K německému triviálnímu románu v Čechách kolem roku 1800

Co je svět světem, nebyla tu tak podivná věc jako čtení románů v Německu a revoluce ve Francii. Tyto dva extrémy vzešly vlastně současně a není zcela nepravděpodobné, že romány učinily vskrytu snad právě tolik lidí a rodin nešťastnými, jako to činí francouzská revoluce veřejně (Heinzmann 1795, s. 139).

Slova švýcarského kritika Johanna Georga Heinzmanna výmluvně předznamenávají debaty o rozmachu čtenářství, vedené kolem roku 1800,_1 a dokumentují hodnotovou dichotomizaci literatury v očích kritiky, sledovatelnou přibližně od poloviny 18. století paralelně s rozvojem institucí moderního literárního života a vznikem čtenářské veřejnosti.

Přestože se pojem literárního braku, který na takové dichotomizaci nebo komplexnější hodnotové diferenciaci staví, odvozuje od německého slova Brack (výmětek, zmetek), použití tohoto slova v německé terminologii není obvyklé. Synonymně se užívá pojmu „Trivialliteratur“ který bude používán i v tomto textu. Jeho záměrem je ukázat hlavní linii vývoje zkoumání triviální literatury v německy mluvících zemích a pokusit se nastínit možné použití pojmu na příkladu pražské populární románové literatury kolem roku 1800.

K POJMU TRIVIÁLNÍ LITERATURY V NĚMECKÉ LITERÁRNÍ VĚDĚ

Výraz „triviální“ byl ve Francii 18. století zpravidla užíván ve významech „obecně dostupný, všeobecně známý, obvyklý“ (Deutsches Wörterbuch 1936, sl. 724). Srovnáme‑li množství různých výrazů, používaných v němčině pro „nízkou“ populární resp. zábavnou literaturu, od „Afterliteratur“ přes „Schmutzliteratur“ až po „Schundroman“, „Schmatzfetzen“ nebo „Vulgärschrifttum“, jeví se „triviální literatura“ jako emočně a hodnotově relativně neutrální výraz — zejména pokud se orientujeme na původní užití slova. Základem nicméně nadále zjevně zůstává dichotomie vysokého a nízkého, formulovaná v pojmech kýče a umění, dobré a špatné literatury, zábavy či kultivace atd.

Shrneme‑li tradiční popis méněcenné literatury,_2 budou zastoupeny převážně tyto definiční aspekty: 1. účelovost, tendenčnost (ideová, politická, finanční nebo ve smyslu služebnosti ve vztahu ke zprostředkovaným jednoznačným postojům a vzorcům chování); 2. falešné znázornění skutečnosti (ve smyslu odchylky od historie, vynucené harmonizace v happyendu nebo oslabení pravděpodobnostní koheze fikčního světa ve prospěch koheze na základě narativních stereotypů); 3. kumulace okamžitých podnětů namísto organického či architektonického kompozičního celku; 4. princip opakování: epigonství, recyklace literárních a jiných hodnotových klišé, princip repetice různých prostředků a rovin textu.

Každý jednotlivý bod je diskutabilní, vedený jistými nevyslovenými předpoklady a obrazem „skutečného“ umění jako elitní záležitosti. Sepětí tradiční perspektivy popisu s jasnou estetickou preferencí dokládá již jeden z prvních autorů, kteří poukazovali na potřebu zahrnutí „méněcenné“ literatury do literárněhistorické práce, Robert E. Prutz: „V literárních dějinách […] tato literatura dosud nehrála žádnou roli […]. Je to přirozené: až do nedávné doby psali dějiny naší literatury většinou estetikové nebo tací, kdo si mysleli, že jsou nebo musí být estetiky. A takoví pochopitelně nemohli pocítit nutkání zahloubat se do sféry literární produkce, která ani neslyšela slovo estetika, ba sféra, ve které je vítán každý žánr, ať je jak chce neestetický, jen když zabaví.“ (Prutz 1845, s. 426, přel. ŠZ) Prutzův apel, vedený přesunutím těžiště z estetického hlediska na hledisko sociálně‑historické, ovšem zůstal dlouho nevyslyšen. Práce z dalších desetiletí přejímají estetické nebo morální negativní hodnocení_3 a spíše aditivně shromažďují materiál k dějinám triviální literatury, pokoušejí se určit dílčí žánrové kategorie a stanovují jejich typické znaky. Na obou stranách se nepochybně pohybuje Die Ritter‑, Räuber‑ und Schauer- romantik (1859) Johanna Wilhelma Appella, který v pozoruhodné kulturněhistorické argumentaci literatuře, již nazývá Unterhaltungsliteratur, předhazuje, že „otupila vkus pro lepší literaturu“, rozmělnila „požehnání, jež mělo přinést naše klasické básnictví, a stanovila nepřekonatelnou překážku pronikavému vzdělání národa“ (Appell 1859, s. 5)._4
V šedesátých a sedmdesátých letech 20. století se triviální literatura stává jedním z nejfrekventovanějších témat německy psané literární vědy. Hans Friedrich Foltin navrhl třívrstvý model hodnocení literatury — Dichtung, Unterhaltungsliteratur, Trivialliteratur (Foltin 1965). Přitom zohlednil i hlediska produkce, odbytu a působení literatury — od té doby rozlišují německé příručky zpravidla mezi „U‑Literatur“ a „T‑Literatur“. Jakkoli měl Foltinův model nahradit dichotomizaci triviální a vysoké literatury, zůstává vlastně v jejím rámci a činí schema (zdánlivě) o krok komplexnější. Nadto definuje střední oblast zábavné literatury víceméně komparativem tradičních rysů triviální literatury: mluví o realističtějším znázornění psychických a sociálních problémů, stylově komplexnější kompozici apod.

