Nástrahy archivu

I.
Monografie Heleny Kokešové je významným edičním počinem, po více než šedesáti letech totiž připomíná osobnost Eduarda Alberta. Autorka se snažila představit nejen jeho lékařské, teoretické a pedagogické působení (která byla těžištěm poslední albertovské monografie od Arnolda Jiráska z roku 1941), ale soustředila se především na jeho činnost politickou, kulturní, literární i dějepisnou stejně jako na jeho život soukromý a rodinný. Kokešová vykonala rozsáhlou heuristickou práci, prostudovala podstatnou část Albertovy pozůstalosti a na tomto základě upřesnila údaje uváděné dosavadní sekundární literaturou, jejíž komentovaný přehled obsahuje úvod knihy. Monografie představuje první část publikace, druhou část tvoří edice Albertovy korespondence s Antonínem Rezkem, Josefem Kaizlem a Karlem Kramářem, jejíž vydání je součástí širšího edičního projektu Masarykova ústavu Akademie věd ČR. Obě části jsou opatřeny podrobným poznámkovým aparátem a obrazovými přílohami, k edici korespondence je připojen jmenný rejstřík se stručnými životopisnými daty všech jmenovaných osob, závěr doplňuje seznam pramenů a literatury a resumé v angličtině a němčině.

Kniha vyšla v edici Práce z dějin vědy vydávané Výzkumným centrem pro dějiny vědy, čtenář by proto očekával monografii odbornou, vzhledem k specializaci autorky historickou, zaměřme se proto nejprve k jejím metodologickým východiskům. Helena Kokešová se rozhodla vytvořit profil Albertovy osobnosti téměř výhradně za pomoci jeho korespondence, s úmyslem nechat „promlouvat“ Alberta samého či podat jednotlivé události jeho života „ve světle korespondence“ (srov. např. s. 148). Vzhledem k tomu, že každá psaná promluva je formována určitou komunikační situací, je představa o bezprostřední výpovědní hodnotě psaného slova poměrně iluzivní. Dalším předpokladem autorky je, že celek korespondence téměř dokonale „zrcadlí“ celou Albertovu osobnost (s. 14), věří přitom, že lze z dvaceti archivních fondů (viz s. 319) vyabstrahovat množinu textů, které skládají jednotku „Albert“. Tato jednotka však zůstává spíše pomyslná a ideální, ve svém obsahu nedosažitelná a touha po její kompletaci se může, nebo dokonce musí, zvrtnout v obsesi archiváře(ky). Monografie neobsahuje nic, co není řečeno v něčí korespondenci, výčty dat jsou přitom stále otevřeny dalším doplněním a celek je nutno myslet i s chybějícími členy. V úvodu a na více místech textu je tak odkazováno na nedostupné či ztracené prameny, v závěru jsou vytčeny otázky, které bude možné „hlouběji“ probádat až na základě dalšího pramenného výzkumu; i z těchto důvodů je práce označena pouze za „příspěvek k životopisu“.

