Smutek vzdělanců

Slavný portrétista 17. století Frans Hals maloval svého neméně slavného vrstevníka, filozofa a matematika René Descartesa, a tato podobizna se obyčejně reprodukuje v pojednáních o Descartesovi, protože je nejtypičtější. Ukazuje zajímavé, charakteristické rysy myslitele: je v nich napsána i skepse, i touha po poznání, i – smutek. Při prohlížení kopie Descartesova portrétu a ve snaze, abych mu porozuměla i z jiné stránky než z jeho děl, napadla mne prvně myšlenka, že každý myslitel má v tváři napsánu nejen vážnost, nýbrž i smutek. Tázala jsem se, zda se nemýlím; nemýlím‑li se, jaký že je důvod tohoto smutku?

Hledala jsem doklady dále a našla je u kongeniálního Luthera, záviděníhodného Goetha i u laureáta Nobelovy ceny Ostwalda, kteří si byli vědomi svého smutku a sami se o něm rozepsali. Luther, plný života a vůle formovat duše lidské, jejž boj proti vládnoucí církvi sílil, místo aby jej zeslaboval, posléze na sklonku života píše: „Modlím se, aby Pán přišel a vzal mne odtud. Nechť přijde třeba v den posledního soudu: nastavím šíji, hrom se rozburácí a já budu mít pokoj. O Bože, dej, aby den ten přišel bez odkladu!“ Goethe, slunný zjev, plný radosti ze života a jeho darů, píše osm let před smrtí: „Nestěžuji si ani slovem do svého života a jeho osudu. Ale v jádře nebyl než bolestné břímě, a mohu prohlásiti, že jsem celých 75 let života neměl čtyři neděle upřímně radostné a blažené. Život je jen neustálé válení kamene, který je třeba pořád a pořád zdvihati.“ A nejbližší je nám obdobný výrok Ostwalda, který zemřel již v naší době: „Je zákonem, kterému neujdou téměř všichni služebníci přísné bohyně vědy, že se jejich život končí v smutku, a to tím větším, čím úplněji se zasvětili její službě.“

Tento výrok Ostwaldův byl mi posledním podnětem, abych napsala tuto studii. Vynasnažím se najíti, proč lidé, jimž třeba celý svět závidí úspěchy, podléhají posléze smutku, který nazveme smutkem vzdělanců. Zamyslila jsem se však i nad tím, zda mu lze čelit, a čím. Je‑li obtížná již analýza tohoto zjevu, dnes tak nápadně zachvacujícího vzdělané vrstvy, tím obtížnější a nedokonalejší je vyhledání léků k jeho odstranění.

I.

Je mnoho druhů lidí, kterým se říká vzdělanci nebo kteří se za vzdělance považují. A je mnoho druhů smutku. Budu jednat jen o opravdových vzdělancích, jak jsem naznačila již v úvodních slovech. Jsou to svými intelektuálními schopnostmi nejvyšší vrstvy národů – aspoň tak dnes bývá. Nebudu jednat o vzdělancích jakožto lidech, kteří prošli školami, ale nemajíce hlubokého vztahu k celé vzdělanosti, jak ji podává ve zkratce škola, nabývají jen povrchního odlesku pravého vzdělání. Tito jen naučení lidé jsou příliš málo vnitřně opracovaní, než aby se mohli považovat za opravdu vzdělané. Šli do škol jen proto, že k tomu byli donuceni, nebo proto, že viděli ve vysvědčení ze škol dostatečnou legitimaci k pohodlnějšímu životu. Jejich vzdělání je proto povrchní, jsou bez opravdového zájmu o předmět vzdělání, pokroků věd nerozmnožují, ale jen nekriticky jich využívají. Tím profanují vědu, místo aby se přičinili o její správné pochopení a rozšíření. Jejich rozumové, citové i volní schopnosti nejsou připraveny celými předchozími rodičovskými generacemi, aby náležitě přijaly výtěžky bádání; jsou bez pravých kořenů, z nichž vyrůstá vzdělanec. Leonardo da Vinci ve svém deníku píše o těchto lidech jako o luze: „Až věda zvítězí a luza vejde v její svatyni, zdaž neposkvrní svým vyznáním i vědu, jako poskvrnila církev, a zdaž bude věda množství méně všední nežli víra množství?“

Vzdělanec musí míti jiné vlastnosti. Má hluboký, uctivý poměr k vědě, na niž se dívá jako na svátost, milost, pochopitelnou jen málokterým. Přistupuje ke studiu vědy s obavami, že na její proniknutí nestačí. Jeho duch je přizpůsoben již rodinným prostředím, z něhož vyrůstal; nelze si mysliti, že by ze zcela neduchovních vrstev vyrostl člověk duchovní, vpravdě vzdělaný. Pravý vzdělanec přijímá dary vědy kriticky, organizuje práci na podkladě vědeckých výsledků, kombinuje dané prvky v nový, cenný celek, čímž rozmnožuje vědecké poznání.

Smutek není jediný a nemívá jedinou příčinu; smutek vzdělanců je smutkem svého druhu, pokud se týče příčiny, a možná i pokud se týče následků.

Málokdo ujde období smutku jako mladý člověk, asi do 20 let. V době krátce po tělesné dospělosti začne mladý muž i žena dospívat i duševně a charakterově. Hledá sám sebe, své postavení ve světě, zjišťuje své schopnosti a možnosti pro budoucnost, vyvíjí v sobě nemilosrdnou autokritiku: není již dítětem, kterému by se mohlo mnohé prominouti – ale není ani úspěšným mladým mužem nebo ženou, je ve stadiu příprav, o nichž je na pochybách, zda výsledky přípravy se skončí dobře, tak, jak si toužebně přeje: zda se mu zdaří proniknout tak či onak ve světě. V těchto dobách nejistot se ho zmocňuje smutek, jakási melancholie, která jej posléze propustí z trapných nejistot jako hotového mladého člověka. Je to doba zrání, člověk se nápadně změnil, a to, pokud se týče charakteru, definitivně: sotva se již změní podstatně tak jako právě v těchto letech. Druhá doba smutku, jíž zvláště neunikne žena, je doba po třiceti letech. Tu již člověk není právě mlád a vstupuje do středního věku. Jeho kritičnost k sobě se jej nemilosrdně ptá, zda udělal vše, aby si připravil klidné stáří. Našeptává mu zlomyslně, že to, co dosud neudělal, již nikdy nedohoní, a že myšlenky, které až posud jej napadly v jeho tvořivé práci, jsou vyčerpány; že v dalším životě bude jen propracovávat starší náměty, že nové nápady mu již neukáží nové cesty tvoření. I z této silné melancholie, často provázené nervovými bouřemi, se zdravý člověk dostane posílen. Po období tohoto smutku z prchajícího, nenávratného mládí se vynoří odkudsi z podvědomí nové prameny sil, vůle k životu. Básník začne básnit na nové náměty, z lyrika se stává dramatik, činnost filozofova se prohlubuje a rozšiřuje o větší životní zkušenosti, po případě se začne zabývat problémy, které mu dosud unikaly: jsou to problémy, které svou menší speciálností vyžadují širší znalosti věcí a vztahů mezi nimi. Organismus zdravého člověka, odpočatý v těch několika týdnech či měsících smutku třicetiletých, vede člověka do let nejkrásnějšího, nejvyrovnanějšího, nejbohatšího, nejradostnějšího tvoření. Práce není již plna nekritických nápadů, nový námět se zařazuje do bohaté zkušenosti z dřívějších dob, nabývá tím náležitého zasazení a vznikají velké práce, obyčejně systematické. Ale i tato krásná doba ponenáhlu mizí a člověk propadá smutku starých. Není nutné, aby jím byli všichni beznadějně zachváceni: mrzouti dřív, lidé kladných, jasných povah později a mírněji. Je to ovšem smutek beznadějný, protože zkušenost nedává starci naděje, že jeho smutek je zase jen obranou organismu proti přílišnému přetěžování a přípravou k nové slávě tvoření. Nastává neodvratný konec, a stařec jej dobře a trpce zná: milosrdná příroda sice otupuje jeho autokritiku, ale ne do té míry, aby stařec nebyl smutkem ponenáhlu skličován a nepozbýval chuti a sil k životu. Nastává konec.

