Literárněvědná bohemistika na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci

Obnovení olomoucké univerzity v roce 1946 (stará olomoucká univerzita byla založena v roce 1573 a zrušena v roce 1860) jako Univerzity Palackého znamenalo počátek nové institucionalizace olomoucké bohemistiky, navázavší na bohatou tradici zdejšího slavistického bohemistického bádání. Do studijního roku 1950/1951 byla bohemistika spolu se srovnávací slovanskou filologií a rusistikou součástí Ústavu pro slovanskou filologii, jehož řediteli byli bohemisté Jaromír Bělič a Oldřich Králík. Tristní důsledky pro rozvoj celé univerzity mělo zřízení Vysoké školy pedagogické (1953/1954), redukující UP na pouhou lékařskou fakultu. Po zrušení VŠP v roce 1958/1959 se katedra českého jazyka a literatury stala znovu součástí FF UP. Za vedení katedry Miroslavem Komárkem (1966–1973) byla katedra v souvislosti se zrušením samostatné katedry slavistiky přejmenována na katedru bohemistiky a slavistiky. V roce 1995 byla katedra slavistiky FF UP obnovena, což dalo vzniknout současnému názvu pracoviště. V následujícím přehledu se zaměříme zejména na jeho literárněvědnou část.

Přednášky o dějinách starší české literatury zahájil již v letním semestru školního roku 1946–1947 docent Karlovy univerzity Antonín Škarka, jeho plánovaný přechod na Filozofickou fakultu Univerzity Palackého se však neuskutečnil. Během olomouckého působení se badatelsky soustředil na českou literaturu pobělohorskou. Od roku 1949 převzal kurz dějin starší české literatury Jiří Daňhelka (1919–1993), interním členem katedry se však stal až v roce 1952. Zpočátku působil jako historik starší české literatury, ale již od roku 1954 přednášel dějiny spisovné češtiny, o rok později začal vést semináře k vývoji spisovného jazyka a poté přednášky z historické mluvnice. Také svou editorskou a publikační činnost literárněvědnou Daňhelka rozšířil na otázky jazykovědné, zvláště z oblasti staročeského lexika a staročeské lexikografie. Zabýval se metodologií studia středověké literatury a vydáváním českých klasiků. Sám vydával některé staročeské památky, nebo se na jejich vydávání spolupodílel. Tak například redigoval Výbor z české literatury od počátku po dobu Husovu (1957), spolu s Bohuslavem Havránkem připravil k vydání Nejstarší českou kroniku tak řečeného Dalimila (1957), podílel se na redigování Výboru z české literatury doby husitské (1963 sv. 1., 1964 sv. 2.) apod. V roce 1970 v důsledku stranických prověrek musel Jiří Daňhelka opustit olomouckou akademickou půdu. Po listopadu 1989 již nepřijal nabídku vrátit se a znovu se zapojit do práce na olomoucké bohemistice.

Teorii literatury a dějiny českého literárního obrození přednášel po jistou dobu slavista Otakar Vašek (1949–1954). Literární teorií a českou literaturou se odborně zabýval i romanista Josef Š. Kvapil, estetik Bohumil Markalous, muzikolog Robert Smetana, anglisté Ladislav Cejp a Jiří Levý, filozof Josef Ludvík Fischer, slavisté Miloslav Krbec (editor a badatel o díle Josefa Dobrovského), Bohuš Vybíral a Otto František Babler.

