Jakou knihu potřebuje Masaryk?

Nakladatelství Paseka přivedlo na náš knižní trh další výrazný titul věnovaný politickým biografiím českých politiků, pod nimiž jsou podepsáni zahraniční badatelé. Po D. E. Millerově práci věnované osobnosti Antonína Švehly (Pittsburgh 1999, Praha 2001) se nyní dostalo na překlad francouzské knihy historika Alaina Soubigou Tomáš Garrigue Masaryk, vydané poprvé v Paříži v roce 2002. (Není mi známo, zda některý z českých nakladatelských domů uvažuje o vydání překladu kramářovské monografie německé autorky M. Winklerové z roku 2002.) Sama skutečnost, že nejvýraznější osobnosti českých moderních politických dějin přelomu 19. a 20. století jsou v předstihu zpracovány zahraničními autory, naznačuje možnosti a odlišné záměry českých historiků. Jestliže je v současné době v zahraničí dokončována další práce věnována Karlu Kramářovi (ruská badatelka Je. P. Serapionova), pak čeští odborníci v posledních letech výrazně přispěli k personální historiografii z této škály pouze na tematickém poli masarykovských bádání (J. Opat: Průvodce životem a dílem T. G. Masaryka. Česká otázka včera a dnes. Praha 2003, S. Polák: T. G. Masaryk. Za ideálem a pravdou. Sv. 1–3. Praha 2000 –2004), což je nicméně podmíněno skutečností, že studium osobnosti T. G. Masaryka zajišťuje jeden celý ústav Akademie věd ČR. I z tohoto srovnání však vysvítá, nakolik zůstává Masarykova osobnost výjimečně inspirativní v souvislostech vývoje českého i šíře středoevropského regionu, jak příznačná je postava politika, myslitele a státníka přelomu 19. a 20. století pro pochopení komplikovaných vnitřních vztahů mnohovrstevnaté společnosti Rakouska a meziválečného Československa. Této provázanosti osobních osudů s vývojem moderních českých dějin se pokusil využít rovněž francouzský historik Alain Soubigou.

Jinou otázkou zůstává, jaký masarykovský obraz minulá a současná historiografie podává, zda máme k dispozici dostatečně autoritativní, věcně spolehlivý a názorově přesvědčivý text, který by vystačil zájmu alespoň jedné generace čtenářů o toto téma. Co onomu komplexnímu obrazu Masaryka dnes chybí? Jakou knihu dnes vlastně potřebuje Masaryk? Aby jej obhájila? Aby jej učinila stravitelnějším, přitažlivějším pro dnešní čtenáře? Aby vystavěla morální ideál češství? Jakmile začne autor budoucí masarykovské práce odvíjet svůj zájem o téma od těchto a podobných otázek, rodí se jen další z řady prací, které využívají masarykovskou tematiku jako zástupný terč vlastních širších inspirací a zájmů. Masaryk je, žel, k podobným strategickým autorským postojům dostatečně disponovanou postavou – pro neobyčejně široký záběr svých aktivit, pro kontroverzní postoje a vyhraněné střety, v nichž často oponoval většinovým a dominantním zájmovým hlasům, pro pestrou a podstatnou životní roli, již plnil v zlomových etapách vývoje českého a středoevropského regionu, pro symboliku, kterou zpodobňuje. Jako badatelské a literární téma je Masarykova osobnost předlohou neobyčejně náročnou a záludnou. Vyrovnání se s ní tím spíše vyzývá autory nejrůznějšího zájmu a profilace.

Jedno z prvních úskalí, které stojí před každým badatelem, tkví bezpochyby v obrovském množství archivního i literárního materiálu, který po sobě Masaryk vzhledem ke své pestré a dlouholeté usilovné činnosti zanechal. Neméně úctyhodné je dnes rovněž množství druhotné literatury českých i zahraničních autorů věnované masarykovské tematice. Zde nás Soubigou nenechává na pochybách, že se v jeho osobě setkáváme s pracovitým a cílevědomým čtenářem a badatelem. Zejména to, co bychom mohli nazvat výtěžností studovaných materiálů, patří k silným stránkám jeho heuristiky. Soubigou postupuje ve své badatelském úsilí neobyčejně systematicky a podchycené materiály dokáže beze zbytku uplatnit v dalších fázích analytické práce. Výsledkem je množství křížových odkazů, které využívají jednotlivé dokumenty nikoli v jejich chronologické posloupnosti, ale v účelové a účelné vazbě na základní koncepci práce. Autor zpracované materiály podřizuje vlastnímu řazení a využívá pro obhajobu svých tezí a ve svém pevně stanoveném rámci; s ohledem na množství či pestrost využitých pramenů je však zároveň zřejmé, nakolik zachovával respekt k tématu a vědomí jeho vnitřní složitosti.

