Populární a braková literatura v kontextu ideologie a třídy. Několik komentovaných poznámek z četby
1. ZKOUMÁNÍ POPKULTURY A BRAKU Z HLEDISKA IDEOLOGIE
V českém prostředí se v posledních letech začal rozvíjet výzkum ideologie v populární kultuře. Zaměřuje se hlavně na období státního socialismu, zejména na jeho stalinistickou a normalizační podobu. Cílem zkoumání se proto staly povídky, komiksy či televizní a filmové narativy, na nichž se dá ideologické působení relativně dobře demonstrovat. Již méně toho však víme o dalších obdobích české populární kultury. Průzkum postkomunistické popkultury nás teprve čeká, nicméně toto období se pro svou „neukončenost“ a relativně jednodušší zmapovatelnost nejeví jako tolik akutní. Mnohem naléhavější, ale také obtížnější k uchopení a systematickému prozkoumání jsou předchozí historická období. Čím hlouběji sestupujeme do minulosti, tím méně toho o populární literatuře publikované v českých zemích víme. Výjimkou je rodokapsová literatura vydávaná ve 30. a 40. letech dvacátého století. Zde existuje komentovaný soupis románových edic, jako byly Rodokaps, Weekend, Rozruch a další (Janáček — Jareš 2003). O jiném brakovém čtivu a jeho vztazích k dalším oblastem populární kultury opět víme velmi málo. Stejně tak zůstává s výjimkou dílčích výstupů výzkumem netknuté období před první světovou válkou. Jedním z nich je zatím nepublikovaná dizertační práce Jakuba Machka (2012), který na příkladu Pražského ilustrovaného kurýra studoval masový tisk na přelomu 19. a 20. století. Jistě existují i práce další, nicméně stále platí, že populární kultura od druhé poloviny 19. století do první světové války patří k nejméně zmapovaným oblastem. To samé proto lze říci i o studiu ideologických intencí této produkce. V následujícím textu se pokusíme společně s několika oborovými autoritami zamyslet nad konceptem ideologie, který je v kulturních studiích klíčový, a jeho využitím při studiu popkultury v českých zemích. Následně pak přistoupíme k diskuzi o studiu vyjednávání významu textu čtenáři v závislosti na jejich pozici v sociální struktuře. Na základě těchto poznatků na závěr zauvažujeme nad využitím těchto konceptualizací ve výzkumu české populární literatury a kultury.
Možných definic ideologie je velké množství a není v tuto chvíli nutné uvádět vyčerpávající přehled všech možných koncepcí. Omezíme se pouze na základní rozčlenění, které nám pomůže zorientovat se v široké škále definic, a poté se pokusíme domyslet jejich možnou aplikaci na empirický materiál. Užitečné rozčlenění nabízí Terry Eagleton v knize Ideology. An Introduction (2007), kde se snaží postihnout základní směry v teorii ideologie, jak se postupně vytvořily v 19. a 20. století. Existuje mnoho definic ideologie: některé ji vymezují jako proces produkce významů, znaků a hodnot v sociálním životě, jiné zase jako ideje (či falešné ideje), které pomáhají legitimizovat dominantní politickou moc (Eagleton 2007, s. 2). Existují přístupy zahrnující epistemologické hledisko (ty se dotýkají naší znalosti světa) či problematiku „falešného vědomí“, zatímco jiné koncepce tyto otázky opomíjejí. Eagleton rozděluje dvě hlavní tradice v teorii ideologie. První z nich vede od Hegela, Marxe přes Lukácse k některým pozdním marxistickým myslitelům. V této myšlenkové linii byl kladen důraz na problém pravdivých či falešných idejí, ideologie je zde iluzí či zkreslením skutečnosti. Druhá, „sociologická“ tradice se spíše než na otázky falešného vědomí zaměřuje na problematiku funkce idejí v sociálním životě (tamtéž, s. 3).
Eagleton se snaží mnohost definic utřídit a přichází se způsobem, jak ideologii vymezit. Ideologie je obecný materiální proces produkce idejí, přesvědčení a hodnot v sociálním životě (tamtéž, s. 28). Takováto definice zůstává politicky i epistemologicky neutrální a má blízko k významu „kultura“. Pojmy ideologie a kultura by pak označovaly celý komplex označujících praktik a symbolických procesů v dané společnosti. Tento přístup je používán v antropologickém výzkumu, který razil například Lévi Strauss. Pro Eagletona tvoří taková definice sice cennou protiváhu idealismu, ale na druhou stranu však „podezřele mlčí“ o otázkách politického konfliktu. Ideologie totiž znamená více než pouhé způsoby označování v určité společnosti, protože také zahrnuje vztahy mezi těmito znaky a procesy spjaté s politickou mocí.
