Něco o Hrabalovi v Itálii

Pravděpodobně první překlad do italštiny vyšel kupodivu v Praze, a to roku 1966 v nakladatelství Orbis, ve výboru Sette racconti per i giorni feriali [Sedm povídek pro všední dny]. Drobná knížka, kde se Hrabalovo jméno objevuje vedle Josefa Škvoreckého, Ivana Vyskočila a dalších, měla sloužit k propagaci české literatury v Itálii a současně vycházela vstříc oživenému zájmu o Československo v politické situaci šedesátých let. Překladatelé Luciano Antonetti a Giorgio Gandini měli dobrou ruku, když vybrali krátkou povídku z Pábitelů, které dali titul Una boccata d’aria fresca; jejich překlad však nijak pronikavě nezasáhl do povědomí italského čtenáře, už proto, že knížka měla patrně dost omezenou distribuci.

Rok nato se objevil první překlad v italském prostředí, a to v prvním čísle nového literárního časopisu Carte segrete, který začal v Římě vydávat spisovatel Domenico Javarone. Povídku San Taddeo e il Generalissimo [Svatý Tadeáš a Generalissimus] z Inzerátu na dům, ve kterém už nechci bydlet, přeložila Ela Ripellino; v originálu má titul Zrada zrcadel, a s tímto názvem [Il tradimento degli specchi] byl pak převzat roku 1968 do svazku Inserzione per una casa in cui non voglio piu abitare. Tento soubor je prvním Hrabalovým dílem, vydaným v Itálii knižně a dalo by se říci, že tím to vlastně začíná. Vychází v předním italském nakladatelství Einaudi v překladu Ely Ripellino a s úvodem A. M. Ripellina. Na knížku vyšlo pět šest recenzí v literárních časopisech, u široké čtenářské obce však patrně příliš neprorazila, přesto, že ji svým jménem zaštítil právě Ripellino: o několik let později bylo možné koupit ji se slevou v knihkupectví Remainder’s. Teprve po osmnácti letech začíná vycházet Inzerát znovu (1986, 1989, 1992). Delší dobu se prodával i druhý knižně vydaný svazek Hrabalových povídek, přesto, že nakladatel Longanesi opatřil knihu atraktivním názvem Vuol vedere Praga d’oro? [Chcete vidět zlatou Prahu?, 1973, orig. Pábitelé, překlad Hana Kubištová Casadei]; další vydání vychází v nakladatelství Guanda v Parmě (1987, 1991 a 2003).

Od počátku osmdesátých let začíná Hrabala vydávat malé římské nakladatelství Edizioni e/o. E/o je italský ekvivalent anglického and/or, ale může také znamenat est/ovest, tedy východ/západ, a to si právě vzali za úkol hned od počátku oba mladí nakladatelé – Sandro Ferri a Sandra Ozzola: seznamovat s kulturou střední a východní Evropy, objevovat hodnoty v Itálii málo známé či obtížně přístupné. Po Carrere d’Encausse, Potockém a Veselovském a dalších třech autorech tak vychází jako sedmý titul v roce 1981 nové vydání Ripellinovy Storia della poesia ceca contemporanea [Dějiny současné české poezie, 1950; druhé vydání bohužel bez původní fotografické části] a brzy nato se objevují první čísla České knižnice, řízené Milanem Kunderou. Hrabal se stává erbovním autorem tohoto malého průbojného nakladatelství: roku 1982 tu byly vydány Ostře sledované vlaky [Treni strettamente sorvegliati] v překladu a s doslovem Sergia Corduase, doplněné rozhovorem s autorem, z roku 1986 je Obsluhoval jsem anglického krále [Ho servito il re d’Inghilterra], o rok později vycházejí Postřižiny [La tonsura] v překladech Giuseppe Dierny. Béžové měkké desky české knižnice s drobným, vždy nepatrně odlišeným vzorem se stávají určitou značkou, čtenáři je poznávají a také kupují (navzdory tomu, že Jiří Kolář toto grafické řešení obálek v soukromí ironicky označil jako „tapety“).

