Julia Kristeva: Mateřství a sémiotika

Pokud o ženě není možno říci, čím je, možná by tomu bylo jinak v případě matky, neboť se jedná o jedinou funkci „jiného pohlaví“, které můžeme s jistotou připsat existenci. Nicméně i zde zabředáme do určitého. – Především žijeme v civilizaci, v níž je posvěcené (náboženské nebo laické) zobrazení ženství vstřebáno do mateřství. Když se ovšem na celou věc podíváme podrobněji, toto mateřství je fantasma jakéhosi ztraceného kontinentu, vyživované dospělým mužem nebo ženou: navíc se nejedná ani tak o idealizovanou archaickou matku, jako o idealizaci vztahu, jenž nás s touto nelokalizovatelnou instancí spojuje – o idealizaci primárního narcismu. Nuže, když feminismus požaduje novou reprezantaci ženství, identifikuje, jak se zdá, mateřství s tímto idealizovaným nedopatřením, a protože odmítá obraz a jeho zneužívání, vyhýbá se skutečné zkušenosti, kterou toto fantasma zakrývá. Výsledek? – Popření či zamítnutí mateřství ze strany jistých avantgardních feministických proudů. Anebo přijetí – vědomé nebo nevědomé – jeho tradičních reprezentací ze strany „širokých mas“ tvořených muži a ženami.
Křesťanství je dozajista nejrafinovanější symbolickou konstrukcí, v jejímž rámci se ženství – v té míře, v jaké jí prosvítá, a prosvítá jí neustále – ukrývá do Mateřství.
Z nového českého překladu Stabat Mater od Josefa Fulky, který bude vydán ve výboru z díla Julie Kristevy v nakladatelství One Woman Press

Bulharka Julia Kristeva (*1941) se do Paříže 60. let, kde začala její vědecká kariéra, vydala za Tvetanem Todorovem. K francouzskému teoretickému bádání se připojila skrze „skupinu“ Tel Quel v době velkých společenských a hlavně studentských bouří let 1967–1968. Teoretické hnutí okolo časopisu Tel Quel chtělo být jak teoretické, tak mělo ambice být politicky relevantní kritikou soudobé buržoazní Francie. Svou politickou jednostranností, ale také intelektuální rigidností, jež byla svého druhu „intelektuálním terorismem“, nepostačovala Kristevině stále více pociťované „jiné zkušenosti“, kterou nebylo možné formulovat teoretickým jazykem. Utopická politická cesta, kterou „skupina“ Tel Quel podnikla do maoistické Číny ve snaze nalézt skutečně spravedlivý svět, Kristevu přivedla k rozpoznání určité zaslepenosti politických i vědeckých představ skupiny a zvýraznila její zájem o ženu, která paradoxně právě v tomto „ráji“ byla ještě méně sama sebou, než tak, jak to zakoušela Kristeva. Pokusila se proto v roce 1974 v knize Des Chinoises reflektovat a zhodnotit situaci ženy v Číně jako extrémní obraz vlastní odcizené ženskosti. V roce 1988 prohloubila tento svůj zájem na analýzu xenofobie v knize Étrangeres a nous-memes. Ženská zkušenost a zvláště zkušenost mateřství od 70. let začala také vstupovat do jejího zpočátku lingvistického uvažování (knihy Le Lange, cet innocu a Séméiotiké z roku 1969, Le Texte du roman z roku 1970), a to v práci La Revolution du langage poétique z roku 1974.

Cestu k „teoretizování“ mateřství otevřela Kristevě psychoanalýza Sigmunda Freuda a hlavně jeho kritika Jacqua Lacana. Freud a Lacan ve svých studiích popisují ženskou libidální energii a odhalují vazbu potlačení primární slasti mateřského těla, kterou Lacan nazval „jouissance“, na vytváření sobě odcizené ženské identity. Ženská identita je pak v podstatě velmi nestabilní. Kristeva vytváří koncept „subject en proces“, tedy koncept nestabilního subjektu, jenž je jakýmsi procesuálním subjekt a také zároveň subjektu „v přelíčení“. Subjekt je „souzen“ za svou stabilitu, která ho vyprazdňuje. Ženskost je vlastně strategie procesuálnosti, je to moment každé formy subjektivity. V rozhovoru v roce 1974 s Xaviere Gauthier v časopise Tel Quel řekla: „Jestliže mají ženy nějakou roli – berou na sebe negativní funkci odmítat vše dokončené definitivní, strukturované, zatížené významem v existujícím stavu společnosti. Takovýto postoj umísťuje ženu na stranu vybuchujících sociálních kodů: s revolučními hnutími.“

Druhým inspiračním zdrojem, který doplňuje představu o nestabilitě subjektu je Bachtinova teorie dioalogičnosti, která Kristevu dovedla již v 60. letech k specifickému dynamickému konceptu intertextuality, tedy plurality jazyka a myšlení.