Další, méně obecný význam ideologie akcentuje ideje a přesvědčení, které symbolizují „podmínky a životní zkušenosti specifické, sociálně významné skupiny nebo třídy“ (tamtéž, s. 29). Pojetí ideologie se zde tedy blíží pojmu „světový názor“. Tato dimenze zdůrazňuje kolektivní symbolické sebevyjádření, avšak nereflektuje ji v relačních či konfliktních aspektech. Proto Eagleton doplňuje další hledisko, které si všímá způsobů šíření a legitimizace zájmů těchto sociálních skupin oproti zájmům jiných seskupení. Je přitom však důležité, že tyto zájmy musejí mít nějakou spojitost s udržením nebo zpochybněním celé politické formy života. Ideologie tedy může být viděna jako diskurzivní pole, v němž se sebeprosazující sociální síly střetávají a zápasí o věci, které jsou důležité pro reprodukci sociální moci jako takové (tamtéž). Při ještě dalším zúžení pojmu bychom se dostali k pojetí reflektujícímu prosazování zájmů pouze dominantních společenských skupin či tříd, následně se pak dá uvažovat také o tom, že jsou prosazovány skrze zkreslování a přetvářku (tamtéž, s. 30). Poslední Eagletonem popsaná koncepce ideologie klade důraz na falešná či klamná přesvědčení, která nevyrůstají ze zájmů dominantní třídy, ale z materiální struktury společnosti jako takové. Nejvýznamnějším reprezentantem tohoto pojetí je Marxův koncept zbožního fetišismu (tamtéž).
Eagleton a spolu s ním i další neomarxisté jako Slavoj Žižek se distancují od foucaultovského konceptu diskurzu. Jestliže je moc všudypřítomná, potom pojem ideologie přestává označovat něco specifického a tento pojem se stává nicneříkajícím. Foucault a jeho následovníci proto tento termín ideologie opouštějí úplně a nahrazují jej pojmem „diskurz“. Nicméně podle Eagletona spočívá síla pojmu ideologie v tom, že rozlišuje mezi těmi mocenskými zápasy, které jsou jistým způsobem centrální v rámci celé formy sociálního života a těmi, které takovou kapacitu nemají. Manželská hádka u snídaně o tom, kdo spálil toast, nemusí být ideologická. Může se jí ale stát, pokud například začne zahrnovat otázky moci a postojů týkajících se genderových rolí (tamtéž, s. 7). Foucault podle Slavoje Žižeka neustále opakuje, jak se moc konstituuje „zdola“ a neemanuje z nějakého jedinečného vrcholu, vynořuje se jako sekundární efekt plurality mikro‑praktik, komplexní sítě mocenských vztahů. Když má ale Foucault ukázat konkrétní mechanismus tohoto vynoření moci, tak se uchyluje k „extrémně podezřelé rétorice komplexity“. Žižek tvrdí, že povahu Moci takto vysvětlit nelze, neboť „propast, která odděluje tyto mikro‑praktiky od zjevení Moci, zůstává nepřeklenutelná“ (Žižek 1994, s. 13). V této centrální otázce povahy moci se marxisticky orientovaní myslitelé odlišují od foucaultovského pojetí diskurzu, což je samozřejmě důležité i pro analýzu konkrétních textů populární kultury.
Proč by nás měly tyto otázky při studiu populární kultury zajímat? Nejsou jenom pouhým akademickým teoretizováním? Myslíme si, že nikoliv. Popkulturní produkty jsou zřejmě ještě ve větší míře než texty označující se jako „umělecké“ svázány s dobovými politicko‑ideologickými kontexty, neboť si kladou za cíl oslovit co nejširší publikum. Ať už je v nich obsažena intence přesvědčit recipienty o prospěšnosti vedoucí úlohy komunistické strany ve státě (Třicet případů majora Zemana) či zdůvodňují nezbytnost „boje proti komunismu“ ve Vietnamu a jinde (Rambo, Zelené barety), vždy se snaží zasáhnout a působit na co možná nejvíce recipientů. Stejně tak je tomu u tištěné brakové literatury. I zde můžeme v jednotlivých etapách zkoumat propojení významů a postojů, které texty obsahují, s dobovým mocenským uspořádáním. Různé povahy režimů a jejich kulturních politik a odlišných hegemonických praxí si však vynucují zvážit, jakým způsobem budeme při detekci ideologie postupovat. V českých populárních textech z období protektorátu či státního socialismu bude zjišťování postojů a přesvědčení zde obsažených možná o něco více intuitivní než v narativech prvorepublikových či postkomunistických. To ovšem neznamená, že v popkulturních produktech publikovaných v liberálně‑kapitalistických režimech žádná ideologie není. Bude ovšem lépe zachytitelná zejména v textech tematizujících povahu moci či těmi, které se týkají, řečeno s Eagletonem, formy sociálního života. Může se jednat o legitimizaci soukromého vlastnictví v případné kombinaci s existencí národního státu či glorifikace jeho vůdčích představitelů. Životopisné vyprávění pro děti o T. G. Masarykovi či Václavu Havlovi je tak z tohoto pohledu stejně ideologické jako oslavná báseň na Klementa Gottwalda. Glorifikaci výsledků centrálně plánovaného hospodářství v socialistické detektivce či normalizačním budovatelském filmu lze produktivně srovnávat s obrazy blahodárného působení „volného trhu“ v postkomunistické popkultuře. V obou typech diskurzů můžeme zachytit strukturaci hodnot, která je v jisté relaci s dominantním diskurzem. Zároveň lze zjišťovat, do jaké míry v jednotlivých typech textů vítězí ideologický diskurz nad diskurzem narativním (k tomu Bílek 2007, s. 100–118).
