Kurt Krolop

Kurt Krolop od konce 50. let minulého století, kdy v Praze počal spolupracovat s Eduardem Goldstückerem, svým edičním, badatelským působením překračuje hranice rozdělující německý a český svět – jakoby v soustavném protestu proti svému vynucenému odchodu z rodných severních Čech (narozen 1930 v Kravařích u České Lípy) v létě roku 1946._1 Studoval germanistiku, anglistiku a slavistiku na univerzitě v Halle, v letech 1957–1962 byl lektorem německého jazyka na pražské Univerzitě Karlově. V roce 1967 obhájil v Halle svou dizertaci o Ludwigu Winderovi._2 V roce 1968 krátce vedl oddělení dějin pražské německé literatury, zřízené v rámci Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV. V roce 1970 musel (podruhé) z Československa odejít, zakotvil na své domovské univerzitě v Halle. Spolu s Dietrichem Simonem a Rolandem Linksem se podílel na přípravě reprezentativního výboru z textů Karla Krause (ve třech svazcích, Berlin 1971, a četná další vydání; téhož roku vyšly v Hamburku Musilovy Briefe nach Prag, jež Krolop přichystal společně s Barbarou Köpplovou). Na počátku sedmdesátých let prospěl předmluvami a doslovy několika pozoruhodným edicím překladů z německé literatury (Novalis: Modrá květina, 1971; Sebastian Brant: Loď bláznů, 1973; Ludwig Tieck: Život básníka, 1974; E. T. A. Hoffmann: Mistr Blecha, 1976). V letech 1974–1980 pracoval v berlínském nakladatelství Volk und Wissen, především na dvanáctisvazkovém projektu Dějin německé literatury. Od počátků do současnosti, v 80. / 90. letech v sérii studií zúročil své zkušenosti s dílem Karla Krause (knižně Sprachsatire als Zeitsatire bei Karl Kraus, Berlin 1987; Reflexionen der Fackel, Wien 1994). Jeho důsledně historizující přístup k německojazyčné literatuře českých zemí orámovaný analýzou kulturního a historického kontextu akcentuje v německé vědě mnohdy nedoceňované bohemikální a bohemistické kontury a aspekty četných děl a autorů, tvořících součást jeho trvalého profesního i osobního zájmu (např. průkopnické práce k dvojjazyčnosti a jazykové výměně v literárním životě v Čechách a na Moravě, o recepci K. Krause v českém prostředí, nebo české/německé literárněhistoriografické reflexi produkce „těch druhých“). Byl předsedou redakčního kruhu Díla Franze Kafky (1997–2007) a inicioval společně s Lenkou Reinerovou a Františkem Černým vznik Pražského literárního domu autorů německého jazyka (2004). Za svou celoživotní činnost byl v roce 2007 vyznamenán Záslužným křížem SRN, 2010 obdržel Rakouský čestný kříž 1. třídy za vědu a umění.

V devadesátých letech se definitivně vrátil na českou půdu – jako pedagog (germanistika na pražské FF UK) i jako badatel – což platí dodnes: 12. listopadu např. Kurt Krolop v Liberci hovořil k publiku v rámci konference Prag – Provinz. Zum Spannungsverhältnis zwischen Prager deutscher Literatur und der deutschen Literatur Böhmens, Mährens und Sudetenschlesiens. Kurt Krolop žije a pracuje v Praze.

V. P. – M. T.

V. Petrbok – M. Topor: S pojmem „střední Evropa“ se setkáváme ve Vašich pracích spíše zřídka… Přesto – co pro Vás znamenal či znamená, s jakými kontexty je pro Vás spojen?

Kurt Krolop: Pojem střední Evropa vnímám v dvojí rovině: jako pojem chronologicko‑časový a politický. Mohou se s ním spojovat různé obsahy: geopolitický, sociálně‑ekonomický, kulturněhistorický a geografický. Je proto třeba se vždy tázat, v jakém významu z těchto naznačených eventualit a v jakém kontextu je tento pojem užíván. Zasazuji se rozhodně o to, aby zacházení s tímto pojmem byla vždy spojena s reflexí jeho dějin. Ve svých pracích se k němu obracím spíše zřídka, jakkoliv mě debaty spojené s jeho užíváním vždy zajímaly. Poslední dobou se stále častěji objevuje pojem „střední Evropa“ v souvislosti se zeměmi, které byly před rokem 1918 součástí Rakousko‑Uherska. V 60. letech 20. století jsem četl – ještě v italském originále – Magrisovu knihu Il mito asburgico nella letteratura austriaca moderna (Habsburský mýtus v rakouské literatuře;1963); Magris analyzuje například dílo Josepha Rotha. Roth se sice se svým Pochodem Radeckého (Radetzkymarsch, 1932) podílel na založení rakouského mýtu, Magris však ponechává bez povšimnutí, že týž autor po první světové válce – obdobně jako Karl Kraus – Rakousko‑Uhersko a Rakousko kritizoval.