O rozrušení zmíněné dichotomní struktury se v literárně sociologickém pohledu snažil Walter Nutz, když se pokusil popsat produkci a odbyt triviální literatury, interakci mezi producenty a konsumenty (Nutz 1962). Triviální literatura se podle něho přizpůsobuje poptávce čtenářů, proto ji nazývá „konformní literaturou“ (Konformliteratur). Platí dle něj, že čím příměji jednotlivé strukturní součásti textu vystihnou konkrétní (sociologicky popsané) momenty poptávky, orientační vzorce a motivační struktury na straně čtenáře, tím intenzivnější je přijetí textů. Tento pohled ale na jedné straně může svádět k takovému modelování celého literárního systému a zejména čtenářské poptávky, které nám bude sugerovat, že to, co úspěch mělo, jej mít také muselo. Přitom, jak poznamenal Jürgen Peters, se analytik ocitá v situaci redakce týdeníku Spiegel, která před parlamentními volbami připravuje několik titulních článků, z níž ten otištěný pak vysvětlí nastalou situaci jako zákonitou a jedinou nutnou (Peters 1976). Úspěch má dle něj vždy zčásti iracionální dynamiku stěží redukovatelnou na „nutné“ příčiny — jak to pointovaně vyjádřil Nietzsche: „Sie klatschen Beifall, welchen Unsinn habe ich gesagt?“ Druhému problému této perspektivy se věnoval např. Joachim Bark, když pozoroval, že triviální literatura vždy také manipulativně přispívá ke stabilizaci určitého očekávání publika, případně — stejně jako jiné zboží podpořené propagací ze strany nakladatelů a prodejců — jej spoluvytváří (Bark 1972). Literatura se tedy nejen přizpůsobuje publiku, nýbrž platí i naopak: publikum se přizpůsobuje literatuře.

Za zásadní předěl v teoretické debatě lze považovat až studii Helmuta Kreuzera Trivialliteratur als Forschungsproblem: Zur Kritik des deutschen Trivialromans seit der Aufklärung z roku 1967, v níž je reflexe ahistorických a současně literárněpolitických pojmů (Unkunst, Scheinkunst, Kitsch) prezentována nikoli jako znak rozchodu s hodnocením literatury, nýbrž jako předpoklad jeho popisu. „Že je na základě dějinných podmínek a společenského vkusu jedna dílčí oblast literatury paušálně kanonizována a jiná paušálně diskriminována, že a jak se v určité dobové skupině či vrstvě nositelů vkusu vytváří shoda o hranici literární tolerance mezi těmito oblastmi — to jsou fenomény hodné vědecké pozornosti“ (Kreuzer 1967, s. 184, přel. ŠZ).

Pojem triviální literatury má být předefinován „z bezprostředně estetického na bezprostředně historický“. Kreuzer ukazuje, že většina dosavadních prací o triviální literatuře sice výslovně nesdílí negativně hodnotící postoj, ale jinak přejímá tradiční dichotomizaci jako fundamentální předpoklad a zdůrazňováním pozitivní role dosud „méněcenné“ literatury ji nově potvrzuje. Výsledkem Kreuzerova důsledně socio‑historického přístupu pak je, že „již neexistuje triviální literatura jako předmět stylistiky nebo systematické estetiky, nýbrž triviální literatury jako historicky doložitelné fenomény daných epoch. A navíc — s odstupem od předmětu — by mohla být poučná dichotomizace díla citovaných autorů [od Sophie La Roche po Heinricha Bölla, pozn. ŠZ]; kritéria triviálnosti, jimiž je tato dichotomizace dnes odůvodňována, by si mohla získat pozornost jako symptomatické dokumenty utváření literárních front dneška“ (Kreuzer 1967, s. 185, přel. ŠZ). Kreuzerův koncept se jeví jako dobré východisko pro popis triviální literatury, nechceme‑li upadnout nazpět k povrchnímu škatulkování či k pokusům o esencialistickou definici pojmu. Každopádně se jeví jako výhodné pojem historizovat, tj. uvažovat pouze takovou literaturu, která byla považovaná nebo v kontextu určité dobové morálky a estetiky je i ve zpětném ohledu považovatelná za nízkou. Druhý uvedený citát přitom fixací na „Epochenphänomene“ poněkud zastírá to, co naznačuje citát první: jedná se zde o procesuální pojem a v ohnisku zájmu by měla stát nejen dynamika kanonizace a diskriminace a zohlednění konsenzu a dissenzu ve vyjednávání mezi dobovými „nositeli“ vkusu a autory. Je ovšem třeba do popisu celé dynamiky zapojit texty samotné, jejich poetiku, implicitní pojmy vysokého a nízkého, vnitrotextové signály regulující proces čtení atd. Hlavní otázkou bude, nakolik pojmy nízké literatury, formulované diskriminujícími činiteli, budou odpovídat charakteru konkrétních diskriminovaných textů, a jak se má obojí k (sebe)pojetí jejich autorů. To je základní trojúhelník, který bude předmětem mého pozorování literární komunikace v souvislosti s romány několika pražských německých autorů.