Nejuznávanější osobností na olomoucké bohemistice byl po celou dobu svého třicetiletého vysokoškolského působení Oldřich Králík (1907–1975). V roce 1946 se habilitoval na brněnské univerzitě prací Otokar Březina. Logika jeho díla a stal se docentem na Univerzitě Palackého v Olomouci, univerzitním profesorem byl jmenován až v roce 1966. Od rané tvorby kritické a esejistické, přes kritický a badatelský zájem o moderní českou literaturu rozšířil Králík postupně vědeckou pozornost na národní písemnictví v celém jeho časovém rozpětí od 10. do 20. století. V deseti knihách věnovaných rozborům zejména václavské a vojtěšské hagiografie 10. a 11. století a Kosmovy kroniky přesunul zlatý věk kultury v přemyslovských Čechách 10. stol. z doby Václavovy do doby Vojtěchovy a vyzvedl slavníkovskou renesanci jako epochu syntézy západní kultury latinské a východní kultury slovansko-řecké. V tomto rámci připsal autorství tzv. Kristiána a první, veršované legendy o sv. Vojtěchu jeho bratru Radimovi a tím Radima prohlásil za vůbec prvního známého spisovatele české literatury. (Např. K počátkům literatury v přemyslovských Čechách, 1960; Sázavské písemnictví 11. století, 1961; Šest legend hledá autora, 1966; Slavníkovské interludium, 1966; Od Radima ke Kosmovi, 1968; Filiace vojtěšských legend, 1971; Nejstarší rodokmen české literatury, 1971.) Králíkovo originální pojetí výzkumu většinou provokovalo k polemikám, které ovšem badatel chápal jako podnět k rozšiřování hranic vědeckého poznání. Metodologicky (tzv. literární stratigrafie) vycházel Oldřich Králík z všestranné analýzy textu, na kterou navazovala analýza tvůrčího procesu v čase, poznání vnitřní logiky a jedinečnosti díla, rekonstrukce autorova tvůrčího aktu. V pojetí vrcholných osobností literárního vývoje navazoval Králík na Šaldovu absolutizaci pojmu básník (Historie textu Máchova díla, 1953; Demystifikovat Máchu, 1969; Křižovatky Nerudovy poezie, 1965), monografické studie věnoval i prozaikům (První řada v díle Karla Čapka, 1972) a vědcům či kritikům (Šalda a poezie, 1957; F. X. Šalda a Jaroslav Vrchlický, 1967). Z početných dílčích studií je třeba vyzvednout Králíkovy práce o Hálkovi, Březinovi, Wolkrovi, Holanovi, Vančurovi, Olbrachtovi, Dobrovském, Jungmannovi, Palackém, Šafaříkovi, nejednou doprovázené i pečlivou činností editorskou. K editorské práci vedl i své studenty. Vědecky velmi ceněná je edice (připravená spolu s Jiřím Skaličkou) do té doby nepublikovaného rukopisu díla Františka Palackého a Simeona Karla Macháčka Geschichte der schönen Redekünste bei den Böhmen. Dějiny české slovesnosti (1979). Téměř třicet let se Králík soustavně zabýval také dílem Petra Bezruče, uspořádal a vydal řadu rukopisů a dokumentů. Nepřehlédnutelné je, že byl Králík také výborným učitelem, který na vědeckou, editorskou, pedagogickou i spisovatelskou dráhu připravil desítky pro obor zapálených žáků. Z těch nejvýznamnějších jmenujme alespoň Jiřího Opelíka, Vladimíra Justla, Jiřího Svobodu, Jiřího Pištoru, Josefa Galíka.

Ještě před řádným dokončením studia v roce 1948 začal na katedře pracovat jako asistent (docentem v roce 1965, profesorem mohl být jmenován až v roce 1990) Jiří Skalička (1922–1997). Studium zahájil v Brně hned po válce, brzy přešel do Olomouce jako žák Králíkův, Běličův a Fischerův. Badatelské zaměření na dějiny české literatury 19. století se postupně rozšiřovalo v zevrubné zkoumání satiry v celé české literatuře, v kontextu obrozenské literatury se zajímal především o osobnost K. H. Borovského (Havlíčkův satirický odkaz, 1965; Humor a satira v literatuře 2. pol. 19. století, 1986). V literatuře první poloviny 20. století přitahovalo Skaličkovu pozornost dílo Jaroslava Haška, ale také Petra Bezruče, Karla Poláčka, Stanislava Kostky Neumanna. Od dílčích literárněhistorických analýz dochází k celkovému výhledu teoretickému (Problémy parodie jako žánru a její specifické rysy v české literatuře, 1968; Pojetí satiry v Jungmannově literárněteoretické koncepci, 1982) a k přípravě studijních příruček (Humor a satira v obrozenecké literatuře, 1986). Dalším okruhem badatelova zájmu byly otázky spojené s problematikou regionální literatury, které se věnoval editorsky.