Stavy smutku nejsou příznakem jen vrstev vzdělaných. Podléhají jim všichni myslící a citliví lidé bez rozdílu věku. Smutek vzdělanců je však uvědomělejší a má zvláštní příčiny. Proto zaslouží, aby se o něm zvláště jednalo. Smutek vzdělanců je smutek faustovský. Není náhodou, že Goethe psal Fausta teprve na sklonku života. Nemohl jej napsat dříve, neměl tolik zkušeností, kterých bylo třeba, byť jeho genialita vytušila již v mladém věku všechny problémy hledajícího člověka. Faust, jako každý pravý vzdělanec, hledal po celý život činnost, která by jej svými výsledky trvale uspokojila. Marně se však snažil o vědecké poznání, marně se ohlušoval požitky, marně hledal štěstí na královském dvoře a v umění: až se mu konečně zdá, že posléze nabyl klidu ve vzdělávání pustého mořského břehu, kde chce založit stát pro svobodný lid. Jakmile chce toto štěstí zachytit trvale, přichází Mefisto, jemuž Faust tímto okamžikem propadl duší. Neboť podle moudrosti Goethovy není trvalé pravé štěstí možné. Ironicky říká ústy ďáblovými:

„Jej rozkoš nemůže ni štěstí nasytit,
po střídavé se změně stále žene;
mžik slední, prázdný, bídný zachytit
chce ubožák v své rámě roztoužené.“

Než budeme moci vyzkoumat, odkud plyne smutek inteligence, musíme si promyslit, které vlastnosti se jeví v pravém vzdělanci. Nebudeme mluvit jen o výjimečných případech geniality, nýbrž také o skromnějších případech tvořivosti. Shledáme, že určité rysy inteligence jakožto vlastnosti podmiňují její smutek, i jak její smutek tlumí její činy, i proč se její určité vlastnosti mění ve smutek.

II.

Pravý vzdělanec je schopen zamyslit se sám nad sebou. Dovede se tázat, k čemu jest na světě, jaký má vše smysl, dovede vyvodit důsledky z poznaného. Aby vzdělanec uměl odvoditi důsledky z poznání, k tomu potřebuje formálního vzdělání, schopnosti umět myslit.

Pravý vzdělanec je ukázněný, dovede se soustředit na práci, kterou koná, dovede rozlišit, co je velké a co malé.

Pravý vzdělanec je velmi kritický i sám k sobě. Proto bývá skromný.

Vzdělanec, než dospěl plné jemnosti svého vzdělání, musil se mnoho učit, přejímat, přetvořovat v přejatých myšlenkách i ve svých předsudcích a omylech. Odměnou je mu zjemnělý úsudek, jímž přemáhá protivníky v diskusích, a Horaciova povýšenost nad lid prostého rozumu, který ještě podléhá pověrám. To jej povyšuje na duchovního vůdce lidu.

Než vzdělanec jedná, promýšlí si dopodrobna všechny etapy činu a důsledky, které by z toho po případě mohly plynouti. Nejedná proto ukvapeně, nýbrž promyšleně.

Vzdělanec je sokratovsky sám se svými znalostmi nespokojen a stále hledá, jak by je prohloubil a doplnil.

III.

Tyto znamenité vlastnosti nejsou jen světlé, ale mají též stíny. Nebyli bychom vzdělanci, kdybychom i toto nechtěli říci. Vezměme jednu vlastnost po druhé z druhé stránky. Především však rozvažme, z kterého společného pramene vyvěrají stíny na vlastnostech vzdělanců:

Pravý vzdělanec není květem, který by mohl vyrůstat na planém stromu. Vyrůstá vždy jen na štěpu. Jeho mozek je zjemněn prací předchozích generací a má zděděnou strukturu. Květ, který představuje vrchol rodu, je vždy choulostivý a znamená vždy cosi skleníkového, cosi na ústupu. Rodová zkušenost je velikou výhodou před lidmi, kteří ji nemají. Ale protože ve zkušenosti není vždy jen nutkání k činnosti, spíše naopak varování před činem, je toto skvělé dědictví vzdělancům mnohdy na škodu místo k užitku.

Zamýšlení nad životem vede vzdělance často až k příliš skromnému postoji k životu, ba ke skepsi. Schopnost odvoditi důsledky z daného ukazuje, jak člověk nehluboko může vniknout do kořenů poznání; z toho plyne ztlumení, ochromení sil a jako poslední důsledek se objeví smutek, který plně váže síly vzdělancovy. Cítí se nejskromnějším zrnéčkem písku ve světě hmoty i ducha a netroufá si posléze zasáhnout svou malou průbojností do běhu věcí. Ukázněnost vzdělanců, která je tak prospěšně odlišuje od roztěkaných ztroskotanců života, svádí je však k jednostrannosti, k nemírnému přeceňování intelektu na úkor života citového a volního; svádí je, aby poznávali pro poznání samo, které se jim zdá možným vrcholem lidské schopnosti. Obětují příliš mnoho na oltáři rozumu, vypnou se však z kruhu činnosti, která řídí svět. Vyznají se jen v omezeném oboru, celek jim mnohdy uniká; praktik jim snadno dokáže, jak málo mu může být platen veliký teoretik. Ukázněnost způsobuje nejen jednostrannost, ale má i vliv na zeslabení činnosti. Neboť vzdělanec mnoho rozumuje, dává směrnice – ale to vše se odehrává v jeho mozku, nepodněcuje jeho cit, aby se rozehřál k přesvědčení, že myšlenka musí být převedena v čin; není dosti fanaticky průbojný, aby dodal svým myšlenkám náležitého důrazu osobním vystoupením, osobním postavením se za ně. Proto provedení myšlenky musí připadnouti druhým; vzdělanec se však ocitne na vedlejší koleji při cestě za novým světem.