Zůstaneme-li však u práce s archivními materiály, nemůžeme se vyhnout jedné podstatné výtce. K nelehkému úkolu přistoupil autor s velkou odpovědností. Studium materiálů, jež využil při zpracování látky, bylo bezpochyby dlouhodobé a důkladné. Přesto však jeho prvotní přístup vyvolává otázky a jisté zklamání. To se týká zejména skutečnosti, že mladý francouzský historik postavil svoji práci výhradně na českých archivních materiálech. Zahraniční, jazykově erudovaný odborník se zde podjal zpracování mezinárodně tak široce založené osobnosti, jakou T. G. Masaryk nesporně byl, a pominul přitom archivní prameny rakouské, britské, ruské, americké, dokonce i francouzské, aby se ji pokusil přiblížit, tak jako mnozí jeho předchůdci, na základě dvou hlavních pramenných zdrojů Masarykova archivu Ústavu T. G. Masaryka a Archivu Kanceláře prezidenta republiky. Pro francouzské posuzovatele se sice jedná o originální, zahraniční prameny, z pohledu tématu však tento postup nelze přijmout. V tomto ohledu autor omezil svůj prostor při zpracování náročného úkolu a předem vtisknul své práci punc materiálově standardního textu, bez nároku na uplatnění výrazně nových dokumentů a faktů.

Jestliže je namístě od komplexní masarykovské biografie očekávat rovněž zpracování zahraničních archivních materiálů a fondů, nemůžeme francouzskému autorovi podobný nedostatek vytýkat s ohledem na znalost pramenů literárních, ať původních Masarykových prací, ať druhotné masarykovské literatury. Jeho literární základna je dostatečně bohatá a poskytla mu potřebný přehled nejen o Masarykově literární působnosti, ale najmě o postupném rozvíjení jeho obrazu českou i zahraniční historiografií. I zde však narážíme na dílčí úskalí knihy. Ta již nespočívají v heuristické průpravě, jako spíše ve způsobu zpracování a koncepci, kterou se autor snažil vymezit na základě shromážděného materiálu. Výkaz přečtené literatury v závěrečných přehledech dokládá autorovo zaujetím Masarykem a obecně českými dějinami. Podstatnější je však pro nás skutečnost, jakým způsobem Soubigou s literaturou zachází, jak ji využívá v rámci své autorské práce. Soubigou si svoji cestu za poznáním Masaryka neulehčil, ale značně zkomplikoval, když se vědomě pokusil vymezit své pojetí oproti starším autorům a pracím. Potýká se tak na mnoha frontách jak s masarykovským tématem, tak jeho obrazy v různých zpracováních. V důsledku toho však jeho analýza ztrácí kontinuitu a vnitřní pevnost, rozptyluje se v množství polemik, jimž se autorovi nedaří vtisknout jasný a přehledný řád. Množství literárních odkazů by zároveň mohlo pro čtenáře signalizovat nedostatek sebejisté autorské pozice. (Alespoň pro ilustraci – jen k význačnému masarykovskému badateli Jaroslavu Opatovi odkazuje autor své čtenáře podle jmenného rejstříku právě tak často, jako se zmiňuje o Masarykovu synovi Janovi…) Způsob, jakým se Soubigou vymezuje k masarykovské a bohemistické literatuře, však svědčí o komplikovanějším vztahu. Patří mezi autory, kteří se výrazně soustřeďují na výraz, na vnější působení svého textu. Jemu podřizuje rovněž práci s citovanou literaturou. Své odkazy k cizím autorům využívá Soubigou vědomě a s oblibou pro podporu polemického stylu své knihy, který nicméně není dostatečně pevně zakotven v argumentační rovině. Prezentací jednotlivých názorů jako navzájem rozporných a konfliktních se autor zcela zákonitě vystavuje do pozice autoritativního posuzovatele, od něhož by zvídavý čtenář očekával výsledný soud. V této rozhodčí pozici však Soubigou zklamává, nechává čtenáře často stát před otázkou či jen pouze naznačenou odpovědí, jednotlivé polemiky často vyhrocuje, ale neuzavírá. Nalezneme v textu řadu podstatných otázek, jejichž předpoklady Soubigou sice zakládá na dalekosáhlých a důkladných faktografických blocích, ale výsledné soudy přesto ponechává na úrovni zjednodušujících odkazů k jiným autorům – viz např. otázku Masarykova mesiášství a koncepčnosti zahraničního odboje (s. 219) či problematika Masarykova pojetí čechoslovakismu na závěr obsáhlého přehledu jeho vztahu ke Slovákům (s. 307). Zvláště v prvních oddílech knihy, věnovaných Masarykovu mládí a předválečné činnosti se nezřídka dostává do pasti svého pojetí, když nenachází dostatek vlastních argumentů pro objasnění stěžejních a správně nastolovaných otázek. Nechává promlouvat své oblíbené či méně oblíbené autory, uplatněním jejich protilehlé argumentace dosáhne jisté gradace textu, ale položenou otázku nedovede k přesvědčivé, samostatně zdůvodněné a obhájené odpovědi. Abychom si přiblížili tento autorský přístup, zastavme se podrobněji u jednoho z příkladů. Na vyhroceném pojetí vnitřní provázanosti masarykovského humanismu a politické obhajoby národního zájmu prezentované na dílech A. van den Belda, resp. R. J. Hoffmanna a E. Schmidtové-Hartmannové autor konturuje závažný problém podílu nacionalismu v Masarykově politické praxi (s. 68–73). Poté, co se Soubigou odmítl podrobněji zabývat odlišným pojetím pojmů „nacionalismus“ a „národ“ v rozdílných jazykových (a politických) prostředích, ponechal výklad této problematiky na autoritě svého francouzského kolegy Bernarda Michela; jeho charakteristiku doplnil o svoji představu dvou okrajových proudů, jež prý Michelova definice nepokrývá: „vlastenectví […] s upřímnou láskou k vlasti“ a jakéhosi vykořeněného negativního nacionalismu, jejž označuje za „chtonismus“. Samotnou Masarykovu pozici následně přiblížil pěti ilustračními momentkami z jeho života, aby celou mnohostránkovou polemiku uzavřel konečně vlastním nicméně nepatřičně strohým soudem, který zůstává, přes svoji autoritativnost, v daném kontextu zcela neuchopitelný: „T. G. Masaryk je tedy spíše pravým vlastencem, který napsal velkou knihu o České otázce (1895) a který v roce 1918 založil nezávislý stát Československo, a to do značné míry kvůli vážným chybám vídeňské vlády. […] Navzdory tomu, co tvrdí někteří němečtí autoři, Masaryk tedy není nacionalista.“ – Je příznačné, že se do této rozhodčí pozice nad hodnoceními svých předchůdců autor stylizuje zejména v pasážích věnovaných předválečnému období. Odlišná pozice autora v úvodních a následujících oddílech knihy v této souvislosti koresponduje s patrnou proměnou pramenného základu. Oproti navazujícím oddílům-kapitolám Soubigou v úvodních částech takřka nepracuje s archivními prameny, když se omezuje na střídmé užití jediného fondu z Masarykova archivu a plně spoléhá na literární předlohy.

