Anatomie raně křesťanských martyrologických textů
_1 Na otázky spojené s definicí a vymezením brakové a pokleslé literatury není snadné nalézt bezproblémové a jednoznačné odpovědi ani v oblasti moderních literatur,_2 v souvislosti s antickou, raně křesťanskou či středověkou literaturou však tyto otázky nebývají většinou pokládány vůbec. Souvisí to především s povahou textů z tohoto období, kdy nedovedeme spolehlivě zhodnotit míru jejich popularity či cesty následné recepce. Zaměřit se proto můžeme spíše na sledování motivické výstavby textu či narativní strategii autora nebo redaktora a proměnu zápisů, zatímco o ohlasu a hodnocení čtenářskou (či posluchačskou) obcí nemáme většinou přesné představy.
V případě raně křesťanských mučednických textů jsme odkázáni na zpracování, která se sice opírají o oficiální úřední zápisy, konstruují z nich však minulost literárními prostředky. Síla, jíž mučedníci (nejen ihned po své smrti, ale i v následujících staletích) dále působili, nespočívala pouze v jejich smrti, ale rovněž ve vypravování, jehož prostřednictvím si lidé připomínali jejich oběť (Salisbury 2004, s. 173), a proto se v následujících úvahách zaměříme především na kompoziční strukturu, specifické motivy a vývoj martyrologických textů, z nichž tato síla pramenila.
Raně křesťanské mučednické texty představují pestrou směsici rozličných typů spisů. Vznikaly od 2. stol. po Kr. a nepřestaly být sepisovány ani v období po skončení pronásledování křesťanů, kdy si, i přes významnou proměnu, kterou zákonitě musely projít, zachovaly velkou čtenářskou či posluchačskou obec. Tyto texty reagují na odlišné lokální podmínky, kladou si různé cíle a mají velmi rozmanitou žánrovou podobu. Jejich jediným pojícím prvkem často zůstává pouze postava mučedníka._3 Přesto však můžeme vydělit dva hlavní proudy, jež se liší délkou a charakterem (i když snaha o jejich přesné rozlišení je spíše teoretickým konstruktem):_4 stručné zprávy napodobující oficiální zápisy soudního přelíčení tzv. acta,_5 a většinou barvitější a detailnější zápisy, tzv. passiones._6 Toto dělení textů se může jevit jako násilné, mnohdy jsou obě formy kombinovány, jindy je obtížné text přiřadit k jedné z uvedených kategorií, některé zápisy dokonce nelze do uvedených kategorií zařadit vůbec._7
Martyrologické texty byly v dobách pronásledování psány s jasným cílem: měly připomenout památku mučedníků, posílit křesťanskou obec a v dobách pronásledování jí poskytnout exemplární vzory. Křesťanskému společenství tyto texty poskytovaly jak příklady hodné následování a svědectví o stálosti ve víře, tak v případě zatčení také návody, jak se před zástupci římské moci zachovat. Z uvedených funkcí vyplývá, že jejich autoři a redaktoři usilovali o názornou strukturu zápisů, rovněž i publikum v písemné fixaci těchto textů nepochybně očekávalo jistou dávku schematičnosti. Za stereotypním opakováním motivů, komunikačními schématy,_8 topickými výpady proti pohanskému kultu a představitelům římské moci a konfrontačním přístupem, který je v těchto textech cíleně a programově volen, aby podpořil a zesílil poselství obsažené v textech, je cítit snahu jejich autorů či redaktorů o naplnění propagandistických cílů (srov. např. Binder 2005, s. 45 a n.).
