Čím se zabývá etnolingvistika?

Stati o lidovém chápání „prvních elementů světa“ (ohně a slunce, země, deště a větru, kamenů a hor, lásky) vznikly na základě větší práce připravované v centru jazykovědců a folkloristů UMCS v Lublinu._1 Tato práce má mít charakter etnolingvistického slovníku, jehož koncepce byla představena v roce 1980 ve zkušebním svazku pod názvem Slovník lidových jazykových stereotypů. Podle plánu bude skutečný první díl věnován obrazu kosmu a živlů, které ho tvoří, v dalších svazcích budou obsažena hesla seskupená do následujících tematických bloků: rostliny, zvířata, člověk – právě takto, v pořadí „stvoření světa“ –, dále náboženství a démonologie, pak rozměry, vlastnosti aj._2

O co v celém tomto projektu jde? Stručně řečeno o rekonstrukci obrazu světa a člověka v polské lidové kultuře na základě jazykových textů i etnografické dokumentace, a to v poloze historické (dané zejména v zápisech z devatenáctého a dvacátého století) i současné (na základě speciálních terénních výzkumů, prováděných autorským kolektivem); v lidové kultuře, která není dostatečně známá a často se chápe zkresleně, triviálně, přestože se z ní neustále čerpá a navzdory jejímu pronikání přes společenské a teritoriální hranice. Cíle této práce, plánované na dlouhá léta, tedy vyplývají z jejího etnolingvistického charakteru.

Etnolingvistika je podle nejobecnější slovníkové definice lingvistika zabývající se zkoumáním vztahů mezi jazykem a kulturou._3 Její výrazně humanitní orientaci dobře vystihuje synonymní pojmenování „antropologická lingvistika“. Snahou etnolingvistiky je popsat jazyk nejen jako nástroj společenské komunikace, ale také jako součást kultury. Jde o součást zvláštní: nejenže koncentruje podstatné vlastnosti kultury jako celku, nejenže v sobě zahrnuje inventář jejích zdrojů, ale odhaluje též způsoby konceptualizace a kategorizace věcí v dané kultuře vžité, systémy hodnot, jež se v ní uplatňují, možných hledisek a společensky zakotvených postojů ke světu. V důsledku toho jazyk představuje takovou součást kultury, která zaručuje její jednotu, a to v míře vyšší než cokoli jiného. Specifickou roli jazyka přesně popsal Émile Benveniste: „Jazyk je interpretátorem všech sémiotických systémů. Žádný jiný systém nedisponuje ‚jazykem‘, v němž by mohl kategorizovat a interpretovat sám sebe podle vlastních sémiotických kritérií, zatímco jazyk může kategorizovat a interpretovat v zásadě všechno, včetně sebe sama.“_4

Proto na rozdíl od takzvané etnografie řeči nebo etnograficko-jazykových výzkumů staví etnolingvistika jasně na první místo jazyk. Pověry, zvyky, kultura – to vše se dá vyčíst z jazyka nebo poznat jeho prostřednictvím. Zároveň se etnolingvistika při zkoumání jazyka v jeho společensky ustálené struktuře i v konkrétním užití v komunikaci (v řečových aktech) snaží vydobýt vše, co je jazyku vlastní právě vzhledem k tomu, že je součástí kultury, jejím aspektem, jejím živlem a „ovzduším“. Etnolingvistika se snaží vyjít z jazyka a proniknout k člověku, k jeho způsobu chápání světa.

V tomto krátkém článku nelze představit výzkumný program této mladé disciplíny v úplnosti. Není ostatně úplně dokončen a v situaci dynamického rozvoje teorie jazyka i teorie kultury snad ani nemůže být. Náčrt programu a obecný směr etnolingvistických výzkumů mohou čtenáři najít v pracích Bronisława Malinowského, Kazimierze Moszyńského, Tadeusze Milewského,_5 v četných polských i anglických studiích Anny Wierzbické, v ruských pracích Nikity a Světlany Tolstých, V. V. Ivanova a V. N. Toporova, a konečně – možná především – v knihách zakladatelů celého tohoto směru, dostupných nyní i v polštině, Edwarda Sapira a B. L. Whorfa._6 Uvádíme samozřejmě pouze vybrané autory, seznam by mohl být mnohem delší, jak je patrné mj. z kolektivní práce vydané v redakci Madeleine Mathiotové._7

