Šelest jazyka

Slovo je nezvratné, takový je jeho osud. Co bylo řečeno, nedá se vzít zpět, leda rozšířit: opravovat zde podivně znamená přidávat. Když mluvím, nikdy nemohu mazat, škrtat, rušit; vše, co mohu učinit, je říci „ruším, škrtám, opravuji“, zkrátka zase pouze mluvit. Toto zvláštní zrušení dodatkem budu nazývat „brebentěním“. Brebentění je dvojnásobně selhávající sdělení: na jedné straně mu rozumíme špatně, ale na straně druhé, vynaložíme-li úsilí, přece mu porozumíme; není ani v jazyce, ani mimo něj: je to řečový hluk srovnatelný s řadou úderů, kterými motor ohlašuje, že je porouchaný; přesně takový je smysl vynechávání, zvukového znaku selhání, který se rýsuje ve fungování objektu. Brebentění (motoru či subjektu) je zkrátka řečeno strach: mám strach, že se chod zastavuje.

Smrt stroje: může být pro člověka bolestná, jestliže ji líčí jako smrt zvířete (viz Zolův román). Konečně ať je stroj jakkoli nepříjemný (protože v podobě robota představuje tu nejvážnější z hrozeb: ztrátu těla), je v něm přesto možnost euforického tématu: jeho správné fungování; obáváme se stroje, pokud běží zcela sám, a radujeme se z něj, pokud běží správně. Ale stejně jako jsou dysfunkce řeči svým způsobem shrnuty v sonorním znaku: brebentění, tak se i správné fungování stroje oznamuje v jakémsi hudebním bytí: v šelestu.

Šelest je zvuk toho, co funguje správně. Z toho plyne tento paradox: šelest označuje hraniční, nemožný zvuk, zvuk toho, co při svém bezvadném fungování zvuk nemá; šelestit znamená dávat zaslechnout samotné vypařování zvuku: mlhavost, nejasnost, rozechvělost jsou přijímány coby znaky sonorního zrušení.

Šťastné stroje tedy šelestí. Když se Sadem tisíckrát vynalezený a popsaný erotický stroj, „promyšlený“ shluk těl, jehož milostné partie jsou vzájemně pečlivě seřízeny, když se tento stroj rozběhne křečovitými pohyby účastníků, chvěje se a jemně šelestí: zkrátka běží to, a správně. Když se dnes na jiném místě Japonci v obřích halách masově oddávají automatové hře (kterou tam nazývají Pačinko), jsou tyto herny naplněny nesmírným šelestem kuliček, a tento šelest znamená, že něco hromadně běží: požitek (enigmatický z jiných důvodů) ze hry, z přesného vedení těla. Neboť šelest (jak vidíme na sadovském i japonském příkladu) naznačuje pospolitost těl: ve zvucích požitku, který „běží“, se žádný hlas nepozvedá, neujímá se vedení, ani nevybočuje, žádný hlas se nevytváří; šelest, to je samotný zvuk plurální – ale nikterak masové (masa má zcela naopak jeden jediný hlas, a hrozivě silný) – rozkoše.

A co jazyk, může jazyk šelestit? Mluva, zdá se, zůstává odsouzena k brebentění; psaní k tichu a k odlišnosti znaků: v řeči každopádně zůstává stále příliš smyslu na to, aby mohla završit rozkoš, která je vlastní její látce. Ale co je nemožné, není nemyslitelné: šelest jazyka vytváří utopii. Jakou utopii? Utopii hudby smyslu; myslím tím to, že ve svém utopickém stavu by byl jazyk roztažen, řekl bych dokonce překroucen tak, že by stvořil nesmírnou zvukovou tkáň, ve které by byl sémantický aparát nerealizován. Fonické, metrické a vokální označující by se rozprostřelo v celé své nádheře, aniž by se z něj kdy vydělil jediný znak (aniž by naturalizoval tuto čistou plochu rozkoše), ale rovněž – a to je ta obtíž – bez toho, že by byl smysl brutálně vykázán, dogmaticky vyloučen, zkrátka vykleštěn. Šelestící jazyk, svěřený označujícímu nevídaným a našim racionálním projevům neznámým pohybem, by přece jen neopustil horizont smyslu: celistvý, neproniknutelný a nepojmenovatelný smysl by nicméně spočíval v dálce jako přízrak a proměňoval by vokální cvičení v dvojitou scenerii, opatřenou „pozadím“; ale místo toho, aby byla hudba fonémů „pozadím“ našich sdělení (jak se to stává v naší poezii), smysl by zde byl úběžníkem rozkoše. A stejně jako šelest, přisoudíme-li ho stroji, není ničím jiným než zvukem absence zvuku, stejně tak by byl v případě jazyka oním smyslem, jenž vyjevuje zproštění smyslu, či – což je to samé – oním nesmyslem, který by v dálce ukazoval smysl napříště osvobozený od veškeré agrese, jíž je znak, utvořený ve „smutné a drsné historii lidstva“, Pandořinou skříňkou.

Je to utopie, to bezesporu; ale utopie je často tím, co vede výzkumy avantgardy. Tu a tam se občas vyskytne něco, co bychom mohli nazvat experimenty se šelestem: některé výtvory postseriální hudby (je příznačné, že tato hudba přikládá extrémní důležitost hlasu: pracuje s ním snažíc se překroutit v něm smysl, ne však jeho zvukový objem), některé výzkumy radiofonie; a také poslední texty Pierra Guyotata nebo Philippa Sollerse.

A co víc, toto zkoumání šelestu můžeme provádět sami v životě, v našich životních příhodách; v tom, co nám život přináší v nestřežených chvílích. Jednoho večera jsem se díval na Antonioniho film o Číně a náhle jsem na konci jedné sekvence pocítil šelest jazyka: v jedné venkovské ulici si děti opřené o zeď nahlas čtou, každý pro sebe, ale všichni společně, svou knihu; šelestilo to dobrým způsobem, jako stroj, který běží správně. Smysl byl pro mě nepochopitelný ze dvou důvodů, jednak neznalostí čínštiny a také shlukem současně čtoucích hlasů; ovšem slyšel jsem, v jakémsi halucinačním vnímání (natolik intenzivně přijímalo veškerou jemnost té scény), slyšel jsem hudbu, dech, napětí, soustředění, zkrátka něco jako určení. Jakže! Řekli jsme tedy právě, že stačí mluvit jeden přes druhého k tomu, aby se rozšelestil jazyk, vzácně, se stopou rozkoše? Samozřejmě že ne; sonorní scéna vyžaduje erotično (v nejširším smyslu slova), nadšení či objev, nebo pouhý doprovod v podobě pozdvižení: přesně to přinášely tváře těch čínských chlapců.

Vidím se dnes trochu na způsob starého Řeka, jak jej popisuje Hegel: vášnivě a bez oddechu prý zkoumal šelest listí, pramenů, větru, zkrátka chvění Přírody, aby v ní spatřil rysy rozumu. A já, naslouchaje šelestu řeči, zkoumám chvění smyslu – řeči, jež je mou Přírodou a patří mně, člověku modernímu.

Přeložil Tomáš Jirsa
© Éditions du Seuil, 1984

Přeloženo z originálu Roland Barthes: Šelest jazyka (1975). Le bruissement de langue. Les Essais critiques IV. Éditions du Seuil, Paris 1984.