Romanista, literární historik, literární teoretik a editor, medievista mezinárodního věhlasu; vedle vědeckých pojednání také autor několika románů, sbírek básní, povídek a novel – jeho povídka Les Contrebandiers (Paris 1962, Montréal 1989) byla přeložena také do češtiny (Pašeráci, Praha 1966). Po studiích v Paříži působil – později jako profesor – na univerzitách v Amsterodamu, Paříži, krátce v Yale a od roku 1972 v Montrealu. Zumthorovy práce formovaly od sedmdesátých let podstatnou měrou literární medievistiku v románské oblasti a záhy v celé západní Evropě a Spojených státech amerických. Z řady jeho odborných knižních prací, z nichž některé byly opětovně vydány nebo přeloženy do dalších jazyků, uvádíme nejzásadnější: Histoire littéraire de la France médiévale (VIe–XIVe siecles) (Paris 1954, Genève 1973); Langue et techniques poétiques a l’époque romane (XIe–XIIIe siecles) (Paris 1963); Essai de poétique médiévale (Paris 1972, 2000); Langue, texte, énigme (Paris 1975); Le Masque et la lumière: la poétique des grands rhétoriqueurs (Paris 1978); Parler du Moyen Âge (Paris 1980); Introduction à la poésie orale (Paris 1983); La Lettre et la voix: de la „littérature“ médiévale (Paris 1987); La Mesure du monde: représentation de l’espace au Moyen Âge (Paris 1993); Babel ou l’inachèvement (Paris 1997).
Ve svém Essai de poétique médiévale se Paul Zumthor pokusil systematicky popsat středověkou poetiku. Historickou perspektivou a filologickou akribií podložený záměr autora, orientovaného strukturalisticky – či lépe – poststrukturalisticky, se zdařil, jak dokládá i fakt, že dílo bylo o téměř třicet let později vydáno ve Francii znovu (to už existoval i anglický překlad z roku 1991). První část práce sleduje celou problematiku západní středověké poetické tvorby v rovině teoretické – definuje předmět a popisuje metody historickopoetického přístupu, nastoluje tak několik specifických problémů středověké literární či slovesné tvorby: mimo jiné anonymitu poetické produkce, orální (auditivní) povahu středověké „literární“ komunikace, neustálou mobilitu textů, rukopisnou variabilitu, fenomén intertextuality a jeho zvláštní formy, žánrovou klasifikaci založenou na aspektu modelovém – strukturně-pragmatickém. Takto chápané žánry jsou pak objektem analýzy ve druhé části knihy: zde se jen stupňuje exaktní ráz autorových metod, Zumthor předkládá řadu detailních interpretačních analýz, sledujících různé roviny poetické výstavby textů, a přináší tak oporu pro schémata abstrahovaná v první části. Velká materiálová bohatost je příznačná i pro další Zumthorovy knihy, jejím žádaným protějškem pak je systematičnost výkladu, přiznání teoretických východisek a terminologická jasnost, včetně jemných koncepčních i pojmoslovných distinkcí. Vedle exaktních, analytických nástrojů kladl Zumthor důraz i na intuici a imaginaci badatele a na nutně mezioborový charakter literární medievistiky. Inspirován především studiemi etnologickými a kulturněantropologickými, podal v Introduction à la poésie orale mnohostrannou analýzu orální slovesné kultury (sleduje hledisko produkční i recepční, interakci aktérů, aspekt formálně i funkčně druhový či žánrový, prostředky verbální i neverbální, speciálně pak vztah doby trvání produkce a paměti aj., v závěru zdůrazňuje rituální rozměr této slovesné tvorby). Zumthor v této knize propojil pohled historický a geografický, putuje epochami i kontinenty, sleduje průlom nových komunikačních forem, ale kontinuálně dospívá až k soudobým živým formám umělecké tvorby – umění performance (happeningům Allana Kaprowa nebo produkcím Johna Cage), objeví se i současný „poète et interprète“ (např. Jimi Hendrix či Bob Dylan); celá práce je tak pokusem o jakousi obecnou poetiku orální slovesné tvorby. Totéž téma, ovšem rozpracované na materiálu středověkých slovesných děl v širokém rámci dobových kulturních specifik, představil Zumthor v knize La Lettre et la voix: de la „littérature“ médiévale, díle chápaném někdy jako rovnomocný pendant Curtiovy Europäische Literatur und lateinisches Mittelalter. Zavádí pojem „vokality“ (vocalité), dominanci hlasu, konstituující středověkou slovesnou kulturu – lidský