Profily a subjektová interpretace světa

_1 Pojem profilování, který se používá v literatuře z oblasti jazykovědné sémantiky, nemá pouze jediný všeobecně přijímaný význam. Pracuje se s ním v zásadě dvojím způsobem. Jeden vychází z amerického kognitivismu (Langacker 1987, 1995), druhý známe z prací Anny Wierzbické (1985 a dále) a jejích následovníků. Podrobněji představíme toto druhé pojetí, z něhož vychází zkušební svazek Slovníku lidových stereotypů a symbolů (1980) a které bylo prověřeno na příkladech ze spisovné i lidové polštiny. Průběh diskuse, která o pojetí profilování proběhla v Lublinu v letech 1980–1993, je částečně dokumentován ve sborníku Profilowanie pojęć. Wybór prac (Bartmiński 1993).

Než bude řeč o rozdílech mezi tímto dvojím chápáním zmíněného pojmu, poukážeme na jisté společné rysy, které nám dovolují mluvit v souvislosti s profilováním o jednom směru hledání. Společné jádro spočívá ve významové analýze jazykových výrazů v rámci určitého širšího kontextu, jímž je například pro Wierzbickou fillmoreovské chápání prototypové situace (Wierzbicka 1985), pro Langackera pojem kognitivní doména, který odpovídá tomu, co někteří badatelé nazývají rámcem nebo idealizovaným kognitivním modelem (Langacker 1995, s. 18). V přístupu, který je nejbližší nám, v modelu antropologickém, jde o soubor pojmů sdružených kolem pojmu mluvícího subjektu (homo loquens), který se skládá z takových „subjektových“ prvků, jako je typ racionality (typ racjonalności), vědomí o světě (wiedza o świecie), systém hodnot (systém wartości), a zejména hledisko subjektu (podmiotowy punkt widzenia) a jím motivovaný obraz světa. Popis významu je v těchto přístupech podmíněn vztahy k určitému pozadí (tłu); je jím situace, širší pojmová struktura či pozadí subjektu (tło podmiotowe), tj. komplex faktorů spojených s homo loquens, s jeho postoji a intencemi, jež jsou v textu přítomny mj. jako charakteristika žánrově- stylová a obecně vzato kulturní. Takové chápání pozadí vytváří perspektivu pro celostní lingvistický popis. Předností subjektového pojetí pozadí je možnost použít lingvistický (sémantický) popis nejen v souvislosti s jazykovým a pojmovým systémem, s rozličnými relacemi jazyka a řečové situace, ale i v souvislosti s člověkem a – slovy A. M. Lewického – k tomu, abychom poukázali ke „spojitosti jazykového chování člověka s jeho myšlením, kulturou a vývojem civilizace“ (Lewicki 1993, s. 623).

Subjektový charakter pozadí zvoleného pro popis významu je dokumentován také v příslušné terminologii, kde dominují výrazy typu hledisko (punkt widzenia), perspektiva (perspektywa), profilování, profil (profilowanie, profil), vize (wizja), obraz (obraz), portrét (portret), aspekt (aspekt) aj. Všechny implikují představu pozorujícího subjektu.

V souladu se zásadami etnolingvistiky, zavádějící „subjektovou rekonstrukci kultury“ z jazykového základu, vycházíme při definici pojmů profilování a profil z běžné intuice. Chápeme profil – tak jako Słownik języka polskiego Mieczysława Szymczaka (dále SJP Szym) – jako „konturu, obrys, formu něčeho“ a sloveso profilovat jako „dát předmětu určitou formu“. V naší definici znamená profilování subjektovou (tj. svůj subjekt mající) jazykově-pojmovou operaci, která spočívá ve svébytném vytvoření obrazu daného předmětu, a to prostřednictvím jeho uchopení z hlediska určitých aspektů (podkategorií, fazet), jako je např. původ, vlastnosti, vzhled, funkce, události, prožitky apod., a to v kontextu vědomí (wiedza) určitého typu a v souladu s požadavky určitého hlediska.