Archivní jednotka „Albert“, jakkoliv obsáhlá, je s psychofyzickou osobou Eduarda Alberta nesouměřitelná, je vůči ní marginální, fragmentární a náhodná, představuje sice jakýsi strukturovaný celek, ten je však vytvářen institucí archivu a jeho pravidly třídění. Pozůstalost tak „nezrcadlí“ studovanou osobnost, spíše ji konstruuje předem daným způsobem. Reflexe archivní jednotky je proto pro badatele nezbytná, zejména pokud svou práci založí výhradně na studiu v ní uložených dokumentů. Autorka je závislá na archivu a podléhá mu snahou zahrnout co nejvíce jednotlivostí (např. kapitola o mecenášství Eduarda Alberta vedle informací o finanční podpoře Času nebo Jana Gebauera cituje i další žádosti o podporu, které se náhodou zachovaly, autorka mezi nimi však neprovádí žádnou hierarchizaci ani je nevykládá, jejich smysl tak často uniká; navíc se týkají různých oblastí, a mohly by být proto přiřazeny k jiným kapitolám), při pohledu na pozůstalost vychází z toho, že korespondence vypovídá o Albertově činnosti v několika oblastech, představuje ho tedy jako producenta několika diskurzů (výpovědních polí), přičemž každá jeho známá promluva je přiřazena k některému z nich. Autorka se přitom zřejmě domnívá, že tyto diskurzy znovu objevuje či rekonstruuje, je však otázkou, zda naopak nevznikají právě až jejím setříděním promluv. Sice předpokládá, že „nechává promlouvat“ předmět svého studia bez vlastních zásahů, oddělenost výpovědních polí je však udržitelná jen za cenu poměrné manipulace pramenů a jednotlivé citace často dělení podemílají a naznačují možnosti jiných seskupení. Tematické a chronologické členění se tak ukazují jako nedostatečné nástroje (hráze) v pohyblivém moři archivního materiálu. Zdají se příliš libovolné, postupem třídění a přiřazovaní vznikají výčty a seznamy, které předmět bádání spíše tříští, než aby vytvářely celistvý pohled na Eduarda Alberta.

Helena Kokešová přitom chtěla hledat odpověď na otázku, „jaký byl Albert vlastně člověk?“ (s. 148), to by ale znamenalo nějak interpretovat význam této osobnosti. Když Arnold Jirásek v roce 1941 uveřejnil svou monografii Eduard Albert , šlo mu o zachování kontinuity oboru a jeho paměti, pohyboval se totiž ještě v okruhu pamětníků a sám se profesně ocital ve sféře Albertova vlivu prostřednictvím jeho žáků. Již mottem převzatým z Albertovy studie („Velké vzory jsou dobrou a silnou potravou…“) naznačil cíl své práce – ve válečné situaci představit Alberta jako obecný životní vzor. Proto také postupoval tradičním konstruujícím způsobem; přínos dodnes představuje jeho fundovaná historizující analýza Albertovy lékařské a pedagogické činnosti. I Jirásek svou monografii z velké části založil na korespondenci a podle jejího zaměření rozčlenil Alberta na jednotlivé „tváře“ (chirurg–básník–člověk), jeho snaha vytvořit obraz harmonické osobnosti však zajistila poměrnou soudržnost textu. Helena Kokešová svým archivářským přístupem usiluje o nepředpojaté představení Alberta, zároveň však i dnes píše idealizující životopis „slavného českého muže“, znovu ho obhajuje (např. v otázce vlastenectví) a případné problémy s různorodostí jeho aktivit překlenuje odkazem na vágní představu „renesančního člověka“. Jirásek svým výkladem oponoval rozporuplným hodnocením Alberta jeho současníky, dnes by oproti tomu byla aktuálnější historická interpretace, která by se snažila rozkrýt příčiny těchto nejednoznačných dobových postojů a napětí, dostali bychom se tak k důležitým poznatkům nejen o Albertovi, ale i o povaze vzájemných vztahů mezi vědou, politikou a kulturou v Rakousku- Uhersku konce 19. století. To by ovšem vyžadovalo jiný než kvantitativní přístup, který zvolila autorka, totiž interpretaci, která není – zjednodušeně řečeno – ničím jiným než vytvářením vztahů.

