Tygrbály a strejcové. Za Jaroslavem Kolárem…

Dne 12. února 2013 zemřel v Praze po težké a dlouhé nemoci doc. PhDr. Jaroslav Kolár, CSc., literární historik, editor a překladatel, specialista na česky psanou středověkou a raně novověkou literaturu.

Jeho osobní i profesní život byl spojen s Prahou; zde se 18. 9. 1929 narodil, na zdejší filozofické fakultě vystudoval v letech 1948–1952 anglistiku a literární vědu. (Jak později říkal, za anglistu se nemůže považovat, protože za celý život nestrávil ani jeden den v anglicky mluvící zemi, a k bohemistice se dostal „podvodně“, protože česká literatura se v rámci oboru vyučovala jen jako jedna z literatur a český jazyk se nevyučoval vůbec.) Po krátkém působení v Památníku národního písemnictví na Strahově pracoval téměř čtyřicet let (1953–1991) v Ústavu pro českou (a světovou) literaturu AV ČR, kde se podílel na řadě soudobých literárněhistorických, lexikografických, edičních a editologických projektů: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu (ČSAV, Praha 1957), Dějiny české literatury 1 (ČSAV, Praha 1959), Výbor z české literatury doby husitské 1–2 (ČSAV, Praha 1963–64), Lexikon české literatury 1–4 (Academia, Praha 1985–2008), Textologie. Teorie a ediční praxe (Karolinum, Praha 1993) aj. Začátkem 90. let přednášel na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy starší českou literaturu a také později s univerzitou spolupracoval jako externí školitel a konzultant.

Debutoval roku 1954 dvěma statěmi o žánru novin v české literatuře 16. a 17. století. Příznačné je jak téma těchto raných Kolárových prací, tak také skutečnost, že obě obsahují edici textů. Právě prozaické žánry na pomezí historiografie, beletrie a publicistiky, česká literární produkce 16. století i provázanost literárněhistorické a ediční práce zůstaly konstantami Kolárovy odborné činnosti, soustředěné k slovesné produkci jazykově české, z literárních druhů především k epice a dramatu, z epoch pak ke středověku a ranému novověku.

Opakovaně se však vracel také k některým dílům české literatury 14., resp. 15. století: povídkám o Štilfridovi a o Bruncvíkovi, k veršovanému Rozmlouvání člověka se smrtí, satirickým rozprávkám z přelomu 15. a 16. století… Zmíněným středověkým povídkám o Štilfridovi a Bruncvíkovi věnoval pozornost už ve své rané práci Česká zábavná próza 16. století a tzv. knížky lidového čtení (Academia, Praha 1960, 109 stran), která zůstala jeho jedinou monografií. Je třeba ji číst spojitě s jiným Kolárovým textem, studií Zábavná četba pro lid pobělohorské doby v obrozenské literatuře._1 Autor v těchto pracích analyzoval, inspirován Bedřichem Václavkem a Felixem Vodičkou, vývojové tendence zábavné prózy 16. století. Opřel se především o pracné sledování textového vývoje čtyř hojně recipovaných skladeb, s přihlédnutím i ke zjištěným předlohám. K českojazyčné zábavné próze epochy humanismu a mladším knížkám lidového čtení se později několikrát vrátil — edicemi i studiemi: K vydání připravil a výkladovým komentářem opatřil Kroniku sedmi mudrců (Odeon, Praha 1985), Meluzínu, Magelonu a Jenovéfu (pod titulem Tři knížky lidového čtení. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2000, ve spolupráci s Alexandrem Stichem) a dále Ezopa, Ejlenšpigla a Palečka (pod názvem Tři rozprávky o jednom hrdinovi. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2004). Primárně odbornému čtenáři určil edici Historie o životu doktora Jana Fausta (Academia, Praha 1989).