V devadesátých letech vycházejí v Edizioni e/o další Hrabalovy texty: La cittadina dove il tempo si e fermato [Městečko, kde se zastavil čas, 1992], Un tenero barbaro [Něžný barbar, 1994], Sanguinose ballate e miracolose leggende [první kompletní překlad Morytátů a legend, 1998], všechny tři přeložené Annalisou Cosentino. K nim se řadí L’uragano di novembre [Listopadový uragán, 1991, přel. Bartholomew Isaac Kláda] a Paure totali [Ponorné říčky, 1995, přel. Dario Massimi]. V průběhu doby změnilo Edizioni e/o vydavatelskou politiku i grafický a materiálový vzhled knížek a současně vyšlo vstříc knižnímu trhu, kde už je Hrabalovo jméno definitivní stálicí. Hlavní důraz je nyní kladen na výbory a přetisky. Kouzelná flétna v překladu Annalisy Cosentino se objevila v antologii Dall’Est [Z Východu, 1990] a všechny tituly nakladatelství vycházejí znovu, v kapesním vydání: např. Ostře sledované vlaky jsou vytištěny roku 1990 na recyklovaném papíru a roku 1993 byly vydány v jednom svazku a v tvrdé vazbě spolu s textem Obsluhoval jsem anglického krále, atd. Rok 2000 přináší na devíti stech stranách pětisvazkový soubor s titulem Il magico mondo di Bohumil Hrabal [Magický svět Bohumila Hrabala] – jakousi předzvěst vybraných spisů.

Řada povídek se objevila v průběhu let časopisecky a další texty jako Bambino di Praga (1992), Ztracená ulička (1993), Kličky na kapesníku (1995), Rukověť pábitelského učně (1997), vyšly v jiných nakladatelstvích._1 Nepochybně největší dosah mělo vydání Příliš hlučné samoty [Una solitudine troppo rumorosa] v roce 1987 v nakladatelství Einaudi. Knihu přeložil Sergio Corduas, který ji také doprovodil studií Hrabaliana a přidal svůj Rozhovor se zesurovělým Pierotem. Režisér Giorgio Pressburger upravil Samotu scénicky; v nastudování souboru Teatro Stabile del Friuli – Venezia Giulia (1992) pak toto představení, kde hlavní roli měl vynikající Paolo Bonacelli, putovalo s úspěchem po Itálii. Péčí Sergia Corduase a v překladu Alessandry Trevisan vydává později Einaudi také Svatby v domě [Le nozze in casa, 1992].

Nebylo naším cílem podat zde podrobný chronologicko-bibliografický přehled, spíš jen naznačit, jak dlouhou cestou prošel Hrabal v italském prostředí, než na podzim loňského roku došlo v milánském nakladatelství Arnoldo Mondadori k vydání jeho Vybraných spisů. Opere scelte vycházejí v prestižní knižnici I Meridiani, která existuje od roku 1969 a je řízena od roku 1996 významnou germanistkou a překladatelkou Renatou Colorni. Zaměřená na užší obec čtenářů (i vzhledem k ne právě nízké ceně), přináší tato knižnice vybrané, v některých případech sebrané dílo světových klasiků. Jako zajímavost lze uvést, že ze slovanských literatur je tu zastoupena (až na Ivo Andriçe) pouze ruská, a to Puškinem, Gogolem, Bulgakovem a Pasternakem, a že v zásadě nejde o autory žijící. Hrabal měl být výjimkou. Návrh na jeho zařazení se zrodil na jaře 1995 v Turíně při příležitosti udělení ceny Grinzane-Cavour: přesněji, vznikl při rozhovoru mezi velkou znalkyní jeho díla Susannou Roth a Renatou Colorni po slavnostním předání ceny, a to zcela po hrabalovsku – u stolu, při sklenici piva či vína.