Požadavek schematičnosti a stylizace však nevylučoval rovněž aktivní přístup k látce, zásahy do klasického schématu a interpolace textu, které vycházely především z požadavků křesťanských společenství. Zejména v případě kompozičně složitějších textů, jež mnohdy čerpaly z tradic doznívajících antických rétorických škol, mají jejich redaktoři — vedle obsahu sdělení, které je samozřejmě prvořadé — často vyšší literární ambice, i tyto texty však pracují s motivy již etablovanými, které přebírají z předchozích období._9 Narativní složka tak postupně nabývá na rozsahu, čtenáři se dostává líčení mnohdy nepravděpodobných zázraků, autor klade větší důraz na rétorickou působivost, fantastičnost a popisy, které mají paralely v antických románech, k nimž tyto texty nabízejí alternativu._10 Ruku v ruce s důrazem na zachycení zázraků mají tyto texty sklon k rétorickým hyberbolám a bombastickému vyjadřování._11
K motivickým proměnám a přeznačení textů pro nové potřeby jednotlivých křesťanských obcí, kde cirkulovaly,_12 dochází po vítězství křesťanství a ukončení pronásledování. Autoři pracují i nadále se zavedenými schématy a topoi a cíleně navazují na tradici tohoto žánru ve snaze poměřit se se svými vzory vzniklými ještě v dobách pronásledování. Standardní motivy však užívají k jiným cílům, zejména vymezení se vůči novým názorovým protivníkům._13 V pokonstantinovských textech, které se vracejí k událostem prvních staletí, je rovněž patrný dlouhý časový odstup od popisovaných skutečností a nedostatek relevantních údajů nutných k jejich vypsání. Jejich redaktoři se při absenci věrohodných zpráv ze života mučedníků a světců uchylují k fiktivním výkladům a konstruují texty, v nichž je velmi těžké, ba téměř nemožné odlišit historické jádro výpovědi od zázraků a fantaskních prvků,_14 jejich postavy mučedníků se mění v heroické osobnosti, které bez bázně odolávají bezpočtu útrap (srov. úvod F. Scorzy Barcellony k Příběhům II, s. 12–13).
Při hodnocení struktury tohoto typu textů jsme postaveni před několik problémů. Pokud bychom se chtěli pokusit o celkovou charakteristiku, museli bychom konstatovat jejich velkou šíři, žánrovou pestrost a rozmanitost, která je pochopitelná ze skutečnosti, že tyto texty byly po dlouhou dobu živým svědectvím utrpení mučedníků v jednotlivých komunitách, které ke svým svědkům ve víře vzhlížely jako k nedostižným vzorům. Tyto zápisy byly primárně určeny pro potřeby křesťanských společenství, kde byly v den umučení a smrti mučedníka (dies natalis) čteny. Namířeny byly naopak proti těm členům společenství, kteří při střetu s římskou mocí selhali (nevydrželi mučení a odpadli od víry), také však navenek, proti majoritní společnosti. Zároveň je zřejmé, že jejich chápání a vyznění bylo zásadně ovlivněno dobou jejich vzniku a měnícími se okolnostmi, zejména koncem pronásledování.
Masová produkce, jistá míra schematičnosti a opakující se motivy, které jsou pro tuto produkci v dobách pronásledování typické, přispívaly k propagandistickým účelům a obsahovaly v sobě nebezpečný subverzivní potenciál vůči stávajícímu zřízení. Po skončení pronásledování však, jak výstižně píše Jiří Šubrt, „kdy mučednická smrt přestává být reálnou životní alternativou pravověrného křesťana, si [doba] žádala nové hrdiny, kteří si svůj ‚věnec spravedlnosti‘ (corona iustitiae) nezasloužili jednorázovým sebeobětováním, nýbrž ‚každodenním‘ mučednictvím (martyrium cottidianum), spočívajícím v přísném asketickém odříkání“ (Šubrt 2011, s. 59). V novém pokonstantinovském prostředí je tak nyní místo i pro inovativní prvky, které se zde začínají uplatňovat v nově stylizovaných martyrologických textech, jež lze považovat za mezičlánek mezi staršími „autentickými“ akty a pozdější, stereotypní hagiografickou produkcí, která se definitivně odpoutává od historického a historizujícího podání a mění se v legendy (tamtéž).