Dějiny pojmu byly ovlivněny knihou Střední Evropa (Mitteleuropa, vydána 1915) Friedricha Naumanna (1860–1919), zakladatele německého liberalismu ve Výmarské republice, na něhož se ještě dnes v Německu odvolávají Svobodní demokraté (členové FDP). I na české scéně sehrála tato kniha nikoliv nevýznamnou roli. Sugerovala německou dominanci. Již v meziválečné době ale vznikla studie Kamila Krofty Stará a nová střední Europa (1929), v níž byl pokládán za střední Evropu prostor mezi Ruskem a Německem. Krofta byl známým historikem a v době vzniku této knihy československým velvyslancem v Berlíně. A právě v této době nevnímá Německo jako součást střední Evropy. To mě překvapilo. A udivilo mě, že úvahy Kamila Krofty nezmínil ani Jan Křen ve své knize Dvě století střední Evropy (2005). V Čechách byl ostatně pojem střední Evropy vnímán nejednou rozporuplně a s jistou brizancí, zvláště v dobách politických převratů. V 60. letech vydávala Lenka Reinerová časopis v němčině názvem Im Herzen Europas (V srdci Evropy). Tím bylo míněno Československo. A samozřejmě jsou zvláště důležité rozhovory, či lépe řečeno polemiky mezi Milanem Kunderou a Václavem Havlem, které vznikly po srpnové okupaci 1968.

Samozřejmě, v tomto kontextu se lze setkat i s jinými pojmy, zvláště v pracích historiků z německojazyčných zemí – např.: Ostmitteleuropa (středovýchodní Evropa) či Zentraleuropa (centrální Evropa). Výraz Zentraleuropa je sice pouhým latinským překladem pojmu „střední Evropa“, zní však vznešeněji: střední Evropa (Mitteleuropa) nahrává dojmu, že něco je pouhým středem větší říše, „Zentraleuropa“ je vnímána neutrálněji, přinejmenším některými autory.

V. Petrbok – M. Topor: Čistě geograficky patřila Německá říše rovněž ke střední Evropě. Jak prožívali pocit sounáležitosti právě říšští Němci?

K. Krolop: Pojem Mitteleuropa býval spojován s říšskoněmeckými imperiálními ambicemi, přitom příklad meziválečné říšskoněmecké veřejné rozpravy dobře ukazuje, jak se tamější vědomí přináležitosti k celku střední Evropy postupně vytrácelo. Tento proces je dobře patrný na osudu rodilého Pražana, Hanse Natonka (1892–1963), který po první světové válce působil jako novinář v Lipsku. Ve své divadelní publicistice, recenzích atd. musel neustále své říšskoněmecké čtenáře Václav Petrbok – Michal Topor 156 upozorňovat na to, že německojazyčná literatura existuje i za hranicemi Německa. Dá se v této souvislosti hovořit rovněž o zřetelné ignoraci německojazyčné čtenářské obce vůči německojazyčné literatuře z Rakouska.

V. Petrbok – M. Topor: Franz Werfel se výslovně hlásil k východní tradici a také k východní Evropě…

K. Krolop: Ano, rovněž u pražských německojazyčných autorů narazíme na mnohovýznamovost tohoto pojmu. S ní je spojena zajímavá událost v literárních dějinách. Franz Werfel vysvětluje v dopise Kurtu Hillerovi z roku 1917 své tíhnutí „k anarchismu“ svým pražským původem: „Rád bych se vyjádřil k jedné zeměpisně‑etnografické skutečnosti, která mi přijde oprávněná. Vy jste vyrostl v Prusku a jste syn střední Evropy. Já jsem se narodil ve městě, které je, vzhledem k tomu, že je obýváno Slovany a Židy, vždy jakousi branou Východu. Osudovost našeho zrození jistě není lhostejná.“_3 Werfelův postoj byl antipruský a protimilitaristický. Za první světové války a po ní patřily k tak zvaným centrálním mocnostem Německo, Rakousko a Turecko. Tehdy byl pojem střední Evropa velmi spojován právě se spojeneckým svazkem centrálních mocností.