Kritičnost vzdělanců souvisí s jejich velikou přemýšlivostí. Vidí nedostatky svých výzkumů, snaží se je odstranit, a tak se stává, že se svou prací nejsou nikdy hotovi, nikdy ji v celém rozsahu neuveřejní. Kritičnost předvádí vzdělanci jeho vlastní obraz jako v zrcadle, připadá si neobratný, nezkušený, plný zmatku, jak by se mohl opovážit jít před veřejnost a chtít ji přesvědčovat o nutnosti určitého plánu. Kritičnost mu brání, aby šel mezi lidi, strhl je k nadšení pro myšlenku, aby jim poroučel provádět myšlenku, vedl je. Zůstává proto v tichu své pracovny a nemá vlivu, aspoň ne do té doby, dokud se někdo jeho myšlenkami neobohatí.

Vzdělanec má sice schopnosti, aby byl duchovním vůdcem druhých, ale jaksi potenciální, ne aktuální. Svou povýšeností nad množství se také od nich odděluje, izoluje. Ve zjemnělé, ale i zředěné atmosféře dýchá se mu dobře, ale nemohou jej tam sledovati ostatní. Z převelikého vzdělání, které se, jak by bylo správné, nemůže uplatňovat v praxi, podléhá melancholii, neboť vidí překážky, pro něž se nemůže přiblížit lidem, prostému životu. Užitečnost melancholických stavů je v tom, že občas zabrzdí stálý pracovní neklid vzdělancův a umožní mu sebrat síly.

Inhibice jednání je u vzdělance značná a charakterizuje jej. Je to výsledek složitého, tzv. diskurzivního myšlení. Toto myšlení je těžkopádné, jde často oklikami, o nichž se ani nesní prostému, praktickému rozumu. Je jako lék: malá dávka prospívá, velká škodí. Častokráte je malá akční schopnost vzdělance zaviněna jeho obavami před možným neúspěchem. Je to vždy člověk citlivý, a nezdary, zvláště před veřejností, jej skličují, činí jej malomyslným a těžkomyslným.

Sokratovské „vím, že nic nevím“ pronásleduje vzdělance víc, než je mu zdrávo. Mnoho času proto věnuje na vypěstění rozumových schopností, zvláště paměti. U těch, kteří nejsou dost rozhodní, aby včas přestali a začli tvořit, vede tato nejistota o nutné míře přípravy do smutkového stavu věčných příprav.

IV.

To, co způsobuje smutek vzdělanců, je, jak vidno, v jejich velké kritičnosti a jejím důsledku, v malé činnosti. Z tohoto nesouladu mezi činností intelektuální (poznávací), činností citovou (nadšení) a volní (rozhodnutí a provedení dobře uvážené myšlenky), zdá se mi, že plyne smutek vzdělanců.

Vzdělanec nejen zná psychologické zákony a dovede z nich odvoditi důsledky pro jednání, ale zná i historická řešení určitých příčin a následků. Je‑li postaven před fakt a má se podle něho zařídit, rozvažuje hluboce všechny případy, známé ze zkušenosti své i historické. V nejprostším případě se má ucházet o místo; najde na sobě tolik nevhodných vlastností, že se ani nepokusí soutěžit. Má přijmout zaměstnance, ale nemůže se rozhodnout jej přijmout, protože si všiml některých jeho vlastností a příliš se bojí předem, co by se vše mohlo z těchto vad vyvinout. Diplomat, státník hledá dlouho všechny analogické případy v historii jakožto učitelce života, ale přesné odpovědi pro tento případ nenajde. Zachvácen pesimismem, vzdá se jednání. Proto se postupem doby veřejnost přestane obracet k takto nespolehlivému proroku a jde raději k životnímu optimistovi, který ji povzbudí k jednání. Máme raději toho, kdo nás povzbuzuje, než toho, kdo nás brzdí; v povzbuzování cítíme uznávání svých sil.

Vzdělanec trpívá únavou, protože jeho nervová soustava je křehká. Doby, kdy převládne inteligence se svým skepticismem a mírnou ironií nad vrstvami formálně nevzdělanými, je pravidelně dobou úpadkovou, dobou únavy. To souvisí i s převládnutím rozumových koncepcí na úkor jednání a zkušenosti. Rozum, jak ukazují dějiny vědy, zavádí lidstvo do slepé uličky a často trvá staletí, než se z ní vyprostí – aby zase zašlo do jiné slepé uličky, ať se jmenuje empirie či jinak. Náladová skepse úpadkových dob vede k nesmyslným směrům při chápání přírodního dění, jednou k spiritualismu, jindy k materialismu.

Učené kruhy minulých let se dostaly do podobné situace, jaká je v čínské moudrosti: pro samou starou moudrost a formální správnost se zapomíná na obsah, ať je to ve vědách spíše formálních, jako je jazykozpyt nebo matematika a logika, ať ve vědách přírodních, fyzice a biologii. Oslněni statistikou, zaslepeni krásou formálních dedukcí zapomínají učenci zkoumat, zda se výsledky jejich spekulací shodují také s mnohotvárnou, měnlivou a nevypočitatelnou praxí. Proto je tato učenost neplodná, nedává velkých myšlenek ani vědám teoretickým, ani jejich aplikacím; dnes se např. v pedagogice opírá pokrok o závěry ze statistických dat, jako by statistika byla rozhodující, zatím co by měla být jen přípravnou pomůckou při provádění ideálů výchovy. Není velkých myšlenek, jak je to vidět i v literatuře a zvláště ve filozofii; v posledních desítiletích nebyl vytvořen jediný velký metafyzický, ryze filozofický systém. Vzdělanost zabředla do nebezpečné neplodnosti, podobně jako vzdělanost v Číně. Proto neoživuje svět a je zaháněna do tichého soukromí.

Kritičnost vzdělanců by nebyla velkým zlem, kdyby nevedla s sebou zlo větší. Kdysi, za dob Descartesových, ji uvítali jako příznak nové doby lidského ducha, který se usilovně oprošťoval od středověké formálnosti. Jejím důsledkem byl objektivismus, který zvláště v 19. století a i v dobách našich dospěl vrcholu; vedl s sebou jasnost, přímočarost, zbavenou veškeré zatemňující citové roušky záliby či odporu. Objektivnost znamená, že se na věc budeme dívat tak, jaká jest, popíšeme ji pokud lze přesně a nebudeme tvořit nedoložené důsledky. I toto pročištění nejasností, které se přenášely z předvědecké zkušenosti, samo o sobě není zlé, ale vede ke zlému. Vzdělanec se totiž při přesném popisu dostane do slepé uličky a pozná, že jeho smysly, zostřené sebe lepšími přístroji, nestačí tam, kde rozum tuší další podrobnosti – a propadne relativismu. Všechno poznání je poměrné, relativní, je dáno jen do té míry, jak připouštějí naše nedokonalé smysly a nedokonalé nástroje; rozumové poznání se zastavuje před branami metafyziky a vyslovuje o tom, co je v její říši, jen neověřené domněnky. Proto kritický vědec dospěje k mínění, že vše je nutno bráti s určitou mírou nedůvěry – cum grano salis; vše je nutno brát ne jako absolutně pravdivé, nýbrž pravděpodobné. Myslícímu vzdělanci mění se tedy celý vesmír v pravděpodobné obrazy – vždyť neví nic bezpečně, spolehlivě, určitě. A tento relativismus je nebezpečí, které zasévá vědec do duší oněch polovzdělanců: je‑li všechno poznání jen relativní, jsou tedy relativní i pravidla etická; a tento povrchní důsledek vede k nemorálnosti, k relativismu v oboru mravních zásad. To se pak těžce vytýká vzdělancům. Jim samým rezignace na absolutní poznání mravně neuškodí, poškodí jen jejich klid a vede je k smutku z konečnosti poznání; ale zviklá to ony nekritické bytosti kolem v pevné víře ve svět absolutních a absolutně závazných pravidel jednání.