II.
Dosud vydané prameny i sekundární literatura potvrzují význam Eduarda Alberta v poslední třetině 19. století. Byl liberálem, který se oddal vědě, v jeho případě medicíně a chirurgii, a to v době vědecké kariéře příznivé. Albertovo postavení v moderní medicíně spoluvytvářelo a stupňovalo jeho sebevědomí. Vědecká práce a její zásady (analytičnost, důraz na pozitivní práci, víra v pokrok, důvěra ve vědecké poznání a vědecký experiment apod.) spoluurčovala i Albertovy politické postoje a v osmdesátých letech ho přibližovala k realistům kolem T. G. Masaryka. To ukazují nejzdařilejší kapitoly knihy pojednávající o spletité cestě Alberta do České akademie věd a o jeho podílu na jednáních mezi staročechy a realisty v letech 1888–1890. Tyto kapitoly, v nichž je chronologicky utříděna obsáhlá korespondence mezi Prahou a Vídní, přibližují kulturní a politické poměry v českých zemích, zejména obsazení klíčových institucí staročeskými kruhy, a obtíže, s nimiž se prosazovala právě vědecká a později i umělecká moderna ve veřejném životě. I zde však chybí shrnující výklad.

Je poněkud zarážející, že těmito kapitolami, jež sahají do druhé poloviny osmdesátých let a na začátek let devadesátých, monografie v podstatě končí, krátký závěr totiž opakuje teze vyslovené již v úvodu. Jak již bylo řečeno, je Albertova činnost rozdělena na jednotlivé oblasti, autorka se postupně věnuje jeho práci vědecké a popularizační, literárně teoretické, překladatelské a básnické a historickým studiím o Žambersku; po těchto kapitolách poněkud překvapivě následuje několik stran o Albertově „osobnosti“ (s informacemi o jeho rodinném životě, mravech a zvycích). Kapitoly o politické činnosti přicházejí až na konec, po části o „přátelských vztazích a mecenášství“ (která je takto vyčleněna opět jen na základě zachovaného množství promluv na toto téma_1). Znovu se nabízí otázka, zda by opravdu nebylo přínosnější opustit takovéto místy zmatené členění a pokusit se jednotlivé oblasti propojit. Pokud bychom Alberta nečtvrtili na (potenciálně nekonečné) řady částí, ale snažili se ho uchopit jako určitý časově proměnlivý celek, kniha by pak končila devadesátými lety, kdy Albertova proslulost a jeho vliv dosahovaly maxima. V monografii je vyjmenován vysoký počet poct, vyznamenání, členství v prestižních spolcích a institucích, k tomu přiřaďme jeho místo profesora na vídeňské univerzitě, přednosty 1. chirurgické kliniky ve Vídni a osobního lékaře významných vídeňských domů. Podle autorky měl Albert ke všem poctám „nadhled“, vzhledem k jeho ctižádosti a sebevědomí (které naznačuje i sebejistá póza v uniformě ověšené řády na fotografii z roku 1899, s. 78) však u něj těžko můžeme předpokládat nějakou skromnost. Možností, které tato úctyhodná kumulace symbolického a ekonomického kapitálu poskytovala, Albert využíval ve své pročeské činnosti, k níž jeho veřejné aktivity v podstatě směřovaly. Klíčová se pak jeví otázka možností a mezí Albertovy vídeňské společenské pozice. Místo pouhého tvrzení o „vídeňském nadhledu“ či vyjmenovávání adresátů jeho podpory bychom mohli upřesnit, jednak co Albertovo postavení mimo „malicherné politické názory pražské“ a mimo „literární koterie“ umožňovalo, jednak jak byla tato volnost vůči pravidlům české politiky a kultury omezována jeho loajálním postojem k rakouské vládě. Albertova politická umírněnost byla v období punktací důvodem rozchodu s realisty, s nimiž chtěl původně reformovat staročeskou stranu. Z řady citátů je zřejmé, že Albert byl vnímán (alespoň dočasně) ambivalentně všemi stranami – staročechy, mladočechy, realisty stejně jako představiteli literární moderny v čele s J. S. Macharem. Macharův odstup k Albertovi je čitelný v jeho vzpomínkových pracích (Třicet let, Vídeňské profily) a platil Albertovi-vídeňskému dvornímu radovi, v otevřenější kritice Macharovi zřejmě bránil respekt před touto vzdělanou a vlivnou osobností, která byla pro řadu Čechů velkým přímluvcem, Machara žijícího od roku 1889 ve Vídni nevyjímaje.

