Jak se stát velkým / velkou?

V této eseji se budu zabývat analýzou životopisů „velkých“ mužů i žen (zejména T. G. Masaryka, E. Beneše a Ch. G. Masarykové), tj. jedním z těch fenoménů české literatury 30. let 20. století, kterým dosud literární historie nevěnovala adekvátní pozornost. Vyčlenil jsem si desítku textů, jež utvářejí pestrou a z různých ohledů poměrně reprezentativní množinu materiálu. Jsou v ní zastoupeny tituly vydané Státním nakladatelstvím, soukromými nakladateli (např. Šolc a Šimáček), nakladateli, jejichž produkce se vyznačovala zřetelem k výchovné funkci literatury (např. Čin), neziskovou organizací (Společnost Československého Červeného kříže) i jeden titul vydaný vlastním nákladem. Jedná se jak o biografie, které byly později vydávány znovu (např. Jan Herben: Chudý chlapec, který se proslavil, 1930, 1947, 1990), tak o ty, jejichž životnost nepřesáhla meziválečnou dobu. Mezi autory těchto životopisů patří třeba známá osobnost politického i literárního života (zmiňovaný Herben), kritik i historik v oboru dětské literatury a inspektor národních škol na ministerstvu školství a národní osvěty v letech 1927–1939 (Jan Petrus), spisovatelka dívčích románů (Lída Merlínová) nebo řídící učitel v Kvíčovicích u Domažlic (Rudolf Svačina).

Klíčové otázky, které jsem si nad vybranými životopisy položil, formuluji následovně:

1) Projevuje se v nich některá soudobá ideologie?_1 Pokud ano, jakým způsobem?
2) Lze ve vybraném textovém materiálu vysledovat různé „rukopisy“ (v barthesovském smyslu; viz Barthes 1997)? Anebo se jedná o varianty „rukopisu“ jediného?
3) V čem spočívají rozdíly mezi reprezentací „velkých“ mužů a „velkých“ žen? Jsou s „velikány“ spojovány jiné hodnoty než s „velikánkami“?
4) Co je příčinou prudkého rozvoje žánru biografie ve 30. letech?

ŽIVOTOPIS

František Bulánek‑Dlouhán vyzdvihuje ve svém Úvodu do literatury pro mládež (1937) „beletrizované životy“ jako „četbu tím pozoruhodnější, čím tísnivější je doba“ (Bulánek‑Dlouhán 1937, s. 57). V té souvislosti oceňuje, že životopisná próza „opustila formu příležitostných publikací a začíná býti pěstována systematicky“ (tamtéž, s. 56).

Naopak F. X. Šalda nebyl „tímto novým žánrem zrovna nadšen“ (Šalda 1934–1935, s. 69) a upřednostňoval před ním „prostou biografii vědecky historickou“._2 Domníval se, že není možné „oživit“ jakoukoli figuru minulosti pouhým seřazením sebevětšího množství dokumentů o jejím životě, bez účasti „tajemné obraznosti ve službách životné pravdy“. V závěru svého krátkého článku dokonce přirovnal chystanou vlnu životopisů k biblické potopě: „Jak slyším, připravuje se na nás strašná potopa. Autoři i nakladatelé zařizují se již na seriovou výrobu zrománovělých životopisů. Nebude ušetřeno nikoho a ničeho a orgie hlouposti a nevkusu budou přenáramné. Bude se kýčařit, až se budou hory zelenat. Všichni básníci čeští od Máchy po Wolkra — Neruda, Němcová, J. V. Frič, nevím kdo všecko — všichni malíři, skladatelé, snad i politikové, hospodští a baráčníci, budou vytaháni z hrobu a rozstřiháni na líbivé panáčky a panenky, okolorované lacinými beletristickými omáčkami pro zábavu starých hloupých českých dětiček“ (tamtéž, s. 73).

Šalda prostřednictvím požadavku „životnosti“ neoddělitelně spjaté s „uměleckostí“ díla zaujímá v dobovém literárním poli pozici na opačném pólu než sériově vyráběné životopisy._3 Lze ovšem poukázat na logiku zisku, jíž se řídí snaha nakladatelů příslušných textů. Nelze však tuto logiku považovat za jedinou příčinu životopisné „potopy“. Nejen v oblasti životopisů politiků a jejich manželek, jíž se zde zabývám, vstupují do hry i další významné faktory.

Jedním z nich je „péče o jméno“, kterou Bourdieu (2010, s. 200) chápe jako akumulaci symbolického kapitálu. Pro naše účely si rozeberme následující ilustrativní příklad: nakladatelství Čin, jemuž se dostalo autorizace k postupnému vydávání Masarykových spisů, umístilo do závěru knižního vydání Herbenova masarykovského životopisu Chudý chlapec, který se proslavil (1930) apel na vytvoření Masarykova oddílu „ve všech soukromých, školních, spolkových a veřejných knihovnách“ a jeho vyplnění Masarykovými spisy. Vhodný podnět k dané aktivitě měla poskytnout oslava prezidentových osmdesátých narozenin. Tato oslava ovšem neměla mít povahu jednorázového významově vyprázdněného gesta, ale měla být vedena snahou o „poznání jeho myšlenek a naplnění našeho života jejich duchem“ (Herben 1930, s. 138), o trvalejší zakotvení Masarykova jména a hodnotového komplexu s ním spojeného v životě každého jednotlivce. Člen národního kolektivu měl přijmout závazek „odměnit se za neodplatitelnou námahu, kterou pro nás první president republiky vykonal a koná“, přičemž oprávněnost tohoto závazku v nakladatelském letáku legitimizují slova samotného Masaryka (bez uvedení konkrétního zdroje citátu) „nemyslím, že jsem za celou tu dobu světové války spal pořádně pět nocí“ (tamtéž). Vůdce národa je tu prostřednictvím symboliky oběti instalován do pozice blízké Kristu, zcela v souladu s dobově převládajícími způsoby reprezentace velikánů (srov. Pynsent 2008, s. 229–244; kap. Literární reprezentace T. G. Masaryka od osmdesátých let 19. století do padesátých let 20. století).

VÝSTAVBA NOVÝCH ČECHOSLOVÁKŮ

Recepční naivita dětského čtenáře, který zpravidla nechápe literární text jako fikci, ale čte jej jako nezprostředkovanou skutečnost,_4 svádí ideology k manipulaci jeho myslí prostřednictvím narativů s persvazivním potenciálem. Životopis určený dětem a mládeži se nemá odchýlit od prostoru vymezeného hegemonní ideologií;_5 podle Bulánka‑Dlouhána je jeho účelem „pomáhati četbou k výstavbě nových, karakterově silných, národně uvědomělých a hlavně prací budoucnost zajišťujících Čechoslováků“ (Bulánek‑Dlouhán 1937, s. 56).