Vzdělaný člověk ve své nadbytečnosti rozumu potlačuje citové projevy. Jsou zakázány výbuchy radosti, s níž sdělovali renesanční vědcové svým přátelům nápad, sotva se jim kmitl. Naše doba žádá, aby jev byl napřed kriticky rozpitván, tisíckrát přezkoušen, než se s ním smí jíti na veřejnost. Není také dovoleno, aby se vědec nějak citově angažoval před veřejností, vše musí být akademicky suché a studené. Jinak to není věda, nýbrž beletrie, a jak se toto znehodnocování jen trochu svěží vědy nazývá. Připouští se jediné přesný popis, co možná ekonomické uspořádání faktů. Předepsána metoda pozitivistická, vylučující tvoření domněnek – nejsou‑li ověřeny. A podaří‑li se nějaký nápad ověřit, pak už není hypotézou, jest faktem. Takto vznikla věda cifer, statistiky, kde se vlastní obsah skrývá za matematické symboly a formule. Vše se řídí statistikami: charita, počet dětí, výživa i počet nadaných.

Není dovoleno vzplanout a o něco se hádat; relativismus připouští, že i druhý má pravdu, jen když se mu zdaří prokázat aspoň ten stupeň pravděpodobnosti, jaký má pravda dosavade známá; pozitivismus zakazuje přesvědčení o jistotě hypotéz, neboť je považuje za nejisté a neověřitelné – nač se tedy za ně stavět? Poincaré, který jest jedním z nejvlivnějších relativistů z konce 19. století, říká, že se o všem jen dohodujeme, že tedy všechno naše poznání jest jen výsledkem dohody, jak co budeme chápat a nazývat: není však dáno nutně zákonem, stojícím nad naší chápavostí, a proto nás nenutí, abychom jev tak a nejinak chápali. Odtud není daleko ke skeptickému pochybovačství o věčných pravdách; ba učení o věčných pravdách, vždy platných, stihalo se posměchem a vylučovalo z řádné vědy, odkazovalo do pavěd a bůhví kam ještě.

A z tohoto uvědomělého relativismu se rodí věčné hloubání vzdělanců a obrací se proti nim s otázkou: Nezanedbal jsi nic, aby sis osvojil všechny potřebné vědomosti? Vyzbrojil ses i dostatečnou měrou přístroji? A otázka nejtěžší: Máš dost nadání, abys mohl proniknouti dál v poznání? A otázka s tím souvisící: Dala ti rodina nebo společnost vůbec dost časových i finančních prostředků, aby ses mohl věnovat dostatečně své touze po poznání?

Kritičnost mu odpovídá zpravidla negativně. Jen málokteří šťastlivci si mohou na některé z těchto otázek odpovědět kladně. Vzdělanec nedůvěřuje i sám sobě. Ví, že se mnoho učil, ale potřeboval by se učit ještě víc. Na přístroje neměl peněz. Autokritika mu ukazuje nemilosrdně, že jeho nadání není tak veliké, aby mohl proniknouti do světa. Nedovede využít náležitě výsledků své práce; chybí mu průbojnost. Bojí se, že v životě něco promeškal, že zmeškal příležitost a že se nikdy nevrátí možnost jednou ztracená. A při tom leckdy obviňuje společnost, že jej dostatečně nepodporuje. Je nespokojen se společností, která vskutku možná jen podvědomě, ale možná i vědomě nedopřává tvořivému člověku, aby mohl klidně pracovat a uplatnit se – k jejímu prospěchu. Někdy je touto společenskou překážkou univerzitní profesor, který zatěžuje křídla asistenta, chystajícího se k rozletu, jindy je to nepřízeň představeného k podřízenému, jindy je to nepřízeň širokých mas k jedinci, který se jim zdá nepraktický a drahým luxem pro veřejné daně, když výsledky jeho práce zdánlivě přinášejí slávu jenom jemu. Že nesou slávu i národu, toho nechápou.

A z těchto všech konfliktů, které se pravidelně objevují na konci kulturního a i politického období, kdy se mění světový řád i světový názor, vzniká trvalý, náladový smutek, který zachvacuje napřed nejpřemýšlivější a nejcitlivější vrstvy národa, tedy vrstvy nejvzdělanější, ale šíří se později velmi nebezpečně mezi široké vrstvy. Kdežto vzdělaným vrstvám škodí dosti málo, udělají z něho méně kritické vrstvy jed, který proniká všechny síly národa a zbavuje jej odolnosti a brannosti. Jak ukazuje historie, jsou důsledky tyto strašlivé.

Také vůle má co činit při všech těchto nesnázích. I vůle je utlačována rozumem. Vůle nemá příležitosti, aby se uplatnila na veliko, nýbrž jen v těsných mezích vzdělanci přístupných. Snad by se vzdělanec ani nemohl účastniti velikých vnějších akcí, byl by příliš nesmělý, možná že by selhal úplně. Ale i přes to jeho rovnováha je porušena a vzdělanec na to odpovídá smutkem.

V.

A pak jsou záhady metafyzické, které znepokojují vzdělance a rozesmutňují jej. Prostého člověka znepokojují jen málokdy; proto je nechápe.

Znáte z nesmrtelné básně Schillerovy historii o zastřeném obrazu saiském. Vzdělanec přemýšleje, co je za vnějším světem, usilovně se snaží, aby odkryl clonu říše za světem smyslům přístupným, říši metafyziky. Především se táže, zda život má hodnotu, aby byl žit. Pátrá po kdejakých ověřeních pro nutnost života. Nalézá sankce etické, vědecké, náboženské podle svých rozumových a citových dispozic. Je šťasten, jestliže se mu podaří uvěřiti plně v některou ze sankcí, které ho ubezpečí, že jeho život má smysl. I Goethe znal tento smutek, nemohoucí nalézti odůvodnění života; posléze nachází smysl života v tom, že se máme stále o něco dobrého snažiti: „Wer immer mühsam sich bestrebt, den müssen wir erlösen.“ (Vrchlický volně překládá: „Kdo stále snaží se a výš, jen ten spasen býti může.“) Kolik však je lidí, kteří najdou smysl svého života a uvěří v něj a podobně jako Faust posléze řeknou o svém životě: „Jsi krásný tak, ó neprchej!“ Spíše najdeme pochybovače, kteří si říkají: Nač tu jsem, nač mám trpět, proč mám čekat odměnu na onom světě, proč ji za svou námahu nemám míti již za života? Proč je každá radost kalena, vyvážena větší bolestí, starostí, proč není více slunných dnů? Jaký je smysl toho, že trpíme? Proč jsme stvořeni k tomu, abychom za každou krátkou radost platili vzápětí tolika velikými svízeli?

