Skupina 42 v tvořivém souhrnu

Psaní o literatuře, jehož původcem je příslušník jiného národa, může tuto potenciální diskrepanci buď zdůraznit, nebo oslabit skoro až k likvidaci. V prvním případě literární historik nebo kritik zprostředkovává hodnoty druhé literatury kultuře svojí, přemáhá cizost, jako výzkumník se ujímá úkolů komparativních; vzhledem ke studované literatuře uplatňuje kulturní zkušenosti vlastního národa a jeho literatury (jak to např. už po desetiletí můžeme sledovat s prospěchem u českých rusistů), čímž leckdy přináší podněty i pro centrální výzkum příslušné slovesnosti, prováděný jejími domácími badateli.

Druhý typ prací, jejichž předmět leží za hranicemi autorovy národní kultury, směřuje k maximálnímu vtělení do rámce práce těchto domácích badatelů. Pozná se to zejména z toho, že úkoly a otázky, které si tyto práce kladou, konkrétně reagují na stav bádání, přinášejí to, co hlavní linie výzkumu k dalšímu poznání konkrétně potřebuje.

Není třeba říkat, že jak z hlediska vědy, tak z hlediska dotčených národních kultur jsou obě tyto tendence přínosem a životní potřebou.

Obsáhlá monografie Leszka Engelkinga Každodennost a mýtus o Skupině 42 na první pohled – v závěru článku bude tento počáteční pohled, jak to bývá, lehce korigován – kloní se zřetelně ke druhé z vymezených tendencí. Autor, jehož studie, překlady, doslovy a komentáře se po léta znamenitě podílejí na intenzivní přítomnosti moderní české literatury v Polsku, se ve své práci (původně doktorské na univerzitě v Lodži) postavil přesně na pozici, které se dnes naše poznávání Skupiny 42 a literatury s ní spojené dožaduje. Bez syntézy typu Engelkingovy monografie se historie našeho básnictví 20. století už nemohla obejít, a přitom mi není známo, že by některý Čech se tohoto úkolu ujal.

Kdo před patnácti, dvaceti lety přistupoval k tématu z oblasti Skupiny, pociťoval skoro úzkost z hmatatelné nastávající výměny literárněvědných žánrů, cílů a otázek. Končilo období inspirované esejistiky, vidoucí předmět z nadhledu a v hrubých obrysech a často vedoucí naše pohledy k jádru podstatných charakteristik. Zároveň byl čas na standardní literárněhistorické konání, neměli-li jsme se opozdit např. ve srovnání i s těmi z předchůdců, kteří kolem přelomu století, po kritických sporech o Hálka a Nerudu v první půli let devadesátých, přikročili k systematickému zpracování májovské generace. Nastal čas na zachycování vzpomínek stárnoucích protagonistů, náročnější edice teoretických, kritických a především uměleckých textů, na jejich dataci a začlenění do nejrůznějších dobových kontextů, čas na zkoumání posloupností a vztahů mezi texty, na využití korespondencí a časopiseckých projevů, a ovšem, last not least, na podrobnější dílčí průzkumy složek básnických děl, zjišťování jejich konkrétních zdrojů, tradic a funkcí ve struktuře díla.

Je docela možné, že Skupina 42 patří k nečetným tématům, za jejichž propracování v právě uvedeném smyslu se literární historie posledního dvacetiletí nemusí stydět. Recenzovaná monografie dokládá, že jsme za tu dobu ne nevýznamně popojeli a leckterý úkol si dokonce smíme odfajfkovat jako relativně (absolutního tady nic být nemůže) vyřízený. Zejména po Karfíkových a Lopatkových počátcích už ze šedesátých let, ve svém dovršení blokovaných už zase totalitou, a po podnětech exilových editorů a nakladatelů máme k dispozici velice slušné, byť kvalitativně nevyrovnané edice celoživotních děl rozhodujících básníků a kritiků (u těch druhých dosavadní soubory pravděpodobně tak tak postačují, jak nedávno ukázal Petr Šrámek ve své disertační práci obhájené v Ústavu české literatury a literární vědy na pražské Filozofické fakultě Univerzity Karlovy na případu Grossmanově). Korespondence a jiného archívního materiálu se sice využívá, její souborné publikace, důležité zejména pro zakladatelská léta, jsou výjimkou. Máme slušné představy o následnosti dějů a dokonce i o jejich motivacích a průběhu. Také na druhém konci problematiky, např. ve věci vztahu k myšlenkovým a filozofickým proudům, víme už leccos konkrétnějšího, než co dříve přinášely obecné odhady kritiků. Že v tom nejsou názory jednotné, je jen na prospěch věci. Nastala také už doba, kdy se většina lidí píšících o skupině nespokojí floskulemi o městě a civilismu. Jako pro celé básnictví, potřebujeme přirozeně i pro Skupinu systematickou analýzu básnických a prozaických textů z hlediska celistvých interních komunikačních situací (nikoli tedy jen verše, slovníku či syntaxe, které jsou do básní ve verši i próze zabudovány). Můžeme už tu pochopitelně navázat na studie dialogičnosti a intertextuality. Přes řečové útvary spjaté s rozmanitostmi internacionalizované komunikace vede cesta k pochopení kompoziční výstavby básnického díla, jejíž neslýchaně vynalézavé a komplexní propracování, odvážím se té hypotézy, patří k nejpronikavějším zásahům předních autorů Skupiny do proměn básnického tvaru – zejména v konfrontaci s jednovrstevnou, paralelně přiřazující výstavbou typických textů klasické avantgardy. Také v tom se projevuje navázání Skupiny na Richarda Weinera, který její konkrétní postupy naléhavě předjímá.