Patrně i pod vlivem hagiografické produkce (vitae sanctorum) se i martyrologické texty snaží s úspěchem přejímat některé jejich prvky a čtenáře zaujmout důrazem na poutavé líčení: koncentrují se nejen na poslední okamžiky v životě mučedníků, ale zachycují šířeji i okolnosti, které mučení a smrti předcházely, zaměřují se na rozvinutí dialogu mezi obviněným a vyšetřovatelem, přičemž kladou důraz spíše na vyjasnění teologických otázek než na výslech samotný, a používají k tomu mnohdy prvky ironie a sarkasmu. Dovršením této snahy a zároveň jejím překročením je obrácení martyrologického žánru na ruby. Tak jsou v textu Acta Acacii, který je patrně hagiografickou fikcí, popřeny hlavní základy, na nichž tento žánr stojí, totiž smrt mučedníka a text samotný lze chápat jako protipól skutečných martyrologických textů, kde díky výmluvnosti a argumentační přesvědčivosti dostává vyšetřovaný milost. Tento příklad tak názorně ukazuje, kam až bylo možné zajít a jak lze předchozí tradici uchopit: s dostatečným odstupem od období pronásledování autor tohoto textu dospívá až k zábavné a velmi inovativní apologii křesťanské víry a čtenáři předkládá zábavné čtení čerpající z minulosti (srov. Kitzler 2007, s. 51–62; Huber‑Rebenich 1999, s. 166).
Jakkoli se s popisy, které se zaměřují na deskripci mučedníkova těla při mučení a kruté mučící praktiky, setkáváme už v textech z období pronásledování, jejich nárůst a exaltovanou povahu můžeme konstatovat až v zápisech po skončení pronásledování._15 I když ani přelomový text z počátku třetího století Passio Perpetuae et Felicitatis nešetří popisem těl mladých křesťanek a jejich zápasu v amfiteátru dává jasné erotické vyznění,_16 je tento akcent součástí redaktorovy strategie._17 V jiných textech není tento motiv tolik silný, redaktoři hovoří o odkládání šatu mučedníky před vykonáním rozsudku,_18 rozervaných a zmrzačených tělech,_19 velmi tíživých trestech a mučení_20 s popsanými následky pro jednotlivé údy těla,_21 či rozličných druzích umučení,_22 přesto však nejsou většinou tyto prvky výrazněji naturalisticky rozpracovány a nezaujímají v popisech centrální místo.
Poněkud jinak se situace jeví v pozdějším období, kdy po skončení pronásledování tento žánr vstupuje do další fáze své existence a v pozměněném prostředí se stává jednak nástrojem polemických sporů,_23 jednak se vyrovnává s novými potřebami, jež jsou na něj kladeny. V obou případech byly tyto texty nuceny projít poměrně významnou proměnou, i pokud jde o jejich motivickou výstavbu. K již zmíněnému standardnímu repertoáru, k němuž patří popis těla při mučení a po něm, které je zde však mnohdy dovedeno do krajnosti a čtenáři poskytuje často až příliš detailní a exaltované popisy rozdrásaného a trpícího těla na mučidlech s potoky řinoucí se krve,_24 se přidávají zápisy vidění a zázraků, které pokračují v tradici známé z předchozích období zejména ze severní Afriky._25 Mezi další, čtenářsky nepochybně srovnatelně přitažlivé motivy, patřily úseky v textech, které byly věnovány tajnému odklízení mrtvých těl mučedníků jejich odpůrci, aby o to více vyniklo jejich spektakulární nalezení a následný slavnostní pohřeb._26 Tato vypjatá poloha zápisů, kterou volí cíleně zejména redaktoři donatistických textů, tak z těchto textů činí spíše pamflety, v nichž se výrazně odráží především dobový politický podtext.
U ostatních pokonstantinovských textů nelze nalézt společné motivické okruhy, které by bylo možné doložit napříč těmito zápisy. Objevuje se v nich velké množství neautentických prvků (odsouzení mučedníka samotným císařem / Srov. Umučení Ignatia Antiochijského 2, in: Příběhy II, s. 76/, popis neobvyklých pohanských i křesťanských reálií, které mají podepřít historičnost zápisů, nevěrohodná titulatura úředníků), dále jsme zde svědky hojných obsahových výpůjček z jiných pasionálních textů, nebo tyto zápisy vykazují podobnosti s předchozími texty po formulační a obsahové stránce a jejich redaktoři volně pracují s historickými informacemi a upravují si je takovým způsobem, aby posloužily jejich cílům (srov. Šubrt 2011, s. 59).