V roce 1954 (také ještě před dokončením studia) se stali asistenty s literárněvědnou specializací Jiří Opelík (1930) a Jaromír Dvořák (1931). Do Opelíkova olomouckého období spadá kritická činnost (část knižní publikace Nenáviděné řemeslo, 1969), edice děl F. X. Šaldy (1956), Josefa Čapka (1957) a Václava Řezáče (1960), ale také roční pracovní nasazení do slévárny Moravských železáren v Olomouci-Řepčíně (1959–1960 pracoval jako pomocný dělník ve slévárně šedé a tvárné litiny). V roce 1961 se Opelík vzdal pedagogické činnosti, na FF Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně dokončil vědeckou aspiranturu a přešel do Ústavu pro českou literaturu ČSAV v Praze (později ÚČL AV ČR). Na své mateřské univerzitě se sice v devadesátých letech habilitoval, ale k pedagogické činnosti se již nevrátil. Dnes patří Jiří Opelík nepochybně k nejuznávanějším představitelům české literárněvědné bohemistiky.

Jednou z nejčernějších etap olomoucké literárněvědné bohemistiky bylo, paradoxně v době, kdy se na vysokých školách začala uvolňovat politická atmosféra, působení Jaromíra Langa v letech 1960 –1964. Původně v diplomatických službách působící J. Lang neuspěl v konkurzu na místo profesora na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a bez ohledu na negativní posudky pracovní i odborné nastoupil v Olomouci. V září 1960 se stal členem Katedry českého jazyka a literatury Filozofické fakulty Univerzity Palackého, následující rok byl jmenován děkanem, vedoucím katedry i profesorem. Přednášel dějiny české literatury první poloviny 20. století, ale orientoval se zejména na ideologický výklad tvorby Stanislava Kostky Neumanna. Celou svoji strmou kariéru budoval na politických sporech, intrikami se mu podařilo nejen zproblematizovat profesorské řízení Oldřicha Králíka, ale dokonce Králíkovi, kterého označil ve shodě s rektorem Jaromírem Hrbkem za klerofašistu, znemožnil na čas i pedagogické působení. Odpor celé akademické obce na Filozofické fakultě UP vůči Langovi byl natolik silný, že byl po třech letech odvolán ze všech funkcí a v roce 1964 z Olomouce definitivně odešel.

V první polovině šedesátých let přicházejí mezi literárněvědné bohemisty shodou okolností dva badatelé, kteří publikují kromě odborných prací i poezii a prózu, Josef Galík a František Valouch (1963). Králíkův žák, literární historik, básník a prozaik Josef Galík (1932–1999) se odborně etabloval prací Básnický vývoj Josefa Hory (1969) a vančurovskou studií Dramatické intermezzo. Tři studie o V. Vančurovi (1970). Badatelský profil Josefa Galíka dokreslují i skripta Česká literatura po roce 1945, jejichž druhý díl vyšel v roce 1985, zatímco díl první, zahrnující i literaturu let šedesátých, mohl vyjít až v roce 1987. Přesto, že vědeckou kandidaturu (CSc.) získal Galík již v roce 1969, habilitovat se mohl až v roce 1991. Ne náhodou byl tento velmi skromný bohemista svými žáky pokládán za jednoho z nejoblíbenějších a nejrespektovanějších členů katedry.

V roce 1964 přešel na Katedru českého jazyka a literatury Filozofické fakulty Univerzity Palackého z tehdejší Státní vědecké knihovny (do roku 1961 Univerzitní knihovny), kde působil jako správce rukopisného fondu, významný medievalista Eduard Petrů (1928–2006). Badatelská činnost Eduarda Petrů se dotýká téměř všech epoch starší české literatury, editorská práce především díla Bartoloměje Paprockého z Hlohol, Jana Dubravia, Petra Chelčického a legendy Život svaté Kateřiny, jeho teoretické úsilí zahrnuje otázky možnosti interpretace literárního textu a proti čistě subjektivním a relativizujícím výkladům uměleckých děl staví propracovanou vědeckou metodologii. Mezinárodně respektovaný bohemista s mimořádně rozsáhlou tuzemskou i zahraniční publikační činností (1968 Doc., 1983 DrSc., 1986 jmenován profesorem) zastával po celou dobu svého aktivního vysokoškolského působení i řadu významných funkcí, jako předseda několika oborových rad a odborných grémií se zasloužil o kariérní růst mnoha olomouckých i mimoolomouckých bohemistů, po Jiřím Skaličkovi se stal předsedou aktivní pobočky Literárněvědné společnosti při Akademii věd České republiky.