Problém vzájemných vztahů mezi jazykem a kulturou je velmi složitý. Z hlediska jejich charakteristiky mají zásadní význam výsledky, jichž dosáhli vědci studiem specifických aspektů těchto otázek. Některé z nich tu připomeňme:

a) Kulturní funkce jazyka jako společenské instituce sui generis (například funkce symbolického chápání skutečnosti, uchovávání výsledků práce předchozích generací a seznamování nastupujících generací s kulturou, vytváření a formování vztahů mezi lidmi, modelování chování prostřednictvím příkladů).

b) Vnitřní stylová diferenciace jazyka, její povaha a dosažená úroveň. Pokud je jazykový styl znakem, který za pomoci jazykových prostředků předává soustavu hodnot (takových, jako je typ racionality, hledisko, postoj, způsob existence představovaného světa), pak může být stylové rozlišení jazyka chápáno jako ukazatel různých způsobů existence člověka ve světě, jež daná kultura vypracovala (praktický postoj v běžně dorozumívacím stylu, kontemplativní v náboženském a uměleckém, poznávací ve vědeckém, mocenský v úředním, autoritativní v jazyce magie či propagandy).

c) Žánrové modely textů, podmíněné různými komunikačními záměry, závislé na různých typech situací a na axiologických faktorech, které se u mluvčího uplatňují v různých typech řečových aktů (epos, hádanka, román, přípitek, žádost, udání…).

d) Gramatické a sémantické kategorie jazyka z hlediska jejich funkcí.

e) Slovní zásoba jako klasifikátor společenských zkušeností: bohatství různých tematických skupin lexika (např. lexikum týkající se hodnocení obecně, zejména hodnocení morálního; názvy pocitů; výrazy pro rodinné vztahy, výrazy a názvy pro různé společenské situace atd.) i kritéria pro popis a uspořádání jevů, uplatňující se v základech slovní zásoby, jež lze zjišťovat metodami jazykovědné sémantiky.

To vše jsou, jak již bylo řečeno, problémy obtížně metodologicky uchopitelné. Pro mnohé z nich nejsou vypracovány analytické nástroje, neexistují pevná východiska v podobě ustálených pojmů. Také je jasné, že jejich důležitost pro lingvistiku jako humanitní disciplínu je tak velká, že prostě nemohou být odsunuty stranou a ponechány budoucnosti.

Snad nejvíce bylo zatím vykonáno v posledně jmenované lexikální oblasti. Slovo sice není samostatný znak, který by v jazykové komunikaci sloužil jako cihla k výstavbě vět a textů, ale zároveň, jak řekl výstižně Igor Mielczuk, „je každé slovo samo o sobě celým světem“. Z našeho hlediska lze říci, že slova jsou krystaly, které v sobě lámou obraz světa a soustřeďují jeho vybrané aspekty; slova se spojují v síti vztahů s jinými slovy, s předměty, s člověkem, s fakty z jeho vlastní historie i z dějin jazykového společenství. Studium lexikální zásoby jazyka a významů slov tak otevírá novou perspektivu pro celou kulturu. Právě toto pozorování se stalo impulzem pro rozhodnutí, že rekonstrukce obrazu světa bude vycházet ze slovníkových údajů s využitím ověřených lexikografických metod (samozřejmě včetně jejich modifikace tam, kde to bude potřeba).

Lublinský etnolingvistický slovník je zpracován na základě následujících teoretických principů.