Autoři prvorepublikových životopisů většinou čtenáře skutečně chtěli ovlivňovat. Například Lída Merlínová v Úvodu svého Muže na stráži (1936) píše burcujícím tónem: „Význam a vliv knihy je nesmírný. V její moci je změnit od základů povahu člověka a tím i jeho život. Uvědomují si to spisovatelé a nakladatelé?“ (Merlínová 1936, s. 5).

K naplnění žádoucího cíle ovšem mohlo dojít pouze za předpokladu určitého typu čtení. Starost o náležitý průběh tohoto aktu lze doložit přítomností Čtenářových záznamů o knize v závěru zmíněného životopisu:

… 1. Poznamenejte si jméno spisovatelky, název knihy, počet stran, cenu a nakladatele! V které sbírce kniha vyšla? Kdy jste ji četli?
2. Napište stručně životopis pana presidenta dra Ed. Beneše! Prohlédněte si při tom obrazy v knize!
3. Co všecko víte o spolupráci dr. Ed. Beneše s dr. T. G. Masarykem?
4. Jak spolupracoval dr. M. R. Štefánik s dr. Benešem a dr. Masarykem?
5. Co byla Maffie?
6. Poznamenejte si některý citát ze slov presidenta dr. Ed. Beneše!
7. V čem nám dává dr. Ed. Beneš příklad?
8. Co žádá dr. Ed. Beneš od mládeže?
(tamtéž, s. 77).

Čtenář si tedy z knihy nemá zapamatovat jednotlivé dekontextualizované elementy narativní struktury jako například charakteristiku Čechů coby „vážného a skoro smutného národa, který z krtčích hromádek dělá Cheopsovy pyramidy“ (tamtéž, s. 31), která by jistě sama o sobě mohla vést k svébytným úvahám. Naopak má udržet v paměti alespoň základní momenty velikánova životaběhu, přičemž mu jsou k dispozici jak textové, tak vizuální reprezentace (otázka 2), měl by umět kontextualizovat příslušnou osobnost v rámci diskurzu o velikánech (otázky 3, 4 a implicitně i 5)6 a odcitovat některý ze zásadních výroků příslušné autority (otázka 6). Poslední dvě otázky sice zdánlivě připouštějí možnost čtenářovy subjektivní interpretace, ale ve skutečnosti na ně Merlínová ve své knize explicitně odpovídá. Dodejme ještě, že zatímco setkání Beneše s Masarykem či Štefánikem jsou zde pojímána jako zásadní, Benešovo seznámení s budoucí manželkou Hanou patří spíše mezi události okrajového významu a do souboru osmi závěrečných otázek neproniká.

Pro účely ideologické indoktrinace mohli být využiti i čtenářovi nejbližší, zejména jeho matka. Například Pavel Čermák vyjádřil v úvodu a pro jistotu také v závěru svého životopisu Ch. Masarykové O ženě s hrdinským srdcem (1933) přání, aby se „vrátil zase starý krásný zvyk“ a aby „maminky po večerech vyprávěly dětem hrdinský příběh“ (Čermák 1933, s. 20). Podle něj se sice svět od dob, ve kterých byly lesy naplněny divou zvěří, změnil, ale bohatýři nevymřeli, „ba máme dnes i ženy — bohatýry — což starý věk neznal“ (tamtéž, s. 3). Nejen Čermák, ale třeba také Merlínová v úvodu Tatíčka Masaryka (1934) pojímá životopisy jako texty, které by měly v rodinných knihovnách nahradit pohádky, cestopisy či dobrodružné příběhy, nebo by alespoň měly dětské čtenáře od těchto žánrů odpoutat, protože se na rozdíl od nich vztahují k aktuálnímu světu. Podle Merlínové dokáže Masaryk plnit roli „smělého reka“, „hrdého cowboye“ i „bílého cestovatele džunglí“ zároveň a jeho příběh je proto „více než nejkrásnější pohádkou — protože je skutečností“ (Merlínová 1934, s. 7).

Prvorepublikové životopisy lze sice chápat jako médium státní ideologie, ale — na rozdíl od poválečného vylučování populární literatury a jejího nahrazování literaturou ideologicky nezávadnou (viz Janáček 2004) — tento nový žánr nedisponoval dostatečným množstvím mocenského kapitálu. Například uvedená představa Merlínové o funkci životopisu nebyla explicitně podpořena ani Masarykem, ani jeho archivářem V. K. Škrachem, který alespoň „do korektury nahlédl“ a „na řadu detailů upozornil“, jak je v knižním vydání uvedeno. Zůstává osobním stanoviskem autorky uveřejněným v paratextu vlastního díla, majícím podobu dopisu určeného „neznámému hochu a neznámé dívence“. Nakladatelství Šolc a Šimáček, které Tatíčka Masaryka vydalo, životopisy nijak neupřednostňovalo;7 v jejich produkci se ve třicátých letech objevují jak pohádky (Pohádky z celého světa, 32 svazků), tak i dobrodružné romány z Divokého západu (Americká knihovna, 17 sv.) a cestopisy (Sborník ilustrovaných cestopisů, 9 sv.).

Můžeme tedy doplnit tvrzení Pavla Janáčka, podle něhož se v meziválečném Československu „prosazovalo moderní pojetí literárního prostoru, akceptujícího populární beletrii jako součást národní literatury“ (Janáček 2004, s. 58), o následující tezi: přestože autoři životopisů známých osobností usilovali o navýšení vlastního symbolického a ekonomického kapitálu prostřednictvím pobídky československých rodin ke spolupráci na projektu „výstavby nových Čechoslováků“ formou pořizování příslušných knih a jejich recipování náležitým způsobem, tento projekt nebyl právě ze strany známých osobností mocensky podpořen, a proto jeho výstupy nedokázaly v rámci příslušného segmentu literárního pole zaujmout hegemonní pozici._8 To ovšem neznamená, že by životopisy vůdců jako svébytná součást „literatury pro lid“ nepřispěly k výraznému ovlivnění „literatury lidové“, přesněji k její ideologizaci ve druhé polovině 30. let._9 Jako příklad můžeme uvést špionážní příběh Cirkusák Vincek, pes Matyáš a opička Brunhilda (1937) napsaný Janem Drdou (pod pseudonymem Áda Vlach), ve kterém je tematizováno ohrožení republiky nacistickým Německem.