Vzdělance zatěžuje jeho rodová zkušenost. Velmi známá Schillerova báseň o Polykratově prstenu zachycuje takové klesnutí na mysli vzdělanců; jejich smýšlení se podobá smýšlení egyptského krále, muže starší rasy, než byl řecký polobarbar Polykrates. Starší mudřec se bojí závisti bohů z přílišného štěstí; hrozí se nepřetržitých úspěchů Polykratových a varuje jej: „Des Lebens unvermischte Freude ward keinem Irdischen zuteil.“ Polykrates, muž rodově mladší, se dovede optimisticky radovat ze svých úspěchů, kdežto egyptský král, zatížený zkušeností rasy, bojí se dalšího vývoje událostí a rychle odjíždí, když bohové nepřijali jako oběť nejkrásnější Polykratův prsten, a vrátili mu jej v rybě. Egyptská kultura zanikla ve smutku, který přivolával nesnáze v každém činu, aby vyrovnal radost. Egypťan nechtěl jednat, aby zbytečně nepřivolával zvědavost a závist bohů. Když se tento smutek rozšířil ve většině národa, zanikla jeho politická samostatnost i krásná kultura. Přejali ji Řekové, napřed slunní, radostní, optimističtí lidé, posléze však také zesmutnělí, když se kulturně vyžili a obraceli do sebe, tázajíce se čím dál tím naléhavěji, zda vše, co dělají, zda jejich celý život má smysl.

I naše doba je podobným dozníváním lepších dob renesančního optimismu. Ale tehdy se objevil také požadavek ryzí vědecké práce, odloučené od citovosti a vůle. Přinesl jej Descartes; marně před tím varoval jeho mladší vrstevník Pascal, tuše správně nesnáze, které lidstvu toto odloučení přinese. Nepřineslo zlé následky hned; trvalo dlouho nadšení z rozumu, z něhož uzrály ještě pěkné plody ve vědě i v umění 18. století. Spor se přiostřil v 19. století snad vlivem technické civilizace, která byla zbožněna, a nyní nastal takový rozchod mezi těmito třemi sférami lidských funkcí, že nutně způsobil krizi a smutek. Nyní přichází z Ameriky protest proti tomuto odloučení a pokusy vrátiti se do doby před Descartesem, aspoň po stránce vnitřní rovnováhy.

Metafyzické úvahy a důsledky z nich jsou pravidelně pesimistické a předvídavost se týká nejčastěji věcí negativních, popírajících život, než pozitivních, kladoucích věčný život. Jedním z takových důsledků jest, že se vzdělanci obávají mít děti, protože se bojí, aby je nevypravili do světa obtíženého nesnázemi a potom smutkem. Když pak z této obavy poměrně malé vrstvy národa se dělá ctnost a národ se obává mít děti, že by jim nemohl dát to, čeho potřebují, vede to k vymírání národa.

VI.

Až posud jsme hledali, které vlastnosti vzdělanců je mohou vést k jejich smuteční náladě. Ptejme se nyní, které hlubší, možná metafyzické příčiny je k tomu mohly vésti. Protože to jsou příčiny skutečně nezjistitelné, zůstaneme jen při domněnkách.

Jednejme o smutných vzdělancích dvojího druhu. Jedni jsou svým povoláním nuceni tvořit jen v malém okruhu a podle vázaných forem, kdežto druzí jsou tvůrci v pravém slova smyslu.

Mezi první můžeme čítati vyšší úředníky, mezi druhé učence, umělce všech oborů, podnikatele, herce, režiséry a jiné toho druhu.

Vyšší úředník, učitel nebo profesor střední školy, je nucen pracovat – přes poměrnou volnost svého postavení – podle určitých pravidel, od nichž se nesmí příliš uchýliti. Žádá toho pořádek ve veřejné správě, aby se zachovávaly určité předpisy, normy, osnovy tak, jak je předepsáno pro všechny. Leckdo nepochopí zdánlivě paradoxní větu, že čím výše stojí ve společnosti člověk, tím více jest omezován ve své volnosti, ale je tomu tak. Má to – kromě nevýhody přílišného vměšování, kontroly veřejnosti i do soukromého života – i tu nevýhodu, že se trvalým opakováním stejných forem i myslící úředník neb učitel kterékoli kategorie stane automatem. Je potřebí zvláštní svěžesti ducha, zvláštní lásky k povolání, aby se tak nestalo.

A i v tomto ideálním případě bývá starší úředník velmi často omrzelý, nespokojený. Můžete namítnout, že je to ze smutku odchodu, který nastane za krátkou dobu; je pravda, že úředník tím méně rád odchází, čím více lnul k svému povolání. Je pravda, že smutek se dostavuje i z vědomí, že na penzi přestane význam muže, který byl úředníkem celou svou duší. Podívejme se na to však také ze stránky našeho předpokladu o poruše mezi třemi sférami lidské duše. Která stránka je tu porušena, že nastává smutek? Trvalé plnění předpisů je vlastně podléhání cizí vůli, plnění rozkazů otupuje vlastní iniciativu, a nadto také trvalé omezování v rozhodování omrzí. Člověk je rád samostatný, jakmile dospěl určité výše duševní dospělosti a zkušenosti. A právě v kruzích vzdělaných úředníků cítí se toto omezování vůle nejtíže, kdežto menší inteligence naopak ráda přenáší odpovědnost, iniciativnost, řízení práce, rozhodnost a podnikavost na někoho jiného. Myslící vzdělanec velmi nerad obtěžuje odpovědností druhého. Mechanismus strojového zařízení, v němž má vzdělanec úlohu jen podřadnou, jej nedovede zaujmouti citově, nedovoluje, aby se uplatnily jeho charakterové, tedy volní vlastnosti, zvláště samostatnost a iniciativnost; a tak vzdělanec tohoto typu není spokojen. V počátcích se cítí předůležitým kolečkem (kolik mladých lidí přeceňuje svůj význam!), ale povědomí jeho důležitosti mizí s přibývající zkušeností, jak snadno je nahraditelný.

Kdysi navrhoval profesor střední školy (jméno již nevím), aby byl profesor, který se necítí spokojen se svým povoláním, dán asi po deseti letech do jiného oboru správy. Bylo tu asi počítáno s psychologickou zkušeností, že v jiném povolání se uplatní jeho síly, dosud nevyčerpané, a že ze školy odejde profesor, vyčerpaný stejnotvárností své práce. Prakticky by toto zařízení nebylo jednoduché. Také je nejisté, zda by bylo lze nalézti povolání přiměřené zálibám a schopnostem staršího člověka, zvyklého na jinou práci – a nesmí se zapomínat na jiný fakt, že totiž hranice věku, kdy se ještě něčemu novému můžeme důkladně naučit, je rozhodně pod třicítkou. Vezměme konkrétní případ, že postavíte profesora střední školy, který umí jazyky, do provozu velké cestovní kanceláře! Jak tam selže, až bude musit dělat nejen informátora, ale být stále pohotově v rozličných poradách, dojíždění do ciziny, starostech o kurzy apod.! I překládání sil, od něhož si mnozí slibují oživení zájmu, není bezpečnou zárukou proti omrzelosti. Profesor, kterého přeloží na jiný ústav, ožije, protože jej nové prostředí nutně zaujme; ale pak se opět podřídí mechanismu práce, který je v podstatě na všech školách stejný.