Edice (knižní i časopisecké) a s nimi spjaté samostatné či doprovodné stati byly Kolárovou doménou. Problematice vydávání starších českých textů věnoval pozornost v mnoha recenzích i pojednáních historiografických a koncepčních — v tomto druhém případě vycházel především z edičních směrnic Jiřího Daňhelky,_2 ale doplnil je i o vlastní bohaté praktické zkušenosti. Problematizující, inovativní pohled na editologii českých středověkých textů podal v Poznámkách ke kritickému vydávání staročeských literárních památek (1984)._3 Stať vznikla při přípravě populární edice Barvy všecky: čtvero setkání se starou českou poezií (Čs. spisovatel, Praha 1982, spolu s Emilem Pražákem). Odlišně od dosavadních editorů se zde Kolár s Pražákem pokusili například představit slavný a textologicky velmi problematický 1. Spor duše s tělem v jeho živé textové podobě z doby opsání a podobně prezentovali i neméně slavnou Závišovu píseň. Stále zásadní zůstává také antologie Próza českého středověku (Odeon, Praha 1983), určená širší čtenářské obci; editoři Jaroslav Kolár a Milada Nedvědová zde textově zpřístupnili jedenáct památek české výpravné prózy 2. poloviny 14. století (datace těchto děl je problematická, publikované verze pocházejí z 15. století). Přestože se edici dostalo kritických výhrad,_4 nahradila alespoň částečně antologii Jana Vilikovského Próza z doby Karla IV. (ELK, Praha 1938; 2., změněné vydání: Sfinx, Praha 1948), která přes svoji nepochybnou hodnotu nevyhovovala novočeskou jazykovou úpravou._5 Velký přínos znamenalo už to, že Kolár s Nedvědovou zveřejnili celé texty děl (v jednom případě dokonce editovali celý rukopis, který obsahuje jen tři staročeské prozaické výpravné texty).

Zmiňme ještě alespoň jednu Kolárovu edici, která si získala širokou popularitu a přispěla nepochybně k tomu, že se jedno z nejčtivějších děl starší české literatury (Frantovy práva) stalo pevnou součástí školní výuky: Po vědecké edici Frantové a grobiáni: z mravokárných satir 16. věku v Čechách (Academia, Praha 1959) připravil Kolár vydání čtenářské pod názvem Frantova práva a jiné kratochvíle (Čs. spisovatel, Praha 1977).

Jako vyhledávaný spolupracovník a konzultant podílel se J. Kolár také na větších edičních projektech. Pro několikasvazkovou edici Jistebnického kancionálu zpřístupnil české texty (dosud jen 1. svazek, L. Marek, Brno 2005) a pro obdobně monumentální podnik Historia Bohemica Aenea Silvia Piccolominiho zeditoval staročeský překlad z konce 15. století (Böhlau, Köln — Weimar — Wien 2005).

Zájem o starší populární literaturu přivedl J. Kolára záhy také k lidovému divadlu. Koncem 60. let se tohoto tématu dotkl v několika drobnějších pracích a o deset let později se k němu vrátil obsáhlejší látkoslovnou studií K dramaturgii českého lidového divadla,_6 v níž se protnula i další, dávná rovina jeho odborného zájmu: vztah literatury umělé k pololidové a lidové tvorbě (srov. už jeho ranou, kritickou recenzi Shakespeare a české knížky lidového čtení)._7

Spojnici mezi Kolárovými texty o lidovém divadle z konce šedesátých let a jeho mladšími studiemi tvořilo vědecké dílo Petra Bogatyreva, ruského etnografa, folkloristy a teatrologa, pobývajícícho v letech 1921–1939 v Československu, z jehož prací uspořádal J. Kolár za přispění Bohuslava Beneše textový výbor Souvislosti tvorby: cesty k struktuře lidové kultury a divadla (Odeon, Praha 1971). Recenze knihy Vojtěcha Rona o lidovém divadle je pak jedním z Kolárových posledních publikovaných textů._8

