Bohumil Hrabal v Itálii 2003

V článku o nových vydáních starých knih Bohumila Hrabala (Kritická příloha Revolver Revue č. 24/2002) jsem se v závěru zmínil o připravovaném italském výboru z textů českého spisovatele. Výbor v září 2003 v milánském nakladatelství Mondadori vyšel a v otevřeném tématu je tak možné pokračovat.

Nakladatelská edice I Meridiani, v jejímž programu byl Hrabalův svazek Opere scelte [Vybrané spisy] připraven, je projekt, k němuž je těžké hledat v Čechách protějšek. Řada, vycházející od roku 1969, přináší sebraná nebo vybraná díla (v jednom nebo ve vícero svazcích) italských a jinojazyčných autorů všech dob s podrobnými chronologiemi, průvodními studiemi, obsáhlými komentáři a vysvětlivkami. Za posledních pět let zde z neitalských spisovatelů 20. století vyšli německy píšící Robert Musil, Thomas Mann, Paul Celan a Heinrich Böll, Američané Truman Capote, Jack Kerouac, Sylvia Plathová a Isaac B. Singer, Angličané Virginia Woolfová, George Orwell a Graham Greene, dále Yasunari Kawabata a bohužel i Jorge Amado. Ze slovanských autorů jen Michail Bulgakov, Ivo Andriç a Alexandr Solženicyn. Bohumil Hrabal tedy zjevně není ve špatné společnosti. Vázané knihy o formátu 16×10 cm v papírové kazetě s fotografií autora na obou jejích stranách jsou vytištěny na tzv. leteckém papíru, mívají 1500 až 2300 stran, stojí 49 eur a každý rok jich vyjde patnáct až sedmnáct. Žádné české nakladatelství či instituce nemá srovnatelné finanční, výrobní a „kádrové“ možnosti, ale některá z nich mívají podobný vydavatelský záměr, tj. úmysl představit nějakého spisovatele „v kostce“. Postavme proto vedle mladofrontovně-pasecké edice vybraných děl z roku 2000 (o ní viz můj text z KP č. 24) právě italský výbor.

Svazek Opere scelte, pod nímž jsou jako pořadatelé uvedeni Sergio Corduas a Annalisa Cosentino, má 2008 stran. Na prvních sto padesáti, paginovaných římskými číslicemi, je otištěno Corduasovo vyznání Piccolo slalom hrabaliano (24 stran), následuje studie Jiřího Pelána Bohumil Hrabal: tentativo di ritratto (81 stran), která už vyšla samostatně česky jako Bohumil Hrabal: pokus o portrét (Torst 2002, edice Svazky úvah a studií, sv. 2), životopisná chronologie od Annalisy Cosentino (29 stran) a Corduasova čtyřstránková ediční poznámka. Strany 1–1753 přinášejí italské překlady Hrabalových textů, pocházející buď z předchozích knižních vydání, nebo přeložených znovu, anebo vzniklých až pro přítomnou edici, vše na základě znění autorových sebraných spisů z Pražské imaginace 1991–1997.

Výbor je rozdělen do sedmi oddílů. První (260 stran), jejž tvoří texty ze čtyřicátých a padesátých let, začíná eposem Krásná Poldi (italsky 1991, zde nově přel. Francesco Brignole), jednou ze dvou autorových rozsáhlých skladeb vzniklých v roce 1950 a de facto dělících dosavadní převážně básnické období od následného „prozaického“. Následují tři z šesti próz psaných v roce 1949 formou skazu s proteovskou, persuasivní či retrospektivní stylizací v druhé osobě plurálu (Slavná Wantochova legenda, Lichoběžník číslo dvě, Nelze utéci), doplněné hořkou litanií Veliký život (1950, it. zde vše poprvé od téhož překladatele). Oddíl pokračuje textovou montáží Mrtvomat (1949, it. zde poprvé Alessandra Trevisan), skladbou pro Hrabalovu „konfrontážní“ poetiku přinejmenším do konce šedesátých let zřejmě klíčovou. V autorových českých sebraných spisech jsou všechny tyto texty
obsaženy ve druhém svazku (Židovský svícen, 1991), stejně jako existenciální povídka Kain (1949, it. zde poprvé Annalisa Cosentino), zařazená v prvním oddílu italského výboru až mezi prózy z let 1951–1952. Ty jsou v české edici shromážděny do třetího svazku (Jarmilka, 1992), z něhož bylo do Opere scelte zařazeno jedenáct textů, které vesměs ustavují obraz autora jako postsurrealistického básníka. Obrat k realitě, působící dojmem bezprostřednosti až dokumentárnosti, k němuž u Hrabala v tomto období došlo, se tu projevuje jen v povídce Jarmilka (1952, it. zde poprvé) a ve čtyřech prózách vybraných ze strojopisného souboru Setkání a návštěvy (zřejmě z téhož roku: Křtiny, Dětský dům, Všední hovor a Očekávej mě; it. zde vše poprvé Francesco Brignole).

