Soukromý život a veřejné blaho rodiny Náprstkových
Při čtení Žen rodiny Náprstkových zjistíme záhy, že se nejedná o tradiční monografii, ale o dost neobvyklý a snad novátorský útvar, který svou komplexností přerůstá ženský trojportrét, vtipně zarámovaný do přebalu knihy. Zdálo by se, že každá z autorek prostě zaměřila pozornost na jednu protagonistku; že si práci rovnoměrně rozdělily, aby byly zastoupeny tři ženské generace proslulé rodiny. Ze „zaostření“ Mileny Secké na Annu Fingerhutovou, Ireny Štěpánové na Josefu Křížkovou-Náprstkovou a Libuše Sochorové na Boženu Náprstkovou-Šantrůčkovou však vyvstává nový pohled na celý fenomén „Náprstek“, přítomný v mnoha oblastech českého života od čtyřicátých let předminulého století až do jeho konce, a také proto pevně zabydlený v české kulturní historiografii.
Je pravděpodobné, že i v dobách před touto publikací si česká odborná veřejnost uvědomovala že „u Náprstků hrály důležitou úlohu ženy“ (Závěr, s. 215). Ovšem až při odkrytí jejich způsobu života a práce je možné povahu této důležitosti lépe nazřít; současně také spatřit ve vztazích mezi nimi a muži jejich rodiny možnosti, jak nově interpretovat motivace, činy i ambice vlivného emancipisty a osvětáře Vojty Náprstka, ale také jeho staršího bratra, zaujatého divadelníka a mecenáše Ferdinanda Fingerhuta-Náprstka. (Nutno zdůraznit, že způsob, kterým hlavně L. Sochorová sleduje osobnost Ferdinandovu, ve srovnáních s bratrem Vojtou, ve vazbách na rodinu, na mnoho různých osobností a různá prostředí, utváří svého druhu první dynamický a po právu zviditelňující obraz tohoto muže – zvl. kapitola Rok 1848 a bratři Fingerhutové v oddílu Anna; oddíl Božena.) Zájem, věnovaný matce obou bratrů Anně, Vojtově manželce Josefě a jediné dceři Ferdinandově Boženě, je zájmem o genderové dimenze života české společnosti 19. století. Konkrétně z něho vyplývá pozornost vůči každodennosti života Náprstkových, kterou právě ženy do značné míry zajišťovaly (a konečně i v dnešním životě rodin zajišťují).
Každodennost, kterou vytvářely a v níž se pohybovaly ženy z Náprstkovy rodiny, ovšem nebyla ledajaká – a díky nové, jim věnované práci lze dokonce usuzovat, že právě svou „nestandardností“ se významně vepisovala do všednodenního a dosud málo viděného základu, z něhož aktivity obou bratří na veřejné scéně mohly vyrůstat. Zároveň se však k němu či do něj i vracet a proměňovat ho: Vojta Náprstek by asi mohl za svobodou do Ameriky ujet v roce 1848 na každý pád, ovšem bez průběžné finanční podpory matky, hlavy prosperující živnosti, by tam nemohl po deset let rozvíjet své českoslovanské úsilí, vsávat do něj ducha americké demokracie – a možná ani prostě existovat. Nenačerpal by tak ideje, jež vtělil do nasměrovávání české veřejnosti po celou druhou polovinu 19. století. Kdyby se pak po návratu vlastně znovu nepřimknul k matčiným zásadám a živnostenským cílům – a zřejmě i v této souvislosti si nevybral za životní družku hlavní výkonnou pracovnici matčina podniku Josefu Křížkovou (zapudiv myšlenky na stále vábící Tinku i Josefinu sestru Barušku) – nejspíš by nedokázal vytvořit z domu U Halánků (natož z jiného domu) centrum pražského i mezinárodního kulturního a politického života a základnu Českého průmyslového muzea.
Popsané zaměření celé práce trojice autorek přispívá české biografii a kulturní i sociální historii něčím velmi novým: pozornost vůči propojenosti ženských a mužských životů v rodině Náprstkově, neustále svázané nejen s pražskou českou společností, umožňuje vidět mnohem víc než jen výsledky činností, obvykle zaznamenávané jako počiny Náprstkovy. Takto chápané výsledky do sebe pojala monografie Zdeňka Šolleho Vojta Náprstek a jeho doba (Felis a Archiv Akademie věd České republiky, Praha 1994), která se stala jistou syntézou autorova delšího náprstkovského bádání. Proti Šolleho interpretaci osobnosti Vojty Náprstka, která podřizuje ostatní příslušnice a příslušníky rodiny jeho vůdčí úloze a jeho „významu“, lze namítnout, že význam netkví jen ve výsledcích, ale v procesu jejich dosahování. Prostěji řečeno, nejen v tom, co se stalo, ale i v tom, jak k tomu došlo. Z pohledu Žen rodiny Náprstkovy se výsledky Vojtových snah rodily v běhu života ve specifickém rodinném – a sociálním či třídním – prostředí, díky způsobu výchovy bratrů Náprstkových, v jejich složitých, možná rebelantských reakcích na tuto výchovu a prostředí a v konečném, u každého odlišném, přijetí rodinného vkladu a jeho rozvíjení.