Pojmy profil a profilování pro nás znamenají centrum celého komplexu pojmů, do něhož patří navíc pojmy hledisko, aspekt, zkušenostní rámec a scéna, která zahrnuje aktualizované součásti pozadí, obsažené ve zkušenostním rámci. Všechny tyto pojmy se na obecnější rovině vztahují k pojmu jazykového obrazu světa. Faktory, na nichž závisí profilování, jsou spojeny s dříve zmíněnými subjektovými kategoriemi: s typem racionality (tj. něčí racionality), něčích znalostí o světě, něčího systému hodnot a něčího hlediska; vztahují se k vysoké úrovni organizace jazyka, s níž je nutně spojena přítomnost č l o v ě k a jako interpretátora a „organizátora scény“ (Tokarski 1991, s. 137).

Upřesněme naše chápání těchto pojmů na vybraných příkladech. Budeme je sledovat v jistém nenáhodném pořadí, podle stupně jejich jasnosti v průběhu analýz. Jazykovědec provádějící popis v rámci modelu, který nás zajímá, se setkává nejprve s množstvím údajů vyjádřených v různých kulturních kódech (kód verbální, kód chování, kód mytologicko-ideologický, kód předmětně-symbolický); tyto údaje tvoří komplexní pozadí, vyplňující zkušenostní rámec zúčastněné osoby tak, jak je dostupný zkoumání.

Pojem zkušenostní rámec (rama doświadczeniowa), jehož tu užíváme, je širší než pojem rámec vnímání (ramy postrzezeniowe), který se vyskytuje v pracích kognitivistů (Langacker 1995, s. 66): chceme totiž obsáhnout nejen to, co je postřehnutelné zrakem a konceptualizuje se v aktu poznání, ale navíc i to, co je kulturně ustáleno na základě ritualizovaných způsobů chování, pověr, emocí, axiologizace apod., a také – z jiného hlediska – vše, co do aktuální zkušenosti vnáší individuální a společenská paměť. Rámec vnímání, poznávací rámec, rámec sémantický – to jsou podtypy zkušenostního rámce.

Kolektivní práce na lublinském slovníku stereotypů potvrzuje účelnost takto širokého chápání zkušenostního rámce: díky němu se daří zachytit vnitřní diferenciaci obrazů světa v jazyce i v kultuře, diferenciaci danou různými kódy, styly a žánry řeči. Je zajímavé, že zkoumání axiologické slovní zásoby polštiny, probíhající souběžně se Slovníkem stereotypů a symbolů, se setkala s problémem přílišné jednostrannosti údajů – byly to výhradně údaje jazykové –, což nedovolilo například konfrontovat proklamované hodnoty s těmi, které Poláci skutečně vyznávají.

Ke konkretizaci údajů obsažených ve zkušenostní bázi dochází v řečových aktech při konstrukci scény. Vycházíme – na rozdíl od badatelů uplatňujících zjednodušenou dichotomii systém : užití – z předpokladu, že tato konkretizace má dvě etapy: jednu představuje konkrétní řečový akt, dějící se teď a tady, jehož výsledkem je konkrétní výpověď (jak by to zřejmě odpovídalo tomu, co Langacker nazývá „bezprostřední oblastí konceptualizace“ – Langacker 1995, s. 67), druhá se uskutečňuje na úrovni společenské konvence, jejíž vlastností je opakovatelnost v různých výpovědích.

To lze ilustrovat na příkladu hvězd a souhvězdí. Analýza bohatého komplexu názvů hvězd v lidové polštině z hlediska jejich onomaziologického základu (Niebrzegowska 1996) umožnila rekonstrukci dvou velkých konceptuálních scén, „náboženské“ a „hospodářské“.

O konvenční scéně „vánoční“ můžeme mluvit v souvislosti s pojmenováním Venuše jako Betlémské hvězdy, Orionu jako Betlémského chléva, Kastora a Polluxe jako Hvězd Tří králů apod., což se na textové úrovni pojí s příslušnou opakující se („folklorizovanou“) fabulací, přidanou k neutrálním názvům: například hvězdám ze souhvězdí Vlasy Bereničiny se lidově říká Síto a k tomuto názvu se dodává konvenční text, že jde o síto, přes něž tři králové sypali koním oves; souhvězdí pojmenovaná Skopec a Kuřátka (Plejády) se doplňují komentářem, že jsou to dárky pro děťátko od pastýře apod.