Kolárův zájem o historii vlastního oboru se vedle aktualizace prací P. Bogatyreva promítl v reflexi díla Julia Feifalika (1833–1862), klasického filologa, germanisty a slavisty, činného také na poli folkloristiky. Jaroslav Kolár připravil k vydání jeho sbírku Lidové hry z Moravy (Odeon, Praha 1986), kterou doplnil objevnou předmluvou, několika přílohami a bibliografií Feifalikova díla. Osobnosti tohoto moravského Němce, který pracoval moderní metodou literárněvědné komparatistiky a pronikl tak k poznatkům potvrzeným literární vědou až mnohem později, věnoval Kolár po léta takřka detektivní pozornost, i přes ztížené možnosti zveřejnění výsledků své práce. Jmenovaná edice představuje završení Kolárova zájmu, který je dokumentován ve vzorně připravených a komentovaných publikacích téměř šedesáti Feifalikových dopisů, z velké části dotud neznámých._9

Důkladná znalost širokého spektra slovesného materiálu staršího písemnictví, zájem o nekanonická díla a potřeba hledat pro jejich výklad a literárněhistorické zařazení teoretické výkladové nástroje vedla J. Kolára k formulování několika vlivných a často citovaných tezí genologické povahy. Ve stati O mezidruhových kontextech v české literatuře 16.—17. století přišel s novým terminologickým souslovím „mezidruhový kontext“. Chápal je jako pomocnou literárněhistorickou kategorii a doložil jeho interpretační potenciál._10 V úvaze o žánrovém statutu děl starší české literatury podal Kolár vlastní definici žánru a upozornil na důležitou skutečnost, kterou přiblížil na příkladech, že „žánrová příslušnost […] není v celém období tzv. starší české literatury adekvátním nástrojem pro postižení smyslu, významu a hodnoty jednotlivých památek“. Za účelné považoval „uplatnit hledisko aktuální funkčnosti, a to jak u děl nově vznikajících, tak u těch, která se jako starší, známá, osvědčená ocitají v nových souvislostech, popř. jsou pro ně adaptována“._11 Genezi této zásadní Kolárovy teoretické a programové stati nám ozřejmí fakt, že podobný požadavek po „systematickém zkoumání jednotlivých památek z funkčního hlediska“ Kolár formuloval už dříve v diskusním příspěvku o literatuře doby Karla IV. (1978)._12 Genologické zkoumání pak rozvinul v další základní studii K transformaci středověkého žánrového systému v literatuře husitské doby (1982),_13 kde navázal na úvahy Josefa Hrabáka. (Bude jednou velmi zajímavé zhodnotit vliv Josefa Hrabáka na tuto silnou generaci literárněvědných paleobohemistů, k níž kromě Jaroslava Kolára patřili např. také Zdeňka Tichá /1927–1984/, Milan Kopecký /1925–2006/ či Eduard Petrů /1928–2006/. Hrabák, který pod působením Jakobsonovým dozrál koncem třicátých let v originálního literárního historika, udělal po válce velkou vědeckou kariéru a patřil v 50. a 60. letech k profilujícím osobnostem bádání o starší české literatuře.)

Kolárovy odborné práce odrážejí to, co určovalo jeho vědecký typ: zvídavost, intuici, pracovitost, pronikavý intelekt a formulační obratnost. Živě reagoval na aktuální badatelské podněty (sledování druhého života literárních děl, obnovené tázání po principech komparatistiky či nástup textologie v českém prostředí). Teoretické zázemí v pražské škole strukturalismu, zejména v pracích Felixe Vodičky, mu umožnilo chopit se nově některých klasických témat a navázat na přerušené dědictví Jakobsonovo a Bogatyrevovo, ať už to byla literární produkce doby husitské, kramářská píseň, tzv. knížky lidového čtení, některé dramatické texty či nejznámější výpravné dílo J. A. Komenského.