Co se týče české populární či brakové literatury, musíme konstatovat, že analýza fungování rozličných ideologických pozic je stále ještě v plenkách. Populární texty z různých období jsou přitom ke zkoumání ideologií jako stvořené. Ať už se jedná o nacionální ideologii v prvorepublikových narativech — například různá legionářská vyprávění — či texty, jež se vymezují proti komunistickým představám o ideální podobě světa, prosazující hegemonii industriálního kapitalismu (například tištěná produkce koncernu Baťa)._1 V éře druhé republiky a protektorátu pak lze vyšetřovat například specifika českého antisemitismu v sešitových edicích a mnoho dalších elementů souvisejících s návratem k „tradičním hodnotám“. Zajímavé by bylo detailněji zpracovat proměny populárních textů za třetí republiky, v období tažení proti brakové literatuře a ustavování nových estetických kategorií. Neprozkoumaná zůstává také do značné míry produkce detektivních povídek a špionážních románů (publikovaných v nakladatelství Naše vojsko a jinde) v období státního socialismu a mnoho dalších žánrů, které se snažily přiblížit dřívějším „stylizačním vzorcům“_2 využívaných v populární literatuře.
Máme tedy za to, že studium ideologie by mělo být významnou součástí analýzy brakových a populárních textů. Nicméně se také domníváme, že zde by naše úvahy neměly skončit. V kulturních studiích se od osmdesátých let prosazují tendence, které zpochybňují to, že čtenáři ideologickou apelaci neproblematicky přijímají. Význam je čtenářem či příjemcem vždy znovu vyjednáván. Stuart Hall v této souvislosti uvažuje o odlišném dekódování textu (Hall 1980). Sémantika narativní ideologie je tak pouze jedním krokem při zkoumání procesu (literární) komunikace. Dalším významným polem, které nám může objasnit způsoby fungování popkulturních textů v sociální realitě, se stává oblast čtenářské recepce.
2. ČTENÁŘ BRAKU JAKO SOUČÁST TŘÍDY, VRSTVY, PROSTŘEDÍ
V české literární vědě se metodologie opírající se o klasifikaci čtenáře na základě jeho příslušnosti k určité společenské vrstvě stala po roce 1989 nepopulární, ba lze říci, že přímo nežádoucí. Zřejmě tomu tak bylo i proto, že badatelé nechtěli být obviněni ze lpění na starých dogmatických kategorizacích jako „dělnická třída“ a z různých důvodů se upínali spíše k politicky neutrálnímu strukturalismu. Nicméně v tradici kulturních studií jsou tyto pojmy naprosto běžnou součástí metodologického inventáře. Při studiu populární kultury se bez zohlednění sociálních aspektů obejdeme jenom těžko. Čtenáři brakové literatury se totiž v minulosti často rekrutovali právě z dělnického prostředí. Nedílnou součástí uvažování o recepci se tedy musí stát také zohlednění pozice čtenáře v určité společenské vrstvě či prostředí a jeho vztah ke kultuře vrstev ostatních. Můžeme se přitom inspirovat pracemi, které se tomuto tématu již věnovaly a prokázaly, že právě problematika společenského určení a s tím spojená identita hraje klíčovou roli při utváření vztahu čtenáře k významům textu.
Přístupů k sociální stratifikaci je celá řada. Pojem „třída“ či „vrstva“ má stejně jako ideologie mnoho možných definic. Využijme užitečný přehled hlavních koncepcí, jejich výhod a slabin, jak je podává ve své práci o dělnickém prostředí v meziválečné Praze Stanislav Holubec (2009). V marxistické tradici se považuje „třída“ za skupinu lidí se stejným vztahem k produkčním prostředkům a dělnická třída neboli „proletariát“ za skupinu lidí, kteří výrobní prostředky nevlastní a prodávají na trhu svou pracovní sílu za mzdu. Toto pojetí ale samozřejmě má své slabiny. Do kategorie „dělník“ se může dostat i manažer velké firmy, neboť nevlastní produkční prostředky. Stejně tak se dá namítnout, že Marx pojímá třídu jako strukturu a nikoli jako jednání. Jistý korektiv podle Holubce v tomto smyslu představuje práce E. P. Thompsona The Making of the English Working Class, která patří ke klasickým dílům i v rámci kulturních studií. Marxovo pojetí také přehlíží ty jedince, kteří nemají placené zaměstnání (důchodce, studenty, nezaměstnaní, ženy v domácnosti atd.). To je také jednou z námitek feminismu, že ignoruje neplacenou práci. Stejně tak toto pojetí příliš polarizuje rozdíly mezi jednotlivými třídami a naopak shrnuje vnitřně heterogenní dělnickou třídu do jednoho pojmu (Holubec 2009, s. 11–12).