Zdeněk Šolle shrnuje kupříkladu (při zmínění finanční podpory matky a nápomocnosti Pepičky) svým charakteristickým způsobem, že „Náprstkovo průmyslové muzeum je prvním, ve své době ojedinělým příkladem občanské kulturní iniciativy českého zámožného měšťana“. Snaží se také abstrahovat jeho dějinný význam: „Od počátku zamýšleno jako vzdělávací ústav pro veřejnost, plnilo Náprstkovo průmyslové muzeum vedle Národního muzea svou specifickou úlohu v šíření kultury a vzdělanosti mezi českým lidem a stalo se tak významnou a svéráznou součástí kulturního života v druhé půli 19. století“ (Šolle 1994, s. 179). Irena Štěpánová představuje (v oddíle Josefa) vznik muzea poněkud jinak – jako dlouhodobou náplň života, práce i neshod celé rodiny propojenou s postoji české národní
veřejnosti i s mezinárodními trendy:
Velké průmyslové výstavy byly projevem technicko-hospodářského rozvoje Evropy a Severní Ameriky druhé poloviny 19. století. Časopis Lumír jen v roce 1854 informoval o dvou, mnichovské (včetně Čechům udělených medailí) a pařížské, týkající se průmyslu i umění, před jejímž zahájením časopis inzeroval nabídku rakouské státní dotace pro české vystavovatele. Anglofil a amerikanofil Náprstek ovšem na svých dýcháncích U Halánků (jejichž nákladnost Pepička zprvu kritizuje), potažmo ve stále „malé“ české Praze probouzí zájem o výstavu londýnskou, pořádanou v roce 1862. Především ale hned po návratu české delegace (Pepička se nesouhlasně podivuje, proč pouze mužské) začíná iniciovat dovoz přístrojů a jejich vystavování v Praze. České Čechy se zapojují do mezinárodního vývoje; začíná se rozvíjet české hospodářské povědomí, česká průmyslová soutěž a mezinárodní obchod. To vše z nemalé části rozhýbávají iniciativy a aktivita Vojty Náprstka, umožňované penězi matky z jejího výnosného podniku, jehož chod řídí jeho družka. Jak by se spravedlivý muž v takové situaci mohl nestat feministou?
Vojta Náprstek spravedlivý je a záhy také české veřejnosti vysvětlí, jak by jeho svérázný feminismus měla rozvinout celospolečensky. Vpravdě genderově bystrozraký se stává interpretačně výkladový komentář, kterým Irena Štěpánová doplňuje své pramenné zdroje: mocnou působivost Náprstkova feministicko-hospodářského vystoupení na průmyslové výstavě na Střeleckém ostrově roku 1862 spojuje s podnikatelským impulsem, který vize obchodování s přístroji osvobozujícími ženskou práci dala mužům, a s ekonomickou emancipací a společenským uplatněním, jejichž možnost v osvobozujícím pokroku spatřily poprvé ženy. Také ony si v něm začínají nárokovat vlastní roli – příkladem je mladší sestra Josefy Křížkové, Baruška, která si po zaškolení ve Vídni otevírá první obchod se šicími stroji Wheeler & Wilson v Praze. Její manžel, nakladatel a redaktor Šimáček, zas účinně pomáhá rozvíjejícím se ideám Vojty a Josefy v Poslu z Prahy. Kdo se ovšem z rodiny víceméně
nezapojuje, je Ferdinand – vstřícný a obětavý prostředník mezi nedostudovavším bratrem v exilu a matkou, ztrácí po Vojtově návratu trpělivost s oběma. Nechce být již vázán Vojtovou specifickou (málo živnostenskou) činorodostí; stává se svým vlastním pánem v Černém pivovaru a snaží se jít svou vlastní cestou i ve veřejné činnosti, především jako důležitý podporovatel českého divadla (jež je v porevoluční době významným politikem), hudby a umění.