Pro velkou oblíbenost některých textů z této doby hovoří jednak velký počet dochovaných rukopisů, jednak jejich následné excerpce a adaptace. Rozsáhlé vypravování Akta Šebestiánova, věnované svatému Šebestiánovi a konverzi velkého množství pohanských úředníků, lze bezpochyby označit za pozdně antický či raně středověký bestseller._27 Dokladem jeho velké popularity je jak na pět set rukopisů, tak četné excerpce a především slavná adaptace Jakuba de Voragine ve Zlaté legendě. Podobně námětu pasionálního textu Umučení Agapé, Eiréné a Chioné se zápisem soudního procesu o umučení tří sester datovaném k roku 304 využila Hrotsvita z Gandersheimu, která jej použila pro své latinské duchovní drama s úsměvnou kuchyňskou zápletkou Dulcitius._28 Tyto dva příklady tak jen dokládají životnost těchto textů a možnosti, které nabízely pro další uchopení a zpracování ve středověku.
Martyrologické texty představují specifický proud v rámci raně křesťanské literatury. Vztahují se k přelomovým událostem v životě křesťanských společenství a etablují v zápisech svědectví o nejvyšší oběti, kterou křesťané přinášeli. Mají tedy podobnou funkci jako první relikvie, které byly uchovávány jako přímá vzpomínka na mučednickou smrt klíčových představitelů komunity.
Díky svému obsahu a jazyku byly pasionální texty snadno přístupné širokým vrstvám, a to nejen prostřednictvím četby, ale i v rámci liturgie. Pokud bychom se zamýšleli nad jejich zařazením, mohli bychom je patrně z dnešního pohledu označit za texty konzumní, abychom je tak odlišili od žánrů a textů, které se obracely ke kultivovanému a vzdělanému obecenstvu,_29 spíše než za brakovou literaturu. Zařazení mezi tento typ literatury by nebylo, jak se nám jeví, přiléhavé hned ze dvou důvodů. Jednak je ve vymezení brakové literatury_30 primárně citelné její pejorativní hodnocení, v němž se zrcadlí chápání takových textů jako primitivních a nefunkčních,_31 pro něž je charakteristický jednoduchý sloh, předvídatelný děj s banálními zápletkami a nekomplikovaný jazyk plný klišé. I když jsme některé z těchto bodů (schematičnost, topické líčení) u martyrologických textů rovněž zaznamenali, přesto zde tyto charakteristiky mají své místo a dokládají tak kontunuitu_32 s předchozím vývojem v rámci daného žánru._33 Dále není vhodné označit jako brakové ty texty, jejichž počátky byly těsně spjaty s obhajobou křestanské víry a posléze se jim dostalo pevné místo v rámci pravidelného liturgického čtení a měly tak postavení funkčně a obsahově jiné než běžná literatura nezatížená tímto ukotvením. Ačkoli bychom se především vzhledem ke kontextu, v němž pasionální texty vznikaly a dále fungovaly, bránili jejich zařazení mezi pokleslou literaturu, lze konstatovat, že v nich přesto můžeme nalézt mnoho prvků, které nepochybně konvenovaly průměrnému čtenáři či posluchači. Mnohdy velmi detailní zachycení postupných mučících praktik, vystupňované násilí,_34 popis tryskající krve, mučení žen s důrazem na erotický nádech líčení, uvržení ctnostných mladých dívek do nevěstince,_35 obnažení zatčených křesťanů před exekucí či spektakulární vykonání trestu smrti na veřejnosti jistě představovaly nanejvýš přitažlivé momenty. Popis vypjatých míst, v nichž se mnohdy navíc mučedník vyznává ze své radosti při zakoušení tělesné bolesti, však není samoúčelný, ale nabízí možnost, jak se trpící může vyvázat ze všech vazeb, jež ho pojí s pozemským světem, a popřít hraniční tělesnou bolest._36 Proto tyto pasáže, kde se spektakulárně předvádí násilí, utrpení a smrt, nedevalvují hodnotu textů a neřadí martyrologické zápisy k pokleslým literárním žánrům, protože je nelze chápat jako samoúčelné, jdoucí vstříc vkusu senzacechtivého publika, ale mají zde své pevné místo.
