Odo Marquard

Odo Marquard (* 1928) patří ke starší generaci současné německé filozofie. Studoval filozofii, germanistiku, katolickou a evangelickou teologii, ale i dějiny umění a historii na univerzitách v Münsteru a ve Freiburgu, kde v roce 1954 obhájil disertaci o Kantově metafyzice (v upravené podobě vyšla roku 1958 s titulem Skeptische Methode im Blick auf Kant). Poté se jako vědecký asistent Joachima Rittera (1903–1974) vrátil do Münsteru, kde se roku 1963 habilitoval prací tematicky soustředěnou kolem procesu takzvaného depotencování transcendentální filozofie (v oficiální knižní podobě jeho habilitační práce vyšla teprve po téměř čtvrtstoletí, v roce 1987, pod názvem Transzendentaler Idealismus, romantische Naturphilosophie, Psychoanalyse). V roce 1965 Marquard přijal řádnou profesuru na univerzitě v Giessenu, kde s kratší pauzou setrval až do svého emeritování v roce 1993. Od let šedesátých až do ukončení její činnosti byl rovněž zapojen do volné interdisciplinární skupiny Poetik und Hermeneutik, podílel se také na vydávání sebraných spisů Helmutha Plessnera a Historisches Wörterbuch der Philosophie.

Vedle dvou již uvedených obsahově monotematických prací tvoří podstatnou většinu Marquardova díla množství v nejlepším slova smyslu příležitostných textů, zpravidla nejprve přednesených na rozličných kolokviích či konferencích a následně – byť i s výraznějším časovým odstupem – kompilovaných do drobnějších souborů. Vedle obsahem raného a vůči „zralému“ Marquardovi nepříliš typického titulu Schwierigkeiten mit der Geschichtsphilosophie (1973) tvoří doposud vydaný korpus jeho díla publikace: Abschied vom Prinzipiellen (1981), Apologie des Zufälligen (1986), Aesthetica und Anaesthetica (1989), Skepsis und Zustimmung (1994), Glück im Unglück (1995), Philosophie des Stattdessen (2000), výbor z výboru a marquardovská jubilejní kolekce Zukunft braucht Herkunft (2003), dále pak Individuum und Gewaltenteilung (2004) a zatím poslední Skepsis in der Moderne (2007).

Odo Marquard se víceméně dobrovolně hlásí k takzvané „Ritterově škole“, tj. do okruhu žáků již zmíněného Joachima Rittera, z nichž nelze neuvést – toliko výběrově – jména Hermann Lübbe (* 1926), Robert Spaemann (* 1927), Günter Rohrmoser (1927–2008), Willi Oelmüller (1930–1999), Karlfried Gründer (* 1928) či Ernst‑Wolfgang Böckenförde (* 1930).

Marquardův zájem se upírá k celé řadě na první pohled nesourodých otázek a tematických oblastí, mezi nimiž vynikají kupříkladu: teorie moderny, interpretace fenoménu teodiceje, reflexe vzniku a role estetického umění, úloha filozofické antropologie, svérázné přivlastnění hermeneutiky či výklad psychoanalýzy, to vše doplňováno vrstevnatou teorií kompenzace.

Právě pojem kompenzace, jejž Marquard přejímá od Rittera (viz kupříkladu jeho článek Die Aufgabe der Geisteswissenschaften in der modernen Gesellschaft z roku 1963 či přednášky o estetice z konce čtyřicátých let), se jeví jako vhodný klíč k uchopení rozmanitosti jeho textů, které v důsledku pestrosti probíraných otázek, ale i tím, že se jejich konkrétní zpracování neustále mění, je doplňováno, redukováno či přenášeno do nových souvislostí, působí velice nesourodým dojmem, přesto ve svém celku tvoří určitý „decentralizovaný systém“. Kompenzace jakožto figura vždy již následného a nutně pozměněného nahrazení je totiž odrazem časovosti lidské existence. Životu spíše než důsledné uplatňování jednoho výlučného principu odpovídá hledisko zmnožené jejich postupnými náhradami, které zohledňují život jako svobodný prostor, přístupný časově podmíněným proměnám.