TRIVIÁLNÍ LITERATURA V PRAZE KOLEM ROKU 1800

Německá románová populární četba, která byla předmětem kritiky i sankcí jakožto literatura nízká, zaznamenala v Čechách nebývalou oblibu od poloviny osmdesátých let 18. století, kdy estetik August Gottlieb Meißner (1753–1807) publikoval své příběhy o zločincích, kdy herec a později spisovatel Christian Heinrich Spieß (1755–1799) začal publikovat své životopisy šílenců a sebevrahů a strašidelné, rytířské a gotické romány. Další generace přišla ke slovu kolem r. 1800 a čerpala nejen z produkce zmíněných autorů, nýbrž také z velkých jmen německého triviálního románu — Christiana Augusta Vulpia (1762–1827), Karla Gottloba Cramera (1758–1817), Augusta Lafontaina (1758–1831), jejichž díla vyšla částečně i v Praze;_5 tuto generaci představují např. Johann Max Czapek (životopisná data zatím nezjištěna), Johann Josef Polt (1775–1861), Wolfgang Adolf Gerle (1781–1846). Dynamiku, kterou jsem pracovně nazval „trivializací“ literatury, v sociálněhistorické perspektivě formovala řada institucí, mezi nimi zejména veřejné knihovny, státní cenzura a literární kritika.

KNIHOVNY A KNIHKUPECTVÍ, CENZURA

Mezi institucemi, které k popularitě čtení a rozmachu čtenářstva nepochybně silně přispěly — a staly se proto i terčem kritiků „závislosti na čtení“ kolem roku 1800 — byly v první řadě veřejné knihovny resp. půjčovny knih a čítárny. Analýzy jejich fondů v německy mluvících zemích dokládají, že autoři jako Cramer, Meißner a Spieß patřili často k nejpočetněji zastoupeným v odděleních prozaické četby._6 První klubovou čítárnu („Learned Club“) zřídil vedle svého knihkupectví v Karlově ulici Wolfgang Christian Gerle v roce 1772, veřejná čítárna byla později zřízena jeho bratrem Andreasem v domě U Pechanců na Staroměstském náměstí. Kromě oblíbeného argumentu, že přispívají k nevhodnému rozmachu čtení, byly půjčovny a čítárny koncem 18. století opakovaně obviňovány, že šíří zednářské a revoluční myšlenky. Ve Vídni proti nim vehementně vystupoval Leopold Alois Hofmann, podle něhož byly „velmi pochybným nástrojem, jak popularizovat literaturu více, než je prospěšné.“ Nabídka „komedií a románů, románů a komedií“ skýtá stravu pro všechny „povaleče“. „Slečna či dáma, která by doma měla míti plné ruce práce s šitím a pletením, umýváním a vařením, v kuchyni i sklepě, pošle místo toho služebnou do čítárny, nechá si přinést Der Alte Überall und Nirgends [od Christiana Heinricha Spieße] […],Der Geisterseher [od Friedricha Schillera] nebo jakýkoli jiný z desítek tisíc nových románů a usadí se pohodlně na kanapi, aby mohla půl dne dychtivě hltat všechny ty podivuhodné dobrodružné frašky.“_7 Z důvodu údajného rozkladu tradičních mravů a z obav, že by sloužily šíření revolučních myšlenek, byly čítárny a posléze i veřejné půjčovny knih v roce 1799 na dvanáct let zcela zakázány (viz Martino 1990, s. 30–43).

Významným činitelem literárního života, který nepochybně ovlivňuje cirkulaci triviální literatury, je knižní obchod. Pro situaci v Praze uveďme záznam saského cestopisce Carla Gottloba Küttnera (1755–1805), který dokresluje jeho nelichotivý obrázek Prahy, v níž „shledal špatný jazyk, negramatický a zčásti barbarský“. S výjimkou podniku Calveho a Bardtova nalezl Küttner v místních knihkupectvích „rytířské, duchařské a strašidelné příběhy bez konce; kouzelná vyprávění, mimořádné události, zkrátka svět, který pro mě je tak nový, že jsem hned nevěděl, mám‑li žasnout nad svojí nevědomostí, nebo nad duchem doby v této části Německa. […] Pan Spieß se mezi těmi díly zvláště vyjímal a jeho jméno jsem nacházel častěji než kohokoli jiného.“ (Küttner 1804, s. 98 a n., přel. ŠZ) Küttner k ironickým výpadům neváhá připojit výhled na nový temný středověk, k němuž německá kultura nezadržitelně směřuje.