POZNÁMKY
_1
Text vznikl v rámci Programu rozvoje vědních oblastí na Univerzitě Karlově č. 09 Literatura a umění v mezikulturních souvislostech, podprogram Literární brak: „triviální“ a „pokleslé“ žánry a podoby literatury z hlediska vývoje historického a z hlediska konceptů populární kultury.
_2
Srov. např. příspěvek M. Holanové a S. Segiho Anatomie braku. Několik tezí k brakové literatuře <http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2598 > [poslední přístup 1. 3. 2013]. Podle Pavla Janáčka (v rozhovoru Ještě nikdy se mi nestalo, abych uhádl vraha <http://www.svetovka.cz/archiv/2009/07-2009-rozhovor.htm > [poslední přístup 1. 3. 2013]) není literární brak „popisným pojmem z repertoáru literární vědy, i když se tak někdy tváří, ale jeden z historických výrazů odmítání literatury bez uměleckých hodnot. Ve slově brak je obsaženo negativní hodnocení takovýchto textů jako nepovedených a nefunkčních ‚zmetků‘ (…)“.
_3
Najdeme zde jak novelistická líčení, tak dopisy či vyprávění s prvky biografie. K žánrové pestrosti srov. Šubrt 2009, s. 41 a n.
_4
V klasifikaci martyrologických textů se uplatňují i jiná kritéria. Jedním z nich byla historická věrohodnost textů. Delehaye je dělí na historické, tedy ty, které se více drží historické skutečnosti, a literární, kde autor či redaktor textu pracuje s loci communes převzatých z jiných pasionálních textů (Delehaye 1966).
_5
Převažuje zde spíše dialogická forma, přičemž jádrem textu je výslech mučedníka, v němž se střídají dotazy vyslýchajícího úředníka a odpovědi obviněného. Na tuto ústřední pasáž navazují části akt, z nichž se dozvídáme okolnosti událostí. Křesťanští redaktoři se cíleně snažili napodobit oficiální úřední dokumenty, aby svým textům dodali vážnost. Vysledovat v pasionálních textech původní historické jádro spočívající na protokolárních soudních zápisech je však velmi obtížné, k těmto otázkám srov. např. Lanata 1973.
_6
Passiones (označované také jako martyria) obsahují naopak delší narativní pasáže, vyprávění je často formulováno jako výpověď očitého svědka, který tlumočí zprávu o smrti mučedníka. Popisuje se zde mučedníkovo zatčení, věznění, vyznání víry, mučedníkova smrt a případné zázraky, které ji provázely, nebo po ní následovaly.
_7
Jakýmsi typem přechodového textu může být například život Cypriánův Vita Cypriani, který má charakter oslavného panegyriku a apologie života a skutků významného představitele africké církve. Tento text stojí na pomezí mezi mučednickými akty a biskupskou biografií, srov. Pontiův Život Cyprianův (in Příběhy I, s. 233–258).
_8
K rozboru jazyka a některých kompozičních postupů těchto textů srov. Adámková 2009, s. 71–81.
_9
Za tyto opakující se motivy lze považovat zejména následující prvky: mučedníci ve svém utrpení napodobují Krista, stávají se Kristovými vojáky (milites Christi; athletae Christi); mučení jim téměř nepůsobí bolest, zatímco jejich mučitelé při něm postupně ochabují; budoucím mučedníkům se dostává vidění a po jejich smrti se dějí četné zázraky; tělo mučedníků je pohřbeno zbožným křesťanem.
_10
Kompozičními a strukturními paralelami mezi antickým románem a pozdně antickými mučednickými texty se zabýval např. Konstan 2009, s. 105–120. Za upozornění na tuto literaturu vděčím P. Kitzlerovi, který se těmito otázkami v souvislosti s textem Passio Perpetuae zabývá v knize Athletae Christi. Raně křesťanská hagiografie mezi nápodobou a adaptací (2012, s. 26 a 92–93), kde upozorňuje na paralely mezi pasionálním textem Passio Perpetuae et Felicitatis a řeckým románem.