V sociologii se pak nabízejí alternativní výkladové nástroje: koncept sociální vrstvy (stratum), který se vztahuje k pojmu status (prestiž, povolání, vzdělání, životní styl atd.) — zde se ale objevuje problém tzv. statusové inkonzistence — lidé s poměrně vysokou prestiží a relativně nízkým majetkem (jako například čeští univerzitní učitelé). Sociologové se proto snaží tento rozpor vyřešit odlišováním nižší střední a vyšší střední vrstvy. Další variantou — poměrně progresivní i v sociologicky orientované literární vědě — je používání pojmu francouzského sociologa Pierra Bourdieua sociální prostředí. To je definováno jako „souhrn přírodních, prostorových, kulturních a sociálních podmínek, které vytvářejí jedince nebo skupinu určitých jedinců“ (tamtéž, s. 15). Sociální pole je konstruováno jako mnohorozměrný model společnosti vytvořený osami jednotlivých typů kapitálu — kulturního, sociálního, ekonomického, symbolického. Členové společnosti vytvářejí shluky, které je možné nazývat milieu, každému tomuto prostředí je vlastní určitý habitus (tedy životní styl či kulturní praktiky), prostředí nemají na rozdíl od tříd pevné hranice, ačkoliv se mohou především ve značně hierarchizovaných společnostech s třídami překrývat. Lze říci, že vývoj v kulturních studiích se odklání od jednodimenzionálního pohledu na společnost jako souhrn pevně daných hierarchizovaných, antagonistických tříd a badatelé zvažují socioekonomický rozměr s dalšími kategoriemi jako etnicita, rasa a gender.
V osmdesátých letech hrálo v britské tradici kulturních studií marxismem inspirované bádání vedoucí úlohu. Ke slovu se dostává zejména koncept hegemonie Antonia Gramsciho, přičemž populární kultuře je přiznávána jak politická, tak estetická důležitost. Autoři navazující na E. P. Thompsona, Richarda Hoggarta nebo Louise Althussera jako Stuart Hall, Dick Hebdige či John Storey začali zkoumat politickou roli, kterou hrála populární kultura při „nastolování hegemonie v současném (západním) světě“ (Schneider‑Mayerson 2010, s. 25). Jedním z významných autorů této doby, který se věnoval brakové produkci v souvislosti s dělnickou kulturou v USA, je Michael Denning ve své průkopnické práci Mechanic Accents. Dime Novels and Working‑ Class Culture in America ([1987]/1998)._3 Jeho práce měla dva intelektuální motivy: prvním z nich bylo prozkoumat sociální a politické významy populární či masové kultury a druhý — znovu promyslet vztah mezi třídou a kulturou. Denning tak zpochybňuje do té doby vžitou představu, že americká populární kultura druhé poloviny 19. století byla odjakživa součástí kultury středních vrstev (Denning 1998, s. 259). Dokazuje, že tomu tak nebylo a že populární kultura byla převážně záležitostí dělnické třídy. V doslovu k pozdějšímu vydání Denning říká, že tato kniha není studií o způsobech četby jednotlivých dělníků, ale spíše pojednává o tom, jak bylo čtení šestákových románů ovlivňováno dělnickými subkulturami, sociálními hnutími a kulturními institucemi. Podotýká, že jejím cílem je prozkoumat způsoby, jak tyto aspekty ovlivňovaly a utvářely čtení. Empirická data o dělnickém čtení, která máme k dispozici, nabývají historického významu pouze tehdy, když jsou zahrnuta do historie pokusů měřit, kontrolovat a změnit čtení — ať už knihovníky, kulturním průmyslem či dělnickými intelektuály. Možnost alternativního či opozičního čtení kulturních komodit záleží na kultivaci, organizaci a mobilizaci publika opozičními subkulturami a sociálními hnutími. Proto musí být podle Denninga historie čtení doprovázena historií a rekonstrukcí těchto hnutí a kultur (tamtéž, s. 263–264).