Východiskem je mediační koncepce významu slova jakožto prostředníka mezi znakem a předmětem, tedy v rámci sémiotické triády, nikoli pouze v bilaterálním systému. Tak je zajištěna možnost (alespoň částečné) verifikace významů v jejich vztahu k předmětům a je tím zároveň také překonána imanentnost saussurovské strukturní sémantiky, překládající znaky na znaky, bez ohledu na jejich vztah ke skutečnosti. Teorii znaku odpovídající potřebám sémantiky, již můžeme nazvat kognitivní (na rozdíl od sémantiky strukturní), zformuloval Ch. S. Peirce. Rozlišuje v ní znak, význam a předmět („významem znaku je idea, která ho spojuje s tímto předmětem“) a zdůrazňuje poznávací funkci znaku: znak reprezentuje svůj předmět prostřednictvím významu. Myšlenka vyjádřená v podobě znaku je poznáním._8 Tato objektivistická koncepce znaku zároveň nezastírá zásadní fakt, že popis světa jazykových významů není popisem skutečného světa. Je pouze popisem jazykové interpretace objektivního světa, nebo dokonce čistě intencionálních světů, jež mluvící společenství vytváří. Je stručně řečeno popisem světa „mentálních předmětů“. „Mentální předmět neboli význam,“ jak nedávno zdůraznil vynikající filozof jazyka Hilary Putnam, „je vektorem vedoucím pozornost uživatelů jazyka směrem ke skutečnosti.“ Budeme-li parafrázovat myšlenku Ch. S. Peirce, můžeme říci, že význam je nejen interpretátorem znaku, ale také – v jistém smyslu slova – předmětu (přinejmenším tehdy, můžeme-li objektivně potvrdit existenci tohoto předmětu, jako je tomu v případě země nebo hory, a provést srovnání), avšak může být také projektantem předmětu (nemáme-li jistotu o objektivní existenci předmětu, nebo dokonce víme-li jistě, že předmět neexistuje, jako v případě strašidla nebo čarodějnice). Významy jakožto mentální předměty (které jsou vzhledem ke skutečným předmětům jejich interpretacemi nebo projekcemi) se stávají součástmi jazykového obrazu světa, uchovávaného v kultuře.

Etnolingvistický slovník se snaží ukázat celé významové bohatství slov, bez omezení na ony „nutné a postačující“ složky významu, jak je to příznačné pro strukturní sémantiku. Je to podstatný předpoklad a má závažné důsledky. Definice v našem slovníku je totiž mnohem rozsáhlejší, než tomu bývá v „normálních“ slovnících. Její kognitivní, poznávací orientace podle našeho názoru umožňuje rekonstruovat způsoby chápání světa ve zkoumaném jazyce. Definice, jejíž zásady byly už jinde ukázány, má svým obsahem i strukturou odpovídat vědomí průměrného uživatele jazyka, nositele lidové kultury. Má se vyhnout transformaci běžných obsahů v obsahy vědecké a konstrukci hierarchických taxonomických systémů, jak je to běžné např. v akademickém Słowniku języka polskiego Witolda Doroszewského nebo Mieczysława Szymczaka (ve kterém je vítr vykládán jako „horizontální pohyb vzduchových vrstev v určitém směru, který vzniká v důsledku rozdílů tlaku“, oheň je „jevem uvolňování tepla a světla, který doprovází spalování hmoty…“, kde je voda „sloučeninou vodíku a kyslíku […], nejrozšířenějším rozpouštědlem objevujícím se v přírodě…“ atd.).

Takto fenomenologická orientace etnolingvistického slovníku odpovídá požadavkům, jaké po dlouhá léta postuluje A. Wierzbicka. Kognitivní definice uvádí veškeré součásti významu, stabilizované v kolektivním vědomí uživatelů jazyka (vyjádřené/vyjádřitelné v jazykovém textu), a uspořádává je tak, aby byly v souladu se strukturami tohoto „naivního“ vědomí. V praxi jde o posloupnost definic odpovídajících na otázky, které napadají „prostého člověka“, např. co předmět dělá (prší, déšť nebo sníh padá; slunce zachází/zapadá za hory; oheň hoří, plane; vítr vane, fouká, hvízdá), jaký je, odkud pochází, jak se dá před ním chránit atd. Definice je tedy svého druhu vyprávěním o světě, které se opírá o lidové citace, vytěžené z příslušných pramenů a „fazetově“ uspořádané.