Toto úsilí posledního dvacetiletí postoupilo do stadia, kdy je bylo potřebí přehlédnout z perspektivy celistvého, ale vnitřně podrobně členitého obrazu. Nevím, co by v něm bylo zásadně důležité, a přitom Engelkingovi uniklo. Autor monografie všecky jednotlivé příspěvky kriticky zhodnocuje, propojuje, prostupuje vlastními poznatky a činí z nich komponenty celku, v němž jednotlivá témata nacházejí svá místa a hierarchické postavení. Engelking není předurčen tím, o čem se v diskurzu náhodou zrovna hodně povídá, ale do značné míry proporcemi předmětu samého. Ke shrnujícím pracím často patří, že syntetizovaný materiál promlouvá v nich co nejvíce vlastním hlasem. U Engelkingových obsáhlých citací zpravidla nemáme pochyb o jejich relevanci, jsou rozmístěny podle problematiky, jak ji prezentuje autor, nahrazují a dokreslují jeho vlastní tezi. Čtenáři ovšem neujde různá vypovídací hodnota, hloubka a přesvědčivost jednotlivých citátů, dojista u literatury sekundární. Patří k úkolům souhrnné monografie, aby se dobírala úplnosti. Můžete být prakticky bez pochyb, že budete- li hledat něco o Skupině a o literatuře o ní, u Engelkinga to najdete.

Z jedenácti kapitol je prvních pět věnováno tématům společným pro celou Skupinu a dalších pět se zabývá vždy tvorbou jednoho z hlavních básnických představitelů – po řadě Koláře, Blatného, Kainara, Haukové a Hanče; přichází tam ke slovu i pokračování jejich tvorby po rozchodu Skupiny, se zaměřením k tomu, co v ní ze časů společenství přetrvávalo. Poslední oddíl též mluví o pokračování, totiž o mladších následovnících; zde možná měla padnout zmínka o počínajícím, tehdy ještě ne zlehklém Macourkovi, a rozhodně si mimořádnou pozornost zasloužil – v pouhých výčtech sotva zmíněný – Emil Juliš, pokračovatel toho nejlepšího, co Skupina vnesla do českého básnictví.

Podáme informaci o obecných kapitolách. Obsahem první jsou faktografické a nesmírně užitečné děje Skupiny v jejím postupném vytváření, chronologicky probíraných aktivitách a jejím rozchodu. Druhý oddíl informuje o programu, jak byl formulován v Chalupeckého statích a jmenovitě v jeho interních Tezích (1943), historiky dosud málo využitých (byly publikovány v antologii Skupiny redigované Zdeňkem Pešatem a výtvarnou historičkou Evou Petrovou; pronikavý pramenný význam této knihy vystupuje v průběhu četby Engelkingovy práce zřetelně do popředí). Vztahu k předchůdcům Skupiny od Mallarméa, expresionismu a Apollinaira je věnována kapitola třetí, možná až předimenzovaná v prezentování i takových informací, které pro téma mají jen zprostředkovaný význam. Naproti tomu postrádám výklad Chalupeckého kritického postoje k českému surrealismu, jehož literární větvi teoretik právem vyčítal menší odvahu, nedostatečnou orientaci k dramatičnosti života, poživačnost poetistické provenience, což vše ho podle Chalupeckého názoru nepříznivě odlišuje od francouzských zakladatelů (stati Deset bodů k nadrealismu a Slovo o situaci nadrealismu u nás). Engelking se v této kapitole zabývá i konfliktem mezi rodící se Skupinou a bednářovci; cituje přitom spíše vnějškovou opozici Jiřího Trávníčka, tj. protiklad mezi metafyzikou nitra (bednářovci) a pohledem na člověka jako společenského tvora, cestou k věcem. Dodejme, že se u Trávníčka věci příliš nezlepší ani shrnutím v podobě opozice Bednářova „být“ proti Chalupeckého „žít“: každé takové srovnání je předem podminováno nepřekonatelným rozdílem mezi filozofickým myslitelem a průměrným básníkem usilujícím o generační vůdcovství. Engelking pak už s oprávněnými pochybami uvádí to, co týž badatel vymezuje jako společnou prý půdu obou uměleckých názorů, údajně sdílenou antiavantgardnost.

