Variační princip románů Milana Kundery na pozadí české prózy 60. let 20. století

PRAHA
Teze habilitační přednášky

1. Terminologie a výchozí teoretický konstrukt
Literární dílo si svým aktem geneze i recepce říká o umístění na bod pomyslné osy vytvořené konstrukčními póly, které se obvykle označují jako „autenticita“ („pravdivost“, „věrnost“, referenčnost) a „fiktivnost“ („modelovost“, „umělost“, „autonomnost“). Oba póly jsou ovšem spekulativními konceptuálními konstrukty, jichž nemůže být nikdy bezvýhradně dosaženo; v každém konkrétním případě se dílo umísťuje na poněkud jiné místo na ose mezi oběma póly. Fikční svět je výsledným produktem tohoto dění a je pojmenováním neutrálním, tj. neřeší, zda v textu a v našem čtení díla převažuje pól „autentičnosti“ či „fiktivnosti“.

2. Teze konstruktu dějinné podoby české prózy 50. a 60. let 20. století
V oficiálně vydávané próze první poloviny 50. let dominuje pól modelování, tj. ilustrace apriorně přijímaného ideologického vzorce, který umožňuje prozaickou produkci „generativního“ typu: naplňování stabilního vzorce jevově odlišnými, ale z hlediska významového směřování zaměnitelnými entitami konkrétního provedení. Převažuje tedy ideologický model, který je naplňován z vymezitelného repertoáru proměnných entit. Zároveň se ovšem tento typ prózy prezentuje a oficiálně vykládá jako próza „ze života“, próza, v níž autor pouze hledá své vyjádření pro to, co reálně existuje (srov. např. enormní výskyt postav a jevů ze soudobého aktuálního světa). Modelování (v tomto případě ideologické) je zde skryto pod sugescí „autentičnosti“ ve smyslu reálnosti. Próza vydávaná na přelomu 50. a 60. let (Škvorecký: Zbabělci; Lustig: Démanty noci; Procházka: Zelené obzory apod.; srov. i název edice „Život kolem nás“) programově usiluje tuto tendenci zvrátit vzdáním se modelování ve smyslu „zliterárnění“ a důrazem na „autentický“ obraz života. Absence „literárnosti“ je ovšem vzápětí nahrazována jiným typem modelování: využíváním variačního principu, který rozehrává pootevřené intertextové vztahy k jiným literárním či obecně kulturním textům, anebo k svým vlastním textům. Variační principy jsou explicitně užívány v poezii (Juliš, Hiršal, Gruša; zde včetně jejich hyperbolizované možnosti: permutace), implicitně jsou používány v dobově módním autorském reeditování, tj. přepisování, doplňování či aktualizování vlastních textů (srov. Hrubínův výbor Oblohy či dvě verze Kunderova Posledního máje či tři verze jeho Monologů), jsou tematizovány jako rys soudobého světa (Kunderův text Majitelé klíčů, Havlova Zahradní slavnost, Vyrozumění, Topolův Konec masopustu), ale – z našeho pohledu především – se stávají konstrukčním prvkem budování fikčního světa ve vyprávění (Vyskočilova dramata i povídky, Fuksův Pan Theodor Mundstock jako svého druhu variace na Weilův Život s hvězdou, Jedlička: Kde život náš je v půli se svou poutí, Kunderovy povídky a romány).

3. Variační princip a jeho sémantický potenciál
Téma vztahu jedinečnosti a proměnného či mechanicky reprodukovaného opakování je jedním z centrálních témat umělecké teorie i praxe 20. století (Jung, Ingarden, Benjamin, Barthes, Derrida; divadlo versus film; artefakt versus performance; „originál“ fotografie; originál a cover verze v populární hudbě ad.). Sám fakt variace implikuje několik více či méně sémantických kategorií:
• analogie (rozpoznání výchozí „stejnosti“ i nutné následné „jinakosti“; její fungování si však lze představit i obráceně)
• revokovaná linearita (opakovacím impulsem se vytváří časový sled, dynamika vztahu ve smyslu příběhu splňujícího požadavek koherence)
• standardizace (opakováním se entita stává podstatnou, „substanciální“)
• pseudo-individualizace (jedinečnost entity je variováním redukována, uzávorkována, resp. je obnažena umělost, arbitrárnost konstruování jedinečné entity daného fikčního světa)