Teď tedy leží kniha před námi, pěkná cihla, pomyslil by si možná autor, potěžkávaje výsledek. Vzhledem připomíná proslulou francouzskou knižnici La Pléiade: měkká (tmavomodrá) kůže vazby, biblový papír, perfektní drobný tisk. Navíc tu je kartonový chránič s Hrabalovým fotografickým portrétem Tarase Kuščynského. Celkem 2000 stran, z toho 1753 stran textů. Arabskému číslování předchází římské: stranu IX až XXXIII zabírá předmluva Sergia Corduase, pak následuje osmdesátistránková studie Jiřího Pelána Bohumil Hrabal: pokus o portrét a Chronologie Annalisy Cosentino (39 stran). Sergio Corduas zůstal věrný zvolenému titulu Malý hrabalovský slalom a svým oblíbeným postupům. I některé myšlenky sem přešly z dřívějška: „slovo, které vidí, je také slovo, které slyší a slovo, které se dotýká“; Hrabalovy postavy „vidí, jak se něco děje“; výraz „text dotýkaný a vidoucí“ krystalizuje v pojem „slovo pro všechny smysly“_2. Hned na začátku jsme upozorněni, že tato předmluva bude „vágní a rozběhaná“, nicméně pro snadnější pochopení bude rozdělena na části. A skutečně: nezřídka se naznačuje směr, vzápětí popřený, jiné náznaky končí třemi tečkami anebo zkratkou atd. atd., závorky slibují vysvětlení, které ne vždy přichází; jsou tu hádankovité půlvěty s otazníkem, kde se řešení objevuje o hodně později, až když už to čtenář pomalu vzdává. Corduas se však na tohoto čtenáře často obrací, počítá s jeho spoluprací tam, kde ho zatahuje do hry a lichotivě mu sugeruje, že jsou mu samozřejmě jasné ty četné, i když třeba jen letmo nadhozené narážky na kulturní souvislosti a literární pozadí, že jsou mu známi autoři hrabalovské „pěticípé hvězdy“, Hašek a Kafka, Deml, Weiner a Ladislav Klíma, a že samozřejmě – jako on sám a jako Kritické rozhledy a glosy Hrabal – miluje Gustava Mahlera. Corduas balancuje se slovy, barokizuje s etymologiemi a mistrně vede slalom úzkými brankami k cíli. Celý tento složitý a na vlastní zkušenosti založený text prostupuje osobní oddanost a – řekli bychom – určitá něha vůči autorovi i člověku, které není cizí ani občasné použití zdrobnělin vlastní ražby, jako „Hrabalino“. Nakonec se čtenář dostává jaksi nevysvětlitelně „do správného rozpoložení“: je podrážděna jeho zvědavost, je, dalo by se říci, propracován, prohněten, ne snad uveden, ale spíš zaveden, v podstatě ale připraven oddaně přijmout nabízeného autora za svého, akceptovat jeho vypravěčské postupy, podstoupit transfúzi jeho myšlenek.

