Mimo svět a několik dalších poznámek

Svým odborným zaměřením není časopis Slovo a smysl v podstatě určen k recenzování beletrie. Cizojazyčná bohemika však tvoří významnou výjimku zvláště tehdy, když se jedná o edičně přínosný počin. Překladatelka, editorka a autorka vstupní studie Kathleen Hayes představila v knize A World Apart and Other Stories s podtitulem Czech Women Writers at the Fin de Siecle vydané nakladatelstvím Karolinum ve spolupráci s nakladatelstvím Progetto několik českých představitelek českého modernismu Boženu Benešovou, Růženu Jesenskou, Marii Majerovou, Helenu Malířovou, Gabrielu Preissovou, Jiřího Sumíma (Amalií Vrbovou), Růženu Svobodovou a Annu Marii Tilschovou. Autorky patří ke dvěma generacím spisovatelek, jejichž tvorba na přelomu 19. a 20. století vrcholí nebo naopak začíná. Knížka se svým způsobem zařazuje k proudům, které v 80. a 90. letech minulého století obrátily svou pozornost k období zvanému se záměrnou nepřesností fin de siecle. Mezi tématy těchto návratů se jako jedno z nejdůležitějších objevovala literatura modernismu psaná ženami. Témeř jako zjevení v 70. letech zapůsobila kniha The Literature of Their Own From Charolotte Bronte to Doris Lessing od Elaine Showalter. Zvláštní pozice tvůrčích žen v tomto období vyšla ze střetu tradičních morálních, společenských, právních, ekonomických a uměleckých norem, jež v podstatě důsledně staví ženu do pozice druhého, odvozeného a doplňujícího, a vyhrocené individuálnosti, tedy neodvozenosti. Této významné literární historičce umožnila re-formulovat samo pojetí modernity a základní vztah „moderní“ ve smyslu „původní“ versus „staré“ tedy „odvozené“.

Elaine Showalter rozhodně nezůstala jediná, která se soustředila na ženské autorky přelomu 19. a 20. století. Jmenujme tu alespoň práce zabývající se literaturami našich sousedů: v Německu práce Sigrid Weigel nebo Inge Stephan, v Polsku práce Marii Janion, Ewy Kraskowske a na Slovensku Zuzany Kiczkové, Ethely Farkašové aj.

Optika ženy staví do nového světla otázku, co je to krize moderního člověka na přelomu století. Směšnost a tragičnost obdivovatelů „das ewig Weibliche“ se zdála zjevnou již Masarykovi. V Moderním člověku a náboženství s jeho charakteristickou netrpělivostí a určitým schematizmem čteme: „Ta nešťastná a ideální Markétka! ‚Nejčistší a nejkrásnější ze žen panen,‘ čteme ještě v nejnovějším a modernějším díle o Goethovi. Vpravdě ideálního na Markétce není nic. Naopak, mnoho neideálního. Všecko! …Ženský typ Goethův odpovídá ideálům časové buržoasie německé. Německá žena (‚Hausfrau‘) vždy může být jista, že se do srdce svého muže dostane nejbezpečněji žaludkem; nad tento ideál žena německá teprve v době nejnovější počíná vynikat. (Ostatně my v tomto punktu jsme přímo Nadněmci…) Na druhé straně Goethe o ženě soudí tak jako milovníci a la minute všichni.

Láska s Markétkou končí obyčejnou historií. Faust ještě nepotřeboval kuchařky a la Vulpius, a tak se celý poměr obou milenců vyčerpává několika filosofickými frázemi a končí brutální donjuanerií. Že Faust neklesl tak hluboko jako Rolla? Snad hloub – není nelidštější?…“

Mizogynie a nesvéprávné sociální postavení ženy ohrožovaly a ohrožují moderního člověka-muže v podstatě hlouběji než její ekonomická konkurence, neboť potvrzovaly jeho slabost a nestabilitu. „Válka pohlaví“ odhalila, jak hluboce je mužova identita závislá a odvozená z představ, co je s mužstvím neslučitelné a co se projektuje do ženy. Jedněmi z nejvýraznějších prací, které se těmi problémy zabývají, jsou studie Jacquese le Rider Das Ende der Illusion a Rity Felski Gender of Modernity. Obrat k autorkám připomněl také některé zapomenuté možnosti estetiky fin de siecle. V literárním kánonu se objevují nejen kastrační ženské symboly, ale i Medúzy se smějící, a literární historie nachází cosi jako ženskou estetiku přelomu století. Nejde tedy jen o to, že se do popředí tlačí stále silnější hlas „feministek“-umělkyň, myslitelek a historiček hledajících vlastní tradici; jsme rovněž svědky obratu v uměleckých historiích, které s sebou nese poznání, že bez „ženské otázky“ sám problém modernismu poměrně silně napadá na jednu (třetí) nohu.

Českou literaturu modernismu optikou žen začal sledovat Robert B. Pynsent, kterého bychom, myslím, feministou nazvat nemohli. Avšak i jemu se zdá, že ignorace ženy v české kultuře přelomu století (vynecháme-li neustálé zdůrazňování odvozenosti jejich tvorby a hodnocení, které je nahlíženo spíše z perspektivy jejich osobních životů, než z jejich tvorby) je poněkud krátkozrace úzkoprsá. Tak se již řadu let věnuje popichování české literárně historické scény svými analýzami autorek, které nalézáme poněkud na okraji jejího zájmu, jako jsou např. Pavla Buzková, Edvard Klas, Luisa Ziková, Růžena Jesenská, Olga Fastrová či Božena Viková Kunětická, autorek typologicky velmi různorodých, o to však důležitějších pro pochopení pohybů v literárním a kulturním životě rodící se české moderní společnosti.