MORFOLOGIE ŽIVOTOPISU

Podle Bulánka‑Dlouhána musí být výrazové prostředky literatury pro mládež „slovně jednoduché a obsahově konkretní“, aby odpovídaly „myšlenkové a vnímací rozloze dítěte“ (Bulánek‑Dlouhán 1937, s. 5). Narativní struktura životopisu určeného mládeži je zpravidla složena z řady sekvencí, které jsou uspořádány chronologicky_10 a odpovídají tak vývoji sledované osoby od narození až po splnění životního poslání (např. obsazení prezidentského postu u Masaryka). Tímto momentem životopis většinou končí. Přestože to není pravidlem, pohled do knihy Rudolfa Eliáše T. G. Masaryk (1937) objasňuje klíčový význam zmíněného bodu. Eliáš sice sleduje Masarykův osud až do okamžiku jeho pohřbu; z období Masarykova života po prezidentské inauguraci však vybírá pouze jeho těžké onemocnění v roce 1921, rezignaci na úřad prezidenta v roce 1935 a smrt o dva roky později. Signifikantně tu tedy schází jakákoli zmínka o Masarykových politických krocích v roli prezidenta republiky._11

Nejen závěrem („získáním trůnu“) připomíná narativní struktura životopisu vzorec kouzelné pohádky, jejž vypracoval Vladimir Propp (Morfologia skazki, 1928). Na následujících stránkách nastíním po jeho vzoru morfologii životopisu, která si neklade nároky na úplnost, spíše chce ilustrovat sadu elementů, obsažených v různých variantách ve většině životopisů (respektive ve většině z těch, které jsem analyzoval), bez ohledu na to, o kterém velikánu (či velikánce) se právě vypráví. Mělo by se prokázat, že snaha Čermáka nebo Merlínové (a mnoha dalších)_12 ovlivnit „literaturu lidovou“ nezůstala u deklarací, ale projevila se značnou strukturní podobností životopisů ze 30. let na jedné straně a pohádek na straně druhé.

Číslo v závorce odkazuje ke konkrétní biografii, uvedené v seznamu literatury. Pokud je to možné, pojmenování příslušného motivu_13 přejímám od Proppa.

I. ČASOVĚ PROSTOROVÉ URČENÍ (Propp: výchozí situace, prvek 1)
1. „Dnes už to ví každý a vědí to i děti, kde leží Hodonín. Město je to starobylé, ale starobylých památek je v něm pramálo. Leží na pravém břehu Moravy a na levém břehu začínaly již Uhry. V bojích mezi Čechy a Maďary byl Hodonín vždy na ráně.“ (3)
Již místem narození je velikánovi předurčeno střetnout se s jedním z nepřátel národa.

2. „Och, Tomáš miloval tyto slovácké roviny jižní Moravy. Nechápal, jak lidé mohou žíti v horách, kde je málo slunce v těsných údolíčkách a žádný rozhled do nesmírných dálek.“ (5)
Potřeba „rozhledu“ se později projeví velikánovým přesáhnutím vymezeného časoprostoru rodného kraje.

II. SLOŽENÍ RODINY (Propp: výchozí situace, prvek 2a)
1. „Tomášův otec byl zlaté srdce, který kromě své ženy a dětí znal jen tu boží venkovskou přírodu, bez níž by byl zemřel. Rozuměl lukám, polím, stromům a zvěři více než lidem, a protože z celé duše nenáviděl službu u panstva, léčil svůj vzdor přírodou, jíž věnoval celou svou prostou a nevýmluvnou lásku selského nevolníka.“ (5)
Rodiče velikána instinktivně touží po svobodě, ale jejich odpor vůči panstvu nemá povahu přímého konfliktu a spíše přechází v sublimační strategii.

2. „Kdo tehdy pomyslil, jaké to svaté dítě, jakého příštího Mesiáše českého lidu vine chudá rodička ke svým prsům?“ (8)
Velikánova životní pouť začíná na spodní příčce společenské hierarchie. Jeho vzestup zpočátku není okolím očekáván.

3. „Kde byly kořeny té její neobyčejné mravní pevnosti? Snad zdědila mnoho z ní po svých předcích. Pocházela ze staré evangelické rodiny, která před mnoha lety opustila vlast, aby se nemusila zříci své víry, Garriguové pocházeli z jižní Francie. Tak jako Komenský a jiní Čeští bratří museli se vystěhovat před útiskem vítězné strany katolické, tak i předkové paní Masarykové unikli do Německa, pak do Dánska a konečně zakotvili v Americe. Bloudili raději světem, než by zradili své svědomí a svou víru.“ (1)
Pokud se velikán nenarodí v českých zemích, je zdůrazněna analogičnost jeho pozice, případně pozice jeho rodu ve vztahu k některému českému velikánu (zde Garriguové — Komenský).

III. BUDOUCÍ HRDINA: RYCHLÝ RŮST (Propp: výchozí situace, prvek 11)
1. „Tomáš se usmívá — Vzpomíná. Není to dlouho, ještě loni si zahrál naposled na zbojníka. Byl ovšem náčelníkem.“ (5)
Velikán se stává přirozeným vůdcem už v dětském věku. Brzy se začíná od svých vrstevníků odlišovat.

2. „Bylo to opravdu zvláštní, že Tomáš zde nemohl nalézti žádného opravdového přítele. Snad tím byla mnoho vinna kniha ‚Tvářeznalství‘.“ (5)
Jednou z příčin tohoto odlišení může být např. velikánův zájem o aktuální vědecké otázky, které se snaží specifickým způsobem zodpovědět. Například testuje validitu fyziognomických tezí Johanna Kaspara Lavatera na svých spolužácích — k jejich nelibosti.

IV. BUDOUCÍ HRDINA: DUCHOVNÍ KVALITY (Propp: výchozí situace, prvek 13)
1. „Edvard Beneš je malý, ale má samé jedničky a je premiantem.“ (4)
Velikán může disponovat fyzickým handicapem, ale překonává jej přičinlivostí, pilností a svědomitostí.

2. „Mezi svými druhy byl oblíben. Vyjádřili se o něm později: ‚Byl to veselý hoch a dobrý kamarád, žádný žert nezkazil, měl smysl pro humor, nebyl dříč ani šplhavec…‘“ (4)
Pracovitost ovšem vyvažuje smyslem pro humor, proto jej můžeme vymezit vůči „dříčům“, kteří se až příliš koncentrují na výkon, a „šplhavcům“, již nadřazují dlouhodobý cíl rozvinutí vlastního intelektu momentálnímu uznání autoritou.