Vedle toho rád sahal k tématům nedotýkaným nebo nezkoumaným. Řada jeho prací představuje pro literární historii materiálový objev. Podněty pro svoji práci nehledal v soustavném průzkumu knihovních a archivních fondů, inspirací mu často bylo starší bádání, práce kulturních historiků (Čeňka Zíbrta, Zikmunda Wintra), historiků (Rudolfa Urbánka) či filologů (Františka Ryšánka); texty opomíjené literárními historiky dokázal nově zpřístupnit a kontextově zasadit. Zračil se v tom i jeho sklon k interdisciplinárním přesahům, typický pro soudobou medievistiku, který se do bádání o raně novověké literatuře promítl až později. O potřebě mezioborové spolupráce, projevující se i v častých konzultacích s badateli jiných oborů, dostatečně svědčí mnohé Kolárovy stati a poznámky k nim připojené. Interdisciplinaritě Kolárova přístupu a snaze po komplexnějším hodnocení slovesných děl vyhovovala jako rámcová disciplína strukturalisticky orientovaná sémiotika. Sémiotický pohled uplatnil v několika inspirativních studiích, v kterých překročil tradiční hranice literární vědy: Takzvaná mapa Čech Mikuláše Klaudiána: pokus o významovou interpretaci (1980), Kodex gigas a otázka jeho sémiotické interpretace (1991), Česká hra veselé Magdalény a středověké divadlo (1992), Prolegomena k sémantice svatováclavské koruny (2000)._14

Lze bez nadsázky a ódia fráze říct, že Jaroslav Kolár věnoval svému vědnímu oboru celý činný život. Zmíněné literárněhistorické a ediční aktivity představují jen výsek z jeho vědecké práce. Patřil k nejznámějším literárním historikům orientovaným na starší českou literaturu. Jistě k tomu přispěly i jeho odborné výlety do mladších vod: do písemnictví 19. století (Josef Kajetán Tyl či Alois Jirásek, u kterých ho zaujaly především látkové předlohy jejich děl) i literatury moderní (Karel Čapek, Karel Poláček, Bohumil Hrabal aj.) — ale také podstatný organizační podíl na neoficiálních bytových schůzkách badatelů různých oborů humanitních věd od poloviny 70. let do počátku roku 1990; část těchto badatelů pak právem zaujala od 90. let, kdy se formovala nová podoba humanitních diachronních disciplín, významná místa v různých akademických ústavech, na univerzitách apod. Jako překladatel zůstal J. Kolár podepsán pod pěticí knih, které vždy znamenaly literární událost (např. M. M. Bachtin: François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. Odeon, Praha 1975, 2. vyd. Argo, Praha 2007; A. J. Gurevič: Kategorie středověké kultury. Mladá fronta, Praha 1978). Pečlivě sledoval vědecké dění ve svém oboru i oborech příbuzných, uveřejnil na sto padesát recenzí domácích i zahraničních knih a sborníků, převážně odborných publikací a edic, napsal řadu nekrologů, vzpomínkových i kritických glos. Pravidelně přispíval do České literatury, častěji publikoval v Listech filologických, Slavii a Literárních novinách, obsáhlejší, materiálové příspěvky zasílal do periodických sborníků Literární archiv a Strahovská knihovna — zejména od počátku 70. let a v první polovině let osmdesátých sem směroval větší část svých samostatných statí. Byl členem vědecké rady České knižnice — ediční řady zaměřené na čtenářsky přístupná vydání kánonických děl české literatury (patřil také k jejím nejpilnějším editorům) — a dokázal kolem sebe soustředit okruh zájemců o dějiny staršího písemnictví, jak o tom svědčí nejen předmluvy v publikacích jeho vynikajících žáků, ale i sborník k jeho osmdesátým narozeninám._15

Všichni, kdo se s Jaroslavem Kolárem stýkali, si pamatují, že byl také skvělým znalcem „starých pověstí literárněhistorických“, jak to sám kdysi pojmenoval; k jejich zaznamenání se pochopitelně uvázat nechtěl věda, že jde o žánr především orální.