Připravovaný slovník by však nebyl slovníkem etnolingvistickým, kdyby vycházel pouze z údajů získaných ve verbálních textech. Náš slovník čerpá i z oblasti pověr a praktik, jež jsou bohatě dokumentovány v etnografických pracích. Rozšíření materiálové báze o etnografické údaje je jednou ze značně kontroverzních otázek. Naše stanovisko má však své předchůdce. Bronisław Malinowski v doslovu ke knize C. K. Ogdena a I. A. Richardse The Meaning of Meaning (1923) zdůvodňuje názor, že „jazyk ve svých prvotních formách musí být chápán a zkoumán na pozadí lidské činnosti a jako způsob lidského jednání v praktických záležitostech“ a zavádí pojem „situační kontext“. Později v Korálových zahradách a jejich magii (1935) formuluje (a prakticky uplatňuje) zásadu, podle níž „definice slova spočívá částečně v jeho umístění do kulturního kontextu a částečně v ilustraci jeho použití prostřednictvím slov protikladného významu a výrazů synonymických“_9 a porozumění jazykovému výrazu podle ní vyžaduje vztažení celé výpovědi do mimojazykového kontextu, do jazykové situace.

Ch. S. Peirce jde ještě dál v názoru, že „každý znak lze interpretovat prostřednictvím jiných znaků, ale kromě toho musí mít mezi svými interpretátory ještě takový znak, který je formulací praktických zásad činnosti. […] Tak vzniká pojem definitivní interpretátor.“_10 Konečně V. V. Ivanov a V. N. Toporov ukazují hluboké propojení významů slov s náboženskými představami a obřady na materiálu nejstarší dokumentace slovanské a indoevropské kultury._11

Teprve vztahy ke kulturnímu pozadí dovolují správně pochopit jazykové texty. Větu „slunce se raduje“ („slunce se směje“) lze chápat jako básnickou metaforu (animizace slunce) pouze tehdy, není-li nám známo, že v tradiční kultuře je vztah k slunci vztahem k živé bytosti. Podobně musí ustoupit do pozadí metaforická interpretace před mytologickou v případě ohně, větru nebo vody, jimž lidová tradice (zdaleka nikoli jen slovanská) připisuje vlastnosti cítících bytostí, a nejenže o nich v těchto kategoriích mluví, ale v souladu s tím vůči nim uplatňuje i odpovídající pravidla chování. Nechceme se vzdát popisu těchto skutečností, neboť odhalují nejhlubší struktury chápání daného předmětu. Pro společensky ustálený obraz světa, který spočívá v základech jazyka, je to podstatné.

K postulovanému kulturnímu kontextu, nezbytnému pro porozumění textu, patří prvky pověr a symboliky, která se o ně opírá. Jako příklad uveďme mazovskou milostnou píseň, která obsahuje následující větu:

Sumi descyk po lescynie,
twój wianecek marnie ginie
Kolberg 27 nr 321

Šumí deštík po ořeší,
tvůj věneček marně hyne

Forma této věty není pouze výsledkem jednoduchých pravidel gramatických (která například nepřipouštějí spojení „šumíme deštík“ atp.), sémanticko- syntaktických (nepřipouštějících např. spojení „hoří deštík“) či slovosledných (vylučujících například sled slov „po descyk sumi lescynie“). Pro formulaci takové věty (či vět podobných) mají podstatný význam určité „přidané“ sémantické hodnoty obsažené ve slovech déšť, ořeší, věneček, jež je umožňují chápat jako erotické symboly – tak jak to ve své stati odůvodňuje Urszula Majer-Baranowska.