Epicky líčící vypravěč se naplno prosazuje až v druhém oddílu italského výboru, sestávajícím z textů vzniklých, resp. publikovaných od padesátých let do roku 1968 (446 stran). Otištěna je tu povídková kniha Pábitelé (1964, bez úvodní prózy Jarmilka; it. 1973, zde nově Barbara Zane), novela Ostře sledované vlaky (1965, it. 1982 Sergio Corduas), povídky Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965, jako první Hrabalova kniha v italštině 1968, zde nově Barbara Zane), výběr z knihy Morytáty a legendy (1968, tři prózy z patnácti, it. 1998 Annalisa Cosentino) a z Etud, tj. prozaických adaptací autorových raných veršů (1968, it. zde poprvé Francesco Brignole). Italský čtenář má v těchto prvních dvou oddílech možnost konfrontovat původní verze ze čtyřicátých a padesátých let s pozdějšími variantami z let šedesátých v případě Krásné Poldi a stejnojmenné prózy z Inzerátu, existenciální povídky Kain a Ostře sledovaných vlaků a povídky Perlička na dně (2. pol. padesátých let, it. 1997 Annalisa Cosentino) s jednou kapitolou novely Bambini di Praga (1947) z Pábitelů. Na vzájemné vztahy těchto textů upozorňují oběma směry (tedy od staršího k mladšímu a vice versa) závěrečné vydavatelské komentáře.

Třetí oddíl (445 stran) přináší texty z let 1970–1973: román Obsluhoval jsem anglického krále (1971, it. 1986, zde nově Sergio Corduas) a novely Postřižiny (1970, it. 1987, zde nově Alessandro
Catalano) a Něžný barbar (1973, it. 1994 Annalisa Cosentino). Čtvrtý oddíl (100 stran) tvoří třetí varianta Příliš hlučné samoty (1976, it. 1987 Sergio Corduas), pátý (110 stran) vybrané texty ze sedmdesátých let: kapitola Veřejné osvětlení z Krasosmutnění (1979), čtyři z dvaceti povídek knihy Slavnosti sněženek (1978), dále důležité „poetologické“ sentence Sešitek nerozlišujících pozorností (1975, it. zde vše poprvé Francesco Brignole) a „konfesijní“ Rukověť pábitelského učně (1970, it. 1995 Annalisa Cosentino), otištěná zde mimo výbor ze Slavností sněženek, jehož součástí v původním strojopisu v roce 1975 ještě byla.

Šestý oddíl (200 stran) přináší prózy z Hrabalova posledního tvůrčího období 1989–1995, tzv. literární publicistiku, stylizovanou převážně jako „dopisy Dubence“. Vybrány jsou Kouzelná flétna (it. 1990 Annalisa Cosentino), Potopená katedrála (it. 1990) a Listopadový uragán ze stejnojmenné knihy (1990, it. 1991, obě Bartholomew Isaac Kláda), Totální strachy (it. 1995 Dario Massimi) z Ponorných říček (1991), tři texty z Růžového kavalíra (1991, it. zde poprvé Francesco Brignole) a po čtyřech z Aurory na mělčině (1992) a Balónů, které mohou vzlétnout (1994, obojí it. zde poprvé Alessandra Trevisan). Dalších 150 stran je věnováno rozhovorům Kličky na kapesníku, které s Hrabalem vedl v letech 1984–1985 maďarský bohemista László Szigeti (1987, it. 1995, zde nově Alessandra Trevisan), a dvěma interview z let 1982 a 1987, jež pořídil Sergio Corduas. Svazek uzavírá poema Adagio lamentoso (1976) v Corduasově překladu (1987), postavená v obsahu knihy jako protějšek k úvodní Krásné Poldi.

Na s. 1755–1842 následují vydavatelské poznámky Annalisy Cosentino, které informují o vzniku a zveřejňování příslušného českého originálu, o motivických souvislostech v rámci Hrabalova díla a o italském překladu (či překladech); číslované poznámky pak vysvětlují dějinné, zeměpisné, literární, folklorní a jiné reálie jednotlivých próz a básní, jakož i jazykové a překladatelské zvláštnosti. Na s. 1843–1852 je bibliografie Hrabalových spisů v češtině, překladů do italštiny a výběr z české a jinojazyčné odborné a životopisné literatury. Až bude jednou někdo sestavovat slovník hrabalovských motivů, ušetří si spoustu práce, bude-li se opírat o editorčin výklad – stejně jako budoucí editor spisovatelových českých komentovaných spisů. Dojde-li k tomu ještě v tomto století, měla by být autorka jednou z vydavatelek celého projektu. (Ostatně Italové už vzorně editovali Nietzscheho v němčině, podobně jako Angličané Kafku, a Ladislava Klímu vydává Francouzka ve francouzštině i v češtině.)

Jakého Hrabala přibližuje téměř dvoutisícistránkový výbor, čerpající podle zadání edice I Meridiani z celé autorovy tvorby? Nejvíc potíží připraví každému editorovi texty do roku 1968, kvalitativně, žánrově a „vývojově“ pestré dílo vznikající v naprosté vnitřní svobodě čtyřicátých a padesátých let a pod velmi složitou veřejnou kontrolou let šedesátých. Současně jde o dílo neobyčejně soudržné, takže pokusy o jakoukoli klasifikaci při zběžném popisu – včetně pokusu autora těchto řádek – je třeba brát s jistou rezervou.