Právě zvláštní „koexistence“ Náprstkových a české společnosti nám může osvětlit tajemství úspěšných výsledků jejich rodinné činnosti. Náprstkovi byli rodina, která žila vždy více veřejně než soukromě a v níž role zastávané ženami a muži byly rozloženy přinejmenším neobvykle. Byla to rodina velmi nekonformní. Její nekonformnost, sledující veřejné blaho, pražskou národně cítící společnost přitahovala či ji dokonce do sebe vtahovala; inspirovala a v myšlení osvobozovala. Nejen výstavy a muzeum, štědře hoštěné dýchánky a politická sezení poslanců, sirotci a školy, ale mnoho klíčových spolků s nesmírně vlivným Americkým klubem dam (viz intermezza mezi třemi hlavními oddíly knihy, Dýchánky v domě U Halánků a Americký klub dam) na čelném místě bylo „dětmi“ domu U Halánků. Ženy rodiny Náprstkovy se zajímají především o to, jak se narodily a vyrůstaly.
Nekonformnost Náprstkových bezpochyby začíná u Anny. Především v prvním oddíle práce máme možnost sledovat rekonstrukci jejího pohledu na život, který žila. Pro vytvoření Anniny perspektivy čerpá M. Secká z pramenných materiálů stejně jako ze studia sociální a ekonomické struktury městské společnosti i její hmotné kultury. Ačkoliv se Ženy rodiny Náprstkovy opírají o stejný hlavní pramenný zdroj jako Zdeněk Šolle – rodinný archiv uložený v knihovně Náprstkova muzea – vybírají si z něj jinak, a proto spřádají jinou historii: jestliže Šolle vychází ze Zeyerovy Kostry k deníku Vojty Náprstka 1844–1862 (vypisoval v ní z poté zmizevších Náprstkových deníků hlavně portrét franklinovsky „veřejného člověka“ Náprstka; chtěl na ní založit životopis svého přítele), z jediného autentického deníku Náprstkova z roku 1845 a samozřejmě z korespondence, autorky nové práce využívají vzpomínkové zápisky svých protagonistek, Šollem pouze zmíněné, a převážně i jinou část korespondence. Secká tak cituje ze Vzpomínek Anny Fingerhutové, které stárnoucí hlava rodu nadiktovala Josefě Náprstkové. Sama jejich existence dokazuje, že Anna si byla vědoma důležitosti své osoby, že chtěla zaznamenat svůj obtížný a neběžný životní vzestup. Zaznamenala přitom historii každodennosti:
V mládí sloužila a pracovala u lakotného strýce, který si raději sám látal své vlněné punčochy, než by je donesl k nějaké z Židovek, které je spravovaly skoro na každém rohu. Brzy si vzala strýcova skladníka, „pana Johanese“ – nechává zapsat, za kolik si co nejnutnějšího sama pořizovala do výbavy. Novomanželé se milovali a dařilo se jim. Byli podnikaví, hlavně z Anniny vůle ambiciózní a také vyrovnaní partneři: provozovali v Karlíně plném vojáků „stravovatelství a výčep“, ale odhodlali se riskovat a pronajmout si daleko větší podnik, malostranský pivovar. Smlouvu šli uzavřít oba a „…v Invalidovně bylo divení, kam asi jdeme oba dva, poněvadž nikdy jsme nešli najednou z domu, vždy střídavě mohli jsme odejít“ (Anna, s. 15).
Přes nepřízeň osudu (skoro celou svou první rodinu záhy ztratila; druhý manžel, sládek Anton Fingerhut, s nímž se „zakoupili“ na Betlémském plácku, také brzy zemřel) dokázala čtyřiačtyřicetiletá vdova se dvěma syny, vnukem a s rodinnou pomocí domácího učitele a účetního v jedné osobě něco velmi výjimečného: z domu U Halánků, kde živnost dále sama rozšiřovala, vytvořila vlastní prací „jeden z prvních dobře prosperujících pražských českých podniků, [a navíc provoz] vedený, dokonce po dvě generace, ženskou rukou“ (Anna, s. 17–18). Byla „panímaminkou“, která přísně řídila patriarchálně fungující podnik (s asi dvaceti pěti zaměstnanci); byla ale také „podnikatelkou“, která si jako „manažerku“ vybrala, vychovala a považovala ženu – Josefu Křížkovou, dceru svého vinopalníka.