3. „Učil se životnímu optimismu [od Francouzů během pobytu v Paříži — pozn. L. B.] a je mu věren do dneška.“ (4)
V případě potřeby může velikán dosavadní způsob myšlení změnit. Především nedisponuje žádnými negativními vlastnostmi, které bývají obvykle připisovány české povaze, jako např. pesimismus, provincialismus či závistivost.

4. „Jeho nejdražšími hrdiny byli Hus a Žižka.“ (4)
Prostřednictvím četby velikán nachází své vzory. Jsou jimi výhradně zástupci reformační tradice (zejména Hus, Žižka a Komenský).

V. BUDOUCÍ HRDINA: VÝTRŽNICTVÍ (Propp: výchozí situace, prvek 14)
1. „Doneslo se to k řediteli gymnasia, že Masaryk odpírá chodit ke zpovědi. [Ředitel si jej zavolá a řekne mu, že sám těm „hokusům pokusům“ nevěří, ale jako úředník musí plnit předpisy. Masaryk může jednat samostatně, až nebude žákem. — pozn. L. B.] – Kdo jedná proti svému přesvědčení, odpověděl Masaryk, je darebák.
Ředitel zesinal a vrhl se proti Masarykovi, chtěje ho uhodit. Masaryk však nebyl nadarmo Slovák. Mrštně chopil u kamen pohrabáč a postavil se před ředitele.“ (3)
Velikánovo odpírání poslušnosti (např. církevní, státní) autoritě není motivováno nedostatkem respektu, ale schopností obnažit lživost těch postojů, jež příslušná osoba zastává (viz ředitelovo přiznání). V oblasti teologie má na Masarykův názorový vývoj největší vliv páter Satorie, který mu byl podle Herbenova podání „drahou osobou“, ale jako strhující kazatel a zároveň otec mnoha nemanželských dětí rovněž „odstrašujícím příkladem, z něhož čerpal nenávist k mravnímu jezovitismu a k soustavě dvojí pravdy“.

VI. BUDOUCÍ HRDINA: ZDRAVÝ ŽIVOTNÍ STYL (u Proppa se nevyskytuje)
1. „Dlouho do noci vysedával u svých knih […] Poznal brzy, že je nutno ztracenou sílu obnoviti. K tomu za nejlepší prostředek pokládal tělocvik a sport.“ (7)

2. „Jdeš s ním po ulici, rozmlouváme o českých dějinách, o krásném písemnictví — tu najednou příkop napříč ulice… vyhledáš přechod, a universitní profesor hup přes příkop. A ty ostaneš proti němu pozadu jako starý podagrista!“ (3)

3. „Zachovávala prostotu a skromnost v šacení a stravě, aniž by zanedbala čistý, slušný vzhled a požadavky hygienické, správné výživy.“ (2)

4. „Kdyby měl aspoň nějakou slabost jako my. Ale Masaryk přestal od své návštěvy u Lva Nikolajeviče Tolstého roku 1887 a 1888 pít víno (zásobu, kterou měl ve sklepě, daroval mně), nekouřil, nehrál v karty, nechodil do hospody — vždy jen doma při psacím stole nebo na čerstvém vzduchu.“ (3)
Velikán potřebuje po namáhavé duševní práci („při psacím stole“) věnovat čas svému tělu („na čerstvém vzduchu“) — rád si zahraje třeba „anglickou sportovní hru“ tenis, čímž rovněž vyjádří své politicko‑ kulturní sympatie. Pokud není přirozeným zastáncem zdravého životního stylu, nevyhnutelně se v narativu vyskytne osobnost, která se stane iniciátorem změny v této oblasti (viz setkání Masaryka a Tolstého). Nekouří, před alkoholem dává přednost sklenici vody, mléka nebo limonády, jeho strava je „prostá a skromná“ (např. v ní mohou chybět moučníky).

VII. POMOCNÍK — ZPŮSOB ZAČLENĚNÍ do PRŮBĚHU DĚJE (Propp: funkce 84)
1. „‚Mamičko, hleď, jak jsou velicí!‘ A oni [Fügner a Tyrš — pozn. L. B.] opravdu byli v té chvíli velicí. Renatina [Renaty Tyršové — pozn. L. B.] mamička, paní Fügnerová, to skutečně také cítila. A slzy ji polily. Slzy hrdosti, slzy šťastné, oprávněné pýchy: jeden z těch velkých byl její muž.“ (6)

2. „Masaryk se zasnoubil s Charlottou Garriguovou v Lipsku roku 1877. Láska mezi nimi se vyvinula, když četli společně Byrona, spis Johna Stuarta Milla O poddanství žen a Buckleovy Dějiny civilisace v Anglii.“ (3)

VIII. POMOCNÍK — ZEVNĚJŠEK (Propp: funkce 86)
1. „Byla to krásná štíhlá dáma s hlubokýma šedomodrýma očima a hustými plavými vlasy. Více však než krása tělesná okouzlila Masaryka krása duševní.“ (1)
V určitém momentu se velikán seznamuje se ženou. Fyzická přitažlivost sice hraje v jejich vztahu určitou roli, ale podstatnější je ženino rozpoznání muže coby velikána a přijetí vlastní pozice po jeho boku. Velikánku poznáme tak, že je schopna se svým mužem duševně souznět (např. při společné četbě).

IX. POMOCNÍK — SCHOPNOSTI POMOCNÍKA (Propp: funkce 89)
1. „V jejím statečném srdci našel Masaryk oporu a posilu k dalším zápasům. Poslechl dobré její rady. Neodešel od nás — vytrval a zvítězil! — Jaké štěstí pro národ!“ (1)

2. „Býti ženou ministra zahraničních věcí, to je tvrdá služba: pracuje za tři osobní sekretářky, vyřizuje soukromou korespondenci a množství záležitostí, nač by sám se svým omezeným časem nestačil; spolu pracuje o jeho literární práci; je denně vlídnou hostitelkou a denně přijímá mnoho lidí, které on sám nemůže přijmout. A v diplomatických a politických salonech je plavou, krásnou ženou velkého stylu […] vysoký diplomatický svět jest jen službou… neboť pravé štěstí ženy je v úplném opaku: v ústraní, v tichém a vzácném společenství dvou, v tom, býti pouhou ženou svého muže…“ (4)

3. „Svou pronikavou schopností chápat hudební díla, hloubkou svého srdce a ne naposled duševní příbuzností dovedla právě ona později poznat a pochopit Bedřicha Smetanu tak plně a v mnohém směru nově, že mu nejen porozuměla jako nejlepší naši badatelé, ale i lépe.“ (2)

4. „Cítila vždy hluboký soucit s každým trpícím. Chudina poblíž jejího bytu dobře ji znala. Měla stále seznam ‚svých‘ chudých, které navštěvovala ve vlhkých podzemních bytech, přinášejíc jim pravidelné peněžité dary.“ (1)
V Proppově terminologii bychom nejspíše k roli ženy nalezli odpovídající pojem ve slově „pomocník“. V krizových situacích (např. v době hilsneriády) dokáže povzbudit manželovu dočasně oslabenou vůli. Umí být „krásnou ženou velkého stylu“, ale lépe se cítí v ústraní. Pokud je sama velikánkou, může vyniknout v některé z oblastí přístupných ženám (např. umění, charita).