Na jmenovaných drobných příkladech je patrné, jak se souběžně s obecným rozvojem literárního života utvářely názory na literaturu „nízkou“. K tomuto procesu nemalou měrou přispívala a zároveň jej reflektovala dobová cenzura._8 Argumentace škodlivým „lidovým čtením“ se objevila již v doporučení vídeňské dvorské cenzurní komise z roku 1781, podle níž se v čítárnách „za několik grošů umožňuje […] všem nepřipraveným bezelstným děvčatům, každému nezralému vtipálkovi zapůjčit si z mnoha svazků právě ten, v němž je soustředěna všechna škodlivost této četby“ (cit. dle Plachta 1994, s. 191, přel. ŠZ). Císařské censurní nařízení z téhož roku mluví jasněji a zaměřuje se na nízkou literaturu společně s podezřelou četbou intelektuální. Cenzorské úřady mají podle něj přísně zakročit proti „všemu, co obsahuje nemravné výjevy a nesmyslné sprostoty, z nichž nemůže nikdy vzejít nižádné poučení, osvícení“ — a naopak benevolentněji nakládat s díly učenými. Už z toho důvodu, že první jmenované je čteno „velkým davem a chabými hlavami“._9 Po zrušení a opětovném zavedení předběžné cenzury vydal František II. roku 1795 nové cenzurní nařízení, jež si mj. ve vztahu k nízké literatuře klade za cíl čtenáře i knihkupce „ochránit před pomýleností“, ovšem uvádí poprvé i argumenty nekalé konkurence na knižním trhu: jde zejména o to, omezit činnost ilegálních tiskařů a pouličního prodeje čtiva dle „vkusu lůzy“. Druhým argumentem proti populárním knihám z knihkupeckých katalogů je fakt, že „se vysokou měrou protiví náboženství, mravům, státu, případně jde o paskvily, knihy urážlivé a otevřeně zlovolné“._10

V zákoníku vydaném v Praze Petrem Karlem Jakschem roku 1829 čteme o dalším císařském dekretu z března 1806, který představuje patrně nejpříměji zacílený postup proti dobovému triviálnímu románu. Císař se v něm ohrazuje explicitně proti škodlivosti „románového čtení“ zejména pro mládež. Stanoví přitom „nebezpečné žánry“ románu, jež mají revizní úřady eliminovat: „1) Všechny blouznivé milostné romány, které umrtvují zdravý rozum a vedou k sentimentalitě. 2) Romány s hlavní postavou ‚Kraftgenie‘, jež budí zájem o divochy, kteří narušují poměry občanského života. 3) Romány o strašidlech, loupežnících a rytířích, z nichž plyne hrubost a pověra. A konečně 4) celý žánr, který se v pohrdlivém smyslu nazývá románem, a nemá hodnotu ani co do obsahu, ani co do způsobu psaní.“ (Jaksch 1829, s. 236 a n.). Zde se poprvé ukazuje argument estetické (ne)kvality, dominantní však nadále zůstává aspekt mravní a obecně politický.

LITERÁRNÍ KRITIKA

Zmíněný kritik Heinzmann patřil společně s Friedrichem Carlem von Moserem či Johannem Adamem Bergkem k autorům, kteří razili obrat „závislost na čtení“ (Lesesucht)._11 Ve svém kritickém opus magnum se obrací nejen k nešvarům dobového knižního trhu, nýbrž také k autorům románové literatury, „hejskům mezi krasoduchy“: „Mluví sladká, něžná, hladká slova, mají jemný hlas, vždy usměvavou tvář […]. Jakkoli je jejich úsudek pokřivený a škodlivý, mají dost vtipu a raisonementu, a proto se líbí. […] Knihy a spisy od takových lidí jsou skutečným morem pro mravy národa!“ (Heinzmann 1795, s. 138, přel. ŠZ). Samotná masovost četby podle Heinzmanna indikuje problém, neboť velká masa čtenářů vždy volí to, co je „volnomyšlenkářské, špinavé a k zlosti“, a proto je „takřka bez výjimky nutno zatratit četbu románů, neboť dříve či později vede k takovým zpustlostem.“ Jejich zprvu delikátní duch vede k touze po „silnějších pilulkách“, až nakonec, „když je z duše zcela vyhnána mravnost, zaberou její místo všechny prudké a násilné vášně“ (Heinzmann 1795, s. 143, přel. ŠZ).

V Praze vychází v letech 1793–1794 pod redakcí Josefa Antona Rieggera kulturně historická revue Für Böhmen von Böhmen. V prvním čísle časopisu otiskl pozdější profesor estetiky Joseph Georg Meinert satirický fiktivní rozhovor s titulem Die Ritterromane — Ein Todtengestpräch,_12 v němž se kriticky vyrovnává s populární četbou zejména s ohledem na způsob zobrazení historických skutečností. Autor takových románů je coby stín přiveden do podsvětí a představí se jako „všemi oblíbený spisovatel“ a člověk, který „jedním tahem pera mohl nechat nasednout celé vojsko na koně, jediným slovem ztéci pevnosti, zapálit vesnice a města, prolévat lidskou krev proudem“._13 Obyvatelé světa mrtvých Minos a Menippus_14 jsou překvapeni, když zjistí, že jde o autora příběhů, který s historickým pořádkem událostí nakládal více než velkoryse: „Za to jsem ale, takříkajíc, propůjčil dějinám úplně nový plášť, vyšší zájem, pořádal jsem události, jak jsem je chtěl mít.“ Menippus se diví, jaký velký vliv měl autor na chod dějin; nakonec je autor obviněn ze zrady lidstva, potažmo zrady osvícenského projektu, ba dokonce: „Ničemníku, bylo by lépe nežít!“ Autorovi zbývá jen zvolání: „Ó ti ukrutní recensenti Tartaru!“

