Symfonie a melancholie. Poznámky k esejům Smutek vzdělanců a Hledání ztraceného kosmu

Albína Dratvová se narodila 2. ledna 1892 v Praze na Královských Vinohradech do rodiny soukromého úředníka. Po absolvování měšťanské školy navštěvovala Státní ženský ústav učitelský v Praze, známý také pod názvem Český ústav pro vzdělání učitelek pro vyučování na obecných školách, který v roce 1911 ukončila zkouškou učitelské dospělosti. V červenci roku 1913 pak po soukromé přípravě vykonala i zkoušku gymnazijní dospělosti na akademickém gymnáziu. Téhož roku se zapsala na Filozofickou fakultu tehdejší Karlo‑Ferdinandovy univerzity v Praze, kde v prosinci roku 1917 nabyla způsobilosti vyučovat matematiku a filozofii na vyšších a fyziku na nižších středních školách. Disertační práci na téma Descartova etika psala pod vedením nejvýznamnějšího filozofa své doby, pozitivisty Františka Krejčího (1858–1934), a noetika a vývojového psychologa Františka Čády (1865–1918). Titulu doktorky filozofie dosáhla v lednu roku 1918, ale to již na České univerzitě v Praze. Téhož roku začala vyučovat na lyceu v Holešovicích a získala také způsobilost vyučovat fyziku na vyšších středních školách. Od roku 1919 působila jako středoškolská profesorka na dívčím gymnáziu Krásnohorská. Odsud byla roku 1928 služebně přidělena jako profesorka na ústředí ministerstva školství a národní osvěty. Zde pracovala v pedagogickém oddělení až do válečného roku 1942, kdy byla penzionována. Za svého působení na ministerstvu se podílela na reformování školní výuky, především osnov nových reálných gymnázií. Jako učitelka i jako autorka filozofických propedeutik se nutně musela zabývat psychologií, která tehdy patřila do výuky filozofie. Pro Dratvovou však psychologie nebyla jen nutný přívažek k její hlavní disciplíně, zabývala se jí velmi podrobně. Pravděpodobně pod vlivem Františka Čády, který v posledních válečných letech otevřel ve svých přednáškách problém psychoanalýzy, v roce 1921 – kdy v Čechách psychoanalýza nebyla téměř vůbec filozoficky reflektována – vydala svou první samostatnou publikaci podle přednášek v Jednotě filozofické O stavech podvědomých a Freudově psychoanalýze a v roce 1925 ještě brožurku O tajích podvědomí. Albína Dratvová také proto na počátku 20. let spolupracovala s Vilémem Forstrem (1882–1932), ředitelem Psychotechnického ústavu při Masarykově akademii práce. Byla však skeptická k jeho zkoumání lidské psychiky metodami jako např. měření IQ, které se v té době i podle amerických vzorů stávaly velmi populární. Do deníku si 29. listopadu 1923 zapsala: „Pracuji v matematických úvahách o psychologických úkazech. Docela nic se nemusím stydět, že jsem dosud tolik se zabývala introspekcí a považovala ji za jediný pramen psychologie: dnes to mám potvrzeno. Žádná matematika a žádný pokus nám vlastně nic psychologického neukáže, pouze introspekce. Všechna měření se dějí na biologickém podkladě, a tu mne drží Mendelův zákon, jinak bych si musila zoufat, protože jinak by se to všechno matematické uvažování houpalo ve vzduchu.“

Již jako referentka ministerstva roku 1931 odevzdala habilitační spis Problém kausality ve fysice (v roce 1931 vyšlo jako samostatná knížka) a v oboru filozofie přírodních věd se habilitovala 13. července 1932. Zahajovací přednášku věnovala úvaze nad předmětem a úkoly filozofie přírodních věd. Téhož roku začala působit jako soukromá docentka filozofie exaktních věd na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.

Významnou součástí veřejného působení Albíny Dratvové byla také práce v odborných spolcích a komisích. Byla dlouholetou členkou nejstaršího českého filozofického sdružení Jednoty filozofické, založené podle vzoru Jednoty matematiků a fyziků již v roce 1881, účastnila se též pravidelných setkání v Liblicích, a o Jednotě napsala pravděpodobně svoji zcela poslední práci – v roce 1961. Ve válečných letech prohloubila svoji spolupráci s časopisem Česká mysl, kde v redakčním kruhu spolupracovala například s filozofy Josefem Tvrdým, Janem Patočkou, matematikem a logikem Pavlem Maternou a dalšími. Roku 1946 byla jmenována mimořádnou členkou Královské české společnosti nauk.