Další komplex je tvořen takovými názvy hvězd jako Kladívka, Sekery, Šňůry, Šíp, Kleště, Žebřík, Sloup, Svatý kříž (Labuť), které se vztahují k jiné náboženské scéně – „pašijové“. Tuto scénu spoluvytvářejí takové názvy hvězd jako Hvězda Matky Boží Bolestné, Nevěsty a Tři Marie (tři hvězdy „Střely“). Určitý soubor názvů dává opodstatnění mluvit o „scéně posledního soudu“, další zase o „scéně nazaretské“ atd.

„Hospodářská“ konceptualizace hvězd má své šíře známé lexikální ukazatele v názvech typu Velký vůz, Vozka, Báby, Ženci, Mléčná dráha, v jejíchž základu tkví metafora NEBE JE VELKÁ VESNICE. Rovněž v tomto případě tvoří sémanticky kompaktní soubor nejen názvy samy, ale rovněž to, že jsou s nimi spojovány určité události, předávané jako folklorizované fabule. Klasickým příkladem takových dvojitých vyjádření metafory NEBE=VESNICE (názvů i fabule) je „hvězdářská nauka“ Vojského v osmé knize Mickiewiczova Pana Tadeáše.

Klíčovou pozici v našem pojmovém systému zaujímají pojmy aspekt, podkategorie, fazeta. Tyto tři termíny, často zaměňované, znamenají víceméně totéž (přestože by mělo smysl je rozlišovat, mluvit např. o aspektu ve vztahu k obrazu heslového předmětu nebo o fazetě jako o souhrnu soudů tvořících explikaci pojmu [vysvětlení] a popisujících vlastnosti heslového předmětu). Možná by se měl užívat pouze jeden termín – a snad by to mohl být ten, který používá Anna Wierzbicka, fazeta. Langacker a jeho žáci a následovníci používají v tomto smyslu termínu doména (Langacker 1995, s. 164).

Stojí za poznámku, že pojem fazeta má tradici rovněž v jiných vědách. V teorii informace se uplatňuje koncepce fazetové klasifikace (Czerny 1981, s. 69–75), jejíž základy vytvořil indický bibliograf Shiyali R. Ranganathan, autor děl Colon Classification (1933) a Philosophy of Library Classification (1951). V oblasti vědeckých informací znamená fazeta totéž co „podkategorie“, „skupina tříd odpovídajících nějaké společné charakteristice“, označujících např. druh materiálu, druh činnosti atd. Fazety se mohou seskupovat do kategorií (Słownik terminologiczny informacji naukowej, dále STIN, 1979, s. 45).

Základní otázka spojená s fazetami se týká toho, zda je prostřednictvím analýzy materiálu objevujeme, zda jsou nějakým způsobem vyhledávány v množství empirických údajů, anebo zda je na materiál klademe zvnějšku jako síť, která materiál uspořádává a umožňuje snáze porovnat různá hesla. S tím se pojí další otázka – jsou fazety specifické pro jednotlivé pojmy a jejich skupiny, anebo jsou univerzální?

Pokud jde o první otázku, od počátku jsme dávali přednost takové kategorizaci, která „by se blížila ke zkušenostem, pocitům, intuici prostého člověka, ‚plebejce‘, nositele lidové kultury“ (SLSJ 1980, s. 21), a naplňovala by tedy požadavek subjektové rekonstrukce. Proto jsme navázali na aristotelovské kategorie, které jsou – podle formulace Jodłowského – výsledkem „pozorování vztahu obyčejného smrtelníka ke světu, jenž ho obklopuje“ (SLSJ 1980, s. 21).