X. ŠKŮDCOVSTVÍ — FORMA ŠKŮDCOVSTVÍ (Propp: funkce 47)
1. „Byl to nerovný boj vznikajícího realismu se starým romantickým světem. Neboť tento starý svět měl v rukou moc, kterou trestal odpůrce Rukopisů. […] Taková byla tehdy zuřivost, že jeden občan ve východočeském městě dal svému psu jméno Masaryk.“ (3)

2. „Sotva její muž unikl do ciziny a započal tam svůj smělý zápas proti Habsburkům, stíhala ji rána za ranou. Rakouské úřady týraly ji výslechy, prohlídkami domu, najatí vyzvědači střežili stále její byt. Chvíli neměla pokoje. Zlomyslní lidé psali zmučené paní výsměšné dopisy a posílali jí do domu neurvalce, aby prý jí vzali míru na rakev. Ale to všechno by se bylo sneslo, kdyby nebylo ještě bolestí jiných! Dceru Alici odvedli jí do vězení, syna Jana vzali na vojnu a poslali daleko do Uher — a nad hrobem druhého nedávno zemřelého syna Herberta sotva rov zaschl.“ (1)
Na rozdíl od kouzelných pohádek, jimiž se zabývá Propp, není v životopisech ze 30. let nepřítelem konkrétní bytost či zvíře (např. drak), ale politický režim, zastupovaný např. zuřivými reakcionáři, anonymními byrokraty, vyzvědači a „zlomyslnými lidmi“. Tohoto „škůdce“14 velikán díky neúnavné práci („řídí plán celého boje“, „je všude, kde je ho třeba“, Svačina 1929, s. 12) poráží.

VELKÉ VYPRÁVĚNÍ O VELIKÁNECH_15

Velikán se v průběhu svého života setkává nejen se ženou, která se později stane jeho manželkou, ale také s dalšími velikány. Obvyklé je rovněž zaplňování modelovaného světa prostřednictvím vypravěčových připomínání dalších členů českého Pantheonu._16

Například v tyršovském životopise Jana Petruse A vyšel rozsevač… (1932) se interpretace vzniku husitské revoluce jako reakce celého českého národa na Husovo upálení („Jako jeden muž stál celičký národ, mravný v svém srdci a silný tělem“, Petrus 1932, s. 4, kurzíva JP) stává pro jednoho z posluchačů učitelova výkladu — slaboučkého hocha Miroslava — celoživotním závazkem překonat vlastní fyzickou slabost. Protagonista se vzápětí ve své podkrovní světnici zasněně zahledí do dáli a spatří hned trojici velikánů — Husa, Žižku a Komenského, „jimž rovných je málo v dějinách všech lidí… Jiní jich nemají — ale máme je my!“ (tamtéž, s. 9) Úsilí vyrovnat se těmto osobnostem se studentovi jeví jako vlastenecká povinnost: „Jako Žižka žít, a jako Hus umírat, to musí umět z Čechů každý!“ (tamtéž)

Celá úvodní kapitola Petrusova textu je uvozena Masarykovým výrokem „Život dobře žitý je nejkrásnější báseň světa“ ve funkci motta. A Masaryk se objevuje také na konci této biografie — její poslední kapitola zobrazuje návrat „starce bělovlasého […] ale svěžího, přímého jako pravého sokola“ (Petrus 1932, s. 188) do vlasti v roce 1918. Petrus v závěru rovněž cituje Masarykův dopis vdově Renatě Tyršové, ve kterém jsou jím založené legie pojaty jako ztělesnění Tyršovy sokolské myšlenky.

Masarykova politika z dob Velké války je tedy v tomto „velkém vyprávění“ nemyslitelná bez Tyršova působení,_17 které zas bylo motivováno třemi vzory — Husem, Žižkou a Komenským. Výklad českých dějin založených na střídě velikánů pak ústrojně pokračuje v životopisech Edvarda Beneše. Zmíněná linie velkých mužů a jejich žen je navíc ve světovém kontextu něčím výjimečným a představuje zásadní legitimizační argument pro existenci „malého národa“. Jak vidno, narativní struktura uvedeného životopisu obsahuje nacionalistické a mesianistické prvky dobového dominantního diskursu._18

ŽIVOTOPISEC

Jakou pozici má v nastíněném kontextu autor životopisu? Jsou jednotlivé biografie, například masarykovské, zcela zaměnitelné, nebo lze podle určitých prvků připsatelných subjektivitě implikovaného autora rozlišit různé „rukopisy“? Pokud jde o výběr a uspořádání motivů, tedy o rovinu narativní struktury, rozdíly mezi životopisy jsou vskutku zanedbatelné a obvykle vyplývají například z odlišného rozsahu srovnávaných knih. Určitých diferencí si naopak lze všimnout v oblastech interpretace a konotace.

Odlišnou interpretací míním připsání různého významu totožné příhodě. Za příklad poslouží motiv krádeže Masarykových knih jeho vídeňskými spolubydlícími v době, kdy se ve městě učil zámečníkem. Zatímco navazující sekvence je v životopisech obligatorní (Masarykův odjezd z Vídně), pro výklad příčin daného činu je životopisci vyhrazen svobodný prostor. Lída Merlínová jej v Tatíčku Masarykovi připisuje chudobě zlodějů: [Masaryk] „nepodezříval svého spolubydlícího, že by knihy byl ukradl z touhy po vědění. Nikoliv! Ukradl knihy, aby je prodal“ (Merlínová 1934, s. 53). Naopak Joža Toucová‑Mettlerová načrtává ve stejnojmenné kapitole sborníku Naši velikáni jednoduchou opozici „čestné, poctivé“ Slovácko versus „odporná“ Vídeň. Jak sociálně, tak nacionalisticky a protirakousky zaměřenou interpretaci je možné zahrnout pod rámec dominantního diskursu, nicméně soubor podobných voleb mezi různorodými možnostmi utváří něco, co bychom mohli nazvat „světovým názorem“ implikovaného autora (Borovička 2010).