_11
K této tendenci zejména u donatistických textů obecně srov. Šubrt 2011, s. 56–57.
_12
K následným úpravám a manipulaci s původními texty často také docházelo při překladu do jiných jazyků, nebo při snahách o etablování kultu světce v jiném křesťanském společenství, srov. Adámková 2009, s. 245–262.
_13
Platí to zejména u donatistických textů. K jejich povaze a hlavním zástupcům, srov. podrobně Příběhy II.
_14
Jak uvádí Beck (1959, s. 269), čím citelnější je v textech touha po zázracích a odklon od struktury mučednických akt, tím více se tyto texty přibližují k legendistickému vypravování.
_15
Jednotlivé doklady uvádím pro názornost z překladů latinských a řeckých martyrologických textů obsažených v knihách Příběhy I a Příběhy II.
_16
Umučení svatých Perpetuy a Felicity 20,2–5 (cituji překlad P. Kitzlera, in: Příběhy I, s. 166): „Svlékli jim šaty, oblékli sítě a tak je vyvedli. Dav se zděsil, když viděl, že jedna dívka je velmi půvabná a druhé ještě po nedávném porodu kape mléko z prsů… Perpetua se však více než o bolest starala o svou cudnost, a když si sedala, stáhla si tuniku, která se jí na boku roztrhla, trochu níže, aby si zakryla stehna. Pak hledala jehlici a sepnula si rozevláté vlasy.“
_17
Srov. Kitzler 2012, s. 93–96, který tuto část textu interpretuje jako snahu o feminizaci, která měla oslabit původní akcent na maskulinizovanou Perpetuu vymykající se standardním sociálním i genderovým hierarchiím.
_18
Jedná se rovněž o jeden z topoi martyrologické literatury, srov. např. gesto mučednice Agathoníké v Umučení svatých Karpa, Papyla a Agathoníké 44, in: Příběhy I, s. 92; nebo Pionia v Umučení Pionia a jeho druhů 21, in: Příběhy I, s. 197.
_19
Srov. např. popis mučednice Blandiny v Dopisu lyonské obce 18, in: Příběhy I, s. 105.
_20
Setkáváme se např. s vsazením mučedníka na dřevěného koně (srov. Akta Maximova 2,2, in: Příběhy I, s. 218), či mučení spočívajícím v zavěšení za prsty rukou, přičemž na nohy, které se nedotýkaly země, byla umístěna nestejně těžká závaží (srov. Umučení svatých Mariana a Jakuba 6–7, in: Příběhy I, s. 226).
_21
Srov. popis mučedníka Sancta v Dopisu lyonské obce 23, in: Příběhy I, s. 105, kde je jednak zachycen popis těla po mučení a hovoří se o drastických mučících praktikách (přikládání „rozžhavených bronzových plátů na nejcitlivější části těla“, které způsobilo, že „tělo bylo plné zranění a podlitin, znetvořené tak, že ztratilo lidský vzhled“), a posléze se velmi naturalisticky popisují ostatky umučených mučedníků (Dopis lyonské obce 59, in: Příběhy I, s. 112, hovoří o „roztrhaných a zuhelnatěných ostatcích (…) hlavách a rozsekaných tělech“).
_22
Vedle klasického bičování se setkáváme např. s upínáním a roztahováním nohou v trestné kládě (Dopis lyonské obce 27, in: Příběhy I, s. 106), mučení v železném zapáleném křesle (Dopis lyonské obce 52, in: Příběhy I, s. 110), na rožni (Dopis lyonské obce 56, in: Příběhy I, s. 111) či vláčení zvířaty (Dopis lyonské obce 38, in: Příběhy I, s. 108; Umučení svatých Perpetuy a Felicity 19, in: Příběhy I, s. 165). Vedle obvyklého trestu stětí, upálení či rozsápání divokými zvířaty máme zachyceno např. ukamenování (Akta Maximova 2, in: Příběhy I, s. 218).
_23
Tato skutečnost platí zejména pro velkou skupinu severoafrických donatistických textů, srov. Příběhy II.
