Ještě k anketě o strukturalismu...

OSLO
O strukturalismu by se nemělo mluvit v jednotném čísle: vždyť se pražský strukturalismus zásadně odlišuje od francouzského směru stejného jména. Francouzská verze se v západních akademických kruzích většinou se strukturalismem přímo identifikuje. Pokud Jacques Derrida považuje strukturalismus za dlouho překonaný, platí to možná o francouzském strukturalismu. O platnosti jeho úsudku pro strukturalismus, jak ho chápala a rozvíjela Pražská škola, bych si dovolila pochybovat.

Hlavní rozdíl mezi modelem pražským a pařížským spatřuji v přístupech k samotnému pojmu „struktura“. Zatímco francouzská varianta vychází z předpokladu, že existuje univerzální struktura (a proto chápe jednotlivý text spíš jako realizaci všeobecných pravidel a systémů), pražský strukturalismus mívá velký respekt před strukturou jednotlivého textu (viz Červenka 1973). Pražským strukturalistům jde zpravidla spíš o to, objevit specifickou a jedinečnou strukturu empirického předmětu, a ne o to, zjistit, jak se v studovaném objektu předpokládaná všeobecná struktura aplikuje a modifikuje. Podstatě pražského strukturalismu jsou proto poměrné cizí i tendence k autoritářskému myšlení. Že někteří členové Pražského lingvistického kroužku i přesto projevili mocenské ambice, lze považovat spíše za příznak diskurzu modernity vůbec a za slabost jedinců, kteří byli v politických dramatech střední Evropy vystaveni dilematům, před kterými byli západní kolegové chráněni.

Ze základní empirické orientace Pražské školy vyplývá pak její metodologická otevřenost. Jedno takové důležité místo otevírání se vůči jiným modelům představuje trojrozměrné chápání textu jako „estetického objektu“, „konkretizace“ a „artefaktu“. Poslední pojem tvoří pojítko k sociologickým přístupům, jako např. nejnověji book history. S prvními dvěma koncepty mají potom určitou kompatibilitu hermeneutické směry, jak je ostatně známo už z Vodičkova stimulu k teorii Kostnické školy (viz Jauss 1970). Ve srovnání s tímto a s dalšími typy recepčních studií se vyznačuje Pražská škola snahou operovat výhradně s empiricky doloženými čtenářskými subjekty, a to buď ve formě vnímatele, anebo ve formě subjektů konstituovaných textem a v textu. Zde hraje opět významnou úlohu pokora před jednotlivým textem a jeho unikátním smyslem (viz práce Milana Jankoviče).

Tři zmíněné pojmy se — stejně jako snad většina pražských termínů — chápou jako kategorie historické. Schopnost pražské teorie pracovat s historičností textu oceňuje současná skandinávská věda o textu (viz např. Berge 1990, Tonnesson 2004). Ta se jinak silně inspiruje Bachtinem, francouzskými mysliteli (Bourdieu a Foucault) a Lotmanem, u nichž hledá podklad pro široký textový pojem a pro analýzu sociologických problémů, na které pražští strukturalisté teoreticky vybaveni nebyli.

Jako teoretický systém i jako vzor spolupráce vybízí Pražská škola k integraci jazykovědy a literární vědy. Je třeba vidět Pražskou školu v celém jejím rozsahu sahajícím od jazykovědných poznatků k pokusům o práci se strukturami struktur (Gammelgaard 2003). Do takto vnímané tradice patří nejenom Mukařovský a jeho žáci, ale rovněž Mathesius a jeho následovníci.

Ve stopách tradice Pražské školy mohla během doby totality snadněji než literární věda pokračovat česká jazykověda. Vyrovnávala se dosti nepovšimnutě s řadou otázek, které jsou relevantní i pro průzkum textu (literárního či jiného). Obzvlášť některé práce Františka Daneše a Karla Hausenblase řeší základní problémy textové výstavby a otázky vzájemných vztahů mezi texty. Paralely jazykovědné a literárněvědné můžeme však najít i jinde a jindy. Za specifikum přístupu své jazykovědy považoval už Mathesius (1929) snahu, aby lingvista za každým jazykovým projevem viděl jednotlivce-původce a jednotlivce-příjemce. Odtud je potom jenom skok k zájmu literátů o konkrétního člověka v sémiotické aktivitě, jak se vyvíjel jednak v konceptu sémantického gesta (původce), jednak v pozornosti k čtenáři, jak se nejzajímavěji odráží v myšlence o nezáměrných složkách díla. Dědictví Pražské školy uznává a integruje dnes škola Michaela Hallidaye, na které je založeno tolik současných prácí z oboru analýzy diskurzu. Hallidayova škola má velice propracovaný teoretický a terminologický systém. Pozadu za Pražskou školou ale zatím ještě zůstává svou prací s literárním textem.

Obzvlášť po „the linguistic turn“ ve společenských vědách je konečně třeba ocenit, že Pražská škola nabízí střízlivou, epistemologickou základnu pro sémioticky fundované chápání poměru mezi realitou a jazykem-textem. Nesklouzává k sociálně-konstruktivistickým pozicím, kde není jasný poměr mezi tím, co je znak, a tím, co znakem není. I zde, myslím, obsahuje pražský strukturalismus poznatky, které dnes zdaleka nejsou přežity.

Karen Gammelgaard
Universitetet i Oslo

LITERATURA
Berge, Kjell Lars: Tekstnormers diakroni [Diachronie textových norem]. Institutionen för nordiska språk vid Stockholms universitet, Stockholm 1990.
Červenka, Miroslav: Die Grundkategorien des Prager literatur-wissenschaftlichen Strukturalismus. In: V. Šmegač, Z. Škreb (ed.): Zur Kritik literaturwissenschaftlicher Methodologie. Athenäum, Frankfurt am Main 1973, s. 137–168.
Gammelgaard, Karen: Tekstens mening. En introduktion til Pragerskolen [Smysl textu. Úvod do Pražské školy]. Samfundslittteratur, Kodaň 2003.
Mathesius, Vilém: Funkční lingvistika. Sborník přednášek pronesených na Prvém sjezdu československých profesorů filozofie, filologie a historie v Praze 3.–7. dubna 1929. Stálý přípravný výbor sjezdový, Praha 1929, s. 118–130.
Jauss, Hans Robert: Litteraturgeschichte als Provokation. Suhrkamp, Frankfurt am Main 1970.
Tonnesson, Johan: Tekst som partitur [Text jako partitura]. Acta Humaniora. Universitetet i Oslo, Oslo 2002.