Zásahy ve prospěch Čechů byly jakousi vedlejší možností plynoucí z postavení Eduarda Alberta jako významného lékaře, vědce a učitele. Jak však zdůrazňoval v korespondenci, zejména s T. G. Masarykem, dlouhodobější udržení této pozice bylo podmíněno jeho veřejnou nepolitičností („Já jsem si zdejší postavení vydobyl jen neutrálností, jsem lékař a veřejně do věcí české veřejnosti se míchati nesmím a nemohu“, s. 126). Tato svá omezení Albert v devadesátých letech obcházel a vyvíjel jiné, zdánlivě nepolitické strategie, jimiž ale významně podporoval českou kulturu i politiku. V první řadě vedl velmi reprezentativní životní styl, jeho vídeňský byt fungoval jako salón a významní politici a umělci ho navštěvovali i v jeho vile v Žamberku. Za kulturní politiku lze bezpochyby pokládat i jeho činnost překladatelskou a snad i literárně kritickou. Vztáhnout k sobě oblasti literatury a politiky v monografii brání tradiční oddělování sféry privátní a veřejné. Pro Alberta-vědce, obdobně jako pro ostatní vídeňské úspěšné liberály jeho generace, patřilo umění do oblasti privátní – literatura, výtvarné umění a Burgtheater představovaly doplněk praktické činnosti. Estetický prožitek znamenal pro Alberta rekonvalescenci ducha a rozšíření obzorů jiným směrem, než to umožňovala věda. V 90. letech však náhle uveřejnil řadu studií o českém básnictví a šest antologií překladů z české poezie. Monografie se ovšem netáže, kde se vzalo Albertovo sebevědomí veřejně vystoupit v jiném oboru (dříve publikoval články popularizující vědu a recenze odborných prací, zejména v Osvětě a v Athenaeu) a jaké cíle při tom sledoval, kapitola „Albert literární teoretik, překladatel a básník“ se bohužel omezuje na výčet publikací a jejich vnější popis. Kdyby autorka pojala překladatelskou činnost jako součást kulturní politiky, možná by se vyhnula psychologizaci školsky formulovaným oslím můstkům typu „v Albertovi žila vedle vědecké duše i duše umělecká“ (s. 38).