hlas určuje jak produkci, tak recepci díla a má autoritativní platnost; oralitu (oralité) chápe pouze jako jednu z možností vokality, odlišuje široce chápanou orální tradici (tradition orale) od úžeji pojaté orální transmise (transmission orale); pro takto podmíněné sociokulturní komunikační klima užívá pojmu orální prostor (espace oral). Snaží se popsat obrat od orální/auditivní kultury ke kultuře písemné (literární)/vizuální, vyhýbá se ovšem schematičnosti a přímočaré dichotomii „ústní“ – „písemné“. Koexistence orálnosti a literárnosti jej vedla už dříve ke konceptu „čisté orální formy“ (oralité pure) a „orální formy smíšené“ (oralité mixte). Je si dále vědom toho, že naše přiblížení se ústnímu podání skladeb může být jen částečné, a obrací pozornost k tělu, ke studiu gest a dalších neverbálních forem (hovoří o univerzalitě tance); jako už dříve analyzuje i zde slovesná díla na různých rovinách jejich jazykové výstavby (textové, syntaktické, sémantické, lexikální, metrické), zdůrazňuje jejich vokální (hudební) složku, probírá různé možnosti hlasové modulace a úlohu i možnosti paměti. Zumthorovo snažení není motivováno ryze teoreticky nebo metodologicky, ale spíše gnozeologicky či recepčně, zásadní důraz proto klade na akt performance (proces prezentace skrze tělo a hlas), sociálně jej zakotvuje – ritualizovaná teatralita je základní kategorií vokální poetické kultury, podmíněné ve středověké křesťanské společnosti také úlohou hlasu a gesta při církevních obřadech; herní, dramatický přístup pak přiznává Zumthor i aktu čtení, nikoliv jen přednesu.
Mnohé z tezí, které Zumthor ve svých pracích týkajících se především středověkého literárního života a orální poezie jasně formuloval, působily dále: absence role autora v moderním slova smyslu, stejně jako nepřítomnost textové stability, rozpadající se pod množstvím rukopisných variant, a tudíž problém identity textu, byly rozvinuty v koncepcích New Philology; teorie performance (představená mj. právě P. Zumthorem) přispěla v teatrologii k rozpracování teorie teatrality a estetiky performativnosti.
Do oblasti bádání o staročeské literatuře průkopnicky uváděl Zumthorovy názory Jan Lehár. Příznačně je však nepřijímal nekriticky – tak na straně 212n. své monografie z roku 1983 Nejstarší česká epika, kde čtenáři představuje tři možné, vyhraněné postoje k otázce autentičnosti středověkých textů, rekapituluje také působivé pojetí Paula Zumthora: „Třetí stanovisko, zastávané vlivným proudem v současné literární vědě, důsledně formuloval ve významné monografii o středověké poetice Paul Zumthor. Středověká literatura neobsahuje žádné osobní ‚poselství‘, je povýtce ‚objektivní‘: autor zmizel, zůstává jen subjekt výpovědi. Až do konce 15. století chybí, zejména v národních literaturách, představa a potřeba autentičnosti textu, jak jí rozumí moderní filologie. Středověké ‚dílo‘ je pohyblivé, nefixované, bez identity: musíme si je představit jako množinu verzí, v nichž se dochovalo, jako syntézu všech znaků pocházejících od řady jeho původců – pěvců, recitátorů, opisovačů – a znění textů zachycených písmem. Text je jen pomíjivá stopa díla a moderní kritická edice je z velké části jen ‚pracovní hypotézou‘, již činí nezbytnou rozdíl kultur, který znemožňuje vnímat dnes texty – či přesněji ‚texty‘ – tak, jak byly vnímány v době svého vzniku.“ Hned vzápětí Jan Lehár uvedené hlavní teze, jež Zumthor formuloval, hodnotí: „Teorie, podle níž naopak autentický text středověkého literárního díla neexistuje, neprávem vylučuje, jak se domnívám, z literárního procesu autora a z literárních dějin text jeho díla: zaměňuje literární individualitu s literární subjektivitou a autorovu autostylizaci s jeho absencí.“
Pro překlad z díla P. Zumthora jsme vybrali poslední z autorových čtyř přednášek, které v únoru a březnu 1983 přednesl na Collège de France a které o rok později vyšly v knižní podobě pod názvem La Poésie et la voix dans la civilisation médiévale (Paris 1984). Témata v těchto přednáškách představená tvořila jakýsi prvotní rozvrh látky, jíž se dostalo syntetické podoby v autorově „filologickém testamentu“ La Lettre et la voix: de la „littérature“ médiévale (1987).