_24
Srov. např. velmi barvité líčení výslechu na mučidlech v Umučení abitinských mučedníků, in: Příběhy II, s. 101–124, kde redaktor popisuje velmi kruté zacházení s budoucími mučedníky (železné kleště, které vytrhávají maso z těla mučených, lámání údů, mísení krve na mučidlech postupně vyslýchaných aj.).
_25
K těmto otázkám blíže srov. Scorza Barcellona 2002, s. 148; týž 1989, s. 195–203.
_26
Srov. Umučení Marcula 12–15, in: Příběhy II, s. 275–277; Umučení Izáka a Maximiana 13–17, in: Příběhy II, s. 297–299.
_27
Takto text hodnotí P. Kitzler, srov. Příběhy II, s. 191, k rozboru textu srov. tamtéž s. 191–239.
_28
Místodržící Dulcitius zavře tři obviněné sestry v komoře u kuchyně. Když se za nimi v noci snaží proniknout, v pomatení mysli začne objímat a líbat hrnce. K Hrotsvitině hře Dulcitius srov. Zachová 2004, s. 25–37.
_29
Tímto způsobem hodnotí martyrologické texty Monaci Castagno (Castagno 2010, s. 57–58) a van Uytfanghe (van Uytfanghe 2001, s. 207–209).
_30
K obtížím spojeným s přesnou definicí a vymezením brakové literatury srov. pozn. 2 výše a následující poznámku.
_31
Srov. Urbanec, J.: K terminologickému vymezení pokleslé literatury <http://ubk.fpf.slu.cz/pracovnici/urbanec/doc/k-terminologickemu.doc > [poslední přístup 1. 3. 2013].
_32
Antická literatura stojí na odlišných principech než literatura moderní. Zatímco je pro antiku určující nápodoba resp. soupeření vycházející z opakování a rozvíjení tradice, moderní literatura rezignuje na metodu imitatio a aemulatio a za významnou hodnotu literárního díla uznává jeho originalitu.
_33
Navíc je tento žánr schopen proměny a vývoje, srov. výše s. 81.
_34
Paralely v utrpení spojeném s erotickým podtextem konstatuje Frankfurter (2009, s. 228–229) např. v řeckém románu Achillea Tatia O věrné lásce Leukippy a Kleitofóna.
_35
Srov. Umučení Agapé, Eiréné a Chioné 5–6, in: Příběhy II, s. 136–137.
_36
Srov. např. Umučení svatých Mariana a Jakuba 5 (cituji překlad P. Kitzlera, in: Příběhy II, s. 266: „A jaké to bylo mučení! Jak nezvyklá a mimořádná muka mu ďábel ve vynalézavosti své zvrácené mysli připravil! Mariana pověsili, až začal krvácet, ale přesto byl mučedník mezi všemi ranami obdařen milostí: byl tak ztýrán, že mu i jeho utrpení přinášelo radost.“ K těmto otázkám dále srov. Auerbach 1993, s. 67–82.
LITERATURA
Adámková, Iva: Ultima verba. K jazyku raně křesťanských mučednických textů. In: V. Hušek — P. Kitzler — J. Plátová (eds.): Antické křesťanství: liturgie, rétorika, antropologie. Sborník z konference Centra pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty a Patristické společnosti České republiky. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009, s. 71–81.
Adámková, Iva: Il viaggio di San Felice da Cartagine in Italia e il suo ritorno. Dalla pasio sancti del primo cristianesimo all’agiografia medievale. Listy filologické 132, 2009, č. 3–4, s. 245–262.
Auerbach, Erich: Literary Language and Its Public in Late Latin Antiquity and in the Middle Ages. Princeton University Press, Princeton 1993.
Beck, Hans‑Georg: Kirche und theologische Literatur im byzantinischen Reich. Handbuch der klassischen Altertumswissenschaft 12.2. Beck, München 1959.
Binder, Timon: Semen est sanguis christianorum. Literarische Inszenierungen von Macht und Herrschaft in frühchristlicher Literatur. Logos Verlag, Berlin 2005.