Sérii knižních monografií Eduarda Petrů zahajuje publikace Vývoj českého exempla v době předhusitské (1966), nejen medievalisty, ale i širší veřejnost zaujaly knihy Zašifrovaná skutečnost. Deset otázek a odpovědí na obranu literární medievalistiky (1972) a Vzrušující skutečnost. Fakta a fantazie ve středověké a humanistické literatuře (1984). Odborníkům je určen soubor studií Vzdálené hlasy. Studie o starší české literatuře (1996). V centru mnoha prací Eduarda Petrů, a to i v souvislostech moravských a vyhraněně olomouckých, stojí právě epocha humanismu a renesance (Humanismus a raná renesance na Moravě, 1992 s Ivo Hlobilem, anglická verze 1999), přispěl však mj. také k poznání barokní dramatické a divadelní tvorby. Přednášky a dlouhodobě vedené semináře z literární teorie se zúročily v systematicky propracovaném Úvodu do studia literární vědy (2000). Vůči studentům byl profesor Petrů vždy velmi vstřícný, ale zároveň vzbuzoval respekt a maximální uznání. Z četných mimoliterárních aktivit Eduarda Petrů je třeba vyzvednout především více jak třicetileté organizování soutěžní přehlídky vědeckých a populárně naučných filmů Academia film Olomouc, lektorskou spolupráci s Filmovým klubem v Olomouci a pravidelné přednášky v rámci seminářů pro studenty, učitele a členy filmových klubů v regionu Film a škola.

K lektorům Filmového klubu v Olomouci a organizátorům Academia filmu Olomouc patřila jako redaktorka festivalových tiskovin také Alena Štěrbová (1939), po absolvování Filozofické fakulty UP v Olomouci rozhlasová redaktorka. Jejím přijetím v roce 1968 jako asistentky na Katedru českého jazyka a literatury FF UP bylo možné rozšířit teatrologická a mediální studia v rámci bohemistiky. Alena Štěrbová přednášela zpočátku dějiny českého divadla, dějiny uměleckého rozhlasového vysílání a vedla semináře divadelní a rozhlasové kritiky; tyto oblasti zahrnuje rovněž její badatelská a publikační činnost. Vědecká aspirantura jí byla povolena na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně (CSc. 1983), docentkou mohla být jmenována až v roce 1990. Po okleštění uměnovědné specializace v rámci mezikatedrového studia se věnovala dějinám novější české literatury, dosud je garantem kurzu dějin české literatury první poloviny 20. století. Výraznou částí textu se podílela na týmové práci Panorama české literatury (1995).

Původně vědecký pracovník Kabinetu Bedřicha Václavka Jiří Fiala (1944), přešel z kabinetu již v sedmdesátých letech na vědeckopedagogický post a specializoval se v přednáškách a seminářích na českou literaturu 19. století. Od devadesátých let rozšířil své pedagogické působení na kurz textologie a ediční techniky, v poslední době uplatnil i ve výuce své celoživotní zaměření (1985 CSc. Sociální motivy v českých pololidových veršovaných skladbách) ve folkloristickém semináři. Habilitoval se v roce 1992 prací Václav Jaromír Picek. Typ předbřeznového lyrika (knižně 1989); profesorem byl jmenován v roce 2002. Fialova nesmírně rozsáhlá a různorodá publikační a editorská činnost většinou propojuje autorovu literárněvědnou, obecně historiografickou a folkloristickou orientaci (monografie: Pruská invaze na Moravu v letech 1741–1742 a její soudobé kulturní reflexe, 1997; Dobové české slovesné reflexe slezských válek, 2001; Moravský osvícenec Josef Vratislav Monse (1733–1793), s Martinou Novákovou, 2003. Čtenářsky vděčné jsou historiografické knižní monografie Olomoucký pitaval, 1994; Dějiny města Olomouce v datech I (Do roku 1526) aj. Rozsáhlá je i Fialova editorská práce, kde se soustřeďuje hlavně na regionální historiografické práce. Jiří Fiala obětavě a s maximální četností publikoval vždy v místním a v regionálním tisku, připravil scenáristicky několik dokumentárních filmů s olomouckým námětem a stovky rozhlasových pořadů, z nichž je dlouhodobě a dosud sledován jeho cyklus folkloristických relací. Od roku 2004 je zástupcem vedoucího katedry.