Rovněž konotační význam (viz např. Machová — Švehlová 2001) přisuzovaný určitému slovu souvisí se zkušeností daného jedince s aktuálním světem. Například závaznost zobrazení Masaryka jako krásného muže přece jenom připouštěla jisté individuální odchylky — zatímco Josef Herben tuto krásu spojuje s „bujarostí, mladostí, pružností a elegancí“ univerzitního profesora (Herben 1930, s. 50), Lída Merlínová ji sice v Benešově životopise Muž na stráži vztahuje ke stejné Masarykově roli, ale vybírá poněkud jiné vlastnosti („velikost, štíhlost, prostota, tichost, klid, věcnost“) a navíc expresivním způsobem popisuje specifické detaily („nejušlechtilejší a nejkrásnější tvář na světě“; „krásné, velké, bílé ruce“) — viz Merlínová 1936, s. 25.

Jako zdůraznění vypravěčovy (a implicitně autorovy) odpovědnosti za aktualizaci ustálené narativní struktury životopisu můžeme vnímat vyprávění v první osobě. Především v průběhu Herbenova životopisu Chudý chlapec, který se proslavil se vyprávěcí situace výrazně mění — ve chvíli, kdy se Masaryk stává profesorem, se začíná objevovat „já“ v roli obdarovaného zásobou vína, důvěrníka Masaryka nebo jeho ženy atd.

EUGENIKA

Závěrem se pokusím nabídnout odpověď na otázku po příčinách životopisné „potopy“ ve 30. letech. Stále naléhavěji pociťovaná krize státní integrity v souvislosti se vzrůstem německého i slovenského nacionalismu přispěla v české společnosti ke zvýšení významu přikládanému různým reformismům slibujícím zvýšení šancí „malého národa“ vzdorovat nepřátelským ideologiím. Jedním z výrazných představitelů těchto reformních hnutí byla tzv. eugenika, kterou můžeme definovat jako „péči o zdravé založení a zdravý vývoj každého člověka se zřetelem ku prospěchu národního celku“ (Růžička 1923b, s. 7)._19 Rétorika eugeniky mohla díky své popularitě rezonovat i v analyzovaných životopisech;_20 nás nyní budou zajímat některé shody týkající se konceptualizace velikána, respektive v eugenické terminologii „génia“.

Masarykův a Benešův selský původ vyhovuje Růžičkovu pojetí venkova jako „zřídla, z něhož se obrozuje národ, a to nejen početně, nýbrž i co se týká nadání“ (tamtéž, s. 21); jejich pracovitost a cílevědomost je zcela v souladu s eugenickým postulátem „docílit co největší možné zdatnosti tělesné i duševní“ (tamtéž, s. 3), stejně jako jejich vyznávání zdravého životního stylu (např. vyhýbání se alkoholu).

Všichni ovšem nejsou stejně zdatní jako zmínění vůdci národa. Ani géniův potomek nemá jaksi předem zajištěn osud rodiče, protože dědičnost génia je „téměř rovná nule“ (Růžička: 1923a, s. 412)._21 Z hlediska eugenického jsou však pro národní celek „všechny stavy stejně důležité, stejně nezbytné, každý pomáhá svou činností udržovati celek“ (Růžička 1923b, s. 3–4). Každý jednotlivec by měl především dbát základních eugenických principů, jež se pozoruhodně shodují s hodnotovou strukturou životopisů. Role génia v národě je výjimečná a nezastupitelná, protože právě na „jakosti vedoucí třídy“, nikoli na formě státního zřízení, závisí „osud“ národa (Růžička 1923a, s. 598). O geniálních ženách Růžička nepíše a vůči emancipaci žen se vymezuje, protože ta „nesporně zaviňuje pokles porodnosti a snížení instinktu péče o dorost“ (tamtéž, s. 669). Ani to však není v rozporu s biografiemi, protože v těch ženy, včetně „velké“ Charley Masarykové, plní především funkci pomocnic svých mužů.

ZÁVĚRY

Odpovědi na otázky položené v úvodu je možné formulovat následovně, přičemž zdůrazňuji nedefinitivní a předběžnou povahu následujících tezí:

1. Řada prvků dobové dominantní ideologie (např. adorace „vůdců“, odkazy na tradiční mytologické figury české historie, koncepty selství a dělníka apod.) nabývá ve sledovaných životopisech podoby charakteristik velikána vyplývajících z jeho činů, případně explicitně vyslovených ústy vypravěče (např. Masarykova pracovitost u Svačiny), nebo některého obyvatele fikčního světa (např. rozpoznání Tyršovy velikosti jeho pozdější ženou v Petrusově životopise). Rovněž konceptualizace časoprostoru je v některých případech propojena s ideologickým rámcem (např. Herbenovo pojetí Masarykova rodiště). Důležité je také uspořádání jednotlivých sekvencí, jehož funkcí je poukázat na kontinuálnost protagonistovy životní strategie. Čtenář by po přečtení životopisu měl být schopen formulovat (viz Merlínové otázky k četbě) předpoklady úspěchu velikána (vytrvalé zastávání určitých hodnot), přičemž by ho předestřená možnost realizace „českého snu“ (např. syn chalupníka Edvard Beneš se stal prezidentem republiky) měla motivovat ke snaze velikána napodobit.

2. V rámci „velkého vyprávění“ o velikánech lze subjektivní rukopis pojímat jako soustavu voleb v oblastech interpretace a konotace připsatelných příslušnému implikovanému autorovi.

3. Soubor hodnot zosobněných velikánem se výrazně neliší od hodnotového systému spjatého s velikánkou. Role ženy v životopisech odpovídá dobově převažujícímu konzervativnímu modelu; žena se raději pohybuje ve vlastním bytě než na veřejnosti a chce být především matkou a oporou svému muži._22

4. Jednou z příčin rozvoje žánru biografie je popularita eugenické rétoriky, která v krizové atmosféře 30. let zdůrazňuje především roli velikánů, ale také nutnost sebezodpovědnosti každého člena národního kolektivu.

Výstup projektu Vnitřních grantů Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze 2013.

POZNÁMKY

_1
Za užitečnou definici ideologie považuji kategorizaci vypracovanou Slavojem Žižkem: ideologie jako komplex idejí (teorie, přesvědčení, víry, argumentační strategie); ideologie ve své vnějškovosti (tj. materiálnost ideologie, ideologické státní aparáty atd.) a nakonec nejhůře postižitelná doména, „spontánní“ ideologie, která působí přímo v jádru sociální „reality“ jako takové (Žižek 1994, s. 9).