Než se začneme věnovat otázce, jaký je vztah jazykového obrazu světa k mimojazykovému vědomí o světě, otázce, která znepokojuje jazykovědce- taxonomy, uveďme ještě několik poznámek o významu a jeho součástech. Bereme-li v úvahu „vzdálenější“ součásti, týkající se mytologických představ a rituálů („padající déšť oplodňuje zemi“) – které jsou pro mnoho imanentistů čistě pragmatické a mimojazykové –, pak samozřejmě musíme brát v úvahu tím spíš ty jazykové součásti významu, které jsou pokládány za sémantické, avšak fakultativní, tedy ty vlastnosti, jež mají (ve strukturní sémantice) status kontextových příznaků (např. „déšť padá na ořeší“). Stručně řečeno předpokládáme (přinejmenším v úvodní etapě výzkumu), že budou registrovány veškeré kontexty slova uvedené ve zkoumaném souboru textů. Na námitku, že směšujeme systémové a kontextové vlastnosti, odpovídáme tím, že se odvoláváme na samozřejmý fakt: všechny vlastnosti, i ty nepochybně systémové (například „matka je dospělý člověk, žena, která porodila dítě“), jsou vyjadřovány v kontextu. Lze je vzájemně odlišit? – a jak? Je to samozřejmě možné, a to mnoha způsoby. Pro etnolingvistu se první a nejdůležitější rozlišení týká společensky ustálených vlastností a vlastností individuálních. Na spodní hranici společenského ustálení je opakovanost spojení vlastnosti s předmětem. Opakovanost otevírá cestu ke stereotypizaci. Etnolingvistický slovník musí být slovníkem stereotypů, tzn. kulturně a jazykově ustálených charakteristik předmětů přiřazovaných k danému názvu.

Zvláštní zdůraznění si zaslouží dva typy charakteristik, jež lze z textů získat. První typ představují takzvané esenciální druhové věty, obsahující zobecnění a vztah k typickému předmětu, např. „zlato nerezaví“, „čapí hnízdo chrání dům před bleskem“, „bratr se stará o sestru“. Druhý typ tvoří věty odvolávající se k mýtům dané kultury. Např. ve známé písni o toulavém vojákovi sděluje věta „koń grzebie żołnierza“ („kůň pohřbívá vojáka“) pouze jednotlivou konkrétní událost, avšak tato událost se opírá o symboliku koně v polské lidové kultuře (démonické zvíře spjaté s magií, léčitelstvím, věštbami, smrtí) a o významy, které se někdy vydělují jako významy přídatné, symbolické. I jediné svědectví tohoto typu věty chceme ve slovníku ukázat a uchovat.

Otázka, k níž v průběhu této analýzy významu slov nevyhnutelně směřujeme, se týká hranic jazyka a hranic lingvistického popisu. Badatelé, kteří se úporně drží de Saussurovy teze uzavírající jeho Kurz obecné lingvistiky: „Jediným a pravým předmětem lingvistiky je jazyk, uvažovaný sám o sobě a pro sebe“ (ostatně tato myšlenka nepochází od autora Kurzu, nýbrž od jeho vydavatele!), se nesmírně bojí tuto hranici překročit, aby se popis jazykových významů nakonec nestal encyklopedickým popisem světa, který je ve svém „všechnoismu“ neplodný. Tato obava se paradoxně pojí s celkovou nejasností, pokud jde o způsob stanovení této hranice. V úvahách vědců o této otázce mívá paralyzující účinek. Přece jen však v současné sémantice výrazně roste potřeba usouvztažnit význam jazykového vyjádření (užívám zde tuto obecnější formulaci) s obrazem světa ustáleným ve společenském vědomí. Už ryzí strukturalista Jurij Apresjan viděl určité zdroje omylů při definování slov právě v tom, že se nepřihlíží k „‚naivnímu‘ obrazu světa, utvářenému po staletí, jejž ovládá […] každý mluvčí a který nejenom nalezl svůj odraz ve významech slov, ale který také rozhoduje o jejich užití“._12 Ve svých analýzách se ovšem nedostal mimo okruh čistě jazykových, imanentních údajů (jak ukazuje jeho Lexikální sémantika, 1980) a mimo tezi o syntaktických závislostech ve významu slova.