4. Specifické rysy Kunderových variačních postupů
Variačně intertextový mechanismus se v Kunderově próze odehrává na několika rovinách:
uvnitř textu: vstupní kapitola Žertu tematizuje takřka všechna klíčová témata a mechanismy, které budou determinovat celý příběh (návrat, který nemůže být návratem; nemožnost „krásné destrukce“; fakt, že Ludvíkův plán není „skutečně dobrý“; iluzivní „čtení“ reality všemi protagonisty). Protože jsou však tato témata nabídnuta jako nezávazná, vágní konverzace Ludvíka s Kostkou, objeví čtenář jejich tematickou relevantnost až čtením následného příběhu. Při druhém a dalším čtení románu už naopak tuto zdánlivě nezávaznou konverzaci vnímá jako repertoárový slovník klíčových slov.
mezi textem a předchozími autorovými texty: „jedinečné“ postavy jednotlivých povídek Směšných lásek odkazují k postavám předchozím u budoucích povídek, jsou budovány s využitím stejných emblematických rysů; tento typ čtení je ještě autorsky podpořen explicitní návazností povídek Symposion a Doktor Havel po deseti letech.
aluzívními odkazy k velkým narativům evropské kultury: scéna Ludvíkova holení na počátku Žertu pootevírá prostor pro to, aby byla čtena na pozadí příběhu Odysseova návratu; Jaromilův příběh v románu Život je jinde odkazuje k romantizovaným životním příběhům velkých evropských básníků; úsilí doktora Škréty ve Valčíku na rozloučenou stát se otcem všech dětí revokuje biblický příběh stvoření.

Smyslem těchto postupů se nám zdá být především gesto směřující ke znejistění očekávané jedinečnosti příběhu a jeho aktérů; zaměnitelnost protagonistů a koneckonců i příběhů samých směřuje nutně k podobě fikčního světa jako existenciální „laboratoře“, v níž jsou podstatné trvalé, tj. opakující se mechanismy našeho bytí ve světě, a nikoli jedinečnost snažení se jednotlivých protagonistů.

5. Závěr
Daná tendence české prózy, kterou Kundera asi nejviditelněji reprezentuje, nabízí ambivalentní vztah jevové různosti na povrchu (jednotlivé variace) a trvalejší esence pod povrchem (substance, která se zdá být s variačními proměnami ve vztahu analogie). Z vývojového hlediska uvažování o literatuře se tato tendence v českém kontextu prosazuje v době vrcholícího strukturalismu, jemuž výše naznačeným vztahem povrchu a esence konvenuje. Zároveň ovšem v uvažování o literatuře ve světě vzniká pojetí směřující směrem takřka protikladným: v pojetí Foucaultově, Derridově, de Manově či Barthesově dochází k opuštění strukturálního předpokladu binárně opozičních vztahů a k rozvíjení konceptů jedinečnosti textu a jeho čtení, tj. nevztažitelnosti textu vůči čemukoli mimo tento text. Asi i z tohoto důvodu se Kunderovo dílo stane objektem zájmu těch velkých jmen světové teorie, které se staví do opozice vůči dekonstrukční dominanci v 70. a 80. letech (Eagleton, Lodge): Kundera je autorem, jehož dílo si říká o nalézání vztahů a rysů uvnitř textu i mezi texty navzájem, spíše než aby si říkalo o nekončící setrvávání v textu, tj. v procesu četby.

6. Širší konceptuální otázky, které dané téma evokuje, ale které zůstávají mimo časové i personální možnosti této přednášky:
• Nakolik lze kvantitativně doložitelné rysy určitých přístupů a pojetí zobecňovat a vytvářet z nich tendence literárního vývoje? Jaký počet výskytů je třeba pro to, aby literární historik získal oprávnění či sebedůvěru mluvit o vývojové tendenci?
• Nakolik potřebujeme budovat si ustálené pojmové dichotomie, triády apod., abychom byli schopni re-konstruovat příběh literatury určitého období? Nakolik je toto konceptuálně pojmové „předrozumění“ (hodnota, funkce, paradigma, ideologémata apod.) determinujícím faktorem, který nás vede k tomu nacházet, co si jako objekt nalézání předem vytyčíme?
• Jak nosný je model Ecovy kulturní encyklopedie, který nám nabízí intertextově vztahovat k sobě a navzájem si nasvěcovat různé texty bez ohledu na jejich doložitelnou propojenost („vliv“)?
• Nakolik máme respektovat autorskou interpretaci vlastních textů (v Kunderově případě velice razantně prosazovanou, ať už formou esejů, rozhovorů, doslovů a předmluv)?
• Nakolik máme právo vyvozovat obecnější tendence a generalizující naratologické či jiné závěry z textů, které se svou literární podstatou prezentují jako texty jedinečné?

7. Klíčová slova
Modelovanost a modelovost fikčního světa, reference, intertextovost, variace, význam a smysl.