Studie Jiřího Pelána Bohumil Hrabal: pokus o portrét je přesně zaměřena na čtenáře evropského rozhledu, a to zejména na kultivovaného čtenáře italského._3 Navzdory tezi o Hrabalovi-zapisovateli tu najdeme objevné stránky o Hrabalovi spisovateli, o tom, jak nazíral na své vlastní texty a jak s nimi pracoval, o jeho mladistvé četbě a o autorech, kteří ho tak či onak poznamenali (v první řadě je zdůrazněn vliv Ungarettiho na první fázi Hrabalových básnických počátků). Pelán upozorňuje, že Hrabal nebyl nikdy odříznut od evropského literárního dění, že absorboval nejen český poetismus, Skupinu 42, Haška či Ladislava Klímu, ale že jeho poválečná produkce byla poznamenána evropským literárním vývojem. Najdeme tu tedy četná jména především italských a francouzských autorů, uváděná pro porovnání i pro rozlišení. Citování takových jmen není nikdy samo o sobě účelem, ale slouží k zařazení do evropského kontextu, přibližuje fáze Hrabalova hledání „evropskému“ čtenáři, kterému jsou Pirandello, Svevo, Camus, Queneau, Robe-Grillet, Beckett, Hašek a další alespoň natolik blízcí, že mu pomohou zvládnout některé obtížněji uchopitelné stránky Hrabalova díla. Příkladem může být Hrabalovo úsilí o vytvoření nové narativní syntaxe od Kaina a Jarmilky k Ostře sledovaným vlakům; zde se Pelán neomezuje jen na autorovo svědectví o textu napsaném pod diktátem nutnosti, obsahujícím vedle autobiografických motivů ohlasy Goethova Utrpení mladého Werthera, Dantovy Vita nova a Camusova Cizince, ale další analýzou dokládá, že Hrabalův text „vznikl v dotyku s Camusovým existencialismem a že tedy přináší další důkaz o tom, jak dokonale byla Hrabalova poválečná produkce synchronizována s evropským literárním pohybem.“ (s. LX–LXI). Pelán upozorňuje na některá fakta, která ne vždy čeští čtenáři (a kritika) zaregistrovali. Hrabal je velkým autorem reality padesátých let, a jeho zájem o vyřazené anebo prostě jenom „drobné“ lidi je také polemickou odpovědí na dobové požadavky tzv. angažované literatury. Je jedním z mála českých autorů schopných podat prostřednictvím prosté empatie jemně načrtnutý obraz romské komunity, a vůbec jediný, kdo v literárním díle připomíná vyhlazení cikánů za druhé světové války. Je schopen se bez zábran dotknout traumat nedávných českých dějin: otázky kolaborantství za války, násilného odsunu Němců, devastace pohraničí. Pokud jde o často diskutovanou otázku cenzury a autocenzury, zejména v sedmdesátých letech, Pelán připomíná, že autor sám často vytvářel nové verze starých textů, aniž k tomu byl nucen okolnostmi, a že si „ve skutečnosti vytvořil poetiku, jíž cenzorské či autocenzorské škrty nemohly zásadně ublížit“ (s. LXXXIX).

Při sledování vývoje Hrabalovy poetiky od lyrických počátků a vrcholů k jejich vyústění v prózu je důležitým kritériem analýzy autorská přítomnost (či nepřítomnost) v textu. Proměny a funkce vypravěče jsou sledovány v jednotlivých Hrabalových textech velice přesně a odstíněně, s důrazem na práce, kde se odráží spisovatelova znalost profesionálních prostředí, kde tedy „řečové gesto těchto mluvčích je navýsost konkrétní“. Od centrálních stránek o vypravěči v textech Obsluhoval jsem anglického krále, Příliš hlučná samota a dalších postupuje Pelán až ke chvíli, kdy se Hrabalova tvorba kruhovitě uzavírá. Za jakýsi bod obratu jsou tu považovány Svatby v domě, kdy dochází k nové literární přeměně řečového proudu a kdy nepřerušovaný monolog je nesen hlasem neobyčejně silné a bezpečně načrtnuté osobnosti. A je tu další podstatný moment: „[…] v okamžiku, kdy se definitivně rozhodne hovořit o sobě – v okamžiku, kdy rozepíše Svatby v domě –, odzrcadlí svůj autoportrét v kritickém, ale nekonečně chápavém pohledu své ženy Pipsi“ (s. LXXVIII). Škoda, že právě tento text v Opere scelte chybí.