Odborníci věnující se sémantice složitějších jazykových spojení – věty a textu, zavedli pojem znalosti o světě („wiedza o świecie“) jako zdůvodnění takového, a ne jiného užití a chápání slov. Součástmi těchto znalostí jsou určité předpoklady týkající se přirozené povahy („natury“) světa a závazných modelů kultury. Lakoffova příkladová věta „John řekl Mary, že je ošklivá, a pak zase ona urazila jeho“ je pochopitelná pouze na pozadí kulturního (mimojazykového) předpokladu: říci ženě, že je ošklivá, ji urazí. Takové a podobné předpoklady pronikají do jazykových textů jako presuponované obsahy. Presupozicí textu je celý souhrn soudů o světě, které – jak řekl výstižně Andrzej Bogusławski – by normální člověk předeslal v případě potřeby slovy „vím, že…“._13 Tyto soudy jsou skrytou významovou rovinou textu. Jsou v něm přítomny jako samozřejmost, jako něco, co nevzbuzuje pochybnosti (přestože jsou někdy jako takové prezentovány). Presupozice, která je podmínkou odhalení komunikačního smyslu výpovědi, je zároveň i součástí obsahu této výpovědi.

Role faktoru popsaného jako „znalosti o světě“ vzrůstá postupně s uvolňováním jazykové sémantiky z pout kategoriální větné skladby a s uvažováním o vztazích slov a jejich významů ke skutečnosti. Řešení z tohoto hlediska harmonické navrhuje Hilary Putnam. Ve významu slova odlišuje vedle syntaktického ukazatele (např. pro „vodu“ informaci, že je to podstatné jméno konkrétní, nepočitatelné) a ukazatele sémantického („voda“ je živel a tekutina) ještě tzv. stereotypní součást, otevřenou vůči znalostem o světě, která je konvenční představou typického předmětu, jeho činností, chování, vlastností atd. („voda“ je průhledná, bezbarvá, nemá chuť, hasí žízeň apod.). Od někoho, kdo ví, co znamená slovo „voda“ nebo „tygr“, se vyžaduje, jak tvrdí Putnam, aby věděl, že modelová, typická, normální voda je průzračná a normální tygr pruhovaný. Bez obeznámenosti s těmito elementy znalostí o předmětech nejsou slova dobře osvojena. Takové pojetí významu je odlišné od předmětového vztahu, zároveň však odpovídá za správné určení tohoto vztahu.

Právě na základě zkoumání jazykového stereotypu, v té variantě, jak tuto problematiku chápal Hilary Putnam a jak ji ve svých nejnovějších pracích uplatňuje A. Wierzbicka, se dospívá k žádoucímu překonání izolace mezi popisem významů slov a popisem „naivního“ obrazu světa, spočívajícího v základech jazyka a tímto jazykem neustále různými způsoby a s různou intenzitou tvořeného.

Mám-li na závěr zformulovat vlastní stanovisko k této otázce, pokusím se o to v těchto několika bodech.

1) Jazyk a jeho sémantika fungují na pozadí společensky ustáleného vědomí o světě, obojí na sebe vzájemně dynamicky působí.

2) Jazyk všemi možnými způsoby vstřebává prvky tohoto vědomí o světě, které shromáždili vynikající jednotlivci, skupiny lidí a celé dané společenství, jež neustále zvětšuje svou zásobu informací. Jazyk z této zásoby jisté prvky vybírá, přetváří, stabilizuje a ve výsledku nakonec dochází k jejich „ukotvení v jazyce“, „ujazykovění“.

3) Proces ukotvení v jazyce má různé formy. Lze je chápat jako fáze. Jde o fázi, kdy se odvoláváme k obsahu, aniž je stabilizován – například věta „Ani v ráji dnešního světa had nepřestává lákat jablkem falešného „poznání“ poukazuje k hlubším znalostem bible, než jaké jsou dnes v běžném povědomí. Pak je tu fáze obsahové stabilizace beze znaků formálního jazykového ustálení, srov. např. takové věty jako „Blesk neuhodí do lísky“, „Požár způsobený bleskem se nemá hasit“, „Straka na plotě předpovídá hosty“. Takové věty poukazují k charakteristickým pověrám, přesvědčením atd. daného prostředí, které utvářejí vrstvu topiky (loci communes). Konečně je tu fáze stabilizace jak ve smyslu obsahovém, tak také formálním, kdy ustáleným slovním spojením – dvouslovným („svatá země“, „matka země“, „jasný blesk“, „drobný deštík“, „ohněm a mečem“) či víceslovným, jako jsou přísloví, hádanky, písně či pohádky – odpovídá souhrn ustálených soudů o světě.

