Ticho a temnota (Diferenciace negativity)

Vědě připadá celá situace jasná. Ticho a temnota se redukují na nepřítomnost stimulantů, v prvním případě zvukových, ve druhém vizuálních. Nepřítomnost stimulantů se však rovná nicotě a nicota může být jen jedna. Nicota nepřipouští žádné rozlišení a všechno v ní musí nevyhnutelně splývat. Tudíž vůbec není jasné, jak se nám daří rozlišit ticho od temnoty.

Namítne se nám, že to je prostoduché vyvozování. Mimo sluchové nebo vizuální počitky existují také senzorické funkce, anebo lépe řečeno senzorické postoje jako naslouchání, vidění, pohlížení. Rozlišování ticha a temnoty je třeba uvést do vztahu právě k nim. V prvním případě soustřeďujeme naše úsilí na sluch, snažíme se poslouchat, ale nic neslyšíme; ve druhém případě činíme totéž se zrakem a v temnotě se nám nedaří rozeznat sebemenší záblesk světla.

Tato námitka má své oprávnění. Odpovídá jistým situacím. Jaká úzkost se mě zmocňuje, když zabloudím v lese a neslyším žádnou odpověď na mé volání o pomoc! Tato úzkost ještě vzroste, když přijde noc. A jaká se mě naopak zmocní úleva, když v dáli zaslechnu lidský hlas nebo když zahlédnu slabé světlo hájovny!

Za jiných okolností budu ale ticho a temnotu záměrně vyhledávat, aby se mi lépe přemýšlelo.

Tyto situace, a zejména ta první, mají nicméně co do činění s biologickou (zranitelnou) stránkou mého bytí. Obě jsou každopádně podřízeny představě určitého cíle. V prvním případě se cítím ohrožen co do své existence a snažím se znovu najít cestu; ve druhém případě prchám před hlukem a světlem, abych mohl lépe přemýšlet. Těmito situacemi se nikterak nevyčerpává to, co pro nás fenomény ticha a temnoty v životě představují.

Jakmile se ocitneme v situacích, o nichž byla právě řeč, a říkáme, že nic neslyšíme nebo že nic nevidíme, máme ve skutečnosti na mysli něco docela jiného, než když se dostaneme do bezprostředního kontaktu s tichem a temnotou a necháme se prostoupit životem, jenž je každému z těchto dvou jevů vlastní.

To nás přivádí zpět k tomu, co jsme tvrdili o odchylce, již fenomenologický postoj ustavoval mezi dvěma fenomény, které biologické já může ve své zranitelnosti pouze sjednocovat v omezené formě negace a afirmace – kupříkladu vidět a nevidět nebo slyšet a neslyšet

Sama skutečnost, že temnota a ticho svými vnitřními charakteristikami afirmují v našem životě svou nezávislost vně jakéhokoli aktu naslouchání či vidění, skutečnost, že každý z těchto jevů má svou poetiku, ostatně, jak jsme již řekli, sama o sobě ukazuje, že tyto fenomény v našem životě výrazně přesahují senzorické postoje, na něž, jak se obvykle domníváme, je třeba je redukovat. Tyto postoje nedokážou dotyčné charakteristiky vysvětlit, neboť se omezují na funkce subjektu a do vnějšího světa kladou pouze nicotu, zatímco oba zkoumané fenomény mají ve svém pozitivním aspektu charakter objektivity a skutečné existence.

O temnotě a životě ve ztemnělém prostoru jsme již měli několikrát možnost mluvit. Zde je musíme konfrontovat s tichem. Učiníme tak ostatně dosti povšechně. Necháme stranou všechny nesmírně bohaté a různorodé nuance ticha samého, nuance způsobující, že mluvíme o tichu katedrál, polí a přírody, anebo i o tichu zapomnění a smrti. Nebudeme ani podrobněji zkoumat, jak se nám daří rozlišit ticho chápavé, agresivní, úsměvné či zraňující, ba dokonce i ticho „výmluvné". V tomto posledním případě se jedná o projevy související s expresí; jakkoli mají tyto projevy v detailní analýze ticha své místo, představují nicméně projevy specifické; běží-li o souhrnnou konfrontaci ticha a temnoty v jejich prvotní poetice a objektivitě, jejich úloha tedy může být pouze druhotná. Pro nás je však důležitá právě tato souhrnná konfrontace, protože se na fenomenologické rovině snažíme zvýraznit především prvotní a veskrze „přirozenou" diferenciaci toho, co může být z psycho-fyziologického hlediska chápáno jen jako negativita, tj. jako nepřítomnost jakéhokoli stimulu. A připisujeme-li tomuto dokazování takový význam, je to právě proto, že je schopno nám ukázat, do jaké míry je psycho-fyziologické hledisko za některých okolností chudé a jednostranné a nakolik se fenomenologie zdá být povolána k tomu, aby obohatila naše poznatky ohledně struktury univerza i naší duše.