Když byla v roce 1980 (v SLSJ) navržena kategorizace definičních vět, nebylo ještě rozhodnuto, jaké místo v kognitivní definici připadne pojmu fazeta. Ukázalo se, že to bude místo významné. Nejen proto, že změna metod definování, totiž opuštění modelu taxonomické definice (viz její kritika in Bartmiński 1984) a směřování k definici kognitivní (Bartmiński 1988a), otevřené (Bartmiński, Tokarski 1993), s sebou přinesla značný nárůst rozsahu definice, a tedy nezbytnost ji určitým způsobem vnitřně členit. Především však proto, že fazetový systém výstavby výkladu otevírá nové, neobvyklé perspektivy, co se týče poukazů ke kognitivní struktuře pojmů. Právě takové vzorové uplatnění fazetové koncepce se podařilo Anně Wierzbické (1985). Prokázala existenci definičních schémat pro určité skupiny lexika (například názvy artefaktů, názvy zvířat) a teoreticky je zdůvodnila. Odlišila pojmy taxonomické, funkcionální, partonomické a kolektivní a přisoudila jim odlišné definiční struktury jak v složce kategorizující, tak ve výběru fazet. Například pro šálky – cíl, materiál, vzhled, rozměr, použití (Wierzbicka 1985, s. 33 – 34), pro myši – „přirozenost“, původ, prostředí, velikost, vzhled, chování, vztah k lidem (Wierzbicka 1993, s. 254–256). Možnost používat jedno společné explikační schéma byla potvrzena pro drahé kameny (Mazurkiewicz 1989a), hvězdy (Niebrzegowska 1990), obilniny (Zięba 1991), byliny (Steckiewicz 1991), květiny (Lis 1995), stromy (Wawręta 1991), ptáky (Świć–Chlebiej 1991, Winiarczyk 1995) apod.

Specifický soubor fazet byl zapotřebí k interpretaci a srovnávacímu popisu národních stereotypů; šlo o následující fazety: postoje k lidem; vlastnosti charakteru a intelektu; životní postoje a vztah k majetku; světový názor; vnější vzhled (Bartmiński 1995b).

Pro charakteristiku profesních stereotypů (zemědělce, dělníka a úředníka) vyčlenil Andrzej Wejland poněkud jinak definované „aspekty“, totiž: city a postoje k lidem; kvalita práce a vztah k práci; majetková situace a vztah k majetku; životní situace a životní postoje; světový názor (náboženství a politika); osvěta a zvyky; místo mezi lidmi; vzhled a oblečení (Wejland 1989, s. 94).

Teze o existenci jednolitých definičních schémat při výkladu hesel z jednoho sémantického pole však nelze chápat dogmaticky. Ve skupině národních stereotypů se např. jako značně odlišné od ostatních z hlediska fazetové struktury jeví pojmy Němec a Rus – ten první Poláci (v roce 1990) interpretovali v kategoriích národnosti, druhý v kategoriích ideologie (Bartmiński 1994), a ve skupině profesních stereotypů – např. úředník a zemědělec – je první vnímán zkoumanými dělníky prostřednictvím svého vztahu k lidem a druhý prostřednictvím svého vztahu k práci (Wejland 1989, s. 95).

Kategorizace předmětu, výběr fazet odpovídajících uplatňované kategorizaci a kvalitativní charakteristiky předmětu v rámcipřijatých fazet společně svědčí o tom, co lze nazvat profilováním. Profilování je proces, jehož výsledkem je profil. Tímto termínem rozumíme nejen variantu významu, ale spíše variantu představy o interpretovaném předmětu. Ta je vytvořena výběrem fazet a jejich uspořádáním v souladu se zásadami implikace a naplněna obsahem v duchu přijatého vědomí o světě; současně jde o variantu vytvořenou nějakým dominantním faktorem, dominantou. Vytváření profilu je vpojeno do mechanismů organizace scény, ať už na úrovni individuálního řečového aktu, anebo na úrovni společenské konvence (jak jsme o tom hovořili výše).

Než se dostaneme k souvislosti pojmů profil a hledisko subjektu, zastavme se nakrátko u otázky vztahu profilu k významu slova. Pokud přijmeme nejobecnější chápání významu jako sémantického korelátu stojícího mezi jazykovým vyjádřením a skutečností, musíme si nyní položit následující otázky:

1) Patří profily a významy k odlišným, vzájemně neslučitelným interpretačním rovinám?
2) Jsou profily pouze jiným názvem pro různé významy, tzn. pro polysémii?
3) Nacházejí se profily uvnitř vydělených významů?