4) Jazyk ovšem nelze považovat pouze za prostý odraz skutečného světa, dokonce ani za jeho předpokládaný model. Čeho by byly odrazem či modelem například malé bytůstky v červených čepičkách, kterým říkáme trpaslíci? Významy jednotlivých slov jazyka, tvořící jazykový obraz světa, mají ke skutečnosti nepřímý vztah. Představují (navazujeme zde na dřívější formulace) interpretaci skutečnosti v jejích rozměrech fyzických, psychologických, společenských i duchovních. Jazykový obraz světa, který má svou vnitřní stylovou a žánrovou diferenciaci, svou modalitu, svou ontologii i poetiku, je výsledkem lidského hledání smyslu ve světě, který člověka obklopuje.

Přeložila Daniela Lehárová; odborná redakce překladu Irena Vaňková

POZNÁMKY

_1
Článek byl poprvé publikován spolu se zmiňovanými příspěvky v časopisu Akcent již v roce 1986 (Akcent 26, 1986, č. 4, s. 16–22). V našem kontextu je však aktuální právě teď (pozn. red.).

_2
Dosud vyšel I. díl tohoto dvousvazkového slovníku, srov. Jerzy Bartmiński (ed.): Słownik stereotypów i symboli ludowych. Tom I, z. 1, 2. Kosmos. Lublin, UMCS, 1997, 2001. Tam též srov. obsáhlé pasáže ke koncepci slovníku i slovníkového hesla aj. (pozn. red.).

_3
Słownik języka polskiego. Suplement. Red. Witold Doroszewski. Państwowe Wydawnictwo Naukowe, Varšava 1969.

_4
Émile Benveniste: Semiologia języka. In: Michał Głowiński (ed.): Znak, styl, konwencja. Czytelnik, Varšava 1977, s. 31.

_5
Srov. Bronisław Malinowski: Argonauci Zachodniego Pacyfiku (1922, pol. 1981); Ogrody koralowe i ich magia, 1935, pol. in Dziela. T. 4–5 aj., Kazimierz Moszyński: Kultura ludowa Słowian, 1929–39, Pierwotny zasięg języka prasłowiańskiego, 1957, Atlas kultury ludowej w Polsce, seš. 1–3, 1934–1936 aj.). Tadeusz Milewski: Językoznawstwo, 1965.

_6
Edward Sapir: Kultura, język, osobowość. Państwowy Instytut Wydawniczy, Varšava 1978; Benjamin Lee Whorf: Język, myśl i rzeczywistość. Państwowy Instytut Wydawniczy, Varšava 1982.

_7
Srov. Madeleine Mathiotová (ed.): Ethnolinguistics: Boas, Sapir and Whorf revisited. Mouton, The Hague 1979.

_8
Viz Hanna Buczyńska-Garewicz: Znak, znaczenie, wartość. Szkice o filozofii amerykańskiej. Książka i Wiedza, Warszawa 1975, s. 17–50.

_9
Citováno dle polského překladu Marta Kijewské-Trembecké: Etnolingwistyczna koncepcja jazyka B. Malinowskiego. Przegląd Humanistyczny 28, 1984, č. 11–12, s. 76.

_10
Hanna Buczyńska-Garewicz: Znak, znaczenie, wartość, s. 44–45.

_11
Srov. poslední monumentální zpracování: T. V. Gamkrelidze–V. V. Ivanov: Indojevropejskij jazyk i Indojevropejcy. Rekonstrukcija i istoriko-tipologičeskij analiz prajazyka i protokultury. Sv. 1–2. Izdatel’stvo Tbilisskogo universiteta, Tbilisi 1984.

_12
Jurij Apresjan: Definiowanie znaczeń leksykalnych jako zagadnienie semantyki teoretycznej. In: Semantyka i słownik. Ed. Anna Wierzbicka. Varšava 1972, s. 44.

_13
Viz Andrzej Boguslawski: Termín „presuppozicija“ i ponjatnyj apparat teorii teksta. In: Tekst, język, poetyka. Ed. Maria Renata Mayenowa. Varšava 1978, s. 24.