Ticho se z fenomenologického hlediska rovněž staví proti hluku, avšak nikoli již proti hluku ve fyzickém slova smyslu, nýbrž proti hluku života, života lomozného a halasného, a z tohoto důvodu také nicotného, každodenního, prozaického a únavného. A „halasnost"' z tohoto hlediska nutně spjata se zvukovými kvalitami; gesta nebo činnost nějakého člověka mohou být právě tak halasné, ohlušující a nepříjemné jako hluk, který působí dítě tlukoucí ze všech sil na buben, který právě dostalo. Právě v protikladu k halasnosti a hluku života vyvstává všechna velkolepost, všechna závažnost a velebnost ticha. A pokud poznamenáváme, že náš vnitřní život se na rozdíl od života vnějšího odehrává v tichu, zajisté tak nečiníme proto, abychom upozornili na nepřítomnost zvukových vlastností v tomto životě — takové konstatování se zdá nesmyslné — nýbrž daleko spíše proto, abychom zdůraznili, že tento život může být dějištěm mimořádně strhujících dramat, jež budou tím úchvatnější, že se odehrávají v nesmírném tichu lidské duše._1

V tichu je tedy cosi závažného a velebného. Tím se odlišuje od noci, která je především tajemná. Abychom symbolicky vzdali čest zesnulým, držíme minutu ticha; a na druhé straně běžně mluvíme o tajemství noci. To ale není všechno.

Ticho má v sobě něco jakoby poklidného, vyznačuje se šíří a velikostí, vyplňuje svou závažností univerzum, a tím ho před námi otevírá._2 Noc se snáší na zem, pokrývá ji, zahaluje nás a proniká námi, vede nás do království stínů.

Ticho a temnota nejsou ani vzájemně ekvivalentní. Mluvíme o tichu noci, ale nikoli o temnotě ticha.

Proti tichu přírody se staví, jak jsme již viděli, halasný život lidí (ne ovšem život „člověka“, který pro tuto halasnost není vůbec stvořen). Ticho přírody nás zbavuje zátěže hlučného lidského života; z tohoto důvodu je oceňujeme a vyhledáváme. Proti životu temnoty a noci se staví život jasnosti, život v plném denním světle; tento denní život má, jak jíž víme, své uspořádání, svou aktivitu, bohatost, problémy i horizont stejně jako život noční. Má tedy i vlastní hodnotu. Teprve mezi ně se vkládá „šeď“ života, onen „prach“ na životní cestě, jenž unavuje oči. Protiklady, o něž se ticho a temnota opírají, jsou takto stejnou měrou vzdáleny vzájemné podobnosti.

Protiklad temnoty a jasnosti, uvažujeme-li o nich v jejich pozitivním dosahu, se ostatně ještě výrazněji konkretizuje v podobě fenoménů noci a dne; může se tak dít pravděpodobně díky vlastní hodnotě každého z těchto dvou členů. Ticho a hluk života nemají vůbec žádnou dodatečnou stupnici tohoto typu a nejsou jim vlastní žádné fenomény, jež by byly analogické dni a noci.

Domnívám se, že se tím více než dostatečně ukazuje, jak se ticho a temnota samy o sobě diferencují a jak tím každý z těchto jevů afirmuje své místo v našem životě, před jakýmkoli psycho-fyziologickým uvažováním – a nezávisle na něm – o jejich údajné senzorické povaze._3

Tato primitivní diferenciace něčeho, co je z psycho-fyziologického hlediska pouhou negativitou, má zcela klíčový význam. Odhaluje nám, máme-li to ještě jednou zopakovat, jakým způsobem fenomény ve své prvotní bohatosti po všech stránkách přesahují to, co si z nich podržuje biologie nebo psycho-fyziologie, a nakolik si v důsledku toho žádají, aby byly hlouběji prozkoumány a „poznány“ samy o sobě. Je dokonce možné, že na tomto základě dospějeme k lepšímu pochopení distinkcí a klasifikací, které z psycho-fyziologického hlediska ustavujeme v oblasti našich smyslů. Řada připouštěných modalit (zrak, sluch atd.) se bude jevit jako zcela nahodilá, dokud neukážeme, že každé z nich, nezávisle na počitcích, jež jsou takříkajíc předurčeny k poznávání vnějšího světa, přísluší daleko hlubší úloha, anebo přesněji, dokud neukážeme, že každá z nich se opírá o určitý primordiální vitální fenomén. Nuže, na každé nahodilosti ve vztahu k lidské bytosti v antropologickém slova smyslu je něco pohoršujícího. A to je důvod, kvůli němuž se nám sklon vidět v každém smyslu konkreci určitého základního vitálního fenoménu jeví jako plně oprávněný. Odlišení ticha od temnoty hraje v tomto ohledu svou roli, které je třeba dostát.

Přeložil Josef Fulka

POZNÁMKY

_1
„Das Drama, das sich in der Totenstille des Seele abspielt.“ L. Binswanger, Ideenflucht, str. 9.

_2
„Zázračné ticho vyplňuje prostor“ (Georges Duhamel)

_3
Právě z tohoto důvodu, přihlížejíce k tomu, co nám dosud není známo ohledně takzvaných nižších smyslů vnímajících fenomény, jež jsou tichu a temnotě ekvivalentní, dospíváme dokonce k otázce, zda tyto jevy ve své protikladnosti neurčují místo, jež v našem životě zaujímají oba takzvané vyšší smysly. Nespočívala by jejich nadřazenost především na tom, že se opírají — tam, kde samy připouštějí pouze nicotu – právě o takové fenomény, jakými je ticho a temnota?