Zde se dostáváme k výběru textů. Ediční poznámka Sergia Corduase objasňuje jím stanovené dvojí kritérium výběru: na jednu stranu objektivní, tedy úsilí zvolit „to nejlepší“, na druhé zařadit to, co on sám jako čtenář pociťuje jako „nejkrásnější“. To je pochopitelné, protože každý výběr a výbor, každá antologie nese vždy nevyhnutelně stopy osobní preference toho, kdo vybírá. Máme však pocit, že v tomto případě výbor mapuje jednotlivá tvůrčí období natolik přesně, že zahrnuje jak vrcholy tak i případné mělčiny tvorby. (Aurora na mělčině tu zní jako nomen omen.) Nápadnou a „bolestivou“ nepřítomnost Svateb v domě ospravedlňuje Corduas nedostatkem místa, přičemž připomíná, že knihy již v italštině vydané (zde přeložené znovu, případně znovu zrevidované) zabírají přes polovinu výboru, zbytek jsou texty nové, zde přeložené poprvé. Nemůžeme se zbavit dojmu, že některé (např. Etudy, či některé prózy z posledních období tvorby) by italský čtenář mohl oželet.

Corduas zarámoval vybraný soubor dvěma významnými básnickými díly. Na začátku stojí „epos“ Krásná Poldi, na konec je přesunuto Adagio lamentoso, které jinak bývá přidáváno na závěr Příliš hlučné samoty. V první části výboru (léta čtyřicátá až padesátá) následuje po Krásné Poldi Slavná Wantochova legenda, dále Mrtvomat, Jarmilka (a to v první verzi z roku 1952), texty ze Setkání a návštěv a ze souborů Amor a Psyché, Heilige Nacht, Co je poesie?, Kain, Schizofrenické evangelium, Perlička na dně. Ve druhé části (léta padesátá až rok 1968) najdeme Pábitele (bez prózy Jarmilka), Ostře sledované vlaky, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, tři texty z Morytátů a legend, výběr z cyklu Etudy. Třetí část zahrnuje texty z let 1970–1973 (Obsluhoval jsem anglického krále, Postřižiny, Něžný barbar), ve čtvrté části (1976) je osamoceně jako vrchol Hrabalovy tvorby Příliš hlučná samota._4 V páté části (léta sedmdesátá) najdeme povídky z Krasosmutnění a Slavností sněženek, Sešitek nerozlišující pozornosti a Rukověť pábitelského učně. Šestá část se týká let 1989–1995 a zahrnuje tři prózy z Listopadového uragánu, Totální strachy z Ponorných říček a celkem jedenáct textů ze sbírek Růžový kavalír, Aurora na mělčině a Balony mohou vzlétnout. V závěru knihy jsou otištěny tři rozhovory s autorem, především ona pozoruhodná variace druhu interview, kterým jsou Kličky na kapesníku (rozhovory s László Szigetim z let 1984–1985), dále rozhovor se Sergiem Corduasem, který s titulem Pražská ironie vyšel v italském překladu Ostře sledovaných vlaků z roku 1982 a konečně jeho Interview se zesurovělým Pierrotem z einaudiovského vydání Příliš hlučné samoty.

Vraťme se však nazpět, na stránky CXVII–CXLVI, kde najdeme Chronologii Annalisy Cosentino. Zatímco jednotlivé fáze života spisovatele slouží Jiřímu Pelánovi jen jako opěrné body, zatímco Sergio Corduas s jejich znalostí implicitně počítá, Chronologie z nich pochopitelně vychází. Skromný název zastírá fakt, že nejde jen o sloupec dat a příslušných holých údajů, ale o obsáhlý a dobře čtivý životopis, zasazený do historického a kulturního kontextu – vlastně o další stať, kde život a tvorba jsou doloženy svědectvími autora, jeho přátel, dobovými dokumenty, vlastní zkušeností. Máme zde tedy vlastně jakási tři uvedení do Hrabalova díla, která se vzájemně doplňují.