Názvy obou posledních knih J. Kolára, do nichž soustředil své zásadní starší studie i drobnější práce, Návraty bez konce (1999) a Sondy (2007), charakterizují podle mého soudu zcela přesně hlavní tendence jeho odborné činnosti na poli bohemistiky a odrážejí také jeho potřebu reflexe.

Jaroslav Kolár byl ambiciózní učenec, s pochopitelnou touhou být perfektně informán o dění v milovaném oboru (a to i v letech, kdy sám už nemohl vzhledem ke zdravotnímu stavu vystupovat na veřejných fórech). Myslím, že ho trochu trápilo vědomí, které aforisticky fomuloval v jednom z publikovaných rozhovorů: „Kdo přijde později, ten má vždycky pravdu“._16 Nepřímo tak připomněl slova jiného literárního historika, kterého tolik obdivoval a pro jehož ocenění a památku mnoho vykonal. V jednom z dopisů napsal Julius Feifalik: „To je to zvláštní u nás učenců, a co nás předem činí skromnými, že víme, že pro nás není nesmrtelnosti, že naše zásluha je pro jiné. Největší chvála, na kterou si smíme činiti nárok, je to, že jsme jiným umožnili pokročiti dále než my, že jsme svou věc dovedli kupředu o krok nebo o půl kroku, že jiní svou věc lépe udělají než my.“_17

POZNÁMKY

_1
Kolár, Jaroslav: Zábavná četba pro lid pobělohorské doby v obrozenské literatuře. Česká literatura 7, 1959, č. 4, s. 414–425.

_2
Daňhelka, Jiří: Směrnice pro vydávání starších českých textů. Husitský Tábor 8, 1985 (vyšlo 1986), s. 258–301.

_3
Jaroslav Kolár: Poznámky ke kritickému vydávání staročeských literárních památek. Česká literatura 32, 1984, č. 3, s. 109–118; původně ve strojopisném sborníku Xenia Miroslao Červenka quinquagenario a solidabus, amicis, discipulis oblata (1982, nestránkováno). Srov. též Kolár, Jaroslav: Poznámky o vydávání staré literatury v Československu. Problemy edytorskie literatur słowiańskich, sv. 1. Zakład Narodowy imienia Ossolińskich — Wydawnictwo Polskiej akademii nauk, Wrocław 1991, s. 81–97.

_4
Vidmanová, Anežka: [Próza české středověku…]. Listy filologické 108, 1985, č. 1, s. 61–63.

_5
Strojopisně dochovaná, k tisku připravená, leč nevydaná antologie ze staročeské prózy Jiřího Daňhelky a Aloise Schmause z konce 60. let byla určena ke školním studijním účelům a přinášela vesměs jen ukázky staročeských textů. Lze jen litovat, že se nepodařilo uskutečnit Anežce Vidmanové její záměr připravit antologii z bohemikální středolatinské beletrie, jakýsi doplněk ke zmíněné antologii Vilikovského; její projekt z poloviny 70. let neměl naději na posvěcení z vyšších nakladatelských míst.

_6
Kolár, Jaroslav: K dramaturgii českého lidového divadla. Česká literatura 26, 1978, č. 1, s. 32–42.

_7
Kolár, Jaroslav: Shakespeare a české knížky lidového čtení. Divadlo 6, 1955, č. 12, s. 1043–1044.

_8
Kolár, Jaroslav: Lidové divadlo a pašije očima Vojtěcha Rona. Divadelní revue 21, 2010, č. 2, s. 152–153.

_9
Kolár, Jaroslav: Feifalikovy dopisy českým vědcům. Literární archiv 8–9, 1973–1974, s. 457–471; týž: Feifalikova korespondence na Moravu. Literární archiv 11–12, 1976–1977, s. 53–110 (vyšlo 1981); týž: Feifalikovy listy A. V. Šemberovi. Literární archiv 21–22, 1985–1986, s. 193–194 (vyšlo 1987).