Polonistka a dnes vedoucí polonistické sekce na Katedře slavistiky FF UP Marie Sobotková (1947) byla v letech 1982–1995 na Katedře bohemistiky a slavistiky FF UP odbornou asistentkou pro obor starší česká literatura (CSc. 1993 České memoáry 17. století), habilitovala se v roce 1995, jmenována profesorkou byla v roce 2003, jako členka bohemistických i slavistických (tam předsedkyní) oborových rad je školitelkou doktorandů s komparatisticky zaměřeným výzkumem a se specializací na starší českou literaturu. Publikuje převážně polonistické studie, česko-polské srovnávací studie a bohemistické monografické práce o osobnostech starší české literatury (např. o Bartoloměji Paprockém z Hlohol). Knižně vydala komparatisticky pojaté práce Autor, text, adresát v českých, polských a slovenských memoárech 17. století, 1996; Studie z české a polské literatury. Pět století v historii českopolských literárních souvislostí, 2002. Bohatá recenzní aktivita Marie Sobotkové obsahuje i reflexe odborných publikací a články popularizující česko-polské kontakty.

Další absolventi oboru Lubomír Machala a Jan Schneider byli po dokončení studia v první polovině osmdesátých let přijati nejprve na roční stáž, poté do plného úvazku. Lubomír Machala (1958) se zaměřením na slovenskou literaturu a novější českou literaturu po roce 1945. V roce 1993 dokončil na Univerzitě Komenského v Bratislavě aspiranturu (CSc. Podoby české a slovenské prózy 1969–1989), v roce 2003 se na FF UP habilitoval. V letech 1989–1995 působil externě i na Pedagogické fakultě UP v Olomouci, od roku 1997 na částečný úvazek v Ústavu pro českou literaturu AV ČR v Praze (dosud, v letech 2000 –2002 jako externista). V roce 2004 se stal na základě konkurzního řízení vedoucím Katedry bohemistiky na FF UP. Lubomír Machala je spoluautorem a redaktorem publikací: Česká a slovenská literatura v exilu a samizdatu (1990, 2. vyd. 1991), Panorama české literatury. Literární dějiny od počátků do současnosti (1994), spolupracoval na Slovníku českého románu (1992), Slovníku české prózy 1945–1994 (1994), na dvoudílném Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 (1995, 1998), Slovníku českých spisovatelů (2. dopl. vyd. 2006) a Slovníku slovenských spisovatelů (1999, 2. dopl. vyd. 2006). Účastnil se přípravy pětidílného cyklu České televize Křižovatky současné české literatury (1995), s televizí i rozhlasem soustavně spolupracuje při přípravě literárních pořadů. Samostatně vydal Průvodce po nových jménech české poezie a prózy 1990 –1995 (1996), příručky Česká próza 90. let (1999), Česká próza pod normalizačními tlaky (2000) a monografii Literární bludiště. Bilance polistopadové prózy (2001). V současné době je také v čele olomoucké pobočky Literárněvědné společnosti AV ČR a dramaturgicky se podílí na literárních festivalech doprovázejících olomoucké knižní veletrhy Libri.