Meinertův předchůdce na stolci pražské katedry estetiky August Meißner píše ve svém kritickém kulturně‑naučném časopise Apollo roku 1793 v článku Über Lesen und Belesenheit: „Čtením úplně špatných knih člověk sice hřeší, vezmeme‑li to přesně, pouze na sobě a svém vlastním čase. Ale kdo se může spolehnout na takového člověka, který […] plýtvá právě svými nejskvělejšími statky, časem a poznáním?“ Jen jedno je ještě horší: „Špatné knihy — sám sepisovat“ (Meißner 1793, s. 407, přel. ŠZ). Je proto poněkud překvapivé, že Meißner nechal autora, který právě zakoušel úspěch svého prvního románu, v časopise vedle naučných pojednání a kritik publikovat příběhy o nepravděpodobných resp. nevysvětlitelných snech a událostech. Každopádně to naznačuje, že dichotomizace literatury nedošla v této době v Čechách ještě tak daleko, aby se trivializovaná literatura systémově i autorsky zcela oddělila od literatury vysoké a naučné.

Výše uvedené příklady z literárněkritických textů Prahy představují tedy i kolem roku 1800 nejspíše „konglomerát různorodých, převážně stereotypizovaných literárněkritických, estetických, filozofických a ideologických motivů“, které vykreslovaly obraz zkázonosného účinku extenzivní četby této literatury, „ničící jednotlivce, oslabující národ, dezintegrující společnost, podrývající pravou národní literaturu“ (Janáček 2004, s. 36). Zdá se ovšem, že estetická či poetologická kritéria (mimese) byla i zde podřízena hlavnímu hledisku morálnímu.

CHRISTIAN HEINRICH SPIESS: DAS PETERMÄNNCHEN

Jako příklad beletristického textu zde slouží Das Petermännchen (2 sv., 1791–1792),_15 Spießův román první, nejvydávanější a zřejmě i nejčtenější (srov. Zelle 2010), který bývá uváděn jako jeden z inspiračních zdrojů lewisovského gotického románu. Fabule je jednoduchá: jde o osudy fiktivního rytíře Rudolfa z Westerburgu ze 13. století, jehož rytířská dobrodružství a zejména milostná vzplanutí doprovází démonická postava pomocníka — mužíka Petra, který rytíři napomáhá při turnajových vítězstvích a bitkách, cestě do Palestiny, stejně jako při získávání žen. Ač zprvu je veden touhou po čisté a silné lásce, připraví rytíř postupně šest panen o nevinnost a zaviní jejich smrt. Sedmou pannu pojme za manželku — jde však o vztah incestní. Příběh v mnoha ohledech naplňuje typické znaky triviální literatury: mnohdy předvídatelný, jindy nevěrohodně motivovaný děj v typizovaných kulisách se v několika epizodách opakuje, styl je jednorozměrný, stereotypní charaktery neprodělávají zřejmý vývoj. Obraz avantýr a provinění protagonisty nepochybně splňuje funkci zábavnou. Neblahý osud rytíře Rudolfa je v několika vypravěčských komentářích, později v replikách románových figur anticipován. Jeho naplnění pak lze označit za spektakulárně groteskní: „Radostný smích pekla naplnil sál. Mstitelé [postavy pekelníků] se chopili bezvládného Rudolfa […] a probudili jej k životu. Zoufej si! volali, zoufej! a mrštili s ním proti zdi, až krev a mozek stříkaly kolem. Šelestivě s ním pak vyletěli ven, jejich křídla zatemnila kraj, a vysoko v povětří roztrhali jeho tělo“ (P II, s. 161).

Text nenabízí jen klišé dobrodružství a vášně; zřetelně vystupuje do popředí jeho morální dimenze. Opakovaně se vrací k explicitním morálním napomenutím, jež profilují hlavního hrdinu jako negativní příklad; v předmluvě ke druhému vydání z roku 1793 výslovně píše: „Chtěl bych Vám […] názorně ukázat, jak jakákoli lidská vášeň, je‑li o ni dbáno a postaráno, stoupá do hrozivé výše, a jak nakonec, když chce dosíci svého cíle, pošlapává lidské a Boží zákony […]. Volím a znázorňuji úmyslně následky bezuzdné rozkoše, protože je oblíbenou neřestní naší doby; nechávám ve svém příběhu vystupovat duchy a čerty, zkušenost mě totiž poučila, že všechny takové příběhy mají cosi přitažlivého pro lidskou obrazotvornost, a já bych si přál být často čten, abych tak mohl často prospívat a polepšovat“ (P I, s. 5n.). Takové vyjádření nelze v tomto případě považovat za pouze formálně přilepené „alibi“ autora, protože předmluva k druhému vydání vlastně jen ve zhuštěné formě reprodukuje slova vypravěče a několika figur, jež moralizující perspektivu do příběhu opakovaně vnášejí. Někteří interpreti tuto perspektivu charakterizují jako soubor typických antropologických představ pozdního osvícenství, jež bylo fascinováno fenomény vymykajícími se rozumovému poznání (Titzmann 1999). Kupříkladu se tak u Spieße opakovaně objevuje dobově příznačná metaforika vášní jako nebezpečné povodně: „Pokud nějaká zábrana či nátlak svědomí nějaký čas brání a potlačuje lásku prudkou a niternou, pak se podobá řece, jehož rychlému proudu se do cesty staví přehrady; vzedme se do hrozivé výše, nakonec přehradu přesáhne a podemele její pilíře, strhne ji, burácí nezadržitelně vpřed a zpustoší celý kraj.“ (P II, s. 72) Výrazný moralizující rys zdůrazňuje Spießovo zakotvení v dobovém kontextu debat o autonomii rozumného člověka a „šílenství“ jako synonymu různých forem heteronomie, ovšem není nutně argumentem, který by rušil jeho primární příslušnost k zábavné literatuře a stavěl do role osvícence._16 Ukazuje nicméně, že obraz nízké románové četby, pěstovaný institucemi kritiky nebo cenzury, a intence textu stojí zjevně leckdy ve značném napětí. Významným činitelem v precizním popisu tohoto napětí by samozřejmě byly čtenářské ohlasy z dobové korespondence či jiných dokumentů, jež by mohly přiblížit vnímání intencí textu jeho recipienty. Morální rámec každopádně nebyl pro cenzory přesvědčivý a román byl v letech 1802 a 1841 zařazen na seznam zakázaných knih v kategorii „damnatur“._17