Denning se ptá na dvě základní otázky: za prvé, co můžeme zjistit o těchto populárních narativech, jejich produkci, „spotřebě“ a jejich místě v rámci dělnické kultury a za druhé, co se lze dozvědět od nich (jako o symbolických aktivitách) o dělnické kultuře a ideologii jako takové. Argumentuje, že populární příběhy, které jsou produktem kulturního průmyslu, nemohou být pochopeny ani výlučně jako formy klamu, manipulace a sociální kontroly, ani jako projevy pravé „lidové“ kultury, která se vzpírá kultuře dominantní. Spíše je vidí dynamicky — jako terén, o který se vede zápas („contested terrain“), pole kulturního konfliktu, v němž znaky, které rezonují a jsou pro publikum přitažlivé, na sebe berou vzájemně si odporující „převleky“ či „masky“ a jsou tudíž vyslovovány s protikladnými „akcenty“. Denning se dívá na „brakové“ romány a příběhy jako na pole těchto konfliktních rétorik, akcentů a masek třídy a argumentuje, že zatímco neposkytují „přesný obrázek“ života dělníků, mohou poskytovat (pokud jsou čteny historicky) hodnotný vhled do jejich „myšlenek, pocitů a jednání“. Zabývá se tedy nejdříve místem brakových románů v historii a také tím, jak byly v americké kultuře recipovány a pojímány, a pátrá po tom, jak vznikly. Poté analyzuje vztah mezi brakem a jejich dělnickými čtenáři a nakonec mapuje pokusy o kontrolu a reformaci brakových románů a dělnického čtenářství vůbec (snaha o vychovávání a vzdělávání dělnického čtenáře). Denning má za to, že svět brakové novelistiky byl světem odděleným, separovaným — co se týče produkce, publika a konvencí — nejenom od literární fikce devatenáctého století, ale také od populární fikce v rámci kultury vyšších vrstev, která byla recenzována v dobových literárních časopisech (tj. kultury „vysoké“, Literatury). Nesnaží se tvrdit, že brakové romány byly obrazem amerických dělníků, ani že byly omezeny pouze na dělnické prostředí, ale dokazuje, že jestliže dělníci tvořili převážnou část publika, tak v těchto příbězích jsou vetkány jejich problémy a „akcenty“ (tamtéž, s. 3–4).
V kapitole věnované četbě dělníků se ptá na dvě spolu související otázky: jaké bylo publikum brakových narativů a levných sešitových edic a také, co četli příslušníci dělnické třídy v pozdním 19. století. Dochází k závěru, že tento typ četby nebyl omezen pouze na dělnictvo, neboť je četli i příslušníci ostatních tříd — úředníci, hokynáři, farmáři apod. Nicméně důležitým poznatkem je, že střední vrstvy sice tento typ literatury četly, ale sdílely s vyššími vrstvami zálibu ve „vysoké“ literatuře, zatímco dělníci četbu v té době považovanou za exkluzivní nečetli. Populární kultura tedy nebyla v této době znakem všeobjímající jednotné „americké kultury“, ale stala se jí až postupně během 20. století (tamtéž, s. 30–45). Denningův přínos pro výzkum populární literatury byl značný. Mnoho autorů na něj navázalo a rozšířilo záběr otázek kromě třídy také na rasu, etnicitu či gender._4
Nejnovější vývoj v kulturálně orientovaném výzkumu americké populární kultury představuje obsáhlá kolektivní práce The Oxford History of Popular Print Culture, vol. 6. US Popular Print Culture 1860–1920 (Bold 2012). Autoři se zde zaměřují na celou řadu oblastí v rámci popkulturní produkce — zabývají se jak její materiální a technologickou stránkou či problematikou populárních žánrů a jejich cirkulace, tak otázkami autorských identit, publika a nevyhýbají se ani vztahu popkultury a moci. Jak poznamenává editorka Christine Bold, spojení „populární tištěná kultura“ označuje „záplavu nově přístupných forem, které vstoupily do každodenního života širokých vrstev populace, doprovázených soupeřícími hodnotami, proměněnou dynamikou moci a socioekonomickými změnami industrializující se Ameriky“ (Bold 2012, s. 4). Metodologicky podnětný vhled do problematiky četby a čtenářů na příkladu fikce v populárních časopisech na přelomu 19. a 20. století představuje kapitola Charlese Johanningsmeiera nazvaná Understanding Readers of Fiction in American Periodicals, 1880–1914 (tamtéž, s. 591–609). Autor zdůrazňuje, že při tomto zkoumání musíme brát na zřetel kromě klasických kategorií jako rasa, gender, socioekonomická třída či geografická lokace také další aspekty jako čtenářská očekávání (často formovaná jejich vzděláním), místo a předpokládaný způsob četby (jinak mohl číst dělník ve městě a jinak zase farmář na odlehlém místě), ale také paratexty, titulky, typografii a jiné faktory, které mohly ovlivňovat, jak publikum četlo dané časopisy (tamtéž, s. 598). Autor se při uvažování o čtenáři inspiruje koncepcemi Stanleyho Fishe (interpretační komunity) stejně jako Tonyho Bennetta či Roberta Jausse (horizont očekávání). Tento způsob přemýšlení o populární tištěné kultuře může být jistě inspirativní i v českém kontextu. V následujícím oddíle se pokusíme krátce zauvažovat nad tím, jakými směry se lze vydat.