Jan Schneider (1959) se od roku 1984 specializuje jako odborný asistent v rámci literární vědy na teoretické disciplíny a literární kritiku. Zúčastnil se autorsky kolektivních projektů Česká a slovenská literatura v exilu a samizdatu (1990, 2. vyd. 1991), Panorama české literatury (1994), spolupracoval na Slovníku českého románu (1992) a Slovníku české prózy 1945–1994 (1994). Pro Ph.D. obhájil práci Science fiction: světy a kódy, 2000. V devadesátých letech absolvoval několik badatelských stáží v Rakousku a Německu, dlouhodoběji působil jako lektor s částečným literárněvědným úvazkem na Ruhrské univerzitě v Bochumi (2001–2005). Dílčí odborné studie a početné recenze současné české literatury publikuje v AUPO, Aluzi, Tvaru, Literárních novinách. Z němčiny přeložil publikaci Petra V. Zimy: Literární estetika (1998). Dlouhodobě se podílel na přípravě tiskovin pro Academia film Olomouc, v roce 1999 byl ředitelem tohoto filmového festivalu.

Jako stážistka začínala v roce 1987 na Katedře bohemistiky a slavistiky FF UP také Hana Bednaříková, posléze pracovala jako lektorka češtiny na Letní škole slovanských studií při FF UP. Během devadesátých let absolvovala odbornou stáž na univerzitě v Tours (1993), dále působila jako lektorka češtiny na univerzitě v Aix-en-Provence (1994–1996). Doktorandské studium ukončila prací Fin-de-siècle. Analýza zobrazovacích postupů a estetických kategorií (1999, Ph.D.). Publikovala hlavně v Aluzi a Estetice. Edičně připravila kolektivně vypracovaný Malý terminologický slovník literárněvědných ekvivalentů (1999) a knižně vydala monografii Česká dekadence. Kontext-text-interpretace (2000). Jako odborná asistentka přednáší dějiny světové literatury, zabývá se literárněvědnou metodologií a komparatisticky sleduje především francouzskou a českou literaturu z období dekadence.

V rámci rehabilitací se do Ústavu pro českou literaturu AV ČR vrátil Mojmír Grygar a od roku 1994 na několik let posílil externě bohemistické pracoviště jako literární historik, kritik a teoretik s orientací na literární sémiotiku. Mojmír Grygar (1928), vyučující během dlouholeté emigrace na univerzitách v Holandsku, vedl kurzy ze světové literatury. Svoji bohatou zahraniční publikační činnost rozšířil během krátkého olomouckého působení česky psanou úvahou O recepci české literatury v zahraničí (1994), studií O sémantickém pojetí alegorie v Labyrintu světa a ráji srdce (1994) a přípravou Terminologického slovníku českého strukturalismu pro brněnské nakladatelství Host (1999).

Po mnohaleté praxi učitele češtiny v zařízeních Ústavu jazykové a odborné přípravy pro cizince při Univerzitě Karlově a desetiletém působení na Katedře českého jazyka a literatury Filozofické fakulty Ostravské univerzity přešel na svou mateřskou katedru v roce 1997 Petr Hora (1958), aby převzal po Jiřím Skaličkovi, který zásadně ovlivnil jeho metodologický přístup k literární historii, přednášky o literatuře 19. století, resp. o humoru a satiře v české literatuře. V roce 1996 obhájil na téže katedře disertaci Historické prózy Jaroslava Durycha (Ph.D.), během ostravského působení vydal skripta Česká katolická poezie I–II (1992) a Jaroslav Durych (1992). Kromě zmíněných témat, která uplatňuje i ve výuce, vede semináře z literární kritiky.