Spießův Petermännchen se však přece jen vymyká bezproblémovému přiřazení k dobové triviální literatuře; jeho kompozice je nakonec výrazně neschematická. Katastrofickým koncem příběhu Rudolfova ještě nekončí román (nekončí však ani happy endem). Kněz, který Rudolfa chtěl odvrátit ze scestí, shodou okolností objeví jednu z Rudolfových kouzelných rekvizit — a vyvolaný duch mu objasní rodovou historii, jež učinila Rudolfa figurkou v konfrontaci zlé a dobré moci, reprezentované nesmrtelným skřetem Petrem a jeho někdejší manželkou Mathildou. Rudolfův osud tak je toliko naplněním dávné kletby — a zároveň prostředkem vykoupení pro obě nadpřirozené postavy (P II, s. 163–177). Tím je rozklíčována nadpřirozená rovina příběhu, kněz pálí kouzelné rekvizity a sepisuje přítomnou knihu o Rudolfovi. Následují však ještě dva další vyprávěcí rámce, které kladou románový příběh do různých souvislostí. Po letech rukopis objeví „rozumný opat“ a pátraje po „pravdivém“ výkladu, osloví „učence své doby“ (P II, s. 177), kteří v příběhu spatřují alegorické znázornění lidských vášní, ctností a neřestí. Jednotlivé figury se v tomto didakticko‑alegorickém výkladu stávají projekcemi dobových představ o základních silách duše člověka (ve smyslu zmíněných fatálních účinků potlačované vášně a „šílenství“). Opat s takovým výkladem není spokojen a na základě studia historických pojednání a archivních rešerší vysvětluje všechny údajně nadpřirozené figury a děje přirozenými historickými fakty (P II, s. 179–181). Zde Spieß zřetelně s nadhledem pracuje s různými možnostmi výkladu příběhu, přičemž jedna neruší druhou, spíše se jedna vůči druhé potvrzuje: nadpřirozený příběh pevně stojí v působivém, ač barvotiskovém líčení Rudolfových osudů, moralistně‑alegorický výklad se opírá o četné vnitrotextové komentáře, historické demaskování nejvíce konvenuje dobové osvícenské racionalitě. Spieß tak vytváří jistou distanci vůči kompozičním klišé resp. schematismům zábavného čtení. Neruší zábavný efekt, naopak jej vtipně i ironicky stupňuje; zároveň ale vybízí k reflexi žánrových klišé a typických čtenářských postojů. Jinými slovy: vybízí k reflexi jistých aspektů toho, co činí text triviálním textem. Vytváří tak jistou refexivní distanci k triviálnosti svého textu — a tím i k dobovým procesům trivializace ze strany institucí literárního života.

METODOLOGICKÝ DOVĚTĚK

Nevýhoda zkoumání inspirovaného Kreuzerovým přístupem je v tom, že není schopno překročit hranice konkrétní konstelace literárního systému směrem k obecnějšímu pojmu triviální literatury či literárního braku. Za předpokladu, že v různých dobách mohou být situace a procesy trivializace literatury a utváření příslušných textů velmi rozlišné, získali bychom pouhým „zprůměrováním“ popisů dobově příznačné trivializace na společné jmenovatele zřejmě takřka nicneříkající pojem. Lze snad spíše popisovat srovnatelné rysy procesů trivializace v různých oblastech dějin literatury, stejně jako typické příklady působení trivializované literatury na literaturu „vysokou“. Mezi takto stanovenými dobovými obrysy pak snad bude možno sledovat analogie a příbuznosti, jež plastičtěji propojí texty zahrnutelné do extenze výrazů „triviální literatura“, „brak“ apod. To je patrně jediná možnost, jak postupovat v perspektivě přesahující hranice novověku — totiž postupovat podobně, jako některé soudobé příspěvky k definici literárních druhů a žánrů (např. Stube 2009, s. 45–77). Inspirováni Wittgensteinovými Filozofickými zkoumáními se je nesnaží uchopit esenciálními určeními, z nichž vyplyne definiční extenze pojmu, nýbrž spíše popsat extenzi výrazu (resp. myšleného výrazu, který by obsáhl zmíněné a další, částečně nesynonymní výrazy) jako sumu „rodinných podobností“ (Familienähnlichkeit), jako „složitou síť podobností, které se navzájem překrývají a kříží. Podobnosti ve velkém i v malém“ (Wittgenstein 1993, s. 46).

