K Pokorného recenzi mé knihy

Literární teoretik, filozof, překladatel, a pozoruhodný básník Martin Pokorný napsal pro Slovo a smysl (č. 7, s. 245–272) recenzi mé knihy Interpretace a subjektivita._1 Je to invenční text, který zaujme řadou subtilních distinkcí, brilantních formulací a strhujícím tahem na branku: problém je v tom, že oba běháme (recenzent běhá, já se ploužím) po jiném hřišti. Následující výčet snad objasní tento (lehce dýchavičný) příměr.

První poznámka bude poněkud triviální, ale ušetří nám mnoho cenného místa. Kdykoli se chci vyjádřit k jiným autorům, dělám to explicitně (a pokud možno v přesně vymezeném ohledu): pokud tedy chce čtenář zjistit, co se v knize říká o filozofech, kteří ho zajímají, mohu mu jako vodítko doporučit svůj jmenný index spíše než Pokorného (jinak, jak jsem už řekl, velmi inspirativní) text.

Přejděme k problémům věcnějšího rázu (namátkou a co nejstručněji). Nikdy bych netvrdil, že teorie významu se „vyčerpává“ „popisem konkrétních komunikativních situací“ (jak mi Pokorný připisuje na s. 251); naopak jsem se do ní pokusil přispět návrhem obecných definic základních typů mluvních aktů, normativním vymezením pojmu významu promluvy, rozlišením různých obecných principů determinace významů promluv, obhajobou jisté verze internalistické konstrukce propozičního obsahu, specifickým (ne-griceovským) výkladem fenoménů, jako je komunikativní transparence, nepřímé mluvní akty atd. Právě tak netvrdím, že „nelze postulovat žádný apriorní obsah pojmů, jako je rozumění, interpretace či význam“, a „žádné transcendentální podmínky komunikace“ (P, s. 251):_2 tvrdím jen, že žádný takový apriorní obsah a žádné takové podmínky nás nezbavují rozhodování mezi různými principy konstituce významů promluv a mezi interpretačními postoji, které jim odpovídají (viz IaS, kap. D.5; Pokorného výtah z mého výkladu těchto principů na s. 250 není právě šťastný a pochybuji, že může čtenáři dávat jasný smysl). Klíčovou apriorní podmínkou jazykové komunikace je pro mě schopnost přijímat závazky (specifického druhu, který vymezují definice základních typů mluvních aktů; srov. VaK, kap. A.II.1) a k mým kandidátům na roli apriorních principů interpretace patří quineovsko-davidsonovský princip vstřícnosti a jeho korelát, který v knize označuji jako „princip maximalizace subjektivity“ (Ias, s. 200 n.).

V kap. D.IV.4 se snažím ukázat, že Davidsonův pojem významu promluvy jako shody komunikativní intence a interpretace uvaluje neoprávněné restrikce na možné komunikativní postoje: zajímá-li se čtenář o příklady, na kterých se to snažím ilustrovat, navrhuji mu, aby zvolil spíše moji než recenzentovu verzi (P, s. 254). Mimo jiné by neměl přijímat za bernou minci Pokorného tvrzení, že hrdina jednoho z mých příkladů „‚zamýšlí vyslovit slova, která platí jako rozkaz k palbě‘, aniž by přitom ‚vyslovil rozkaz k palbě‘“: ve skutečnosti (rozuměj: v mém příkladu) mluvčí zamýšlí vyslovit slova, která platí jako rozkaz k palbě (aby splnil svou roli v jistém řetězu úkonů), aniž by se staral o to, jak bude interpretován adresátem. Část Pokorného komentářů spočívá v tom, že aktérům mých příkladů připisuje jiné intence než já ve svém zadání: výsledkem jsou nové příklady, k nimž nemám žádná autorská práva a za něž nemohu nést odpovědnost.

Nedá se říci, že Koťátko „odmítá (nadále) chápat silně institucionalizovaný diskurz typu uzavírání smlouvy za paradigma pro budování teorie významu promluvy“ (P, s. 255), protože takové paradigma nepřijímal ani předtím (i v předchozí knize rozlišoval různé typy diskurzu lišící se způsoby determinace významů promluv; srov VaK, kap. B.V.3). Už vůbec neplatí, že autor knihy „reviduje svou vlastní dřívější tezi, že význam promluvy je vymezen normativními důsledky promluvy pro mluvčího“ (tamtéž). Je to přesně obráceně: v pasáži, na niž odkazuje recenzent (IaS, s. 299), konstatuji, že takto vymezený pojem významu promluvy (jako souboru závazků specifického druhu) mohu držet i nadále, protože je slučitelný s rozšířeným okruhem principů determinace významů promluv, k němuž dospívám v knize. Co zde skutečně opouštím, je můj dřívější předpoklad, že nomativní důsledky promluvy (závazky uvalené promluvou na mluvčího) mohou být nastoleny výlučně působením nějakých principů s normativní silou.