Válka a Smutek

Po uzavření českých vysokých škol na počátku druhé světové války se filozofové stejně jako mnoho jejich univerzitních kolegů nuceně obrátili od katedry k popularizační práci a k obecnějšímu působení. Albína Dratvová se sice neúčastnila odboje jako někteří z jejích kolegů (např. Josef Tvrdý), ale soustředila se na obecnější otázky etiky tvůrčí práce, podmínky vědecké činnosti v době, která vyžadovala jasný postoj. Své názory na úlohu vzdělanců vyjádřila ve spise Smutek vzdělanců, který vyšel ve významné filozofické edici Úvahy a studie nakladatele Václava Petra. Tato edice sloužila po uzavření vysokých škol a omezení práce filozofických časopisů jako jejich určitá náhrada a práce v ní publikované se soustředily především na otázky české národní identity. Většina z esejů už ve svém názvu ohlašuje svoji českost – úvodní svazek výtvarného historika a teoretika Františka Kovárny Česká střízlivost a český patos (1939), studie Jana Patočky Česká vzdělanost v Evropě (1939), úvaha Alberta Pražáka Vlast a národ v českém písemnictví (1940) a další. Úvaha Albíny Dratvové Smutek vzdělanců z roku 1940 sice svým názvem přímo k české otázce neodkazuje, v jistém smyslu ale rozvíjí myšlenky Františka Kovárny ze studie Česká střízlivost a český patos. Kovárna zde „hovoří o českých elitách, psychologické situaci českých vzdělanců a jejich malé schopnosti vést národ v krizových situacích. Nic podle Kovárny neukázalo tak jasně touhu národa po vůdcích jako první chvíle našich posledních událostí. Ale český vzdělanec se stále rozpakuje vést, naučil se nedůvěřovat patosu, stahuje se a nedbá, že uvolňuje místo těm, kdo pěstují falešný, protože nečeský patos, nebo že nedbá národní vůle vládnout vlastní skutečností“ (cit. podle Havelka 2001, s. 129). Smutek vzdělanců zobecňuje tento nerozhodný stav vzdělance, a ačkoliv promlouvá válečným patosem, podržuje si dodnes v některých bodech svoji kritičnost.

Z válečného období tvorby Albíny Dratvové pocházejí také již zmíněné „praktické“ spisky Etika tvůrčí práce (1942) a Logika a lidé (1944) vydané v edici Hendriada kolegou z České mysli Janem Hendrichem. Pokud jde o práci pro nejširší veřejnost, svou první přednášku do rozhlasu Albína Dratvová proslovila v roce 1939 pod názvem Traktát o logice, na niž svým tématem navázala knížka Logika a lidé. Podle dochovaných dokumentů v letech 1939–1948 v Českém rozhlase hovořila pravidelně v pořadu Půlhodina pro ženy a tyto své úvahy o ženách a o výchově průběžně publikovala v časopisech Žena a domov, Časopis pro školní výchovu, Věstník pedagogický, roku 1942 se objevila též v Kalendáři paní a dívek českých. V roce 1947 tyto texty shrnula do výjimečné knihy Duše dnešní ženy, která přes svoji konzervativnost nečekaným způsobem odhaluje vnější limity a vnitřní rozpory tvůrčí moderní ženy, tak jak je Dratvová viděla okolo sebe, ale také jak je zažívala sama jako vědkyně a pedagožka cele oddaná své intelektuální práci.

Po válce počínaje rokem 1947 jmenovalo ministerstvo školství a národní osvěty Albínu Dratvovou členkou komise pro vypracování osnov pro střední školy a členkou komise pro vypracování přechodných osnov filozofické propedeutiky. Dobová nálada se však začíná neúprosně měnit. A po roce 1948 je postupně odstavena ze všech svých veřejných aktivit. Umírá osaměle roku 1969.

„Úkolem filozofie vzhledem k vědě je, aby zkoumáním všech vazeb myšlení vyhledávala lidské myšlence nové stupně volnosti…“
Karel Vorovka, Skepse a gnose (1921)