POZNÁMKY

_1
K tomu stručně Wittmann 1999a a Wittmann 1999b.

_2
Zpracováno na základě Nusser 2007, Baur 1993, Nusser 1991, s. 1–19. Podobně i Hügel 2003, s. 282.

_3
Tak např. ještě v práci poprvé používající termínu „triviální román“ — Thalmann 1923.

_4
Často citovanou prací je Carl Müller‑Fraureuth: Die Ritter‑ und Räuberromane. Ein Beitrag zur Bildungsgeschichte des deutschen Volkes (1894). Vzhledem k výše uvedenému principu opakování jako typického definičního rysu triviální literatury je pozoruhodné že práce je z velké části plagiátem Appellova a dalších pojednání, jak doložil již pražský literární historik Rudolf Fürst, viz Euphorion 3, 1896, s. 540–549.

_5
Ve Vulpiově případě pouze libreto Trank der Unsterblichkeit (1783), Cramerův rytířský román Adolph der Kühne (1792), Lafontainův Der Sonderling (1793)

_6
Viz přehledy fondů veřejných knihoven v letech 1756–1835, Martino 1990, s. 106–134.

_7
Hoffmann, Leopold Alois: Höchst wichtige Erinnerungen (1796), cit. dle Martino 1990, s. 38.

_8
K tomu přehledově Schenda 1977, s. 91–141.

_9
Cit. dle www.univie.ac.at/medienrechtsgeschichte/Zensurordnung1781.pdf (20. 4. 2013), přel. ŠZ.

_10
Cit. dle www.univie.ac.at/medienrechtsgeschichte/Zensurordnung1795.pdf (20. 4. 2013), přel. ŠZ.

_11
K tomu např. Schenda 1977, s. 40–90. Diskurs o duchovně i tělesně zhoubné populární literatuře, zejména ve vztahu ke čtenářkám, má dlouhou prehistorii; již Johann Ludwig Vives mluvil ve svém díle De institutione feminae christiane (1523) o moru špatných knih („de pestiferis liibris“), maje na mysli četné látky amadisovské, tristanovské apod. (Schenda 1977, s. 93 a n.).

_12
Für Böhmen von Böhmen, 1793, Lieferung 1, s. 70–97.

_13
Für Böhmen von Böhmen, 1793, Lieferung 1, s. 70–98, zde s. 72, přel. ŠZ.

_14
Figury soudce mrtvých a zakladatele satiry důvtipně ilustrují Meinertův postoj.

_15
Cituji dle vydání Spießových vybraných spisů z roku 1841, jež přetiskuje druhé vydání románu z roku 1793.

_16
To činí např. Hartje 1999; s jistou tendencí též Jakubcová — Maidl 2001.

_17
Srov. údaje databáze „Zensur“ <www.univie.ac.at/censorship > [20. 4. 2013].

LITERATURA

Appell, Wilhelm: Die Ritter‑, Räuber‑ und Schauerromantik. Engelmann, Leipzig 1859.

Bark, Joachim: Trivialliteratur — Überlegungen zur gegenwärtigen Diskussion. In: Sprache im technischen Zeitalter, 41, 1972, s. 52–65.

Baur, Uwe: Trivialliteratur. In: Walther Killy (ed.): Literatur Lexikon, sv. 14: Begriffe, Realien, Methoden. Z. Bertelsmann, München 1993, s. 445–449.

Deutsches Wörterbuch, sv. 22, 1936.

Foltin, Hans Friedrich: Die minderwertige Prosaliteratur. In: Deutsche Vierteljahresschrift für Literaturwissenchaft und Geistesgeschichte 39, 1965, s. 288–323.

Hartje, Ulrich: Der Romanautor Christian Heinrich Spieß im Kontext populärer Unterhaltungsliteratur. In: AUC Philologica 3 — Germanistica Pragensia XVI, 1999, s. 19–32.

Heinzmann, Johann Georg: Appel an meine Nation über Aufklärung und Aufklärer, über Gelehrsamkeit und Schriftsteller, über Buchmanufakturisten. Heinzmann, Bern, 1795.

Hügel, Hans Otto: Handbuch Populäre Kultur. Metzler, Stuttgart 2003.

Jaksch, Peter Karl (ed.): Gesetzlexikon im Geistlichen, Religions‑ und Toleranzfache, wie auch in Güter‑ Stiftungs‑ Studien‑ und Zensurfachen für das Königreich Böhmen von 1801 bis Ende 1825, sv. 7. Jaksch, Prag, 1829.

Jakubcová, Alena — Maidl, Václav: Überzeugter Theateraufklärer, moralisierender Beobachter, Autor von Trivialliteratur. In: Alena Jakubcová a d. (eds.): Deutschsprachiges Theater in Prag. Divadelní ústav, Praha 2001, s. 205–226.

