I. M. J.

Verše Ivana Martina Jirouse z let 1981–1985, tvořící sbírku Magorovy labutí písně, z níž pocházejí i texty zde otištěné, byly psány během autorova nejdelšího uvěznění a dnes již není sporu, že patří nejen k tomu nejlepšímu z Jirousova literárního díla, ale též k vrcholům české poezie posledních desetiletí. Jirous-básník si získal věhlas o dost později než Jirous – spiritus agens české undergroundové kultury a „umělecký vedoucí“ rockové skupiny Plastic People of the Universe. Přední disident, signatář Charty 77, jeden z nejznámějších československých politických vězňů z doby husákovské „normalizace“, jemuž byla v roce 2006 udělena prestižní Cena Jaroslava Seiferta především za dosavadní dílo básnické, jak je přináší souborný svazek Magorova summa (1998; druhé, rozšířené vydání 2007), je autorem poezie mimořádně bohaté formálně i tematicky. A právě verše, které psal Jirous ve vězení (vesměs vznikaly a uchovaly se memorováním, zapsány mohly být až ex post), jsou pregnantní ukázkou jeho básnického mistrovství. Většinou na půdorysech tradičních, běžných rýmových schémat jsou prezentovány jak hluboké osobní konfese, tak ironické a sebeironické glosy, polemiky, explicitní politické kritiky, ba i náboženské blasfemie; přítomny jsou též slovní hříčky, makaronismy, vulgarismy, dědictví Jirousovy poučenosti u české avantgardy, a rovněž tak textové zkratky plné hluboké spirituality a pokory, texty blízké modlitbám, v nichž je I. M. Jirous pro změnu pokračovatelem české křesťanské, zejména katolické básnické tradice. V Labutích písních se básníkovi rovněž podařilo skloubit onu „primitivistickou“, neodadaistickou linii české samizdatové literatury sahající až ranému dílu Egona Bondyho či Ivo Vodseďálka z padesátých let s bohatou intertextualitou, s množstvím literárních výpůjček, parafrází, citací odkazujících k textům autorových literárních vzorů a lásek, počínaje R. M. Rilkem, Bohuslavem Reynkem nebo Borisem Savinkovem a konče jeho undergroundovými básnickými souputníky – Vratislavem Brabencem, Andrejem Stankovičem, Pavlem Zajíčkem či Eugenem Brikciusem.

Z Jirousova básnického díla bylo do angličtiny zatím přeloženo jen několik málo textů, přičemž tyto překlady byly spíše informativní a nedokázaly reprodukovat invenci Jirousovy básnické řeči. To se týká zejména několika ukázek v časopise Yazzyk (1994, č. 3), ale v jisté míře i překladů otištěných ve sborníku Ten Years After the Velvet Revolution – Voices from the Czech Republic (New Orleans Review 26, 2000, č. 1–2), do něhož však byly vybrány texty z pozdějších Jirousových sbírek, nikoli z jeho vrcholných Labutích písní.

září 2008