3. POPULÁRNÍ LITERATURA A KULTURA, JEJÍ KONZUMENTI A RECEPCE V ČESKÝCH ZEMÍCH
Již bylo řečeno, že v českém prostředí je tento typ výzkumu stále v počátcích. Začínají již sice vznikat analýzy zaměřené na čtenáře a čtení, mají ale spíše podobu statistických, kvantitativních přehledů (Trávníček 2008a, 2008b, 2010). Tato data jsou jistě cenná a dávají základní přehled o čtenářské aktivitě populace, nicméně jedná se teprve o první krok. Dalším a dle našeho soudu závažnějším počinem by mělo být nejen tázání, jestli „čteme?“, případně „co čteme?“, ale také, jak se k danému textu vztahujeme v závislosti na různých typech kapitálu (v bourdieuovském smyslu), které vlastníme. Stejné otázky lze klást také v historickém kontextu. V některých obdobích si můžeme vypomoci poznatky, které shromáždili badatelé jiných disciplín, zejména sociologicky orientovaní historikové. Jindy zase budeme odkázáni na vlastní primární výzkum. Česká společnost prošla od druhé poloviny 19. Do konce 20. století poměrně významným vývojem. Nástup masové populární kultury poznamenal nejen životní styl a kulturu středních vrstev, ale také tříd nižších včetně dělnictva. Zatímco v období od druhé poloviny 19. století po první světovou válku jsou naše poznatky o zálibách nižších vrstev obyvatelstva celkem kusé, o poválečném období už toho víme přeci jenom o něco více. Můžeme se opřít jak o dobové sociologické výzkumy (Apetauer, Murdoch), v jistém ohledu problematické, ale přeci jenom využitelné studie vzniklé v období státního socialismu (Adamcová), tak o nově vznikající sociologické práce (Holubec). Nyní se blíže zaměříme na meziválečné období, které můžeme vidět i jako model pro výzkum period předchozích.
Po vzniku samostatného Československa sledujeme v dělnickém prostředí výrazný nástup masové kultury, který se týkal především mladé generace a „projevil se v takových fenoménech, jako byl tramping, sport, biograf, moderní hudba a tance“ (Holubec 2009, s. 146). Součástí této kultury se také stávala četba. Jednalo se o noviny, časopisy, sešitové romány a další tiskoviny, které již byly v této době dělnickému čtenáři finančně dostupné. Dělníci byli ve velké většině gramotní a historické zdroje uvádějí, že denně četli. Existovaly také noviny a časopisy vydávané pro dělníky (Ústřední dělnické knihkupectví, nakladatelství Antonína Svěceného). Dělníci, kteří navštěvovali Knihovnu hlavního města Prahy, tvořili podle Adamcové přibližně jednu třetinu klientely, z níž většinu tvořili muži (Adamcová 1982, s. 134). Adamcová uvádí, že v pražských dělnických rodinách zaznamenala jen sporadicky četbu knih i jiného než zábavného charakteru. Jen v několika málo případech vlastnily tyto rodiny literaturu s náboženským obsahem, koncem dvacátých let častěji brožury politické a historické. Po přečtení byly buď ničeny, nebo putovaly do jiné, stejně nebo hůř sociálně postavené rodiny. Byla‑li součástí dělnických knihoven také literatura klasická, respondenti ji většinou hodnotili jako četbu nudnou, náročnou a nezajímavou (tamtéž, s. 123–124). Ke stejným závěrům dochází také Apetauer, který zjistil, že mezi dělnickou mládeží převažovala literatura populární a rodokapsová. Její výraznou převahu zjišťuje především u chlapců. Rudolf Murdoch nám zase ve svém výzkumu podává svědectví o kulturním kapitálu v prostředí nižších vrstev první republiky, když zjišťuje, že přes 60% číšnických učňů nevlastnilo ani jednu knihu (Holubec 2009, s. 166). Pravý rozmach brakové literatury nastává ve druhé polovině třicátých let a v dělnickém prostředí se tato četba setkává se širokým ohlasem (za pět let vyšlo asi 10 sešitových edicí v nákladu 15 milionů výtisků ročně). Adamcová uvádí jako jeden z důvodů jejího rozšíření nástup hraného filmu, jehož obliba byla posílena ozvučením a výstavbou nových biografů. Zároveň s tímto fenoménem se ale začínají ozývat hlasy pedagogů a dalších kulturních činitelů, že tento typ literatury „kazí mládež“ a navádí ji k páchání trestných činů. Adamcová dospívá k závěrům, že příznivci sešitové literatury byli především mezi dělnickou mládeží, „kvalitní“ literaturu četli straničtí a odborářští aktivisté. Ti, kteří nečetli vůbec, pocházeli často z venkova a bydleli v nouzových koloniích. Na nákup literatury neměli prostředky ani místo (Adamcová 1982, s. 165). Nesmíme ale také zapomínat na noviny a zábavné časopisy, které byly v té době velmi rozšířené. Jak uvádí Holubec, velká část dělnického prostředí si pravidelně kupovala noviny nebo zábavné časopisy, populární bylo například národně socialistické České slovo, komunistické Rudé právo, sociálně demokratické Právo lidu této popularity nedosahovalo, bulvární listy jako Expres, Polední list a Šejdrem, u žen časopisy jako Pražanka a Hvězda, mezi mladými též Trn či Tramp (Holubec 2009, s. 167). Právě tyto zdroje mohou být pro literární vědce užitečným materiálem pro výzkum recepce populární literatury, neboť na stránkách novin a časopisů se odehrávaly polemiky a souboje, které měly čtenáře přesvědčit o tom, jaký typ literatury by měli preferovat, jak by ji měli číst, ale také o způsobech její recepce.