V habilitační práci Revoluce v poetické řeči šlo sice stále ještě spíše o čistě teoretickou lingvistickou konstrukci mateřského (jako semiotického v opozici k symbolické řeči), která vychází z Lacanova psychoanalytického pojetí jazyka jako symbolického řádu zatlačující neredukovatelný primární narcismus do pozice abjektu, tedy něčeho, co má být v průběhu dospívání člověka skrze jazyk, potlačeno. Jazyk jako symbolická funkce se tvoří na úkor instikttů a pokračujícího vztahu k matce. V protikladu k tomu a neklidný a pochybný subjekt poetického jazyka, jehož slovo není nikdy jednoznačným znakem, zůstává svůj za cenu obnovování potlačených instinktivních mateřských elementů. Je to návrat k matečné semiotické chóře (termín, jež si Kristeva vypůjčuje od Platona).

Od textů jako je Mateřství podle Giovanniho Belliniho (prvně v časopise Peinture 1976) se mateřství „zjevuje“ nejen jako teoretický konstrukt, nýbrž jako bytostná zkušenost, které Kristeva hledá vlastní výraz napříč různými teoretickými jazyky. Tato snaha vyvrcholí v studii Stabat Mater z Histoires d’amour (1984), zvláštní studii kombinující poetický a teoretický přístup. Mateřství v Kristevině díle zůstává červenou nití, kterou můžeme velmi snadno sledovat i v jejích beletristických pracích z devadesátých let: Les Samouräis věnovaných skupině Tel Quel, Possesions, Le Vieil Homme et les loups; a myslím zcela nově se transformuje v jejích posledních pracích o ženských geniích Hannah Arendt (1999), Melanii Klein (2000) a Collete (2002) a také v osobité korespondenci s psychoanalytičkou Catherine Clement z roku 1996, která vyšla v roce 1998 pod názvem Le Féminin et le sacré. „Plná zkušenost ze skutečnosti mateřství v sobě nutně obsahuje rození, davání života, oceňování každého nového zrození; toto nové zrození je také znovunarození do života mysli, té mysli, která začíná v pluralitě druhých – ostatních, a pod touto podmínkou je aktem žití a překračuje ostatní aktivity.“

POZNÁMKA

Jouissance znamená přibližně primární pre-oidipovskou (tedy před-kulturní) absolutní slast. Julia Kristeva je používá podobně jako ostatní francouzští poststrukturalisté v návaznosti na psychoanalýzu Jacquesa Lacana jako zvláštní celistvou a přitom diferenční kategorii. Slovo jouissance pokrývá úplnost slasti a rozkoše v smyslu běžném i tak, jak je vykládal Jacques Lacan. Rozlišení mezi Lacanovým a běžným slovem slast spočívá v tom, že Lacanovo slovo podržuje různorodé obsahy dohromady - jouissance je sexuální, spirituální, fyzická a konceptuální, diskurzivní a zákonná. Lacan mluví o jouissance sexuelle a jouissance phallique. Lacan trval na tom, aby toto slovo nebylo překládáno.

Lacanův druh jouissance neobsahuje druhé jako takové, ale vyrovnává se s druhým a jeho sexuálními atributy. Jouissance druhého se jeví jen skrze nekonečnost, věčnost, leží mimo Freudův princip slasti, v němž spočívá sexuální ekonomie. Jouissance označuje vždy nějaký exces – tedy únik ze sexuality, charakterizované minimálním napětím a tendencí zahrnout v sobě druhé jako svoje vlastní. Jouissance tedy nutně není spojena s vlastněním, ale prožíváním druhého. Ve slovníku Julie Kristevy senzuální a sexuální slast je označena slovem plaisir, oproti tomu jouissance je absolutní radost nebo vytržení, extáze (jak se domnívám, Kristeva myslí extázi bez mystických konotací) a je také zároveň prací označujícího – implikuje přítomnost smyslu (Jouissance =jouis sens, slyším), který vyžaduje od označujícího, aby vystoupilo i vystoupil za své hranice.