Corduas vybíral prózy a básně, které ukazují Hrabala spíše jako autora s podstatnými lyrickými dispozicemi, schopnostmi spájet disparátní jazykové vrstvy a vytvářet tak tu více, tu méně ohromující ironické kontrasty. Jako nepochybný vrchol díla, ve shodě s výklady Susanny Rothové, Milana Jankoviče i Pelánovy studie, je tu postavena Příliš hlučná samota, jež sama tvoří jeden oddíl. Sledujeme-li výstavbu textu, nikoli to, co je vyprávěno, pak ve prospěch „asociativnější“ polohy zůstaly mimo Opere scelte „epičtější“ texty exponující Vladimíra Boudníka a Egona Bondyho (postavy se objevují až po ráznějším stylovém „obratu“ z přelomu šedesátých a sedmdesátých let v Něžném barbarovi), vyprávění stylizovaná jako řeč strýce Pepina, resp. prózy o strýci Pepinovi, a rozsáhlejší povídky z padesátých let (jako jejich připomínka zde funguje v první části pododdíl Setkání a návštěvy). Nic z toho nemíníme jako výtku. Editoři a překladatelé namísto proporcionálního výběru (jejž by u tohoto autora i při tak velkorysém stránkovém rozsahu šlo připravit obtížně) posílili jednu z autorových faset a ukázali tak, jaký Hrabal je poutá. Z toho hlediska a při vědomí, že skladba mondadorského svazku se několikrát z překladatelských a kapacitních důvodů proměňovala, je výbor důsledný – vysloveně sporné mi připadají jen dvě věci: když už se v obsahu Pábitelů rezignovalo na Jarmilku (neboť původní verze byla zařazena do prvního oddílu), mohlo se podobně odvážně postupovat u dalších dvou povídek se srovnatelným textovým osudem, Chcete vidět zlatou Prahu? a Romance, a místo nich zařadit původní Romantiky a Lásku. Druhou problematickou věcí je výběr z Etud: jestliže pořadatelé pominuli Hrabalovy básnické začátky – a vzhledem k rozsahu myslím, že správně –, působí prozaické adaptace, spočívající vesměs jen v prostém „narovnání“ veršových zlomů do řádků, jako opatření toliko „pro úplnost“. (Úplně pod čarou poznamenávám, že bych u pododdílu Slavná Wantochova legenda obětoval jeden ze zařazených textů za Dům, který se osvěžoval bleskem, veselou povídku s výrazným literárním východiskem.)

Od třetího oddílu není vlastně o čem diskutovat, nechybí tu nic podstatného (nevešla se sem jen rozsáhlá trilogie Svatby v domě, jejíž první stejnojmenná část vyšla italsky 1992). Místo Postřižin mohlo být možná zařazeno Městečko, kde se zastavil čas, ale taková otázka bude asi vždycky nerozhodnutelnou věcí vkusu. Výběr povídek ze Slavností sněženek je výborný a namísto jedné kapitoly z Krasosmutnění mohl být možná ještě rozšířen, i na úkor následujícího, téměř dvojnásob rozsáhlého oddílu textů z let 1989–1995 (nad nimiž je rozpačitý i Jiří Pelán, ve své předmluvě jinak ohleduplný ke každému Hrabalovu literárnímu kroku), nebo na úkor aspoň části stopadesátistránkového závěrečného oddílu s rozhovory (byť interview zastupují ve výboru spisovatelovu důležitou nebeletristickou autoreflexivní polohu).

Zopakujme pro jistotu otázku: jakého Hrabala meridianský výbor přibližuje? Především nebere na vědomí tradiční literární historii, do níž autor spadl jakoby z Měsíce až v roce 1963 a kterou tak těžkopádně podezdil nakladatelský počin Mladé fronty a Paseky v roce 2000 (Mladá fronta letos navíc edici oživila a vydala zde Postřižiny). Italský čtenář se sice nad touhle skutečností zřejmě radostí nepomátne, neboť na Apeninský poloostrov moc českých nakladatelů a historiků stejně nedosáhla, ale mohl by se radovat z něčeho jiného. Má k dispozici něco, co čeští čtenáři nemají: v jednom snadno evakuovatelném svazku skoro celého Hrabala, uchváceného i smějícího se, zjihlého i řízného, nesvého i bezohledného, zjihlého i ironického atd., a připočteme-li k tomu Pelánovu studii, životopisnou chronologii a komentáře k textům, pak má k tomu ještě přehlednou monografii. Pro české nakladatele a editory znamená meridianský výbor (spolu s domácími sebranými spisy) výzvu k odvážnějším skutkům, než je opatrné odlévání replik, které se jeden čas pokládaly za originály.

Psáno pro Kritickou Přílohu Revolver Revue č. 29.

Ad: Bohumil Hrabal: Opere scelte. Eds. S. Corduas a A. Cosentino. Arnoldo Mondadori, Milano 2003.