_2
V jednom z předchozích ročníků Zápisníku ostatně kladně zhodnotil první dva díly masarykovské monografie Zdeňka Nejedlého, kterou od životopisné prózy důrazně odlišil: „Při Nejedlého životopisném umění nesmíš myslit ani na vteřinu na ten zrůdný polotvar, kterým je zrománovělá biografie, jak ji uvedl do módy Maurois, nebo na anekdotickou biografii Ludwigovu. Nejedlému jde o vědecko‑historickou monografii vůdčí osobnosti“ (Šalda 1932–1933, s. 109).

_3
Obecně k protikladu mezi „vymezenou výrobou“ (umění pro umění) a „výrobou ve velkém“ viz Bourdieu 2010, s. 166–171. Rovněž je potřeba dodat, že Mauroisovu variantu žánru, kterou Šalda konfrontuje s českými životopisy (např. Drnákovým nebo Humbergerovým), lze chápat jako součást „vysoké“ literatury, na rozdíl od děl interpretovaných v této eseji.

_4
K tomu srov. pojem „kvazipragmatická recepce“ (Stierle 2001, s. 212).

_5
Pro definici „hegemonie“ viz Gramsci 1949.

_6
Nikoli např. v rámci českého diskurzu o světové válce, o čemž svědčí třeba zřetelné upozadění legionářů.

_7
Můžeme ovšem konstatovat, že faktor nakladatele (tj. např. kniha vydaná renomovaným nakladatelstvím, anebo vlastním nákladem) nemá zřetelný vliv na podobu narativní struktury životopisu. Nicméně by bylo podnětné analyzovat dotační politiku státu ve vztahu k určitým nakladatelstvím, případně konkrétním životopiscům.

_8
Jako mocenské opory životopisů lze nicméně chápat školu a veřejnou knihovnu. Ilustrativním příkladem budiž citát z recenze Františka Rojky na Petrusova Muže činu, uveřejněné v časopise Česká osvěta, v níž je potenciální kritická distance vůči posuzovanému dílu zcela potlačena: „Autor kreslí tu životní dráhu Benešovu od dětství až do volby presidentem. Ukazuje, jak jeho houževnatost, rozhled, bystrost, pronikavost zvítězily nad mnohými překážkami, které se stavěly do cesty osvoboditelskému dílu. Lásku k národu projevoval vždy vytrvalou prací. Jest mužem vědy a práce, apoštolem demokracie, míru a humanity, hlasatelem vznešených ideálů národních a lidských. Jest třeba, aby jeho nezdolná energie a pracovní metoda se stala nám všem vzorem. Do všech knihoven“ (Rojka 1936, s. 37–38).

_9
„Lidová literatura“ je podle Janáčka „komerčně šířená zábavná literatura bezprostředně odvislá od imaginace, vkusu a potřeb publika“, zatímco „literaturu pro lid“ charakterizuje jako „poučnou či agitační, vznikající pod patronací vzdělaných kruhů, církví, státu, různých politických hnutí, často vyjadřující jejich dílčí ideologické zájmy“ (Janáček 2004, s. 46).

_10
Občasné vypravěčovy anticipace vyplývají z komunikační situace: bytost, ke které se referuje, již není např. neznámým fotbalistou a čtenář si je toho vědom. Např. zranění sextána Edvarda Beneše proto z tohoto pohledu nabývá osudových rozměrů: „Stal se členem Slavie a ve slavistickém dresu kopal do míče na pravém křídle. Když byl v sextě, přerazil mu soupeř back nohu […] i tato nehoda měla svůj tajemný význam pro budoucnost, neboť kdyby jí nebylo, byl by býval ve válce odveden, a kdo ví, jaké osudy by ho stihly v rakouské uniformě…“ (Merlínová 1936, s. 18).

_11
Obraz Masaryka v podobě masově šířené statické entity (viz např. „Takový byl, jest a bude vždy náš Tatíček Masaryk“, Svačina 1929, s. 9) je možné charakterizovat jako simulakrum (viz Baudrillard 2010).

_12
Srov. např. tvrzení Štěpána Poláška‑Topola v jeho brožuře Česká literatura pro mládež: „Zjistil jsem statisticky za dobu tří let 1927–1929, že pohádky tvořily 28% veškeré literatury pro mládež, což je neúměrně mnoho. V poslední době se poměry značně změnily a přílišná záplava pohádek se zmírnila, což je též úspěchem kritiky, která již delší dobu odsuzovala tento nezdravý zjev“ (Polášek‑Topol 1937, s. 28).

_13
A. N. Veselovskij rozlišuje „motiv“ a „syžet“: „Série motivů je syžet. Motiv přerůstá v syžet.“ „Syžety procházejí variacemi: do syžetů pronikají jisté motivy, nebo se syžety navzájem kombinují.“ „Syžetem rozumím téma, v němž se rozpřádají různé situace — motivy“ (cit. dle Propp 1999, s. 21).

_14
V již citovaném úvodu k masarykovskému životopisu Lídy Merlínové je Rakousko‑Uhersko pojato jako „lítá saň o mnoha hlavách, chrlících oheň“, tedy jako klasický škůdce z pohádek.

_15
„Grand récit“ použil jako pojem Jean‑François Lyotard ve své knize La condition postmoderne (1979).

_16
V Herbenově životopise je dokonce konceptualizován vztah českého (Masaryka) a zahraničního velikána (Wilsona). Masaryk tu vystupuje v roli nositele jediné správné interpretace habsburské otázky, s níž se také Wilson po jeho intervenci ztotožní: „Masaryk otevřel presidentovi oči na habsburskou dynastii. Nejen Wilson, nýbrž i jiní politikové nepohlíželi správně na tento rod. Jak byl Masaryk vítán, dosvědčuje okolnost, že president Wilson ho při rozchodu vyzval, aby mu sděloval vždy své názory o věcech, které budou právě časové“ (Herben 1930, s. 115).

_17
Zajímavý rozbor ideových souvislostí mezi Tyršem a Masarykem podal Emanuel Chalupný v knize Přední tvůrcové národního programu: Jungmann, Havlíček, Tyrš, Masaryk (1921).

_18
Ten analyzoval Robert B. Pynsent v eseji Masarykova Cesta demokracie aneb demokratický národněsocialistický ideál (Pynsent 2008, s. 201–228). Pojem diskurz používám ve foucaultovském smyslu (viz např. Foucault 1994).

_19
Texty Vladislava Růžičky tu hrají roli ilustrativního příkladu českého eugenického myšlení. Cílem této práce není analyzovat rozdíly mezi jednotlivými pojetími české eugeniky. K eugenickým teoriím v komparativní (středoevropské a jihoevropské meziválečné) perspektivě viz Turda — Weindling 2007, českému kontextu je zde věnována stať Michala Šimůnka.