Již z užití přípravného literárního materiálu, z časté snahy o postižení optimální definice mezi několika soudy odlišných autorů je zároveň patrné, nakolik se ani Alain Soubigou nevyhnul nástrahám hledání pravého Masarykova obrazu. Rovněž on se stal obětí předběžné představy o tématu, o jeho obecném vnímání, o úskalích jeho zpracování, o chybách a omylech jeho interpretace. Prezentoval Masaryka jako obtížně uchopitelné téma – „pokud jde o jeho životopis, do něčeho tak odvážného se pustil jen málokdo“ (s. 11) – a ujal se jej; vytkl masarykovským badatelům, že nejsou s to správně fenomén TGM pojmout, a jakkoli mu připadalo, že „tvrdit o slavném člověku, že ho nelze nikam zařadit, je životopisecké klišé“, (s. 11) na skutečné či domnělé rozpornosti soudů svých předchůdců, na „nezařaditelnosti TGM“ zbudoval jedno z východisek svého autorského přístupu. Soubigou si vytvořil předběžný obraz o hrdinovi své knihy jako nepochopeném, nedoceněném géniovi, jenž doma není prorokem a za hranicemi zůstal nedostatečně známým, navíc s nespravedlivou nálepkou českého nacionála – a přistoupil k jeho obhajobě. A nezůstalo jen u základní pozice. Způsob psaní francouzského autora je prvoplánově provokativní, chce být provokativní, chce budit dojem, že si zahrává s ohněm, s živlem – a že jej krotí a překonává. V tom tkví snad čtenářská působivost práce, ale také její výrazná slabina pro původní nezaujaté hodnocení základního tématu. Vlastně v průběhu celého textu autor přesvědčuje čtenáře jak obtížné a nezvladatelné téma si pokouší podmanit.