Kdyby odpověď na otázku číslo 1) byla kladná, uvažování o dalších dvou otázkách by bylo bezpředmětné. Musíme tedy předpokládat, že oba pojmy lze používat v rámci jedné sémantické teorie. Provedené analýzy – například lidu, práce, pravice–levice, vlasti – dokazují oprávněnost práce s oběma pojmy.

Na otázku 2) – zda jsou profily prostě jen různými významy – zní odpověď: Ne. Argumentem je tu mj. příklad vlastních jmen, o nichž se tradičně říká, že nemají význam a pouze označují, avšak k jejichž analýze lze použít pojmu profilování. Vlastní jména totiž doprovází „sémantický korelát“, který může být různě profilován: mluví-li se o X, může se to týkat jeho různých aspektů v souvislosti s postoji a intencemi mluvčích. Toto rozlišení profilů se podařilo popsat v souvislosti s Němcem i u dalších národních stereotypů, je to možné u místních názvů typu Krakov, Varšava, Podhalí, u názvů zemí jako Polsko, jmen osob jako Napoleon, Kościuszko atp. Tato jména „chladně“ denotují to, co denotují, a nikdo ani trochu nepochybuje, jak je má používat, kdežto charakteristiky s nimi spojované – které neodpovídají klasickému chápání významu – jsou velice rozrůzněné na úrovni toho, co jsme označili jako profily, determinované podmětově a kulturně. (O tom bude ještě řeč.)

Na otázku 3) odpovídáme kladně. Profily se nacházejí uvnitř vydělených významů a znamenají specifickou formu utváření bázového obsahu. Profily rozrůzňují představu o prototypovém předmětu.

Mechanismus vytváření profilu pojmu je možné popsat v několika jeho typických průbězích, propojujících součásti z různých vrstev významu slova. Za prvé je kvalita profilu spjata s výběrem kategorizačního komponentu. Z příkladů již analyzovaných připomeňme CHRPU (blawatek), která je kategorizována jako „rostlina", jako „květina", „bylina" či „plevel" a získává pokaždé jiný soubor fazet a různý obsah jejich vnitřních charakteristik. LID (naród), definovaný v přesném smyslu jako „neprivilegované vrstvy společnosti“ a kategorizovaný na nižší úrovni jako „stav“, „třída“, „společenská skupina“, podléhá výrazné obsahové diferenciaci, pokud jde o vlastnosti, chování, symboly atd. (Bartmiński–Mazurkiewicz 1993).

Za druhé. nadřazená kategorie nemusí podléhat variabilitě, rozlišení se může týkat jen jedné z nižších úrovní, např. OHEŇ je v lidové polštině diferencován pomocí profilů zejména vzhledem k místu výskytu: oheň nebeský, pekelný, v očistci, domácí (Szadura 1996), VODA zase vzhledem ke svému uplatnění a použití: voda jako nápoj, jako prostředek očisty, jako léčivý a magický prostředek (Majer–Baranowska, 1993).

Vztah mezi profilováním – polysémií – kategorizačním komponentem rozhodně není prostý a jednosměrný. Odpovídají různým způsobům kategorizace různé významy? Samozřejmě ano, pokud jsou tu přítomny i další denotáty: např. kania (káně) „pták“ i „houba“, zuraw (jeřáb) „pták“ i „vahadlo u studny“. V každém z těchto příkladů je rozdílné celé schéma výkladu, protože kognitivní struktury pojmů „pták“, „houba“, „technické zařízení“ jsou odlišné.

Proti zjednodušujícímu zobecňování však hovoří příklady metaforizace, kdy rozdílná kategorizace nenarušuje sémantickou jednotu hesla v lexikografických pracích, např. baran (beran) – zvíře i člověk, młot (kladivo) – nářadí i člověk, klops (masová roláda) – jídlo i situace (krach); tyto příklady jsou ve slovnících popisovány společně, jako by to byla sémanticky homogenní hesla – slovníkáři tu ještě nechtějí mluvit o odlišných významech. Nejde tedy o různé profily, tvořící jakoby nižší úroveň diferenciace obsahu slova, něco, co by bylo možné nazvat „skrytou polysémií“?