Můžeme se ale opřít o další zdroje jako jsou informace z knižních ročenek sledujících průběžně rozvoj lidových knihoven a čítáren, přehledů o činnosti pražských či regionálních knihkupectví, vydavatelství a nakladatelství. Významným zdrojem informací pak mohou být také záznamy z veřejných knihoven, údaje o počtu a složení čtenářů, frekvenci výpůjček, dobové knihovnické praxe, politice nákupu knih a mnoho dalších cenných dat. Nesmíme však zapomínat ani na knihovny a čítárny různých dělnických spolků. Vybaveni touto empirickou bází, budeme se moci začít ptát po způsobech „dekódování“ populární literatury. Budeme schopni lépe odpovědět na otázky o produkci, cirkulaci a recepci těchto kulturních produktů v různých historických obdobích. Samozřejmě je při tom potřeba zvažovat různé identity, které při těchto procesech hrály roli. Není vhodné preferovat pouze jednu vybranou totožnost, ale je třeba pokusit se zohledňovat v tomto poli více dimenzí. Holubec považuje kategorii „dělníka“ za užitečnou proto, že v daném období hrála dělnická identita významnou roli. Konzument populární literatury ale nebyl jenom „dělníkem“ nebo „úředníkem“, „mužem“ či „ženou“, ale také Čechem, Němcem, případně Židem ad. V některých oblastech českých zemí (Brno, České Budějovice) se také stávalo, že nacionální identita nebyla něčím stabilním a pevně daným, ale že se mohla proměňovat v čase. Nacionálně nevyhraněný subjekt se mohl začít identifikovat s „češstvím“ či „němectvím“, případně plynule přecházel mezi oběma světy._5 To samozřejmě ovlivňovalo i výběr četby a vztah k popkulturním produktům a jejich konzumaci. Všechny tyto aspekty bude potřeba důkladně zvažovat. Je však jasné, že tento typ bádání se neobejde bez interdisciplinárního přístupu.
Literárněvědná bohemistika (stejně jako další humanitní disciplíny) se v minulosti zaměřovala spíše na kulturu elitních vrstev obyvatelstva. Jejím předmětem byla tedy kanonická díla české literatury a autoři exkluzivní literatury, jejichž příjemci měli vzdělání a byli tedy školeni číst a chápat „Literaturu“ specifickým způsobem. V období státního socialismu nebyla masová literatura z politických důvodů do zkoumání zahrnována, neboť byla podrobena operaci „vyloučení a nahrazení“ (Janáček 2004). Ani nejrozšířenější porevoluční teoretický směr — strukturalismus — se sociálními rozměry literární komunikace, cirkulací a recepcí děl příliš nezabýval. Četba a kultura neelitních vrstev české společnosti zatím stála mimo zorné pole. Snad se tento stav s nastupující generací badatelů, kteří budou mít zájem psát o tomto typu literatury a kultury, brzy změní.
POZNÁMKY
_1
V tomto období lze samozřejmě také zjišťovat způsoby prosazování komunistické ideologie, která byla vůči dominantnímu liberálnímu diskurzu v opozici.
_2
Caweltiho termín „formula“ v překladu navrhovaném P. A. Bílkem (Cawelti 1976).
_3
Název by se dal přeložit jako Akcenty montérů: šestákové romány a dělnická kultura v Americe. V daném kontextu můžeme uvažovat o tom, že podstatné jméno „accents“ zde má význam lingvistický (tedy „přízvuk“ či „akcent“ ve smyslu odlišné „mluvy“), ale může také znamenat „zdůraznění“ — tedy na co kladli čtenáři při čtení největší důraz.
_4
Například Saxton 1990, Roediger 1991, Lott 1993. Velmi významná je z této doby také práce Američanky Janice Radwayové ([1984]/1994), která se zaměřila na americké romance. Její kniha je amalgámem různých přístupů: etnografie čtenářů, historie politické ekonomie vydávání spojené s feministickou psychoanalýzou ve svém interpretačním jádru (Schneider‑Mayerson 2010, s. 24).
_5
Problematikou těchto „obojživelných“ obyvatel (v angličtině je označují jako„amphibians“) v českých zemích se v současnosti zabývá historický výzkum v USA (např. Bryant 2007, Wingfield 2007).
LITERATURA
Adamcová, Dagmar: Pražské dělnictvo a četba ve 20. a 30. letech. Dizertační práce. Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Praha 1982.
Adamcová, Dagmar: Závislost výběru četby na způsobu života některých skupin pražského dělnictva ve 20. a 30. letech 20. století. Zpravodaj OSVI. ÚEF ČSAV, Praha 1983, s. 62–67.