Mezi zkoumanými literárními vztahy vyčlenil Engelking do samostatného čtvrtého oddílu známý zájem autorů Skupiny o tvorbu anglických a amerických básníků a prozaiků (vztahové výzkumy tak zabírají právě polovinu obecné poloviny práce); tentokrát pracuje často s obdobami a rozdíly mezi konkrétními texty, s podrobností a znalostí, která v českých vždy spíše rámcových charakteristikách nasazena nebyla (jmenovitě v případě vztahu Blatný–Hughes). Poslední kapitola první půle, opět spoléhající i na citáty z básníků, nejen relevantních filozofů (vystupuje tu však málo dosud prozkoumaná role Václava Navrátila jako jednoho z iniciátorů orientace Skupiny na moderní mýtus), ale i na autorovo vlastní poznání evropských filozofů (Heidegger, Jaspers, Sartre, Camus) i prací o jejich díle. Přináší tak celistvý pohled na filozofické podloží Skupiny, především ovšem na analogie i vědomé spoje s existencialismem; srovnání Engelkingova pojetí s výsledky oživeného zájmu o totéž téma v českém prostředí (Vladimír Papoušek) musíme ponechat budoucí speciální diskusi.

Totéž platí i pro následující oddíly, v nichž čteme portréty pěti básníků Skupiny. Jistě o nich a o jednotlivých jejich otázkách promluví literární historici, kteří se speciálně těmito básníky zabývají. Za sebe jen podotknu, že v rozsáhlé a promyšlené kapitole o Jiřím Kolářovi mi trochu chybí systematičtější výklad o Kolářových variacích, a to se zřetelnějším rozlišením sbírek Ódy a variace a Limb a jiné básně. Hluboký význam a strhující rozmanitost propracovaného variačního principu v druhé z těchto sbírek nikterak nemůže být postižen pouhou, byť obsáhlou citací Kolářovy sebeanalýzy kompozičního rozvržení cyklu Krev ve vodu. Tam šlo básníkovi o poeovskou prezentaci technického postupu, jeho variace se však nějakým sotva poodhaleným způsobem podílejí na konstituci moderního mýtu (o reálie města jde přitom už daleko méně než ve starších Ódách), který je předmětem titulního vyzdvižení i v případě Engelkingovy práce. Variační princip má přitom pokračování i v odlišných Dnech v roce, prvním podnětem některých jejich ústředních básní byla zřejmě inspirace konkrétními texty Ovidiových Listů heroin. Engelking, který se v dalším kompetentně zabývá Kolářovým zacházením s cizími hotovými texty, by našel materiál už v ranějších stadiích básníkovy tvorby.

Při těsném kontaktu s českým výzkumem má monografie něco spjatého s tím, že její badatel je badatelem právě polským. K mnoha teoretickým či komparativním tématům se může opřít o polské (nebo do polštiny přeložené) speciální práce, které se jimi zabývají na vysoké úrovni a které u nás, včetně bádání o Skupině, nejsou přítomny a využity. Při výkladech o vytváření uměleckých seskupení se Engelking s prospěchem odvolává na teoretická zobecnění v pracích Slawinského, Glowinského, Stradeckého, u literárního manifestu na Czaplinského, v některých otázkách básnického jazyka opět na Glowinského; probíraje moderní ismy má opět k dispozici původní práce, nemluvě o zásadních publikacích polských filozofů. (Je samozřejmé, že k jeho repertoáru patří i studie ostatních polských bohemistů, jako jsou Baluch nebo Zarecki.) Nejde však jen o existenci speciálních původních prací, o nesrovnatelně větší bohatství literárněvědné tvorby; mám na mysli jakousi normu zdůvodnění v oblasti teorie literatury a obecných literárních dějin, která se u nás ustavila na daleko nižší úrovni, než jaká je běžná v Polsku. Obracení se k světově orientovaným pracím, schopným zprostředkovat monografistovi rámec a podloží jeho vývodů, není pro Engelkinga ornamentálním rituálem, ale výsledkem potřeby umístit vlastní přínos do souřadnic diskurzu, který má celosvětovou dimenzi. Abychom se vrátili k dichotomii z úvodních řádek této recenze: spolu s tím, že monografii Leszka Engelkinga lze brát jako výplod jednoho z nás, českých bohemistů, můžeme si zároveň užít i to, že přichází z jiné, vyspělejší literární kultury.

LITERATURA

Leszek Engelking: Codziennosc i mit. Poetyka, programy i historia Grupy 42 w kontekstach dwudziestowiecznej awangardy i postawangardy. Wydawnictwo Universytetu Lódzkiego, Łódź 2005. 451 str.