A tak dělej co dělej, nevyhneme se tomu, že kolečko veřejné správy, které se kdysi tak slibně rozjíždělo, se pomalu obrousí, omrzí, zapadne do prachu všednosti a přečasto tím, že je mu po celý život vymezen stále týž nebo jen málo pozměněný úkol, přestane mít zájem na celku, stará se hlavně o své pohodlí a šíří kolem sebe nudu; je‑li prudší povahy, dává najevo svou omrzelost a omrzuje i druhé; vzpomeňme, kolik škody tak může způsobiti např. ředitel školy! Jeho špatná nálada, náladová skepse, jeho smutek se šíří jako nemoc. Tento smutek je tím silnější, čím s přibývajícím věkem ubývá člověku možnosti hledat své štěstí jinde, uplatnit se v jiném oboru povolání.

Můžete namítnout, že 1) úředník i profesor mají možnost tvořit stále, že mu předpisy a osnovy nemohou zabrániti, aby je neinterpretoval po svém v mezích širších předpisů, a 2) ten, kdo není tvořivý, nepotřebuje samostatnosti, nýbrž je dokonce raději, má‑li předpis jednání.

První námitka je šedě teoretická. Profesor může tvořit, ale jen z daného materiálu. Jsou ústavy, kde je endemicky špatný materiál žákovský, který za několik let opotřebuje všechno nadšení a dobrou vůli profesora; a úředník, než dostane vedoucí místo, bývá tak stár, že ho už ani netěší něco nového tvořit.

Na druhou námitku lze odpověděti, že má vzdělanec vždy v sobě touhu, třeba povědomou, aby se uplatnil, ale trvalým zapřažením jeho vůle v otěže předpisů dostane se do kruhu nesamostatnosti; ten, kdo ji těžko snáší, propadne později smutku. Mluvím jen o kvalitních lidech; ti, kteří se dostali na svá místa ne pro své schopnosti, nýbrž z jiných důvodů, zajistí si i ve svém povolání klid až do konce svého působení. Ty smutek trápiti nebude.

Problém smutku vedoucích úředníků je velmi důležitý, důležitější, než by se zdálo. Úřednictvo je symptomem doby, jako je doba i přinesla. Je vnějším projevem složitosti správy a tím i složitosti naší civilizace. V době, která má složitý život, nelze se rozhodovat sám, aby nebyl popřípadě dotčen někdo jiný, a proto se upravuje velmi mnoho předpisů, pamatujících na rozličné eventuality. Čím je civilizace složitější, tím více úřednictva vyžaduje veřejná správa.

Nejvelkolepější organizace, která byla v říši římské, měla také nejsložitější úřednický aparát; i každé povolání bylo zařazeno ve vyšší jednotku, státem kontrolováno a poplatek za výtěžek spadal do pokladny státu. Představte si, že v tak složité organizaci bylo mnoho úředníků, kteří byli zachváceni skepsí a smutkem z marnosti života – zda to nebyla jedna z nejdůležitějších příčin, proč se zhroutila veliká říše římská? Rozdíl nejlépe vysvitne, srovnáme‑li tuto vázanou organizaci s mladou civilizací Spojených států amerických, kde je i mnoho univerzit udržováno soukromými společnostmi a kde jsou úředníci ve svých rozhodnutích poměrně málo vázáni předpisy.

Snad namítnete, že si tvrzení odporují: na jedné straně se tvrdí, že je úředník, profesor atd. nespokojen se svým povoláním, a na druhé straně že nerad odchází, protože ví, že ztrácí svou moc. K tomu dodávám, aby paradox byl ještě větší, že úředník nerad odchází již z toho prostého důvodu, že si zvykl a mu bude těžko po tolika letech být bez navyklé práce. Je to jakýsi druh nostalgie, který se ho zmocňuje. Toto vše lze logicky vysvětliti z nelogičnosti lidské povahy, která nestojí o to, co má, ale když se jí to bere, naříká na osud ještě víc.

Proti nostalgii při odchodu neškodí, abychom si uvědomili tuto svou nelogičnost.

VII.

Jestliže jsme připustili, že se může úředník státi zasmušilým trvalým potlačováním svobody ve své práci – jak vysvětlíme, že propadají smutku i oni šťastlivci, kterým bylo dopřáno hojně svobody? Jak vysvětlíme smutek Goethův, Lutherův, Ostwaldův, jak vysvětlíme, proč se J. R. Mayer pokoušel o sebevraždu a Boltzmann se zavraždil? Jak vysvětlíme, proč optimistický národ z Iliady a Odysseje propadl posléze smutku a s poměrným klidem připustil, aby sousedé ovládli jeho území?

Čteme‑li životopisy slavných lidí i národů, zdá se nám, že tento smutek tkví ve třech příčinách. Jednak v osobě samé, jednak v uvědomení si nedostatečnosti, jednak v náladě doby, která ovšem vyplývá ze smutku jedinců.

Mnoho se psalo o individualitě vědcově, která je nervově labilní, velmi citlivá k neúspěchům, náladová skoro jako dítě. Je přirozeno, že vynikající člověk řevní na úspěchy druhého a je nespokojen se samým sebou. Přeje si, aby jen on sám byl vynikající. Kolik vědců se např. stará o dorost, kolik naopak mělo absurdní myšlenku, aby zůstali na světě sami a stali se pro příští pokolení Prometheem?

Vědomí nedokonalosti, příslušející všem vzdělancům, postihuje tvořivého člověka tím trapněji. Vědec i umělec se pokoušejí proniknouti do zákonů poznání a tvorby a narážejí bolestně na meze, dané nedokonalostí rozumu i smyslů; umělec ještě bývá trápen neschopností vyjádřit se, jak si co představuje. Starý vědec posléze přijímá heslo „ignoramus, ignorabimus“ v četných záhadách, na jejichž rozřešení vydal marně své nejlepší síly. Mladý vzdělanec věří ještě v poznávací moc člověka a v zaklínací formule systémů, ale starý jim už nevěří. A nemůže jej přesvědčiti nic, protože jeho nevíra je veliká; ví, že nepozná tajemství vzniku a zákonnosti světa, že se jich nemůže dotknout jako nevěřící Tomáš.

Člověka, který nezná radosti a strasti tvoření, napadne možná, že je to konečně jedno, kam až dospějeme v poznání, jen když jsme vůbec někam dospěli. Že si nemusíme takové metafyzické trápení připouštět. Jenže v povaze vědcově jest, že podlehne tomuto metafyzickému vábení, touze po pravdě, a vidí v jejím dosažení cíl svého života. Za to, že chce tvořivý muž odlouditi Bohu tajemství života a smrti, pyká daleko trpčeji než prostý člověk, byť se prostý muž velmi mnoho napracoval pro uhájení života.

