Eugène Minkowski

Básník mluví na prahu bytí. Budeme tedy muset,
abychom určili bytí obrazu, nechat rozeznít, ve
stylu fenomenologie Minkowského, jeho ozvěnu
a učinit ji slyšitelnou.
(Gaston Bachelard, La poétique de l‘espace, 1957)

Eugène Minkowski (1885-1972) je jednou ze zakladatelských osobností fenomenologicko antropologické psychiatrie a psychopatologie ve Francii. Pocházel ze starého polsko-litevského rodu a ve Varšavě začal na počátku dvacátého století studovat lékařství. Po zavření univerzity v roce 1905 ruskými úřady odešel do Mnichova, kde pokračoval ve studiu, které ukončil 1909 doktorskou prací z oboru lékařské biochemie. Po krátkém pobytu v Polsku se ještě v roce 1910 vrátil zpět do Mnichova, kde začal studovat filozofii, především v okruhu mnichovských fenomenologů kolem Maxe Schelera, Alexandera Pfändera a estetika Moritze Geigera. Po vypuknutí první světové války odešel do Švýcarska, kde pracoval jako asistent Eugena Bleulera na známé psychiatrické klinice Burghölzli při curyšské univerzitě. Zde se také seznámil se zakladatelskou postavou fenomenologicko-antropologické psychiatrie v německé jazykové oblasti, Ludwigem Binswangerem, s nímž jej pojilo až do Binswangerovy smrti (1966) hluboké přátelství. V roce 1916 přesídlil do Francie, vstoupil jako dobrovolník do francouzské armády a získal francouzské občanství. Ještě před válkou jej silně ovlivnilo studium Henriho Bergsona, které Minkowského přivedlo k problematice prožívání „žitého času“ a jeho psychopatologických alterací. Dalším rozhodujícím setkáním bylo pro Eugèna Minkowského setkání s Maxem Schelerem a jeho fenomenologií sympatie jako nejpůvodnějšího fenoménu lidské existence. Recepce Bergsona a Schelera se promítá již do Minkowského interpretace schizofrenie v monografii La Schizophrénie. Psychopathologie des schizoides et des schizophrènes (Paris 1927).

V roce 1928 zakládá odborný časopis pro psychiatrii a psychopatologii L'Évolution psychiatrique, který se stal jedním z nejvýznamnějších a nejrenomovanějších psychiatrických časopisů francouzské jazykové oblasti (vychází dosud). V roce 1933 vydává Minkowski jednu ze svých hlavních prací Le Temps Vécu (Žitý čas), kde v návaznosti na Bergsonovu filozofii trvání rozvíjí, v první části, koncepci „žitého synchronismu" ve vitálním kontaktu se skutečností. Druhá, speciální část práce pojednává o psycho¬patologických změnách prožívání času, zejména v melancholii, autismu a schizofrenii, kdy dochází k „odtržení" pacienta od vitálního toku času a tím od kontaktu se skutečností a od okolního světa, v čemž Minkowski spatřuje jeden z hlavních symptomů schizofrenního procesu. V důsledku ztráty sympatetické komunikace s okolním světem a v důsledku „atrofie instinktu" dochází u schizofrenních pacientů, jak Minkowski ukazuje ve svých vynikajících analýzách, ke kompenzačnímu nadhodnocení velmi zúženě chápané racionality, což se projevuje symptomem, který Minkowski interpretuje jako „chorobný racionalismus" („rationalisme morbide"). Normální syntonní integrace a komunikace s okolním světem se tímto chorobným racionalismem mění v patologicky schizoidní rozpolcenost chování na nejextrémnější a nejkřiklavější antiteze a nejbizarnější, zcela nesmiřitelné alternativy bytí.

V roce 1936 vycházejí v pařížském nakladatelství Aubier Minkowského „filozofické fragmenty" Vers une cosmologie: Fragments philosophiques (Vstříc jedné kosmologii: filozofické fragmenty), odkud také pochází přeložená kapitola. Tato kniha, která se dočkala již několika nových vydání, je mimo jiné výrazem Minkowského snah o jinou perspektivu nazírání otázky lidského vědomí, než jak tomu je v mechanisticko-empirické a reflexiologické psychologii, ale také v psychoanalýze. Obraz světa, jak jej zprostředkovávají exaktní vědy, fyzika, astrofyzika, matematika, kosmografie atd. je, jak Minkowski zdůrazňuje, vždy jen partikulárním obrazem. Proto je třeba si všímat také básnických obrazů světa, neboť „duchovní atmosféra je stejně tak jako poetická atmosféra a jako vědecká fakta součástí univerza. [...] Nejde nám o to, opěvovat je jako básníci, nýbrž o pokus, vyjádřit je v řeči prózy. A v tomto smyslu možno říci, že se tyto fragmenty pohybují vstříc kosmologii“, píše Minkowski v úvodu k Vers une cosmoIogie. Měřítkem je pro Minkowského lidská duše v souvislostech, které ji spájejí s univerzem, a život duše nesmí být podle Minkowského za žádnou cenu vtěsnán do mechanisticko-racionalistického a vůbec jakéhokoliv předem hotového obrazu.

Po roce 1945 vydával L‘Évolution psychiatrique se svým spolupracovníkem a stoupencem fenomenologicko-antropologické psychopatologie mladší generace, Henri Eyem. V roce 1947 byl Minkowski zvolen předsedou francouzské Société Médico-psychologique a 1950 prezidentem Société Française de Psychologie. V šedesátých letech publikoval ještě rozsáhlejší práci věnovanou problémům obecné psychopatologie Traité de psychopathologie (Paris 1966). Jeho manželkou byla vynikající dětská psycholožka a psychiatrička Françoise (Franciska) Minkowska, znalkyně a modifikátorka Rorschachova testu. Eugène Minkowski zemřel ve Francii v roce 1972.