Eduard Albert měl rozsáhlé znalosti české a německé literatury 19. století, jeho schopnost konfrontovat různé poetiky, smysl pro uměleckou formu, rytmus i básnické pojmenování se projevily například v jeho rozsáhlé a citlivé interpretaci poezie Jana Nerudy ve studii Co jest české básnictví národní? (1895). Své literárně kritické práce však psal poněkud jako vědecké příručky, přehledně utřídil materiál, který analyzoval, kladl při tom důraz na poučení čtenáře, i v umění pak hledal a kladně hodnotil formální kultivovanost a pokrok. Překlady české poezie, které díky své majetnosti mohl vydat v luxusním provedení se zlatou ořízkou a rudým rámováním každé strany, se obracely na nejvyšší rakouské vrstvy, před nimiž se Albert snažil představit český národ v oblasti kultury, tedy záměrně nepoliticky a do jisté míry v protikladu k politické reprezentaci Čech v říšské radě. Z české poezie nejvýše hodnotil Jaroslava Vrchlického, v cizině i v Čechách se ho snažil představit jako básníka evropského, věnoval mu antologii překladů s podrobnou předmluvou jako i dvě studie v češtině. Tyto práce však z hlediska literární situace devadesátých let vyšly se zpožděním, zejména v obsáhlé studii Jaroslav Vrchlický Albert i nadále vedl obhajobu básnického kosmopolitismu a pokoušel se smířit protiklad mezi básnictvím „světovým“ a „národním“, v době uveřejnění (u příležitosti Vrchlického čtyřicátin v roce 1893) však byl již Vrchlický dříve znepřátelenými tábory hodnocen kladně a básník se stal žijícím a oslavovaným klasikem. Bouřlivé konfrontace mezi ním a mladou generací ve stejné době neznamenaly jen snahu emancipovat se od Vrchlického parnasistní estetiky, kterou Albert pro její univerzálnost, monumentálnost i produktivnost tak vyzdvihoval, ale také od její tehdejší pokleslosti na měšťácký kýč. Například Šaldovy vypjatě kritické recenze některých Vrchlického sbírek z poloviny let devadesátých útočily z hlediska moderny na Vrchlického jako na součást nevkusné měšťanské domácnosti, kam patřil spolu s Brožíkovými či Mařákovými obrazy a návštěvou Národního divadla. (Zde by se nabízelo srovnání místa umění v životním stylu českých a vídeňských nejvyšších kruhů – Albert v knižní studii o Vrchlickém jeho historickou epiku ostatně nadšeně přirovnal k monumentálním historickým freskám Hanse Makarta.) Svými literárně kritickými studiemi Albert vstupoval do prostoru, jehož proměnám již nerozuměl (za dekadenty ve studii Co jest české básnictví národní? označil Antonína Klášterského a Otokara Auředníčka, jejichž verše formálně navazovaly na Vrchlického, apod.). Ve svých antologiích přinášel ukázky i z tvorby nejmladších básníků, na jeho výběru je patrné, že ho od mladé generace dělila nejen prostorová vzdálenost, ale i jeho na klasické estetice založené představy o úloze umění. I když byl v Hálkovské aféře v letech 1894–1895 na straně J. S. Machara, literární spory znal jen zprostředkovaně a jeho zásahy zvenčí byly mimoběžné a v procesu vyhraňování postojů uvnitř tehdejšího literárního života neměly větší vliv.

Sekundární literatura (A. Jirásek i H. Kokešová) stejně jako někteří současníci (J. S. Machar) zmiňují i Albertova syna Jiřího (Georga), škoda, že poněkud diskrétně a okrajově. Jiří Albert je charakteristickou postavou vídeňské kultury přelomu 19. a 20. století – majetně zajištěný, ale neurastenický mladík, vystavený ambicím otce. Na rozdíl od Eduarda Alberta nedokázal společensky úspěšně uplatnit své vysoké intelektuální schopnosti, a místo aby vstoupil do veřejného života, uchyloval se raději do soukromí, do interiéru knihovny. Postavou přechodnou, ovšem z jiných hledisek, se nám ale může jevit nejen syn Jiří Albert (jehož problémy s identitou souvisely i s politickými a kulturními proměnami v habsburské monarchii na konci století), ale i jeho otec. Eduard Albert zemřel předčasně a symbolicky v roce 1900 a s ním jako by historicky zanikla i možnost jedinečné konstelace, již představoval: mezi Vídní a Prahou, mezi liberální generací Jaroslava Vrchlického a realismem Tomáše G. Masaryka, mezi zásadami moderní vědy, tradičním staročeským patriotismem a životním stylem nejvyšších vídeňských kruhů.