Můj text₂ (jak je definován v IaS, kap. E.II.1) není „sekvence významů přiřazených [výrazům textu₁] nezávisle na jeho literární funkci“ (P, s. 261; recenzent mě tu cituje správně v nesprávné souvislosti), ale „syntakticky identifikovaná posloupnost symbolů (typů) interpretovaná podle pravidel nějakého jazyka“ (IaS, s. 350). Text₃, tj. „syntakticky identifikovaná posloupnost symbolů (typů) interpretovaných jako aktuálně užitých k (doslovnému) vyjádření určitých propozičních obsahů s určitou ilokuční silou“, pro mě není „nutný korelát literárního díla“ (jak píše Pokorný tamtéž): textovým nositelem díla může být text₁, přičemž další úrovně textu mohou zcela chybět (viz IaS, s. 354, 356, 394, pozn. 32).

Kontrast mezi textem₂ a textem₃ není postaven na „naději na principiální oddělení znalostí jazyka od znalostí o mimojazykové realitě“, ale na faktu, že fixace textu₂ (ať už je v ní konvenční význam vymezen jakkoli – srov. např. externalistické pojetí významů výrazů pro přírodní druhy v kap. C.II.5) nestačí k fixaci textu₃: určení propozičního obsahu a výpovědní síly vyžaduje další krok (srov. k tomu IaS, s. 351 n.) ze stejných důvodů, z jakých konvenční významy vět nedourčují propozice vyjádřené jejich užitím v „běžné“ komunikaci (srov. např. IaS, s. 281 n.).

Nemám představu, jakým pochodem dospěl recenzent od mého rozlišení textu₂ a textu₃ k závěru, že přijímám pojetí „jazyka jako slovníku“: v každém případě je to neslučitelné s mým vymezením vztahů základních sémantických pojmů (ústřední roli zde hraje pojem významu promluvy, odtud se odvozuje pojem významu věty a odtud pojem významu slova; srov. VaK, s. 13 n.; srov. též IaS, s. 386, pozn. 14).

„Pravý předmět jeho [Koťátkovy] analýzy“ v kapitole věnované literární interpretaci není „narace odloučená od bezprostředního kontextu a usilující o afektivní účinek“ (P, s. 267), ale mimo jiné: vztah mezi různými vrstvami textu, vztah mezi identifikací textu a identifikací díla, role textové a mimotextové báze literární interpretace, vztah mezi aspiracemi textu a aspiracemi autora atd. Pojem díla, s nímž zde pracuji (strukturovaný soubor literárních aspirací textu a kvalit, které jsou jejich naplněním), se neomezuje na narativní útvary, přestože řadu svých příkladů čerpám z této sféry.

Pojem aspirace textu a aspirace autora nevymezuji primárně v příkladu, který cituje Pokorný (na s. 268), ale v analogii s klíčovými pojmy teorie významu a mluvních aktů: v případě literárních aspirací textu ovšem nejde o analogii s „podmínkami platnosti asertivního mluvního aktu“ (jak čtu v recenzi na s. 269), ale s pravdivostními podmínkami takového aktu (a obecněji s podmínkami naplnění – „satisfaction conditions“ – jakéhokoli mluvního aktu). Jinými slovy, nejde o podmínky, za nichž nějaký akt platí jako tvrzení (případně specifičtěji jako tvrzení, že p), ale o podmínky, za nichž je tvrzení pravdivé (rozkaz vykonán, slib splněn atd.). Analogie tohoto druhu a s nimi spojené shrnuji v kap. E.II.3: z tohoto přehledu by také mělo být zřejmé, že literární aspirace textu nelze identifikovat se „signály“ svébytného druhu (jak se dozvídám na s. 270). Povahu signálů mají indikátory literárních aspirací textu a indikátory autorova záměru, aby text nesl jisté literární aspirace (IaS, bod 5 a 7 mého přehledu na s. 364).