Karel Vorovka, který se sám zabýval vztahem přírodních věd, hlavně matematiky a filozofie, Dratvovou pobízel, aby se věnovala detailně některým aktuálním otázkám vynořujícím se s novými velkými změnami v přírodních vědách, navrhoval jako téma například kvantovou teorii či Einsteinovu relativistickou fyziku. Dratvová se po Vorovkově smrti (1929) opravdu vztahu filozofie a přírodních věd začala naplno věnovat v souvislosti se svou habilitací, kterou ukončila roku 1931 spisem Problém kauzality ve fyzice. Ke kauzalitě se vrátila ve své nejrozsáhlejší práci Filozofie a přírodovědecké poznání (1939). Obratu ve fyzice, který nastal ve dvou posledních desetiletích 19. století a nadále pokračoval v prvních desetiletích 20. století, věnovala pozornost hlavně proto, že před ní vyvstala otázka, zda nová fyzika bude schopna nahradit mechanisticky strukturovaný a uspořádaný názor na svět, kterému byla garantem Newtonova fyzika. Toto téma rozvinula v spise Planckova filozofie (1939) a vyvrcholením těchto úvah je její poslední kniha Hledání ztraceného kosmu z roku 1948.

V popularizačním a informačním spisku Studie o současné české filozofii z roku 1946 Jiřina Popelová Dratvovou i přes její názorovou nevyhraněnost řadí jako žačku Františka Krejčího do vývojové větve českého pozitivismu. Proti zařazování k pozitivismu ale mluví dobové ohlasy na její práce. Matematik a logik Pavel Materna ve svých recenzích základní práce Filozofie a přírodovědecké poznání zdůrazňoval její odpor proti „pozitivismu, machismu a novopozitivismu, proti jejich fyzikalismu, antimetafyzičnosti a formalismu“. Na druhé straně poukazoval, jak významně pozitivismus zasáhl do českého filozofického myšlení, jehož je Dratvová pevnou a snad až příliš skromnou pokračovatelkou: „Vyrostli jsme v ovzduší vládnoucího pozitivismu. I když napadáme jeho dogmatickou nedostatečnost, uchováváme si některé jeho dobré stránky. Tak i autorka je nápadná střízlivostí vůči metafyzickým rozletům, úctou k vědeckým metodám a oceňováním práce vědecké úrovně, pokud možno i ve filozofii.“ Sama Dratvová se domnívala, že panství pozitivismu, v jehož rukou se filozofie stala služkou vědecké práce a jejím primárním úkolem bylo poskytovat vědě metodologické zázemí a účastnit se tímto způsobem na vytvoření „jednotného názoru na svět“, má skončit. Albína Dratvová proto nepovažovala pozitivismus za metodu, která by vědě mohla dále prospívat, neboť přílišná kritičnost vede ke skepsi a to brání možnosti dobrat se podstaty fyzikálního dění. A jak se ukazuje ve Smutku vzdělanců, přináší také „neplodnou“ melancholii. Nadto samotný fakt, že přišla nová fyzika a starý svět vyvrátila z kořenů, dostatečně prokázal, že poznávání podstaty věcí je procesem neustálého vývoje a změn. Právě proto má být filozofie podle Dratové základem poznávání. Filozofie dala vědě metodologii, a je proto základem abstraktního myšlení vůbec. Filozofie učí kritickému myšlení a to je zásadním předpokladem vědeckého postupu. Zde leží těžiště nepostradatelného významu filozofie pro přírodní vědy – kritika, metoda a skepse – filozofický základ přírodních věd. Ty mají vzhledem k relativně úzkému okruhu svých zájmů v poznávací činnosti pouze omezenou úlohu, a proto na jejich základě nelze poskládat úplnou mozaiku obrazu světa. Filozofie a přírodní vědy by měly být ve vzájemné shodě a jejich společným cílem je vytvoření jednotného názoru na svět.

Hledání nového kosmu

Asi nejzajímavější knihou Albíny Dratvové z hlediska fyziky je Hledání ztraceného kosmu. Tato kniha navazuje na předválečné úvahy o filozofii zakladatele kvantové fyziky Maxe Plancka, avšak je to kniha poválečného období, kdy už nebylo možno kvantovou fyziku popřít – síla atomového výbuchu nad Hirošimou a Nagasaki ji neoddiskutovatelně a tragicky potvrdila. A je také asi nejpřístupnější laikům, ke kterým se fyzici netrénovaní ve filozofii musí řadit. Vyslovit se o Albíně Dratvové jako vědci-fyzikovi dnes je hodně obtížné. Snad k tomu vede i současné zaměření na praktické výsledky vědy proti čisté vědě a zkoumání, které znala Dratvová.