Knížka Kathleen Hayes navazuje na řadu Pynsentových prací a na genderové bádání o českém modernismu Katherine David a Wilmy Iggers. Nejen svou přesnou studií o českých ženách literatury fin de siecle, ale také výběrem autorek a jejich próz. Kompaktní a jedinečný celek, který se jí podařilo vytvořit, reprezentativně vypovídá o české literatuře psané ženami. Název antologie Mimo svět převzatý z povídky Růženy Jesenské předjímá interpretaci místa autorek v našem i dobovém literárním kontextu. Prostor v povídce Mimo svět představuje dokonale vytvořený harmonický ráj, v němž je možná svoboda vyjádřená obrazem lesbické lásky. Tento obraz v kontextu celého souboru můžeme interpretovat jako sen nebo metaforu svobodného místa ženy v literatuře a v jazyce, kde je možné „žensky“psát, uskutečňovat svoji představu o světě.

Výjimečnost studie Kathleen Hayes doprovázející vybrané povídky českých autorek je ve stručnosti a důkladné znalosti historického období. Na minimální ploše Hayes koncentruje základní sociální a estetické problémy a koncepty doby. Představuje ve stručnosti snahy českých žen (vzdělávací i politické) na pozadí měnícího se morálního, sexuálního a literárního diskurzu, a zároveň oživuje tradici, z níž literatura žen rostla. Jednotlivé kratičké podkapitolky zaznamenávají pět knih, jež zastupují problémy ženského hnutí. Katleen Hayes začíná Kreutzrovou sonátou Lva Tolstého, která byla do češtiny přeložena v roce 1890 a v tomtéž roce byla v rakousko-uherské monarchii zakázána. Vykládá ji v souvislostech její recepce Terézou Novákovou, pozdější redaktorkou Ženského světa, v jednom z jejích prvních feministických článků psaných ještě pro olomouckou Domácí hospodyni v roce 1890 Kreutzrova sonáta a její doslov z hlediska ženského. Sexualizované násilí vztahů mezi muži a ženami ukazovalo perverzní tvář dvojí morálky 19. století.

Další kniha demonstruje velmi vlivný modernistický náhled na podstatu ženskosti skrze typologii moderní ženy, tak jak ji vytvořila Laura Marholm v Knize žen z 1895 (česky 1897). Marholm společně se svým manželem Olou Hansonem patřili k berlínskému okruhu modernistů, který spojil skandinávskou modernu s německou a v osobě Stanislawa Przybyszewskeho i modernu polskou. Z tohoto okruhu Marholm přinesla i specifickou interpretaci Friedricha Nietzscheho, která leží v základech tohoto náhledu, jež nejlépe ztělesňuje spisovatelka George Eagerton: Nová žena neimituje a nehledá rovnost s mužem. Nová žena je delikátní, senzitivní, feminní; je nezávislá. Jako čistě subjektivní bytost, může své ego prezentovat jen ve svém psaní.

Zcela jinou polohou ženství fin de siecle představuje přednáška Pavly Buzkové Pokrokový názor na ženskou otázku (1909), skrze niž se připomíná masarykovský ideál rozumové a odpovědné a rovnoprávné ženy.

Články podporovatele ženského hnutí, sociálního demokrata Aloise Hajna, shrnuté do knihy Ženská otázka v letech 1900–1920, vydané roku 1939, obhajují na základě sexuálních teorií psychologa Havelocka Ellise, který měl na formování dobového diskurzu větší význam než Sigmund Freud, omezenost ženských schopností intelektuální práce. Hajn považuje ženu za rovnocennou, nikoliv rovnoprávnou.

Tyto různé polohy doplňuje Hayes vzpomínkovou prózou Anny Lauermnanové-Mikschové Procitnutí jara. Vzpomínky z dětských a dívčích let (1915), která poskytuje průhled do života ženy obtížené normami morálky a sublimované sexuality v patricijské rodině Riegrů. Hayes se tak vrací k zpět k Teréze Novákové zdůrazněním hledání skutečné ženské zkušenosti a identity, která by se vyvázala z tlaku různých teorií a představ o „fysiologické slaboduchosti ženy“.

Být „mimo svět“ znamená najít v kaleidoskopu protikladných representací ženy fin de siecle svůj prostor. A to autorky zastoupené ve výběru Katleen Hayes dělají.

Hodnocení, jak povídky přesahují horizont očekávání dobové kritiky a do jisté míry i samotných autorek, a jak je možné je dnes číst, nechává Hayes na čtenáři: “The short stories are not complaints or call for change; rather, they are attemps to portray the dilemmas, states of mind and fearts of variety of characters. In this sense, perhaps, some provide access to ‘woman’s mind’, but they do not exhibit the ‘sensitive vibrations’ of that mind, despite the expectations of literary critics of the period.”

Ad: A World Apart and Other Stories. Czech Women Writers at the Fin de Siecle. Ed. Kathleen Hayes. Karolinum–Progetto, Praha 2001.