A tak dále. Seznam toho, co netvrdím, nemůže nahradit diskusi o tom, co tvrdím, ani k ní neotevírá cestu: kdybychom se do ní chtěli pustit, museli bychom zřejmě začít znovu. Především bychom (oba) museli vyvinout jisté úsilí, abychom se nemíjeli kvůli rozdílům v pojmové výbavě, ve slovníku, ve stylu argumentace, v zorných úhlech. Ne všechny problémy, které mám s Pokorného textem, jsou tak přímočarého druhu jako příklady z mého výčtu: někde mám pocit běžného nedorozumění a jen tuším, jaké přehlédnutí či krátké spojení může být v pozadí (se samozřejmým dodatkem, že omyl může být na mé straně); jinde bych jednoduše potřeboval vysvětlit souvislost recenzentova komentáře s mým tvrzením či argumentem; některé autory čteme (recenzent a já) evidentně jinak, což je zpravidla dobré východisko k polemice (pokud nedáme přednost hotovým verdiktům nebo vzájemnému mentorování). Tyto „jemnosti“ ale mohou přijít na řadu až poté, co dáme do pořádku základní věci.

Touto poznámkou se nezříkám žádné z distinkcí a inspirativních úvah, které nacházím (a někde spíše tuším) v Pokorného textu: nejsem zase tak sebestředný, abych je přehlížel jen proto, že se k mé knize nevztahují tak těsně, jak bych očekával od recenze. Zároveň musím dodat, že vzájemné slaďování a korigování interpretace hraje větší či menší roli ve všech filozofických diskusích, kterých jsem byl účastníkem či svědkem, včetně mých polemik s autory předchozích recenzí mé knihy: s Mariánem Zouharem (ve Filosofickém časopise), s Petrem Stojanem (v Aluzi), s Deziderem Kamhalem (v Organonu) a s Petrem Glombíčkem (tamtéž). Čtyři kriticky vyhrocené recenze, které mě přiměly znovu promyslet a lépe odůvodnit má stanoviska, a jeden inspirativní článek, se kterým si tak úplně nevím rady (ale jehož hodnota nezávisí na vztahu k mé knize), to je, řekl bych, velmi dobrá bilance, za niž jsem všem zúčastněným vděčný.

POZNÁMKY

_1
Odkazy na Pokorného recenzi jsou (tam, kde hrozí nejasnosti) uvozeny značkou P, odkazy na recenzovanou knihu značkou IaS, odkazy na moji předchozí knihu Význam a komunikace značkou VaK.

_2
Obecně si myslím, že recenzent by mohl trochu ubrat při hodnocení mých aspirací. Například není pravda, že se Koťátko „snaží přičítat“ své realistické pozici „neúprosnou vnitřní koherenci“ (P, s. 247): pravda je, že se (ze všech svých chabých sil) snaží o koherentní postoj. Podobně by mě nikdy nenapadlo tvrdit, že moje kritika epoché „Husserla definitivně vyvrací“ (P, s. 246): role, kterou Husserl hraje v mé knize i v předchozích textech snad ukazuje, že je pro mě vším jiným než předmětem pokusů o „definitivní vyvrácení“. Diskuse o proveditelnosti a účelnosti epoché mají dlouhou tradici a já jsem se do ní pokusil přispět jedním argumentem, to je celé.

LITERATURA

Koťátko, Petr: Interpretace a subjektivita. Filosofia, Praha 2006.

Koťátko, Petr: Význam a komunikace. Filosofia, Praha 1998.

Pokorný, Martin: Usedlost jazyka, těkání hlasu. Slovo a smysl 4, 2007, č. 7, s. 245–272.

Předchozí recenze knihy Interpretace a subjektivita a autorovy repliky (v chronologickém řazení):

Zouhar, Marián: Externalistická výzva Petru Koťátkovi. Filosofický časopis, 55, 2007, č. 2, s. 247–259.

Stojan, Petr: Teorie významu či filosofie komunikace? Aluze, 2007, č. 1, s. 123–129.

Kamhal, Dezider: P. Koťátko, Interpretace a subjektivita, Organon F 14, 2007, č. 4, s. 555–559.

Glombíček, Petr: Význam a interpretace Petra Koťátka. Organon F 15, 2008, č. 1, s. xxx–xxx.

Koťátko, Petr: Internalismus, realismus a deskriptivní identifikace: odpověď Mariánu Zouharovi. Filosofický časopis 55, 2007, č. 4, s. 577–590.

Koťátko, Petr: Intence, konvence, význam: odpověď Petru Stojanovi. Aluze, 2007, č. 2, s. 116–121.

Koťátko, Petr: Interpretace, rozumění, gramatika: odpověď Dezideru Kamhalovi. Organon F 15, 2008, č. 2, s. 41–50.

Koťátko, Petr: Privátnost, individualita, pravidla: odpověď Petru Glombíčkovi. Vyjde v Organonu F 15, 2008, č. 3.