Janáček, Pavel: Literární brak. Operace vyloučení, operace nahrazení, 1938–1951. Host, Brno 2004.

Kreuzer, Helmut: Trivialliteratur als Forschungsproblem. In: Deutsche Vierteljahresschrift für Literaturwissenchaft und Geistesgeschichte 41, 1967, s. 173–191.

Küttner, Carl Gottlob: Reise durch Deutschland, Dänemark, Schweden, Norwegen und einen Theil von Italien in den Jahren 1797, 1798, 1799, sv. 3. Göschen, Leipzig 1804.

Martino, Alberto: Die deutsche Leihbibliothek. Harrassowitz, Wiesbaden 1990.

Meißner, August Gottlieb: Über Lesen und Belesenheit. Apollo, 1793, sv. 1, leden — duben, s. 400–413.

Nusser, Peter: Trivialliteratur. In: Jan‑Dirk Müller a d. (eds.): Reallexikon der deutschen Literaturwissenschaft, sv. 3. De Gruyter, Berlin 2007, s. 691–695.

Nusser, Peter: Trivialliteratur. Metzler, Stuttgart 1991.

Nutz, Walter: Der Trivialroman, seine Formen und Hersteller. Westdeutscher Verlag, Köln 1962.

P I = Spieß, Christian Heinrich: Das Petermännchen. Ausgewählte Schriften in 20 Bänden, sv. 1. Winter, Nürnberg 1841.

P II = Spieß, Christian Heinrich: Das Petermännchen. Ausgewählte Schriften in 20 Bänden, sv. 2. Winter, Nürnberg 1841.

Peters, Jürgen: Kleiner versuch über den großen Erfolg. In Annamaria Rucktäschel — Hans Dieter Zimmermann (eds.): Trivialliteratur. Fink, München 1976, s. 139–168.

Plachta, Bodo: Damnatur — Toleratur — Admittitur. Studien und Dokumente zur literarischen Zensur im 18. Jahrhundert. Niemeyer, Tübingen 1994.

Prutz, Robert: Über die Unterhaltungsliteratur, insbesondere der Deutschen. Literarhistorisches Taschenbuch, 1845, s. 423–454.

Schenda, Rudolf: Volk ohne Buch: Studien zur Sozialgeschichte der populären Lesestoffe 1770–1910. Klostermann, Frankfurt a. M. 1977.

Stube, Werner: Die Grenzen der Literatur oder Definitionen des Literaturbegriffs. In Simone Winko — Fotis Janidis — Gerhard Lauer (eds.): Grenzen der Literatur: Zu Begriff und Phänomen des Literarischen. De Gruyter, Berlin 2009, s. 45–77.

Thalmann, Marianne: Der Trivialroman des 18. Jahrhunderts und der romantische Roman. Ebering, Berlin 1923.

Titzmann, Michael: Die Erzähltexte von Christian Heinrich Spieß und ihr Beitrag zur Anthropologie der Goethezeit. In: AUC Philologica 3 — Germanistica pragensia XXVI, 1999, s. 9–18.

Wittgenstein, Ludwig: Filosofická zkoumání, přel. Jiří Pechar. Filosofický ústav AV ČR, Praha 1993.

Wittmann, Richard: Gechichte des deutschen Buchhandels. Beck, München 1999, zejm. kap. Die Entstehung des modernen Publikums — die „Leserevolution“, s. 186–217.

Wittmann, Richard: Gibt es eine Leserevolution am Ende des 18. Jahrhunderts? In: Roger Chartier — Guglielmo Cavallo (eds.): Die Welt des Lesens. Von der Schriftrolle zum Bildschirm. Campus, Frankfurt a. M. 1999, s. 419–454.

Zelle, Carsten: „Spieß, Christian Heinrich“. In: Neue Deutsche Biographie, sv. 24, 2010, s. 694–695 <www.deutsche-biographie.de/pnd118961446.html > [9. 8. 2013].

RÉSUMÉ

ZUM DEUTSCHSPRACHIGEN TRIVIALROMAN IN BÖHMEN UM 1800

Der Begriff der Trivialliteratur erlebte in der deutschsprachigen Literaturwissenschaft seit Anfang des 20. Jahrhunderts eine dynamische Entwicklung vom Schlagwort der Literatur(ent)wertung bis zur analytischen Kategorie der Betrachtung der Literaturwertungsgeschichte. Im ersten Teil des Aufsatzes werden diese Begriffsveränderungen bis zu Helmut Kreuzers analytischem Modell verfolgt, das als der entscheidende Ausgangspunkt gesehen wird. Der zweite Teil versucht, anhand einer Skizze der Literaturwertung um 1800 in Böhmen und einiger Beobachtungen zum Geisterroman Das Petermännchen von Christian Heinrich Spieß (1755–1799) den Prozess der Trivialisierung im Austausch zwischen maßgeblichen Institutionen des zeitgenössischen Literaturbetriebs (Zensur, Leihbibliotheken, Literaturkritik) und Literatur selbst skizzenhaft zu erörtern. Es wird gezeigt, dass und inwiefern der Text den zeitgenössischen Kriterien der „niederen“ bzw. trivialen Literatur entspricht und sie zugleich reflektiert.