III.
Na závěr se zastavme ještě u jednoho problému spojeného s Eduardem Albertem, a to u jeho postoje k ženské otázce. Helena Kokešová přistoupila k jeho osobnosti poněkud „žensky“ a skromně podnikla službu velkému muži. Pečlivě shromáždila veškeré prameny a nikde si nedovolila problematizovat žádný z jeho činů či postojů, a to včetně jeho přehlíživého postoje k ženám. Handicapovanost žen v oblastech umění, vědy a politiky Albert rozhodně nepřičítal historicko-kulturním a sociálním faktorům, ale byl přesvědčen o jejím antropologickém založení, tedy o její nezvratnosti. Tyto své názory neváhal vyslovit v brožuře pojednávající o (ne)schopnosti žen ke studiu medicíny (Die Frauen und das Studium der Medizin, Vídeň 1895)_2. Helena Kokešová se vůči těmto postojům nijak nevymezuje, přechází je poznámkou o Albertově „osobní předpojatosti vůči ženám“, přitom však nešlo o názor osobní, ale názor symptomatický pro dobovou vědu. Překvapilo ji sice, že Albert ve své obsáhlé korespondenci věnoval jen minimum pozornosti vlastní manželce, ale i to bylo typické pro vědce, pro něhož žena hrála úlohu jakéhosi němého a obětavého zázemí, do něhož se uchyloval k odpočinku po své vyčerpávající vědecké a veřejné činnosti. Tento nadřazený vztah je nakonec shrnut konstatováním, že „žena byla jakousi samozřejmou součástí Albertova života a její přítomnost Albert nijak zvlášť nezdůrazňoval. V případě společných cest do zahraničí užíval Albert plurálu“ (s. 60).

Eduard Albert, Příspěvek k životopisu vzbuzuje rozpaky nad žánrem a jeho adresátem. Helena Kokešová chtěla „připomenout lékaře, myslitele, básníka, řečníka a upřímného vlastence Eduarda Alberta a poukázat na všestrannost jeho osobnosti“ (s. 149), monografie je „obalena“ poznámkovým aparátem jako vědecká práce, pokud však přímo necituje či neparafrázuje prameny, pohybuje se ve svých vlastních charakteristikách na úrovni publikace popularizační („Albert byl pravdivý a pravdymilovný člověk. Opravdovost a poctivost patřily k základním rysům jeho povahy“, s. 94), vědeckost jako by vytvářela a zaručovala zejména bibliografická přesnost. Autorka rozčleněním na jednotlivé oblasti rozbila klasické chronologické členění životopisu, svou práci pak prezentuje jako materiálovou základnu pro další badatele, předpokládá tak, že bude sloužit jako slovníková příručka o Eduardu Albertovi. Shromáždit a utřídit takové množství materiálu muselo stát obrovské úsilí, dopisy Eduarda Alberta – i kdyby se vztahovaly jen k několika tématům – však nemají povahu lexémů, jsou historické a jejich význam proto není stabilní, ale proměňuje se podle kontextu, jehož postižení chybí.

_1
Celé odstavce jsou často jen prostým výčtem informací: „Dlouholeté přátelství poutalo Alberta ke dvěma spolužákům z gymnázia, Josefu Černému a Františku Šemberovi z Helkovic u Žamberka. Oblíbil si i svého „žáka“ Bedřicha Flanderku. Bedřichovi, zvanému Fricek, a jeho bratru Františkovi dával E. Albert kondice. Jejich dva mladší bratry doučoval Josef Černý. Domácím lékařem v rodině zemského advokáta Flanderky byl MUDr. Adolf Goll, jehož syn Jaroslav studoval také na gymnáziu v Hradci Králové, i když o dva ročníky níže než E. Albert“ atd. (s. 77).

_2
Antifeministické postoje najdeme i v jeho pracích literárně kritických, srov. jeho slova o Elišce Krásnohorské: „Všecko, co ženy v umění vykonaly, jest hluboko pod tím, co vykonali muži. Už tedy předem souhlasím, sahá-li se po kratším loktu, jakmile se měří umění ženské. Vedle Čelakovského, Erbena, Sládka atd. o Krásnohorské ani řeči býti nemůže. Běží tu o jiné poschodí […] V tom, co je vlastenecké, převládá rhetorika, naší době svědčící, ale nevystupuje nikde ostrý rys básnické individuality a hlubšího umění. Vše jest svědomitá práce – ženská“ (Co jest národní básnictví? , s. 64–65).

LITERATURA

Kokešová, Helena: Eduard Albert, Příspěvek k životopisu a edice korespondence. Výzkumné centrum pro dějiny vědy, Masrykův ústav AV ČR, Praha 2004. 336 s.