Jeho polemiky jsou polemikami s masarykovskými autory, nikoli s Masarykem. Samotná jeho osobnost trčí z autorových pokusů o systematický, kontinuální výklad jako špatně vyřezaný svatý. Soubigou zachoval tradiční návaznou periodizaci rozdělenou do čtyř svébytných částí, odlišujících dětství a mládí Masaryka (do roku 1882), jeho politický vývoj před první světovou válkou, dále válečnou etapu a prezidentské období. V jejich rámci se snaží postupovat přísně chronologicky a v časové následnosti zachovat jistý pevný rámec pro uskupení a prezentaci popisovaných událostí. Až potud může plně využít nejsilnější vklady své práce – uplatnění znalosti historické problematiky politické působnosti TGM. Jakmile jej ale Masaryk přinutí k úvahové práci, k hodnocení svého názorového vývoje, dostává se Soubigou do koncepčních i argumentačních nesnází. Masarykův myšlenkový svět byl po celý jeho dlouhý aktivní život ve výběru základních témat neobyčejně pevný a provázaný. Což však neznamená, že by nepodléhal vnitřnímu vývoji a mnohdy radikální proměně postojů. Pro hodnověrné sledování těchto posunů a nuancí však filozofická výbava Soubigoua nepostačuje, a proto se uchyluje k tradičním citačním a argumentačním odkazům, respektive k zjednodušenému svádění problematiky do její politické polohy (viz kapitola věnovaná Masarykovu vztahu k náboženství – s. 75–87). Jeho vývody jsou platné na úrovni pozitivistické práce s danými fakty, v úvahové rovině, ve snaze o zobecnění Masarykových filozofických postojů napříč životní dráhou však mnohdy pokulhávají. Tyto důsledky se projevují mimo jiné i v neorganickém propojení struktury díla. Autor dává vzniknout kapitolám, v nichž je nucen – v zájmu jednotné interpretace Masarykových životních postojů a jejich navázání na ústřední linii politického vývoje – svést do logického celku nesourodá témata, a vytváří tak jejich umělá uskupení. Jestliže Soubigou do kapitoly věnované „zájmu o znevýhodněné kategorie obyvatelstva“ vtěsná Masarykovy názory na ženskou otázku, Židy a Slováky, může tak učinit v zájmu vlastního přístupu jen v částech věnovaných rakouské periodě. Navíc bez zdůvodněné vazby k reálnému způsobu Masarykova pojímání společnosti. V následujícím československém kontextu tento výběr Soubigou prakticky zopakuje, jen jej musí přizpůsobit – nikoli však v zájmu vývoje Masarykova pojetí, ale politickým okolnostem (kapitola „Masaryk a začleňování občanů do budování demokracie: Němci, Slováci, ženy a Židé“). V pozadí tohoto strnulého výkladu můžeme spatřovat jak neochotu autora podrobovat Masarykův názorový vývoj skutečně kritickému hodnocení, tak již zmiňovanou závislosti na sekundární literatuře, která limituje manévrovací prostor pro jeho vlastní soudy a vývody. Z téže příčiny jsou proto některá příznačná masarykovská témata podceňována či dokonce zcela opomíjena. Ani u „znevýhodněných skupin obyvatel“, ani v kapitole o demokratizaci týchž skupin nenalezneme podrobnější rozbor Masarykova postoje k sociální či dělnické otázce; útržkovité soudy v podkapitole „Politický disent“, jež Soubigou uzavřel další z málo říkajících tezí („jeho vztah k dělnictvu a k obyčejným lidem byl spíše sentimentální než doktrinální“ – s. 106), jen ztěží obstojí jako vyčerpávající rozbor Masarykem tolik frekventované otázky.