Po čtyřletém působení na Katedře českého jazyka a literatury na Pedagogické fakultě UP v Olomouci byl v konkurzním řízení přijat jako odborný asistent na Katedru bohemistiky FF UP v roce 1997 Petr Hanuška (1963), zabývající se převážně poválečnou českou literaturou. Pod hlavičku katedry převedl dosud na PedF vydávanou Aluzi, revui pro literaturu, filozofii a jiné, které byl původně šéfredaktorem. V krátkém čase založil nakladatelství Periplum, ve kterém vyšla i řada literárněvědných monografií. V roce 1999 Hanuška obhájil disertaci Kapitoly z Jana Křesadla (Ph.D.), Křesadlovi věnoval také mnohé dílčí studie a edice (v nakl. Votobia). Mimořádně bohatou žeň statí, popularizujících článků, rozhovorů a recenzí publikuje Petr Hanuška v časopisech Česká literatura, Alternativa, Aluze, Tvar, Host, ale také v denním tisku, pravidelnou rubriku má jako redaktor a moderátor již několik let v olomouckém studiu Českého rozhlasu, odkud jeho pořady přebírá i stanice Vltava. V současné době je z pracovního poměru na univerzitě uvolněn pro vykonávání volené zastupitelské funkce.

K nejmladším pracovníkům Katedry bohemistiky FF UP patří od roku 1999 Jana Kolářová (1974), od roku 2000 Jana Vrajová (1974) a Erik Gilk (1973), od roku 2004 Petr Komenda (1975) a Jiří Hrabal (1973). Jana Kolářová absolvovala interní postgraduální studium se zaměřením na starší českou literaturu (Ph.D. 2002, Jedna z podob renesančního manýrismu: Básnické dílo Pavla z Jizbice), Jana Vrajová se zaměřením na literaturu přelomu 19. a 20. století a první poloviny 20. století (Ph.D. 2002, Vývoj funkčního využití antických a křesťanských motivů ve vybraných dílech J. S. Machara). Petr Komenda (Ph.D. 2001, Vrstvení rukopisů v tvorbě Františka Halase) publikoval studie o Jiřím Ortenovi, Janu Čepovi, Vladimíru Körnerovi a Janu Zahradníčkovi ve sbornících z konferencí, v České literatuře, Aluzi, Hostu.

Erik Gilk je absolventem české filologie i doktorandského studia na FF Masarykovy univerzity v Brně (Ph.D. 2003, Próza Karla Poláčka a fenomén maloměsta v novočeské literatuře) a zabývá se českou literaturou 20. století. Dílčí studie o chronotopu maloměsta publikoval ve sbornících z konferencí nebo v literárních časopisech (Česká literatura, Tvar), knižně pak v monografii Poetiky a kontexty prózy Karla Poláčka (2005) a v edici Spisů Karla Poláčka Úvahy, korespondence, deník (2001). Autorsky se podílel na přípravě encyklopedie Czech literature at the Turn of the Millenium (2003). Kolářová, Vrajová, Gilk i Komenda se zapojili do výzkumného záměru Dějiny a kultura Moravy jako modelu regionu a výsledky své práce publikovali ve sbornících Studia Moravica a Studia Bohemica.

Z prezenčního doktorandského studia přešel v roce 2004 na kombinované studium a stal se členem katedry Jiří Hrabal (1973), jehož specializací je teorie literatury, především naratologie. Už jako student se stal v roce 1998 šéfredaktorem při katedře vycházející revue Aluze, recenze a polemiky publikuje také v Tvaru a v časopise Texty. Upozornil na sebe především jako editor (např. Listovní příležitosti. Dopisy Bedřicha Fučíka Mojmíru Trávníčkovi, 2003). V letech 2004–2006 působil jako lektor na univerzitě v chorvatském Zagrebu. Jako webmaster a textolog byl v roce 2005 přijat na katedru Vladimír Polách (1977), o rok později Radek Malý (1977), který se kromě textologických disciplín věnuje rovněž výuce světové literatury (zejm. německy psané). Externě s literárněvědnou sekcí KB FF UP spolupracuje Antonín Bajaja (1942, kurz tvůrčího psaní) a Richard Pogoda (1944, rozhlasová dramaturgie). Do výuky jsou zapojováni od druhého roku vědecké přípravy i doktorandi, z nichž se mnozí nepochybně stanou posilou olomoucké literárněvědné bohemistiky v příštích letech. V současnosti reprezentuje literárněvědnou sekci katedry bohemistiky FF UP v Olomouci jeden profesor, dva docenti a jedenáct odborných asistentů.

Přehled zpracovaný Alenou Štěrbovou zkrátila a upravila Jana Vrajová.