Sto posledních stran italského výboru zabírají poznámky, informace o textech a bibliografie, vše péčí editorky Annalisy Cosentino. Informace o textech jsou značně obsáhlé: podávají v přehledu osudy díla, někdy jeho charakteristiku z pera autora, jak se dochovala třeba na knižním přebalu, řadí je do kontextu díla a doby. Poznámky k překladům z Hrabala se obvykle omezují jen na nejnutnější, tedy na vysvětlení cizích slov, případně slovních hříček, tu a tam se vysvětlí historické události, osobnosti či literární postavy. To samozřejmě v komentáři editorky najdeme, ale najdeme tam mnohem více. A nejde jen o přesné určení citátů např. ze Spinozy, Rimbauda, Jesenina, Lao-c’. Detailní vystopování lokalit, městských čtvrtí, ulic, osad, pramenů, parků, zákoutí, hospod, automatů, určení pomístních názvů vytváří jakýsi hrabalovský místopis, zeměpisné souřadnice míst, kde se autor nejčastěji pohyboval, kde žil. Editorce neunikly dávno už zapadlé knížky, dnes už neznámé filmy, dobová reklamní hesla, písničky svého času populární, ba ani hra provozovaná nymburskými ochotníky ve třicátých letech. Dokáže určit identitu skutečných postav z kladenské Poldiny huti, vypátrat Železničářovo svědectví o vzniku příjmení Hrma i opravit autorův (vzácný) omyl. To vše není už jen pro italského čtenáře, takový komentář by zajímal i čtenářskou obec českou.

Pokud jde o čtenáře či kritika italského, ten může myslím poděkovat všem, kteří se na vydání tohoto výboru podíleli: editorům, autorům úvodních studií, redakci knižnice I Meridiani, překladatelům. Texty přeložili: Francesco Brignole, Alessandro Catalano, Sergio Corduas, Annalisa Cosentino, Bartholomew Isaac Kláda, Dario Massimi, Alessandra Trevisan, Barbara Zane.

POZNÁMKY

_ 1
Podrobný přehled italských knižních vydání a přetisků do roku 1995 je v Sebraných spisech Bohumila Hrabala 19, k vydání připravili Claudio Poeta a Václav Kadlec, Pražská imaginace, Praha 1997, s. 284–287. Italská část Bibliografie Annalisy Cosentino ve svazku, o němž je zde řeč, zachycuje na str. 1846–1847 i překlady v časopisech. Viz Bohumil Hrabal, Opere scelte–Progetto editoriale e prefazione di Sergio Corduas – Saggio introduttivo di Jiří Pelán – A cura di Sergio Corduas e Annalisa Cosentino. Arnoldo Mondadori Editore, Milano 2003.

_2
Viz doslovy ve svazcích Bohumil Hrabal: Una solitudine troppo rumorosa. Einaudi, Torino 1987, s. 107, a Bohumil Hrabal: Le nozze in casa. Einaudi, Torino 1992, s. 227. Jak sám Corduas připomíná, na pojem „slovo vidoucí“ přišel už při práci na Hrabalových Treni strettamente sorvegliati, Edizioni e/o, Roma 1982.

_3
Studie vyšla také česky: Jiří Pelán: Bohumil Hrabal, pokus o portrét. Torst, Praha 2002.

_4
Překlady italské antologie jsou založeny na Sebraných spisech Bohumila Hrabala, Pražská imaginace, Praha 1991–1997. Starší Corduasův překlad Samoty u Einaudiho, překlad ceněný a značně rozšířený, měl však jiný závěr, který ale v žádném jiném vydání ani archivu nenajdeme. Podle slov Sergia Corduase (s. 1255) mu jej roku 1986 poskytla Susanna Roth, která dostala strojopis onoho závěru od samotného autora, a ten pak později použití této varianty pro einaudiovské vydání schválil. Ve svazku Opere scelte otiskuje Corduas na konec Příliš hlučné samoty i tento závěr s tím, aby si čtenář zvolil, kterému znění dává přednost.

Ad: Bohumil Hrabal: Opere scelte. Eds. S. Corduas a A. Cosentino.
Arnoldo Mondadori, Milano 2003.