Využití zpracovaného materiálu a základní přístup k tématu je, po mém soudu, nejcitlivějším problémem celé práce. Soubigouova síla není v komplexním pojetí Masarykova fenoménu, ve vytvoření plastické podoby politika-propagandisty-státníka na základně vhodně nastavené koncepce. Jeho schopnost spočívá v čemsi jiném – v postižení zajímavého, poutavého a často výstižného detailu na pestrém pozadí dat, tváří a událostí. Soubigou je přesvědčivý ve své schopnosti vytěžit z množství informací zajímavou anekdotu, postřeh či výstižný citát, jež nechává často zaznít jako závěrečný soud bez vlastního dalšího rozboru či hodnocení. Jinými slovy Soubigou je silný ve své analýze, její vývody jsou však již mnohem méně jisté a přesvědčivé. Tento literární manýrismus činí z jeho knihy čtenářsky přitažlivý text. Otázkou zůstává, zda je ve své poutavosti rovněž věrohodný. Ani v tomto případě nemůže být odpověď zcela jednoznačná. Obecně můžeme jako přiměřeně spolehlivou hodnotit masarykovskou linii. Jak uvedeno, jejímu studiu věnoval autor množství času a energie, které zhodnotil ve faktograficky pregnantně zvládnutém zpracování. Již několikrát jsme se však v hodnocení střetli s jeho velkoryse pojatým přístupem, jemuž není v následném zpracování schopen plně dostát. Tak je tomu rovněž v začlenění speciální linie do obecného vývoje. S ohledem na francouzského čtenáře se autor pokusil o široce komponovanou studii, v níž masarykovskou linii rozvádí do rozsáhlého půdorysu politického a kulturního vývoje českých a středoevropských dějin. Tyto četné a namnoze žádoucí přesahy však zřetelně trpí již ne tak soustředěnou průpravou autora. Nezbytná zkratkovitost jde na úkor věrohodnosti, jejíž nedostatky se tím spíše projevují v jazykové mutaci určené znalejšímu českému čtenáři. Tak například hodnocení Schauerova úvodníku Naše dvě otázky jako textu, jenž se prý vyjádřil k zásadní otázce české kultury „zcela v duchu České moderny, hnutí spisovatele F. X. Šaldy“ (s. 62) překlenuje v podobné zkratce události, které mají zcela opačnou následnost, než ji prezentuje Soubigou (mezi napsáním úvodníku Našich dvou otázek [1886] a vydáním první Šaldovy prvotiny uběhlo dlouhých a bouřlivých šest let, na vydání Manifestu České moderny česká společnost čekala ještě další čtyři roky; ostatně začínající Šalda věnoval Schauerovy jednu ze svých vůbec prvních studií, v roce 1892 v Literárních listech, v ní však již reagoval na Schauerovo úmrtí. Karel Kramář se neseznámil se svojí pozdější ženou Naděždou až v roce 1900 (v onom roce se oběma po desetiletém úsilí podařilo dosáhnout sňatku), a zcela jistě se v témž roce nepřiklonil k panslavismu, jak Soubigou tvrdí (s. 102). Vedle těchto nepřesností, které jdou zpravidla mimo ústřední osu masarykovské skici, se nicméně objevují i některá podstatnější pochybení. Podstatnější proto, že o ně Soubigou opírá vyhraněné soudy, jež by si žádaly podrobnější výklad. Pokud autor tvrdí, že „řeči o hradní nátlakové skupině pocházely z kruhů Masarykových odpůrců, vedených hlavně žárlivostí a zatrpklostí“, pak lze právem očekávat upřesnění. Toho se čtenáři skutečně dostane, jestliže se však Soubigou zaštítí příkladem Karla Kramáře – „ambiciózního politika, který pošilhával po prezidentském křesle, ale až do smrti v roce 1937 nedostal ani ministerskou židličku“ (s. 270), zpochybní nevěrohodným odkazem svoji pozici pro další debatu (cožpak si v této souvislosti neuvědomil, že Kramář, jak sám ostatně poznamenává na s. 218, byl prvním premiérem československé vlády již v letech 1918–1919?). Další problematické teze o Gajdovu pokusu o puč (s. 294n.), o českém národu s dlouhou pacifistickou tradicí, kořenící v mýtech o Přemyslu Oráčovi a mírovém úsilí Jiřího z Poděbrad (s. 332), atd. atp., jsou jen variacemi téhož. Soubigou za cenu čtivé zkratky a úderné teze zbytečně vystavuje pochybnostem text jako celek. Je to škoda, neboť, jak uvedeno, ústřední masarykovská linie je faktograficky dobře založena, a je v tomto smyslu spolehlivým průvodcem po Masarykově životě a díle.

Soubigou převyprávěl pro evropského čtenáře masarykovský příběh. Učinil tak nikoli bez obtíží a snadno, ani jeho kniha se nečte snadno a bez jistých pochybností. Od nového pohledu na TGM jsme snad mohli očekávat víc; jedná se o vklad nepřehlédnutelný, nikoli však zásadní – ani z pohledu bohemistických ani masarykovských studií. Na druhé straně nelze pochybovat o tom, že zejména zahraničnímu čtenáři může kniha sloužit jako obecná příručka pro orientaci v moderních českých, československých, zčásti též středoevropských dějinách přelomu 19. a 20. století a především jako věcně spolehlivý průvodce po osudech význačné osobnosti této periody, Tomáše G. Masaryka.

LITERATURA

Alain Soubigou: Tomáš Garrigue Masaryk. Paseka, Praha 2004. 456 s.