_20
Kromě jiných diskurzů (např. sociálního darwinismu).

_21
Výchovu Masarykových vlastních dětí pod osobním dohledem velikána tematizuje ve svých životopisných povídkách Arnošt Caha (1932). 22 Avantgardní model popsala např. Libuše Heczková v hesle Civilizovaná žena (Vojvodík — Wiendl 2011, s. 99–103). Upozorněme však na prostupování obou modelů v životopisech, vyplývající zejména z privilegovaného postavení velikánky mezi ostatními ženami — např. kultivace těla podle nových zásad hygieny není vlastní jen „civilizované ženě“, ale také Ch. G. Masarykové v životopise I. J. Fischerové; velikánka je rovněž ženou vzdělanou, ženou pracující, ženou tvůrčí atd.

PRAMENY

Caha, Arnošt: Povídky o chudém hochu, který osvobodil národ. Kniha druhá, Učitelem národa — bojovníkem za pravdu. Dědictví Havlíčkovo, Brno 1932.

Čermák, Pavel: O ženě s hrdinským srdcem. Epos, Brno 1933.

Eliáš, Rudolf: T. G. Masaryk. Státní nakladatelství, Praha 1937.

Fischerová, Irma Jarmila: Charley Garrigue‑Masaryková. Společnost Československého Červeného kříže, Praha 1935.

Herben, Jan: Chudý chlapec, který se proslavil. Čin, Praha 1930.

Merlínová, Lída: Muž na stráži. Československá grafická Unie, Praha 1936.

Merlínová, Lída: Tatíček Masaryk. Šolc a Šimáček, Praha 1934.

Petrus, Jan: A vyšel rozsevač…: život dra Miroslava Tyrše, zakladatele Sokola. Státní nakladatelství, Praha 1932.

Sturm, Antonín — Osvald, Václav: Dr. Eduard Beneš. Státní nakladatelství, Praha 1936.

Svačina, Rudolf (ed.): Naši velikáni: proslovy, recitace, scény k oslavám školním a lidovým. Rudolf Svačina, Kvíčovice u Domažlic, 1929.

Bulánek‑Dlouhán, František: Úvod do literatury pro mládež. Ústřední nakladatelství a knihkupectví učitelstva českoslovanského, Praha 1937.

Chalupný, Emanuel: Přední tvůrcové národního programu: Jungmann, Havlíček, Tyrš, Masaryk. Československá obec sokolská, Praha 1921.

Polášek‑Topol, Štěpán: Česká literatura pro mládež: stručný nárys. Československá grafická Unie, Praha 1937.

Rojka, František (‑Rja‑): Petrus Jan: Muž činu. Česká osvěta 33, 1936–1937, s. 37–38.

Růžička, Vladislav: Biologické základy eugeniky. Fr. Borový, Praha 1923a.

Růžička, Vladislav: Péče o zdatnost potomstva. Státní nakladatelství, Praha 1923b.

Šalda, František Xaver: Dva české romány životopisné. Šaldův zápisník 7, 1934–1935, s. 69–73.

Šalda, František Xaver: Masaryk v pojetí Zdeňka Nejedlého. Šaldův zápisník 5, 1932–1933, s. 109–122.

Vlach, Áda (Jan Drda): Cirkusák Vincek, pes Matyáš a opička Brunhilda. Vlad. (= Vladimír) Zrubecký, Praha 1937.

LITERATURA

Barthes, Roland: Kritika a pravda, přel. Josef Čermák, Josef Dubský a Julie Štěpánková. Dauphin, Praha — Liberec 1997.

Baudrillard, Jean: Simulacra and Simulation. University of Michigan Press, Ann Arbor 2010.

Borovička, Lukáš: Otázka „světového názoru“ — mezi literární vědou a historiografií. In: Lenka Jungmannová (ed.): Česká literatura rozhraní a okraje. Akropolis — ÚČL AV ČR, Praha 2010, s. 51–62.

Bourdieu, Pierre: Pravidla umění: geneze a struktura literárního pole, přel. Petr Kyloušek a Petr Dytrt. Host, Brno 2010.

Foucault, Michel: Diskurs, autor, genealogie: tři studie, přel. Petr Horák. Svoboda, Praha 1994.

Gramsci, Antonio: Dopisy z vězení, přel. Eliška Hlochová‑Ripellino. Svoboda, Praha 1949.

Lyotard, Jean‑François: The Postmodern Condition: A Report on Knowledge. Manchester University Press, Manchester 1984.

Machová, Svatava — Švehlová, Milena: Sémantika & pragmatická lingvistika. Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2001.

Janáček, Pavel: Literární brak: operace vyloučení, operace nahrazení, 1938–1951. Host, Brno 2004.

Propp, Vladimir Jakovlevič: Morfologie pohádky a jiné studie, přel. Miroslav Červenka, Marcela Pittermannová a Hana Šmahelová. H&H, Jinočany 1999.

Pynsent, Robert: Ďáblové ženy a národ: výbor z úvah o české literatuře, přel. Jan Pospíšil. Karolinum, Praha 2008.

Stierle, Karlheinz: Co je recepce u fikcionálních textů. In: Miloš Sedmidubský — Miroslav Červenka — Ivana Vízdalová (eds.): Čtenář jako výzva: výbor z prací kostnické školy recepční estetiky, přeložili Ivana Vízdalová a Miroslav Červenka. Host, Brno 2001, s. 199–242.

Turda, Marius — Weindling, Paul J. (eds.): „Blood and Homeland“: Eugenics and Racial Nationalism in Central and Southeast Europe, 1900–1940. CEU Press, Budapest 2007.

Vojvodík, Josef — Wiendl, Jan (eds.): Heslář české avantgardy: estetické koncepty a proměny uměleckých postupů v letech 1908–1958. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy — Togga, Praha 2011.

Žižek, Slavoj (ed.): Mapping Ideology. Verso, London — New York 1994.

RÉSUMÉ

HOW TO BECOME BIG

In this essay I analyze biographies of the “big” men and women (especially T. G. Masaryk, E. Beneš and Ch. G. Masaryková), i.e. one of the phenomenon of Czech literature in 1930s which have been so far neglected by literary scholarship. The key questions of enquiry are the following: 1) Is it possible to detect one of the contemporary ideologies in these analyzed biographies? If yes, what are the ways the ideologies work here?; 2) Can we trace there different “manuscripts” (in Barthesʼ sense) or are the biographies only variants of one “manuscript”?; 3) Are there differences between representations of the “big” men and the “big” women? Are there different values being attributed to these men and women?; 4) What is the possible cause of the biography genre rapid development in the 1930s?