Delehaye, Hippolyte: Les passions des martyrs et les genres littéraires. Société des Bollandistes, Bruxelles 1966.
Frankfurter, David: Martyrology and the Prurient Gaze. Journal of Early Christian Studies 17, 2009, č. 2, s. 228–229.
Huber‑Rebenich, Gerlinde: Hagiographic Fiction as Entertainment. In: H. Hofmann (ed.): Latin Fiction: The Latin Novel in Context. Routledge, London — New York 1999, s. 187–212.
Janáček, Pavel: Ještě nikdy se mi nestalo, abych uhádl vraha <http://www.svetovka.cz/archiv/2009/07-2009-rozhovor.htm > [1. 3. 2013].
Kitzler, Petr: Acta Acacii aneb podvratná moc smíchu. In: Z. Silagiová — H. Šedinová — P. Kitzler (eds.): Donum magistrae. Ad honorem Dana Martínková. Filosofia, Praha 2007, s. 51–62.
Kitzler, Petr: Athletae Christi. Raně křesťanská hagiografie mezi nápodobou a adaptací. Filosofia, Praha 2012.
Konstan, David: Reunion and Regeneration: Narrative Patterns in Ancient Greek Novels and Christian Acts. In: Karla A. Grammatiki (ed.): Fiction on the Fringe. Novelistic Writing in the Post‑Classical Age. Brill, Leiden — Boston 2009, s. 105–120.
Lanata, Giuliana: Gli atti dei martiri come documenti processuali. Giuffré, Milano 1973.
Markéta Holanová — Stefan Segi: Anatomie braku. Několik tezí k brakové literatuře <http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2598 > [1. 3. 2013].
Monaci Castagno, Adele: L’agiografia cristiana antica. Testi, contesti, pubblico. Morcelliana, Brescia 2010.
Salisbury, Joyce E.: The Blood of Martyrs. Unintended Consequences of Ancient Violence. Routledge, New York — London 2004.
Scorza Barcellona, Francesco: Sogni e visioni nella letteratura martirologica africana posteriore al III secolo. In: Augustinianum 29, 1989, s. 195–203.
Scorza Barcellona, Francesco: L’agiografia donatista. In: M. Marin — C. Moreschini (eds.): Africa cristiana. Storia, religione, letteratura. Morcelliana, Brescia 2002, s. 125–151.
Šubrt, Jiří: Sanguis martyrum, semen Christianorum. In: Petr Kitzler (ed.), Příběhy raně křesťanských mučedníků I. Vyšehrad, Praha 2009, s. 15–48.
Šubrt, Jiří: Ecclesia martyrum: Příběhy mučedníků na pozadí donatistického schizmatu. In: Petr Kitzler (ed.), Příběhy raně křesťanských mučedníků II. Vyšehrad, Praha 2011, s. 56–57.
Urbanec, Jiří: K terminologickému vymezení pokleslé literatury <http://ubk.fpf.slu.cz/pracovnici/urbanec/doc/k-terminologickemu.doc < [1. 3. 2013].
van Uytfanghe, Marc: L’hagiographie antique tardive: une littérature populaire? Antiquité tardive 9, 2001, s. 207–209.
Zachová, Irena: Hrotsvita z Gandersheimu. In: Hrotsvita z Gandersheimu: Duchovní dramata: Gallicanus, Pafnutius, Sapientia, přel. Irena Zachová. Vyšehrad, Praha 2004, s. 9–37.
RÉSUMÉ
AN ANATOMY OF THE EARLY CHRISTIAN MARTYROLOGICAL TEXTS
The contribution addresses the structure, specific motives and development of martyrological texts in an attempt to find answer to the question whether these texts reveal aspects of pulp fiction or trivial literature. Using selected passages, the author shows that although it is possible to trace some features which would support this classification (e. g. schematic character or topical description) and there are subjects treated that were certainly attractive to an average reader (torturing practices, intensive violence, tormenting of women stressing erotic aspects, etc.), such places are nevertheless not to be understood as having a purpose in themselves complying with the taste of sensationalist public. Thus, the author does not categorize martyrological texts as trivial literature.