Pozornost věnovaná Anně, ale i oběma dalším ženám může zaujmout specializovanou pozornost čtenářskou proto, že historie jejich životů v sobě nesou málo známou etnologii sociálního pohybu, konkrétně možností přechodu z třídy do třídy v kontextu doby – a zároveň etnologii genderu. Zdá se, že právě jistá „mezitřídnost“ postavení Anny, ale také Josefy, byla důležitou motivací mnoha jejich snah a činností: dobročinnost Anny Fingerhutové jako by dlouhou dobu neznala mezí – až musela 1. února roku 1867 dát do novin oznámení následujícího znění: „V posledních měsících rozmnožil se počet almuženců až na 4000 měsíčně, i nemohu při nejlepší vůli vyhověti. Uvádím tedy ve známost, že od 1. března bude se chléb rozdávati jen starým a k práci neschopným osobám a jen takové budou míti přístup do dvora“ (Anna, s. 17). Pro člověka českého dneška nepředstavitelné, v kontextu náprstkovských historií však fakt, který například umožní opravdu si představit realitu zakládající Šolleho opakování Náprstkových slov, „že to byla jeho matka, jíž vděčí jak za svůj smysl pro všeobecné blaho, tak i za víru v samostatnou úlohu ženy v lidské společnosti (Šolle, s. 42).“
V komentovaném „vyprávění“ či rekonstruované perspektivě Josefy nechává I. Štěpánová promlouvat především její vzpomínkové zápisky (vzniklé1890–1894) a zachovaný deník z roku 1862; svou rekonstrukci ovšem doplňuje (stejně jako její kolegyně) citacemi z náprstkovských „scrapbooks“, uložených v rodinném archivu, z korespondence, ale i z jiných dobových zdrojů, například Fričových Pamětí, článků různých autorů v různých novinách apod. Zvolený způsob dosahování autentičnosti se přitom zcela vzdává dokumentační přesnosti – v celém textu chybějí průběžné odkazy ke zdrojům, rokům vydání, stránkám citací. Metoda je to překvapivá a může být čtenářsky velmi znervózňující – pokud se nesmíříme s cílem její záměrnosti: vše je podřízeno plynutí „jejího příběhu“. A ten má sílu nás do sebe vtáhnout, dokonce i budit úžas:
V případě Josefy jde o podivuhodný příběh transformace osobnosti i boje za její ubránění. Služebná žena Pepička miluje Vojtu, vzhlíží k němu a váží si ho – přebírá proto jeho zájmy a sdílí jeho cíle. Zároveň však lpí na svém původu, prostředí, z něhož pochází, ale i na své povaze, kterou neustále reflektuje. Tak v ní vlastně stále pracuje vědomí nerovnosti jejich vztahu a svazku, nedostatek sebedůvěry; tak jí vyvstávají nová a nová dilemata. Ostatně na rozdíl od „panímaminky“ se zamilovala a nakonec (po sedmnácti letech stále méně romantického a stále více věcně partnerského vztahu) vdala mimo svou třídu – a to velmi vysoko. Vlastní matka, dokud žije, s tím ostře nesouhlasí; otec jí radí, aby s Vojtou žila jako jeho hospodyně… Josefa musí pro svou lásku zmobilizovat veškerou svou odvahu, překonávat pochybnosti vzdorem, čelit závisti a pomluvám domu U Halánků i ambivalentnímu postoji Anny stejně jako nedůvěře širší měšťanské společnosti. Ta ji nakonec přijme jako „slečnu Pepičku“ (půvab oslovování textem přenášený je i sociologickou výpovědí) a později „paní Náprstkovou“. Stane se tak díky tolerované nekonvenčnosti inspirujícího a štědrého Vojty Náprstka, ale i díky nejspíš schválně provokativní neústupnosti Pepičky, která do značné míry setrvá na svých (sociálních) pozicích – ve stylu neatraktivního oblékání, způsobu vystupování i ve svých názorech. V tom všem zřejmě (a asi správně) cítí záchranu před vnucením statutu nevýznamné a nezajímavé přivdané služky. Svou důležitostí si je koneckonců jista – je pyšná především na svou práci, ale i na realizované „veřejné“ nápady.