Zastavme se u funkce výrazu jako ve zkoumaných kontextech a položme si otázku, v jaké míře, případně v jakých užitích odlišuje tento výraz profily od významů. Jsou níže uvedené kontexty sémanticky identické?

1) kania (káně) jako pták a kania jako houba,
2) baran (beran) jako zvíře a beran jako člověk,
3) czlowiek (člověk) jako společenská bytost a czlowiek jako biologický organismus

Skutečně výraz jako pouze přepíná představu o předmětu z jednoho aspektu na jiný, anebo jen – použijme popis tohoto výrazu ze SJP Szym – „zdůrazňuje funkci, specifický charakter něčeho, činnost, pozici, roli zaujímanou ve vztahu k něčemu“? Zdá se, že ke „zdůraznění funkce“ dochází ve všech uvedených příkladech, avšak zdůrazňuje se pokaždé něco jiného, jinak se chápe hlavní člen: v příkladech 1) a 2) je slovní spojení s jako přiřazeno k hlavnímu členu, chápanému ve formální supozici (měl by být zapsán v uvozovkách: „kania“, „beran“, anebo opatřen slovem „výraz“), v příkladu 3) je hlavní člen chápán v „materiální“ supozici, jde o pojem, ne o název věci. Pouze u třetího příkladu můžeme mluvit o profilech.

Při shrnutí musíme konstatovat, že různé profily nejsou různými významy; jde o způsoby organizace sémantického obsahu uvnitř významů. Utvářejí se na základě derivace, jejímž východiskem je bázový komplex sémantických vlastností v rámci významu jako otevřeného komplexu vlastností. Profilování předpokládá existenci prototypu. Pojem prototyp lze spojovat s profilováním, souhlasíme-li s tím, že existuje prototypový profil a pak profily další, od něho odvozené.

Takové pojetí profilu potvrdilo svou hodnotu např. při popisu stereotypu Němce, a zároveň umožnilo provést velice podstatný přechod od chápání profilu na základě fazetové struktury k objevení pojmu hledisko, a dále pak ke stanovení hypotézy týkající se subjektu, s kterým je toto hledisko spojeno. V historii stereotypu Němce v polském prostředí se podařilo ukázat, že existuje korelace mezi různými obrazy západního souseda a subjektivními hledisky, a jít i dál, totiž provést historicko-kulturní identifikaci těchto subjektů. Stručně řečeno: model „Němce jako cizího“ odpovídá hledisku „prostého člověka“; model „Němce jako ‚pludraka‘“ (hanlivé označení motivované typickým oblečením, pozn. překl.) – hledisku šlechtice- sarmata; model „Němce okupanta a nepřítele“ – hledisku polského vlastence bojujícího za nezávislost země; model „Němce kata“ – hledisku oběti násilí; a nakonec současný model Němce jako pracovitého, bohatého a kulturního Evropana se dnes vytváří z hlediska současného mladého polského inteligenta (Bartmiński 1994).

Metodologicky podobně byla provedena také analýza pojmu LID v polštině dvou posledních staletí. Vycházela z podrobné dokumentace užití slova a pojmu v různých typech textů, respektovala předpoklady „subjektové rekonstrukce“ a dospěla k závěrům týkajícím se hledisek a dále zejména zkoumání vnímajícího subjektu. Tento subjekt se podařilo blíže charakterizovat vzhledem k jeho společenskému, politickému, ekonomickému a intelektuálnímu statutu (Bartmiński–Mazurkiewicz–Brzozowska, 1993).

V takto zaměřených popisech se propojují lingvistické analýzy s analýzami literárních textů. Literární vědci shromáždili řadu poznatků o způsobech konstruování obrazů světa z různých hledisek – uveďme na závěr alespoň tři příklady: v Grotesce Stefana Themersona je to svět viděný očima termitů, v Nabarveném ptáčeti Jerzyho Kosińského jde o východopolskou venkovskou společnost viděnou očima židovského dítěte a v Plechovém bubínku Günthera Grasse je válka vnímána z perspektivy inteligentního mrzáka-trpaslíka. Takto chápaný kognitivnělingvistický popis je zároveň i popisem antropologickým.