V. Petrbok – M. Topor: Střední Evropa každopádně znamená také jistý kulturněhistorický vztah. V článku Pražské dědictví a rakušanství („Das Prager Erbe und das Österreichische“, 1983) jste psal o proslulé polemice z roku 1914…

K. Krolop: Právě u Werfela lze sledovat zajímavé posuny, také v souvislosti s formulacemi významu češství v krajině „středu“ a ve vztahu k německojazyčné kulturní oblasti. Werfel se v některých textech výslovně vyznává ze sympatií k „východu“ – když ve svém díle pozitivně hodnotí české hrdiny a hrdinky, jako například chůvu v románu Barbara oder die Frömmigkeit (Barbora neboli zbožnost_4), nebo přímo české autory (kupříkladu v předmluvě k překladu Slezských písní Petra Bezruče_5). Slovanský matriarchát a „zničený kmen“ zde tvoří protipól k bojovným a vysloveně negativním postavám otců z měšťanského prostředí.

Nicméně, v textu Glosse zu einer Wedekind‑Feier (1914; Glosa k jedné wedekindovské slavnosti) se Werfel k představě českých iniciativ staví o poznání skeptičtěji a vyčítavěji. Píše: „Není třeba popírat, že česká kultura je pouhým dítětem německé kultury, v jejímž středu žije. – Praha je vzdálena od Vídně a Berlína pouhých sedm hodin rychlíkem. Ve vyměřeném okamžiku, kdy tento lid, zapomínaje na veškerou historickou nutnost, se chlubí náhlou samostatností, ztrácí rovněž svou vlastní a zvláštní kulturní možnost, a navzdory poslední evropské módě se stává barbarským.“_6

O toto místo se rozvinula mezi českými intelektuály vášnivá debata, jíž se mj. účastnil také Otokar Fischer, který v žádném případě nevidí českou kulturu jako derivát kultury německé_7.

Celkově se tedy domnívám, že pojem střední Evropa („Mitteleuropa“) je pro užívání v literárněhistorickém uvažování příliš nejednoznačný, difúzní.

Z němčiny přeložil V. P.

POZNÁMKY

_1
Srov. Der „doppelte Heimkehrer“. Kurt Krolop im Gespräch mit Peter Becher. Stifter Jahrbuch, Band 20, 2006, s. 183–203 . Představu o zásadních, charakteristických okruzích Krolopova badatelského zájmu lze získat mimo jiné prostřednictvím nedávno vydaného „Festschriftu“ – výboru Studien zur Prager deutschen Literatur (Praesens, Wien 2005, eds. Klaas‑Heinrich Ehlers, Steffen Höhne und Marek Nekula), bibliografii do roku 2000 sestavil Michael Berger, je součástí sborníku Brücken nach Prag Deutschsprachige Literatur im kulturellen Kontext der Donaumonarchie und der Tschechoslowakei. Festschrift für Kurt Krolop zum 70. Geburtstag, 2., korrigierte Auflage, Peter Lang, Frankfurt am Main – Berlin – Bern – Bruxelles – New York – Oxford – Wien 2001, s. 479–505), rozšířená bibliografie by měla být součástí svazku Franz Kafka und Prag, který chystá nakladatelství Böhlau. O Krolopových odborných zájmech psali mj. Michael Berger a Ludvík Václavek v ročence Brücken, Neue Folge, sv. 4, 1996.
_2
Kurt Krolop: Ludwig Winder (1889–1946): sein Leben und sein erzählerisches Frühwerk. Ein Beitrag zur Geschichte der Prager deutschen Literatur; práce nebyla dosud publikována.
_3
Franz Werfel: Schlußwort zu „Die christliche Sendung“. In týž, Zwischen oben und unten: Prosa, Tagebücher, Aphorismen, literarische Nachträge, vyd. Adolf D. Klarmann. Langen Müller, München 1975, s. 576.
_4
Franz Werfel: Barbara oder die Frömmigkeit. Paul Zsolnay Verlag, Berlin 1929.
_5
Petr Bezruč: Die schlesischen Lieder, přeložil a předmluvu napsal Franz Werfel. Kurt Wolff, Leipzig 1916.
_6
Prager Tagblatt 18. 4. 1914; přetištěno in Franz Werfel: Zwischen oben und unten: Prosa, Tagebücher, Aphorismen, literarische Nachträge, s. 202–203, zde s. 203.
_7
Otokar Fischer: Repertoirní poznámky. Česká revue 1913–1914, s. 510–512, květen 1914.