Apetauer, Josef: Příspěvek k psychologii a pedagogice puberty českého dítěte. Rozpravy Ústavu pro výzkum dítěte a dorůstající mládeže (Českého pedagogického ústavu hlavního města Prahy); č. 35, Separát z: Pedagogické rozhledy, roč. 37, seš. 1–6. Praha, 1927.
Bílek, Petr A. (ed): James Bond a major Zeman. Ideologizující vzorce vyprávění. Pistorius — Olšanská paseka, Praha 2007.
Bold, Christine (ed.): The Oxford History of Popular Print Culture. Volume 6. US Popular Print Culture 1860–1920. Oxford University Press, Oxford 2012.
Bourdieu, Pierre: Teorie jednání, přel. Věra Dvořáková. Karolinum, Praha 1998.
Bourdieu, Pierre: Pravidla umění. Geneze a struktura literárního pole, Petr Kyloušek, Petr Dytrt. Host, Brno 2010.
Bryant, Chad: Prague in Black. Nazi Rule and Czech Nationalism. Harvard University Press, Cambridge — Massachusetts — London, England 2007.
Cawelti, John, G: Adventure, Mystery, and Romance. Formula Stories as Art and Popular Culture. University of Chicago Press, Chicago 1976.
Denning, Michael: Mechanic Accents. Dime Novels and Working Class Culture in America. Verso, London — New York 1998.
Eagleton, Terry: Ideology. An Introduction. Verso, London 2007.
Fojtík, Karel: Formování dělnictva a jeho vztah k vytváření dělnické kultury. Československá etnografie 6, 1958, č. 1, s. 1–19.
Hall, Stuart: Encoding/decoding. In: Stuart Hall a d. (eds.): Culture, Media, Language: Working Papers in Cultural Studies. Hutchinson Publishing, London 1980, s. 128–138.
Holubec, Stanislav: Lidé periferie. Sociální postavení a každodennost pražského dělnictva v meziválečné době. Západočeská univerzita v Plzni, Plzeň 2009.
Janáček, Pavel — Jareš, Michal: Svět rodokapsu. Komentovaný soupis sešitových románových edic 30. a 40. let 20. století. Karolinum, Praha 2003.
Janáček, Pavel: Literární brak. Operace vyloučení, operace nahrazení, 1938–1951. Host, Brno 2004.
Lott, Eric: Love and Theft: Blackface Minstrelsy and the American Working Class. Oxford University Press, Oxford — New York 1993.
Machek, Jakub: Pražský ilustrovaný kurýr. Masový tisk jako obraz světa obyčejných lidí. Dizertační práce. Univerzita Karlova, Praha 2012.
Murdoch, Rudolf: Poměry číšnických učňů v Praze. Sociologicko‑psychologická studie. Praha 1929.
Radway, Janice: Reading the Romance: Women, Patriarchy, and Popular Literature. University of North Carolina, Chapel Hill 1994.
Roediger, David: The Wages of Whiteness. Race and the Making of the America Working Class. Verso, London — New York 1991.
Saxton, Alexander: The Rise and Fall of the White Republic: Class Politics and Mass Culture in Nineteenth‑Century Americe. Verso, London — New York 1990.
Schneider‑Mayerson, Matthew: Popular Fiction Studies: The Advantages of a New Field. In: Rhonda Wilcox — Gordon College (eds.): Studies in Popular Culture, 33. 1, Fall, Popular Culture Association in the South 2010, s. 21–35 [3. 4. 2013].
Stará dělnická Praha. Život a kultura pražských dělníků 1848–1939. Praha 1981.
Thompson, Eward, P.: The Making of the English Working Class. Penguin Books, Harmondsworth 1978.
Trávníček, Jiří: Čteme? Obyvatelé České republiky a jejich vztah ke knize. Host, Brno 2008a.
Trávníček, Jiří: Čtenáři a čtení v České republice. 2007. První reprezentativní průzkum mezi obyvateli České republiky zaměřený na čtení knih. Výsledky průzkumu, jejich popis a utřídění. Česko, s. n. 2008b.
Trávníček, Jiří: Čtenáři a internauti. Obyvatelé České republiky a jejich vztah ke čtení. Host, Brno 2011.
Wingfield, Nancy M.: Flag Wars and Stone Saints. How the Bohemian Lands Became Czech. Harvard University Press, Cambridge — Massachusetts — London, England 2007.
Žižek, Slavoj (ed.): Mapping Ideology. Verso, London — New York 1994.
RÉSUMÉ
POPULAR AND TRASH LITERATURE WITHIN THE CONTEXT OF IDEOLOGY AND CLASS. A FEW COMMENTS
This paper examines various approaches to study of popular culture. First, it deals with possible uses of the concept of ideology. It tries to differentiate between different concepts and considers their advantages and disadvantages. Second, the paper considers approaches to the study of a reader of popular literature. It tackles concepts of Pierre Bourdieu or Michael Denning who analyze readers of popular literature in social dimension. Third, it deals with the study of a reader in the context of Czech literary criticism.
