977.

Je to vrchol a zároveň i počátek konce Barthovy tvorby. Barthes je pro svou knihu (zčásti i pro své jmenování na Collège de France) terčem tvrdé a nevybíravé kritiky, a protože obecná popularita strukturalismu klesá, je tato vlna útoků poměrně masivní. Navíc v říjnu roku 1977 umírá Bathovi nejbližší osoba, matka. Podle svědectví nakonec podlehl právě tomuto kombinovanému a soustředěnému tlaku. Publikuje sice ještě několik knih, ale 25. února 1980 srazí Rolanda Bartha na ulici před Collège de France dodávka, a ačkoli zranění nebyla obzvlášť vážná, po měsíci umírá v nemocnici v Salpetriere. Z lékařské zprávy vyplývá, že hlavní příčinou úmrtí byla pacientova naprostá rezignace.

Přejděme však k několika poznámkám o vyznění samotné knihy. Nejprve je tu velice zvláštní pozice autorského subjektu. Barthes sám říká, že jeho hlavním cílem bylo vyloučit metajazyk, nejde tu tedy o „psaní o milostném diskurzu“, nýbrž o jeho předvedení v akci. Ne vždy se mu to daří zcela (srov. např. paragraf 2 hesla Chybění). Nicméně jsou to fragmentární komentáře, nikde není syntetizována výpověď o milostném diskurzu do nějakých hodnotících závěrů, a naopak krátké deskriptivní úseky jsou bohatě prokládány citací milostných textů nebo modelovou rekonstrukcí. (Osobní zájmeno „já“ v těchto modelových situacích odkazuje podle Bartha pouze k ilokuční pozici v dialogu dvou osob. Tato dvojice je ovšem programově desexualizována, „já“ i „druhý“ jsou mužského rodu.) V Barthově knize opravdu hovoří „milostný diskurz“, tato jedna specifická vrstva jazyka. Hovoří přerušovaně, zlomkovitě, ale jedině on je zdrojem tvořivé produktivity.

Přes tuto fragmentárnost je zřejmé, že před sebou nemáme nějaký nesourodý shluk citátů a improvizací, ale vzájemně provázanou síť, diskurzivní formaci. (Snad je to patrné i z naší ukázky, kde jsme se snažili vybrat jednotlivá hesla tak, aby více či méně odkazovala k druhým). Tento hypotetický celek, diskurz, není ovšem vnějším, fyzickým referentem jazykového vyjádření, nýbrž je produktem jazyka milenců. Jazyk tu tvoří svět, který nicméně stále zůstává na rovině jazyka.

Dostáváme se ke klíčovému momentu Barthovy knihy, a sice jeho pojetí pravdy. Již od doby Mythologií (poprvé publikovány 1957) Barthes postuluje pluralitu jazykových vrstev. Význam jazykového výrazu není dán jednoznačně referencí k nějakému objektu, ale jeho zapojením do kontextu jazykové vrstvy, ve které jej vnímáme, do její struktury, a je tedy dán diferenčně, vymezením vzhledem k sousedním výrazům. Změníme-li zaostření či měřítko, tedy přesuneme-li se do jiného diskurzu, může daný výraz nabývat zcela rozdílných významů (např. diskurz lingvistický a doslovný význam, diskurz poetický a metaforický význam). Celá tato konstrukce byla samozřejmě neustálým terčem kritiky – představuje totiž jednoznačné odmítnutí referenčního modelu pravdy (jako adekvace mezi výrazem a jemu odpovídajícím reálným objektem). Tím se ztrácí opora jednoznačných výkladů světa, jaký produkují různé ideologie či přesvědčovací strategie. Pravda se relativizuje, stává se funkcí jednotlivého diskurzu a při přechodu do jiného diskurzu podléhá transformaci (k podobným závěrům dospívají v téže době i Michel Foucault či Paul Veyne). Jazyk je tudíž, v celkovém pohledu, otevřený a produktivní autoreferenční sémiotický systém.

V čem spočívá hlavní přínos dané koncepce? Připomene nám jej jedna Nietzscheova poznámka, podle níž „pravda je jen ztuhlá a stará metafora“. Stejně tak by se jazyk, který by byl svázaný jednoznačnými referencemi s fyzickým světem, stal kupou ztuhlých a sterilních stereotypů. Svoboda imaginace tkví podle Bartha ve schopnosti jazyka zbavit se tohoto omezení.