Tvořící vzdělanci vytvářejí náladu doby a sami jsou jí nejdříve a nejsilněji zachváceni. Skepticismus řeckých filozofů vyústil v úpadkovou dobu smutku po Aristotelovi. Lidé se obraceli do sebe, hledali štěstí v sobě, když byl vnější svět tak trudný. Myslili, že pravda je subjektivní, že ji proto musí hledat každý jen v sobě. Při tom se štěpil národ v jednotlivce, kteří si nerozuměli a drobili jednotu státu. Podobnou smutkovou náladu vidíme dnes u francouzských spisovatelů a myslitelů. Francouzské romány mají sice jedinečnou formu a jsou skvěle analytické, ale kde je nějaká jednotící, povzbuzující idea, která by chytila čtenáře a vedla jej k dobrému činu? I ve vědách přírodních je patrná nálada doby. Hledá se výraz pro nejdokonalejší popis, a to matematický – to zde už bylo ostatně řečeno.

A co je skutečnou příčinou tohoto úpadku kdysi tak krásných a průbojných kultur, odsouzených k tomu, aby zapadly a možná po několika stech letech ožily jako vzorný, ale i odstrašující příklad kultury? Není to daň závistivým bohům, kteří nedopřejí lidem, aby dospěli příliš daleko? Není to odplata za krásné doby tvoření – vždyť víme, že za vše musíme dávat odměnu! Naprosto jistě je to (možná metafyzická) příčina poruchy v rovnováze sféry rozumové, citové i volní, a teď už řekněme: mravní. Řecký a francouzský národ, tak sobě podobné rozumovými i uměleckými schopnostmi, upadly mravně. Mravní úpadek jde vzápětí za přebujením rozumu a potlačením vůle a citu pro mravnost. Koncem všeho poznání je jednání; nemáme‑li bezpečných pravidel pro své jednání, není‑li všechna naše činnost ovládána zřeteli etickými, musí nastat úpadek. Již řeči Sokratovy nejsou po stránce mravní zcela bez závad, tím méně spisy francouzských spisovatelů z posledních století. Tato porucha vede ke krizím, které vyžadují tím radikálnějšího řešení, čím více zla se natropilo. Odlučovaly se teorie (poznání rozumové) od praxe (jednání), pravda byla něčím, co se jen konstatuje – ale nebylo slova o nutnosti ji uskutečňovat, pasivnost se zmocnila lidské vůle a ochromila ji. Pravda se hledala a pokud je to možno i nalézala, ale nevyslovila se dost přesvědčivě a ve formě výzvy k realizaci. A tak citově bezbarvá neutralita nezaujatosti byla vlastně nemravností, protože dovolovala důsledky z hesla, že schopný (a po případě všeho schopný, to se nerozlišovalo) má míti místo na slunci. Zde se tedy sdružují všechny příčiny, proč vzdělaný člověk 19. století byl individualistou, proč byl relativistou a proč musil být posléze stižen smutkem z malé možnosti poznání – když nechtěl uznat a podřídit se pravdě!

Technické pokroky vedly k ovládnutí světa po stránce hmotné hygieny a pohodlí, ale nevedly k novému, celkovému etickému názoru na svět. Neboť nemohly ve svém oslnění z pokroku zasahovat do potřebné metafyzické hloubky, která by – podobně jako to dovedlo náboženství ve středověku – poskytovala jistou oporu a harmonii v krizích při práci věčně nedokončené a věčně vybízející k dokončení. Zbožnění konkrétní reality, hmoty, vedlo k uznání fiktivnosti světa idejí, hodnot, cílů, transcendenta a ostatních forem, na nichž jediné lze logicky vybudovat svět.

VIII.

Před léty vypsaly Národní listy soutěž asi na toto téma: „Jak trávíte svůj volný čas?“ Odpovědi uveřejnily. Nepřipadlo mi, že je v nich něco, co by mohlo vzbuzovat podiv. A přece se po čase ozval deník, hájící zájmy lidí pracujících rukou, a ironizoval výsledky soutěže asi takto: „Podle odpovědí by se dalo soudit, že lidé, pracující hlavou, nemají vůbec volného času.“

Ironie poznámky nebyla oprávněna. Neboť jestliže vzdělance charakterizuje a povznáší nad druhé něco lépe a krásněji, je to jeho nesmírná láska k práci. Brání se smutku jakožto čemusi vražednému, ubíjejícímu, čímsi zdánlivě paradoxním – totiž prací. Neznáme větších fanatiků práce, než jsou evropští vzdělanci. Zasvěcují život práci: a sotva kde by se našlo tolik knih, jednajících o pracovitých lidech, o jejich životě plném horlivé, vysilující, nervy bičující práci – jako v Evropě, a to i v Evropě našich dob! Jejich práce se týče subtilních otázek, neboť otázky povšechnější, hrubší jsou již vyřízeny. Podobá se v tom středověké filozofii z doby, kdy se již blížil její konec v náporu nových přírodovědeckých zkušeností. Dnes se však i přírodovědecké poznání dostalo do těžké situace zjemněním metod a zavedením matematiky; už nelze jíti v poznání dále a mluví se právem o krizi. V této svízeli se snaží myslitelé a badatelé pomoci naší kultuře nadlidsky usilovnou prací. Zdá se, že budou hledati záchranu na jiném poli: na poli spolupráce, aby jeden nedělal stejnou práci jako druhý a naopak aby se rozdělili o sporné otázky. Aspoň v přírodních vědách a v technice se postupně budují místo laboratoří jednotlivců ústavy, kde se práce účelně rozděluje. Místo libovolného pitvání přiděluje se problém, který má vést k zlepšení toho či onoho úseku života. Vzor, jak se zdá, je právě v USA. Ale i tam jsou teprve v počátcích.

Proč se toto zachraňování prací jedinců mimořádně nadaných zdá paradoxním? Proto, že i jejich podrobná, křečovitě usilovná práce je také činem – a přec vede ke smutku. Práce vzdělanců je dohání do smuteční nálady snad proto, že je vysiluje, a přes to jim nedává konečné uspokojení. Jejich práce není výbojná, je to tichá práce v soukromí, kde se rodí ideje nebo podrobnosti poznání, ale nikoli činy, které by hned obracely běh událostí. Vidíme nadměrnou práci vzdělanců, ale poznáváme, že je jednostranně intelektualistická, a proto musí vést k poruchám, k smutku.

IX.

V Evropě, která je přetížena minulostí, je potřebí mnoha poznatků k tomu, aby se mohl začátečník pustiti do řešení některého problému. Kdyby neznal mnoho, mohli by mu vytknouti právem zkušenější, že se to již takto řešilo nebo že se to nemůže řešit. Proto nutí zkušenější méně zkušeného, aby konal svízelnou cestu, po které musili jíti kdysi i oni.

Je otázkou, zda se toto přílišné zjemňování poznatků nestane příčinou zkázy kultury kdysi tak krásné, harmonické, která je dnes vzorem americké kultuře. A s tím souvisí i nesmělá otázka, zda nová doba nesmete vzdělance takové, jaké přineslo 19. století a jací přežili i do našich dob. Devatenácté století bylo dobou práce na podrobnostech a v těchto službách subtilní vědy se vyvinul evropský pojem učence.

Doba liberalismu jej vynesla, neboť dovolovala každému, aby se zaměstnával, čím chtěl. Jak jméno ukazuje, byla to doba naprosté svobody v ohledu kulturním i hospodářském.