_10
Kolár, Jaroslav: O mezidruhových kontextech v české literatuře 16.–17. století. Česká literatura 4, 1966, č. 5–6, s. 427–442.

_11
K žánrovému statutu děl starší české literatury. Česká literatura 42, 1994, č. 5, s. 496–504 (citace ze s. 496, resp. 504).

_12
Kolár, Jaroslav: Dvě diskusní poznámky k literatuře karlovské doby. Mezinárodní vědecká konference Doba Karla IV. v dějinách národů ČSSR: materiály ze sekce jazyka a literatury, věd. red. Jaroslav Porák. Univerzita Karlova, Praha 1981, s. 172–177, zde s. 174

_13
Jaroslav Kolár: K transformaci středověkého žánrového systému v literatuře husitské doby. Husitský Tábor 5, 1982, s. 135–143.

_14
Kolár, Jaroslav: Takzvaná mapa Čech Mikuláše Klaudiána (Pokus o významovou interpretaci). Strahovská knihovna 14–15, 1979–1980, s. 49–72; týž: Kodex gigas a otázka jeho sémiotické interpretace. Český časopis historický 89, 1991, č. 5–6, s. 662–675; týž: Česká Hra veselé Magdalény a středověké divadlo. Divadelní revue 3, 1992, č. 3, s. 39–50; týž: Prolegomena k sémantice svatováclavské koruny. Septuaginta Paolo Spunar oblatata, red. Jiří K. Kroupa. KLP — Ústav pro klasická studia AV ČR, Praha 2000, s. 253–256.

_15
Bibliografii Kolárových prací sestavila naposledy Lenka Jiroušková (Pokušení Jaroslava Kolára. Sborník k osmdesátinám, red. Barbora Hanzová. Ústav pro českou literaturu AV ČR — Filozofická fakulta UK, Praha 2009, s. 273–318) a uzavřela ji k datu 10. 7. 2009. Jiroušková zde vyšla ze svého staršího soupisu prací J. Kolára (Kolár, Jaroslav: Návraty bez konce. Studie k starší české literatuře. Atlantis, Brno 1999, s. 333–358) a pokračovací bibliografie sestavené péčí Františka Knoppa pro nový výbor z Kolárových statí (Sondy. Marginálie k historickému myšlení o české literatuře. Atlantis, Brno 2007, s. 189–195). Jen na okraj podotýkám, že těmto bibliografiím chybí rejstříky. Naopak užitečnými předmětovými rejstříky (děl a autorů) je vybavena bibliografie Kolárových prací z pera Markéty Stádníkové (Selucké) ve strojopisném sborníku Jaroslavu Kolárovi k šedesátým narozeninám (Praha 1989; je dostupný v Knihovně Ústavu pro českou literaturu AV ČR nebo na webových stránkách téže instituce). Žel některé drobné chyby v údajích přešly z její bibliografie i do bibliografií Jirouškové. Protože edice doplňují i velkou část Kolárových časopiseckých či sborníkových statí, bylo by užitečné, kdyby bibliografie jeho prací tuto skutečnost důsledně zaznamenávaly. Činí tak jen Selucká.

_16
„Kdo přijde později, ten má vždycky pravdu“ (S Jaroslavem Kolárem o starší české literatuře, Václavu Černém, celoživotním podvodnictví, latinském Dalimilovi a rabelaisovském Hrabalovi). Souvislosti 17, 2006, č. 2, s. 73–88, s J. Kolárem rozmlouval Martin Valášek.

_17
Cituji z příležitostného překladu Pavla Váši (značka: sh): Lidové noviny, 41, 1933, č. 83 (středa 15. 2. ráno), s. 7. Originální německé znění: Kolár, Jaroslav (ed.): Feifalikova korespondence na Moravu, s. 94.