Přeložila Daniela Lehárová; odborná redakce překladu Irena Vaňková
Přeloženo z: Profile a podmiotowa interpretacja świata. In: Jerzy Bartmiński-Ryszard Tokarski (eds.): Profilowanie v języku i w tekście. Lublin 1998, s. 211-224.

POZNÁMKY

_1
Oproti originálu (podmiot, podmiotowy) volíme vzhledem k silné terminologické zatíženosti výrazu „podmět“ v české tradici překlad subjekt, subjektový (srov. též ruský překlad studie Profili i subjektivnaja interpretacija mira. In: Jazykovoj obraz mira: očerki po etnolingvistike. Indrik, Moskva 2005, s. 105).

LITERATURA

Bartmiński, Jerzy: Zalożenia teoretyczne słownika. In> SLSJ, 1980, s. 7-36.

Bartmiński, Jerzy: Definicja leksykograficzna a opis języka. In: Kazimierz Polański (ed.): Słownictwo a opis języka. Katowice 1984, s. 9-20.

Bartmiński, Jerzy: Definicja kognitywna jako narzędzie opisu konotacji. In: Jerzy Bartmiński (ed.): Konotacja. Lublin 1988, s. 169-183.

Bartmiński, Jerzy: Punkt widzenia, perspektywa, językowy obraz świata. In: JOS, 1990, s. 109-127.

Bartmiński, Jerzy: Prawica - lewica. Sposoby profilowania pojęć. Poradnik językowy, 1991, č. 5-6, s. 160-161. Přetisk PP, s. 147-153.

Bartmiński, Jerzy: O profilowaniu w słowniku etnolingwisticznym. In: Philologia slavica. K 70-letiju akademika N. L. Tolstogo. Moskva 1993, s. 12-19. Přetisk PP, s. 7-17. (1993a)

Bartmiński, Jerzy: O profilowaniu i profilach raz jeszcze. In: Jerzy Bartmiński - Ryszard Tokarski (eds.): O definicjach i definowaniu. Lublin 1993, s. 269-275. (1993b)

Bartmiński, Jerzy: Jak zmienia się stereotyp Niemca w Polsce. Przegląd Humanystyczny, 1994, č. 5, s. 81-101.

Bartmiński, Jerzy: Nasi sąsiedzi w oczach studentów. Z badań nad stereotypami narodowymi. In: Teresa Walas (ed.): Narody i stereotypy. Krakov 1995, s. 258-269.

Bartmiński, Jerzy - Mazurkiewicz, Małgorzata: Lud. Profile pojęcia i ich konteksty kulturowe. In: Jerzy Bartmiński - Małgorzata Mazurkiewicz (eds.): Nazwy wartoścy. Studia leksykalno-semantyczne. Lublin 1993, s 213-230.

Bartmiński, Jerzy - Niebrzegowska, Stanisława: Stereotyp słońca w polszczyźnie ludowej. Etnolingwistyka, sv. 6, 1991, s. 95-143.

Bartmiński, Jerzy - Tokarski, Ryszard: Defincja semantyczna: czego i dla kogo? In. ODiD, 1993, s. 47-61.

Baczkowska, Grażyna: Ludowy duch wiatru. Akcent., 1986, č. 22, s. 56-58. Přetisk PP, s. 54-56.

Czerny, Arkjadij I.: Teorie wyszukiwania informacji. Varšava 1981.

Grzegorczykowa, Renata: O rozumieniu prototypu i stereotypu we spółczesnych teoriach semantycznych. Varšava 1998.

Koper, Anna: Typy informacji i ich uklad fasetowy w definicjach hasel z pola „meteorologia" w Słowniku ludowych stereotypów językovych. In. ODiD, 1993, s. 293-303.

Langacker, Ronald W.: Foundations of Cognitive Grammar. Sc. I. California 1987.

Langacker, Ronald W.: Wykłady z gramatyki kognitywnej. Kazimierz nad Wiślą, grudzień 1993. Ed. Henryk Kardela. Lublin 1995.

Lewicki, Andrzej M.: Językoznawstwo polskie w XX wieku. In: Jerzy Bartmiński (ed.): Encyklopedia kultury polskiej XX wieku. Sv. 2: Współczesny język polski. Lublin 1993.