Vyžila se, neboť neeticky vedla k neomezenému prospěchářství v hospodářství a k atomizaci práce ve vědách a v normách etických, pedagogických, estetických, společenských i zákonných. Nová doba nebude příznivá subtilním vzdělancům, neboť individualismus, vedoucí k takovému odloučení od světa a jeho potřeb, odporuje jejímu duchu.

A zde jsme u kořene možné nápravy: nový vzdělanec bude musiti mysliti na druhé. Konkrétně: Bude musit vychovávat dorost, aby jeho vědění a schopnosti neodešly s jeho osobou, bude se musit starat o dobro celku a nejen o své osobní záliby. Lidé, kteří dali světu mnoho, byli v stáří klidní, spokojení, až veselí. Mohl být smuten Pasteur nebo Faraday?

A v tom je pravděpodobně smysl nového řádu, který bouří světem. Přináší morálku činu: ne pracovat jen pro své osobní uspokojení, nýbrž myslit i na to, zda mé poznatky mohou prospět druhým v jejich hledání pravdy a v jejich potřebách po zlepšení životních, pracovních podmínek nebo v jejich morálním uvědomení. K tomu je nutně třeba, aby subtilně pracující vědcové upustili od přílišného pěstování svého rozumu a dovolili aspoň někdy citu, aby viděl slabost bližního, a dovolil vůli, aby ji cit povzbudil ke konání skutků služby druhým. Tato činnost nebude sobeckou činností vzdělanců 19. století, nýbrž skutečnou aktivitou ve službách, které budou poskytovati vzdělanci ostatním vrstvám národa. Tato aktivita zbaví badatele smutku a uvede je do nálady spokojené veselosti. Jen tak se dostanou z faustovského smutku a dobudou z úhoru kusu země pro lid, zbavený předsudků, schopných radosti ze života. Konkrétně: úředník vychová nástupce, kteří by pracovali v jeho duchu na uskutečnění lepších forem správních, a profesor a učitel si vychová žáky s pevnou vírou, že se jim zdaří uskutečniti to, nač jeho život nestačil.

Vzdělanec, který bude myslit na tuto novou morálku činu, zbaví se nejistoty, zda vše bude dobré, jak to vytvořil. Může si říci, že udělal vše, co mohl, aby pochodeň poznání a lepšího příští předal svým mladším následovníkům. Tato jistota mu pomůže, aby vyslovil určitěji věty, které dříve vyslovoval ve formě otázky: nevím, zda se nemýlím – ale dodá: učinil jsem vše, aby v mém díle mohlo pokračovat mnoho lidí a ti mohou odstraniti můj omyl.

X.

Rozbor smutku vzdělanců dopadá smutně; a ke všemu jsme na ně nakladli míru jim dosti nepříjemných povinností. Odkázali jsme je posléze k práci pro společnost. Ale nyní se podívejme na poměr společnosti k nim. Společnost na nich nemůže jen práci chtít, nýbrž jim také musí poskytovat odměny.

Koná společnost svou povinnost ke vzdělancům? A nekoná‑li, jak ji má konat?

Vzdělanci jakožto individualisté neměli dostatek sociálních sjednocujících idejí. Tím se stalo, že netvořili – až na vzácné výjimky – útvary vzájemně se podporující. Tak lze si též vysvětlit, že se práce vzdělanců cenila velmi nestejně. Ten, koho společnost potřebovala, byl honorován bohatě, ale kdo tvořil třeba z přemíry svého nadání, ale ne pro očividné účely společnosti, musil se spokojovat ubohou odměnou.

Společnost dneška podceňuje evropského vzdělance jako intelektuála, který je dobrý jen k spekulacím, ale nehodí se k řešení otázek přítomných, aktuálních. Své heslo o činech, o silné vůli, o uplatnění sebe v praxi, staví nepřátelsky před oči intelektuála. Tvrdí, že evropský vzdělanec tvoří, jen když má nápad, kdežto např. vzdělanec americký že pracuje pravidelně v určité hodiny jako úředník. Slovo „vzdělanec“ má ošklivou příhanu, asi jako snílek, člověk bez cíle. Vzdělanci jsou si toho vědomi a tím více jsou sklíčeni smutkem, zvláště když se po světové válce i do jejich nejvyšších práv na tvořivou práci pokoušeli mluvit lidé nevzdělaní.

I společnost je tedy vinna, že vzdělanec je nespokojen. Nemůže přec za své nadání, které se nehodí přímo k praktickým úkolům! A přec ke konci pojednání bychom rádi řekli společnosti, aby vzdělance poznala po jejich světlé stránce a aby byla obratná natolik, že by jejich zvláštních schopností užila:

Vzdělanec je nadměrně pilný a pracuje s láskou. Uložte mu proto, co odpovídá jeho sklonům, a bude pracovat prospěšně i pro vás. Komenský přemáhal pesimismus velikou prací a zanechal základní dílo pedagogické, pro praxi užitečné. Descartes vyvázl ze skepse tak, že vedle rozumových pravidel práce stanovil i pravidla morální; pročtěte si tato pravidla a uvidíte, že se výtečně hodí pro vaši praxi. Němečtí tzv. romantikové byli, jak už slovo napovídá, velicí snílkové; ale připravili půdu pro veliké činy dalších desetiletí. Nechtějte, aby vědec hned vydělával: chtějte však na něm, aby pracoval opravdu poctivě, kde je postaven k práci, a aby nebyl sobcem při sdělování výsledků poznání svým následovníkům.

Nezapomínejte, že i ryzí věda je nutná, že ti, kdo pracují teoreticky, budují možná větší budoucnost než vaši praktikové. Vzpomeňte, co znamenali středověcí myslitelé, jak se jim posmívali – a jak se jejich vypěstěné myšlení znamenitě hodilo v trochu syrové renesanci. Žádejte jen na vzdělancích, aby myslili opravdu teoreticky, poctivě logicky, bez žonglérství slov.

Uznejte, že vzdělanec samou povahou přemýšlení vyžaduje soustředění, a proto klidu; dejte mu trochu samoty, aby se mohl zamyslit na řešení. Je nervózní, proto naň nehartuste a nehněvejte se, jestliže vám někdy nebude odpovídat, když je právě zabrán do práce. Myslitelská práce bohužel není vidět jako práce hmotná, ale je o to jemnější.

Zapojte vzdělance do velkých společností, kde bude onen luxus spíše únosný, než když bude vzdělanec ponecháván v malém prostředí. Dejte mu velké úkoly, aby se jimi cítil poctěn a mohl k nim upnouti své ctižádostivé sny. Učte jej ve společné práci radosti ze společného díla.

Získáte si vděk vzdělance, získáte spolehlivého, nadšeného pracovníka, jemuž je práce vším. Odnaučíte jej smutku a ke konci života se nebude trápit nedokonalostí svého výkonu: bude vědět, že již jsou připraveni jiní, aby jeho myšlenku prováděli dál, a že mu zachovají nehynoucí pamět. Vědec bude moci ke konci života beze smutku říci, že nežil nadarmo.

Odstraňujte intelektualismus jako přežitek, ale nepotlačujte a nepodceňujte intelekt, rozum, to nejvyšší, co lidský rod má!

Převzato z: Albína Dratvová: Smutek vzdělanců. Svazky úvah a studií č. 38. Václav Petr, Praha 1940.