NOBELito: Karel Šiktanc v Itálii

Poezie Karla Šiktance se mnohým jeví jako nepřeložitelná – podle všeho také většině překladatelů české poezie. Jak uvádí Jiří Holý ve své studii o vývoji Šiktancovy poezie od prvních sbírek k Českému orloji, převodů Šiktancových veršů do cizích jazyků existoval až donedávna pouze nepatrný počet. Je otázka, jak podotýká Holý, nakolik je strach či ostych překladatelů možno připsat komplikovanosti výstavby Šiktancových veršů, tematické, rytmické i grafické polyfonii, bohaté metaforičnosti či množství aluzí na českou kulturní tradici apod. Že překlady Šiktancovy poezie mohou v cizím jazyce nejen „fungovat“, ale i významně oslovit literární vědce a kritiky, ukazuje rozhodnutí italské kulturní asociace Hebenon, která udělila Karlu Šiktancovi mezinárodní cenu za literaturu a filozofii NOBELito. Asociace Hebenon, která cenu, věnovanou Albertu Camusovi, založila a která vydává i stejnojmenný časopis pro literaturu a filozofii, udílí NOBELito každoročně, pokaždé v jiném italském městě. Cena chce přispět k šíření díla vynikajících autorů, italských i zahraničních, umlčovaných kulturním průmyslem a nedemokratickými politickými silami. Existence ceny má rovněž přispět k obrodě literatury a podpořit literaturu nezávislou na komerčních zájmech a vyslovující se k aktuálním otázkám.

Podle asociace Hebenon splňuje Karel Šiktanc jak svými občanskými postoji, tak svou poezií beze zbytku kritéria, kterými je udělení ceny podmíněno. Konkrétně byla Šiktancovi cena udělena na základě italského překladu tří sbírek jeho poezie: Zaříkávání živých (1966), Adam a Eva (1968) a Jak se trhá srdce (1969–70), které pod názvem Come si strappa il cuore (Jak se trhá srdce) vydalo letos v překladu Antonia Parenteho milánské nakladatelství Mimesis v edici Hebenon. Pozornost italských básníků, zabývajících se literární kritikou a zajímajících se o překladovou poezii, si získaly překlady Šiktancových básní v antologii Sembra che qui la chiamassero neve. Poeti cechi contemporanei (Říkávali prý tomu tady sníh. Současní čeští básníci. Překlad Antonio Parente. Milano, Mimesis 2005), kde je Karlu Šiktancovi věnováno mnoho prostoru: antologie obsahuje mj. i překlad celé básně Město jménem Praha (1966).

K příležitosti udělení ceny vyšel v italském překladu jako součást mimořádného čísla časopisu Hebenon sborník studií o Šiktancově díle (překlad Antonio Parente a Regina Engelmann). Sborník otvírá úvod o Karlu Šiktancovi z pera jeho překladatele a Šiktancova báseň Zaříkávání mužů. Následuje osm studií o Šiktancově poezii: Petr A. Bílek: „Karel Šiktanc aneb o síle a stabilitě básnického hlasu“, Miroslav Červenka: Karel Šiktanc: Český orloj, Jiří Holý: „Od prvních sbírek k Českému orloji. Několik poznámek k poezii Karla Šiktance“, Petr Hruška: „Básně psané na střed“, Marie Langerová: „Vznešenost, dnes“, Vladimír Macura: „Karel Šiktanc: Heinovské noci“, Kateřina Ondřejová: „Čas v Šiktancově Českém orloji“ a Gertraude Zand: „Karel Šiktanc – ein „barocker“ Dichter der Gegenwart“. Většina studií byla psána přímo pro tuto příležitost, pouze texty Miroslava Červenky a Vladimíra Macury byly v češtině publikovány už dříve; článek Gertraude Zand je upravenou verzí studie vydané v němčině. Hebenonovský sborník uzavírá bibliografie vydaných Šiktancových prací sestavená Petrem Hruškou. V příštím čísle časopisu Hebenon by měly vyjít příspěvky italských literárních kritiků, které zazněly v rámci doprovodného programu při udílení zmíněné ceny (mimo jiné Alberto Cappi a Franco Pappalardo La Rosa).

Cena byla Šiktancovi slavnostně udělena 8. října v italském Burolu nedaleko Turína. Doprovodný program zahájil před početným publikem šéfredaktor Hebenonu a duchovní otec ceny NOBELito, básník a filozof Roberto Bertoldo. Dále následovala zdravice starosty města Burola Pier Giuseppe Cresta, příspěvky italských literárních kritiků (Piero Flecchia, Franco Pappalardo La Rosa a Alberto Cappi), projev zástupce nakladatelství Mimesis Pierre Dalla Vigna a poděkování Karla Šiktance. V rozhovoru s překladatelem hovořil pak autor o sepětí svého života a své tvorby od doby druhé světové války do dnešních dnů. Zazněly rovněž ukázky z Šiktancovy poezie, jak v italském překladu, tak formou působivého autorského čtení v originále. Jak ve své šiktancovské studii podotýká Petr A. Bílek, v Šiktancově tvorbě z šedesátých let jsou založeny základní dynamické kontury autorova básnického světa: „zde se konstituuje básnický hlas a poetika, která je čtivá a sdělná i po desetiletích. K řadě jeho generačních souputníků potřebujeme kontextový návod: obeznámenost s životními osudy, s celým vývojem poetiky. Šiktanc svými sbírkami z šedesátých let dosáhl oproti nim výrazného stupně autonomie, který garantuje životnost a sdělnost této poezie i mimo čas a prostor doby, v níž vznikala.“ V italském prostředí se volba výše uvedených sbírek z šedesátých let pro představení Šiktancovy poezie projevila jako šťastná, jak ukázaly i názory italských kritiků. Alberto Cappi, který zasadil čtení Šiktancovy poezie v italských překladech do kontextu své znalosti české poezie, uzavřel svůj projev slovy: „Šiktancova epicky zabarvená lyrika dokáže znovuvytvářet svět silou fantazie, kultury, magie, citu, myšlenky a formy.“ Bude zajímavé sledovat reakce italského publika na další připravované překlady Šiktancovy poezie do italštiny.