Lis, Justyna: Kwiaty v języku polskim. Analiza leksykalno-semantyczna. Magisterská práce, ved. Jerzy Bartmiński. Lublin 1993.

Majer-Baranowska, Urszula: „Woda" - profile pojęcia w polsczyznie ludowej. In: ODiD, 1996, s. 277-291. Přetisk PP, s. 207-231.

Mazurkiewicz, Małgorzata: Drogie kamienie w ludowym językowym obrazie świata. Język a kultura. Wrocław 1989, t. 2, s. 165-183.

Mazurkiewicz, Małgorzata: Dwa spojrzenia na pracę. Perspektywa interpretacyjna a znaczenie słowa. In: JOS, 1990, s. 129-146.

Niebrzegowska, Stanisława: Gwiazdy v ludowym językowym obrazie świata. In: JOS, 1990, s. 127-146.

Niebrzegowska, Stanisława: Gwiazda. Heslo v SsiSL, 1996, s. 203-221.

Ranganathan, Shiyali Ramamrita: Colon Classification. Madras 1993.

Ranganathan, S. R.: Philosophy of Library Classification. Madras 1951.

Steckiewicz, MIrosława: Konotacja semantyczna nazw niektórych ziół w polszczyźnie ludowej. Magisterská práce, ved. Jerzy Bartmiński. Lublin 1991.

Szadura, Joanna: Ogień. Heslo v SsiSL, 1996, s. 264-285.

Świć-Chlebiej, Małgorzata: Konotacja semantyczna nazw ptaków dzikich w polszczyźnie ludowej. Magisterská práce, ved. Jerzy Bartmiński. Lublin 1991.

Tokarski, Ryszard: Człlowiek w definicji znaczeniowej słowa. Przegląd Humanistyczny, 1991, č. 3-4, s. 131-140.

Wawręta, Krysytna: Konotacja semantyczna wybranych nazw drzew liściastych w polszczyźnie ludowej. Magisterská práce, ved. Jerzy Bartmiński. Lublin 1991.

Wejland, Andrzej: Stereotyp grupy zawodowej. Analiza odpowiedzi na pytania otwarte o jej typowego przedsawiciela. In: Zygmunt Gostowski (ed.): Analizy i próby technik badawczych w socjologii. Sv. VII: Spoleczne stereotypy chłopa, urzednika i robotnika. Studia eksploracyjne. Wrocław 1989, s. 62-116.

Wierzbicka, Anna: Lexicography and Conceptual Analysis. Anna Arbor 1985.

Wierzbicka, Anna: Nazwy zwierząt. ODiD, 1993, s. 252-267.

Winiarczyk, Aneta: Stereotyp ptaków wiszczących zło w języku polskim. Magisterská práce, ved. Jerzy Bartmiński. Lublin 1995.

Zjęba, Jolanta: Konotacja semantyczna wybranych nazw podstawowych zbóż w polszczyźnie ludowej Magisterská práce, ved. Jerzy Bartmiński. Lublin 1991.

BIBLIOGRAFICKÉ ZKRATKY

JOS = Językowy obraz świata. Ed. Jerzy Bartmiński. Lublin 1990.
ODiD = O definicjach i definowaniu. Eds. Jerzy Bartmiński a Ryszard Tokarski. Lublin 1993.
PGK = Podstawy gramatykikognitywnej. Ed. Henryk Kardela. Varšava 1994.
PP = Profilowanie pojęć. Wybór prac. Ed. Jerzy Bartmiński. Lublin 1993.
SJP Szym = Słownik języka polskiego. Sv. 1-3. Ed. Mieczysłw Szymczak. Varšava 1983-1985.
SLSJ = Słownik ludowych stereotypów językovych. Zeszyt próbny. Ed. Jerzy Bartmiński. Wrocław 1980.
STIN = Słownik terminologiczny informacji naukowej. Ed. Maria Dembowska. Wrocław 1979.
SsiSL = Słownik stereotypów i symboli ludowych. Sv. 1: Kosmos. - 1. Niebo, ciała niebieskie, ogień, kamienie. Ed. Jerzy Bartmiński. Lublin 1996.