Již ve spise o Planckově filozofii je nejdůležitější její hledání a tázání se po základních fyzikálních otázkách a problémech filozofie přírodních věd (nebo spíše fyziky), na které (možná) není odpověď dodnes, ačkoliv se o to fyzika snaží. Připomeňme si například kontroverzní texty sira Petera Briana Medawara či Lewise Wolperta, jejichž úvahy se vlastně v mnohém podobají a přitom stojí v protikladu k úvahám Albíny Dratvové. Lze vytvořit z fyziky univerzální vědu, jaké je její současné místo, co vlastně přináší věda za pokrok?_1

Ačkoliv diskuse o filozofii, která vyplývá z kvantové mechaniky a teorií Ernsta Macha, je tak, jak ji představuje Dratvová, inspirativní, její výklady jsou často zastaralé a příliš vycházejí z dobového (ne)pochopení nových fyzikálních principů. Hledání ztraceného kosmu se však nově otevírá i z aktuální perspektivy diskusí o smyslu nových fyzikálních teoriích, zvláště teorie strun, které se představují jako nové teorie mikrosvěta i makrosvěta a v konečném důsledku jako teorie všeho. Jsou to teorie vysoce spekulativní, velmi matematicky náročné, a tedy uzavřené, neproniknutelné i většině fyzikálních vědců. Vědci se je snaží představit jednoduše, ale zůstávají často u nejasných metafor. „You can think of the universe as a symphony or a song – for both are made up of notes produced by strings vibrating in particular ways,“ řekl například profesor Michael Green z Univerzity v Cambridge pro deník Guardian._2

Matematická komplexita a neexistence možnosti experimentálních ověření predikcí teorie strun z ní dělá teorii pro úzký okruh zasvěcenců, kteří musí projít dlouhým náročným studiem (naskýtá se dokonce analogie k studiu mnichů), a proto je to obor značně uzavřený, a navíc odmítající připustit, že mohou existovat jiné teorie, jež mohou nabídnout jiná vysvětlení. Podle vědeckého disentu je tato teorie též nedokazatelná. A opravdu není nepodobná scholastice? Její cíle jsou absolutní, ale zatím to jsou jen spekulace. Přichází konec vědy, jak ji známe?

V diskusích se objevují také ty etické otázky, které v celém svém díle řeší Albína Dratvová. Současný významný fyzik Lee Smolin, jehož kniha Fyzika v potížích byla nedávno přeložena do češtiny, připouští, že se znovu vynořují fundamentální otázky, co je vlastně ona touha po jednotném výkladu světa, která se vtělila do opojení z teorie strun. Jeho tázání charakterizuje kritika současného stavu vědy, jejích metod a perspektiv: „Jak je možné, že teorie strun, na jejímž rozvíjení pracuje víc než tisícovka nejchytřejších a nejvzdělanějších odborníků, nyní čelí hrozbě totálního neúspěchu… Podle mne neselhává ani tak konkrétní teorie, nýbrž spíše samotný styl, jakým je věda provozována. Ten byl vhodný pro řešení specifických problémů v půlce 20. století, je ale zcela nepatřičný pro řešení fundamentálních otázek, před nimiž stojíme dnes. Problémy, před nimiž dnešní teoretická fyzika stojí, není možné vyřešit pragmatickým přístupem k vědeckému bádání. Aby se vývoj naší vědy nezastavil, budeme se muset znovu pustit do řešení zásadních otázek o podstatě prostoročasu, kvantové teorie a kosmologie. Opět potřebujeme ten typ osobností, které dokážou objevit úplně nová řešení dlouho přetrvávajících fundamentálních problémů.“_3

Možná potřebujeme určitý filozofický nadhled. Je možné jen jednoduše polemizovat s filozofickým východiskem Albíny Dratvové? „Při všech změnách ve fyzikálním obrazu světa zůstává prapodstata filozofie nezměněna již od dob, kdy se začalo u Řeků filozofovat. Filozofie je výsostnou doménou lidského ducha a nejvyššího lidského myšlenkového tvoření a nezávisí ve svých principech na pokroku přírodních věd.“_4

POZNÁMKY

_1
Uveďme např. knihy Petera B. Madawara The Hope of Progress a The Limits of Science; Lewise Wolperta: The Unnatural Nature of Science; kritiku této knihy uveřejnil Anton Markoš v časopise Vesmír; dostupné z URL: http://www.vesmir.cz/clanek/lewis‑wolpert‑the‑unnatural‑nature‑of‑science; cit. 21. 11. 2009.

_2
Dostupné z http://www.guardian.co.uk/science/2006/oct/08/research.highereducation; cit. 21. 11. 2009.

_3
Lee Smolin: Fyzika v potížích. Argo – Dokořán, Praha 2009, s. 24. Přel. Jiří Langer a Jiří Podolský.

_4
Albína Dratvová: Hledání ztraceného kosmu. Václav Petr, Praha 1948, s. 18.