Převezmeme-li z angličtiny feministickou hrátku „herstory“, požadující rozšíření historie coby „jeho příběhu“ (his story) o hledisko těch, které nebývají chápány jako aktérky dějinného významu, poslouží Josefin (stejně jako Annin) příběh jako materiál silného argumentačního kalibru. Josefa se nestala platnou členkou Amerického klubu dam jen proto, že prostě patřila do domu U Halánků; byla i samostatnou iniciátorkou různých aktivit sledujících pozvednutí žen. V 90. letech, zastávajíc již mnohé funkce v dalších komisích a nadacích, se snažila využít své kontakty a prosadit výuku zdravovědy a „tělovědy“ na vyšších dívčích školách. Měly ji přednášet první české lékařky, které vystudovaly ve Švýcarsku – pro městskou radu v té době požadavek neslýchaně revoluční. Josefina práce v emancipačních institucích může při letmém pohledu působit lehce schizofrenicky – na jedné straně se asi s největším uspokojením věnuje kuchařské škole Domácnost (založené „klubistkami“ roku 1885), na straně druhé je v přípravném výboru zakládajícím v roce 1898 První český penzionát pro dívky v Praze, který má umožnit dcerám z „elitních“ rodin, dosud studujícím ve Francii či Německu, získat vzdělání hodící se pro „českou dámu“. Při pohledu pozornějším je však zřejmé, že se podobně jako Anna – i když v kontextu již rozvinutějších občanských postojů – snaží ve svých aktivitách především zúročit svou „mezitřídní“ zkušenost. Již od roku 1880 se pokouší demokraticky prosadit, aby také pracující ženy měly přístup do knihovny U Halánků půjčované Americkému klubu dam. Neúspěch tohoto podnětu kompenzuje v roce 1901, kdy s dalšími členkami zakládá tradici veřejných „Nedělních dýchánků pro dělné ženy a dívky všech odborů“, které jsou jako vysoce kvalitní (a bezplatné) kulturní pořady v pražském Konviktu hojně navštěvovány až do roku 1913. Neméně jasně orientovaný je i největší odkaz, který Josefa Náprstková učinila ze svých soukromých peněz: směřoval do fondu pro založení seniorského dělnického domova „pro dobro našeho pracovitého lidu ženského. … Nechť tedy útulek ten se nazývá Zátiší pro dělné ženy a dívky v paměť na manžele K. a A. Křížkovy“ (Josefa, s. 128).
I život Boženy, jediného přímého potomka ve třetí generaci Náprstkových, je příběhem ve víru sociálního pohybu strukturující se české společnosti. Je patrné, že Anna Fingerhutová, žijící zvláštně mezi třídami, toužila, aby její synové v zámožné vrstvě měšťanské pevně zakořenili, aby žili zajištěné, seriózní a prozíravé životy. Typičtějším měšťanem se stal Ferdinand; jeho bohémské sklony, bonvivánství a furiantství mu však na prozíravosti nepřidávaly. Manželství, které jako devětatřicetiletý uzavřel se sedmnáctiletou Marií Storchovou z vážené staroměstské rodiny, skončilo brzy skandálním rozvodem, po němž Ferdinand své bezhlavě záletné manželce zamezil jakýkoliv další styk s dcerou. Jak velké bylo jeho zklamání, tak silná se stala vazba na dceru, k níž se upnul s láskou i všemi rodinnými ambicemi. Dívka vzdělávaná v odpovídajícím dívčím penzionátě (její příběh zpřítomňuje L. Sochorová na základě dosud neznámých rodinných dokumentů i několika publikovaných vzpomínek Boženy Šantrůčkové-Náprstkové) „musela být nejen poslušnou dcerou, výbornou studentkou, horlivou vlastenkou, ale i paní domu, hostitelkou [Ferdinandova salonu], herečkou a koncertní virtuoskou“ (Závěr, s. 217). V jejích vzpomínkách je čitelná osamělost, posilovaná po smrti babičky chladem ze strany otcova bratra a jeho ženy, vášnivě absorbovaných svou prací pro veřejné blaho. Především pak v nich lze sledovat její náročný každodenní zápas s ustalujícím se genderovým konstruktem českého prosperujícího měšťanstva, který do sebe vsávaly nároky autoritářského otce, usilujícího vychovat ji jako nejlepší dívku z nejlepších.
Tak i na rozdíl od Pepičky opravdová, na svou roli tvrdě připravovaná „slečna Boženka“ působila v centru jednoho klíčového českého společenského a kulturního dění konce 19. století – i když v jiném prostředí než Anna či Josefa. I její ženský příběh soukromý a veřejný – v němž docela prostě zvítězila, když po smrti Ferdinandově naplnila svou zapovídanou, protože příliš obyčejnou lásku – je vedle Annina a Josefina hoden pozornosti jako příběh ženské společenské (soukromé i veřejné) vůle a odvahy.
Ad: Milena Secká, Irena Štěpánová, Libuše Sochorová: Ženy rodiny Náprstkových. Argo, Praha 2001.
