• 1 •
Když člověk nahlédne do kognitivního bádání s cílem trochu se v něm zorientovat, seznámit se alespoň s nejdůležitějšími zkoumanými tématy, metodami a široce uznávanými výsledky, snadno propadne pocitu, že se v tom ohromném množství odborné literatury musí utopit. Kognitivní bádání jsou dnes vpravdě transdisciplinární, tematicky bezbřehá; setkáváme se tu s tématy filozofickými, biologickými (zejména neurofyziologickými), etnologickými, psychologickými, lingvistickými, uměnovědnými, s tématy z komputační lingvistiky i umělé inteligence – a všechny obory mají k věci co říci. A často velmi závažného. Jako v každé vědě tu nacházíme literaturu podrobně informující o empirických výzkumech stejně jako práce metodologické, přehledové, syntetické i popularizační.
Je nějaká možnost, jak v té rozmanitosti zastoupených oborů, témat a přístupů postihnout nějaký řád? Nebo jinak: co je jádrem kognitivních zkoumání? Jistě: lidská mysl jako společný předmět zkoumání. Ale co jsou tu základní, nejdůležitější, nepominutelná, obecně (v mnoha zastoupených oborech) respektovaná zjištění? Ani na takovou otázku vůbec není snadné odpovědět.
Psychologický ústav AV ČR pořádá každoročně konferenci KOGNICE, na kterou zve odborníky z různých oborů. Kolem KOGNICE se tak setkávají badatelé, kteří by se jinak třeba minuli, je tu prezentováno široké spektrum témat a přístupů. Tady je tedy to správné fórum, kde je možné udělat si pokud možno celistvý obraz o kognitivních výzkumech. Vezměme si jako příklad konferenci KOGNICE 2006, věnovanou památce vynikající české psycholožky PhDr. Miluše Sedlákové, CSc.; z konference vyšel stejnojmenný sborník (eds. R. Šikl a kol., vydal Psychologický ústav AV ČR, Praha 2006, 281 s.).
Je tu publikována řada důležitých dílčích poznatků psychologických, zamyšlení filozofická, prezentovány metody a výsledky četných experimentálních šetření. Tematická šíře je impozantní – a to ještě ve sborníku nejsou uvedeny všechny příspěvky, které na této konferenci zazněly. Každého z účastníků jistě obohatily referáty odborníků ze „vzdálených“ oborů, v mnohých z nich byly zajímavé podněty k zamyšlení. Někdy ale bylo vidět, že si tak úplně nerozumíme, např. někteří psychologové tu mluvili o významu způsobem (a terminologií), která je lingvistům cizí, a jistě i lingvistický přístup mohl u odborníků jiných oborů vzbuzovat rozpaky. Tento text není kritickým hodnocením konference, ta byla pouze východiskem k zamyšlení nad některými problémy terminologickými a pojmoslovnými, zejména těmi, které mají vztah k jazyku.
Vědecké paradigma bylo kdysi definováno jako konsensus odborníků, pokud jde o metodologická východiska, typy problémů, způsoby jejich řešení, uznávané výsledky (Kuhn 1981). Z hlediska této definice kognitivní paradigma (máme-li na mysli především kognitivní vědu) ještě není tak „daleko“, asi by bylo nejvhodnější mluvit o něm stále ještě jako o „formujícím se“, přestože se formuje už více než dvě desetiletí a v současnosti se velmi intenzivně rozvíjí. Právě proto, že se na kognitivních zkoumáních podílí tolik – a tak různých – oborů, je na místě se zamyslet nad možnostmi vzájemné domluvy, resp. nad mírou vzájemného porozumění.
K základním předpokladům domluvy v mezioborových oblastech vědy patří jistě vedle sdílených východisek i společná terminologie. Ale je vůbec možné pojmenovávat v různých oborech tytéž jevy týmiž termíny? Nevidí společný předmět zkoumání každý obor ze „svého“ hlediska? Jaký podíl na terminologických a pojmoslovných problémech má kontakt s cizími jazyky, dnes zejména s angličtinou? A jakou funkci tu má neterminologické užívání některých slov, kterými odedávna lidé pojmenovávají duševní jevy jako např. mysl, myšlenka, vědomí, cit, představa, pozornost, porozumění aj.
Jak vlastně v lingvistice rozumíme stěžejnímu pojmu-termínu kognice, českému překladu anglického cognition? Potřebujeme ho vůbec? Co všechno do kognice zahrnujeme my lingvisté? Není to pro nás jen taková nálepka? A co do ní zahrnují psychologové? Jaký je vztah mezi pojmy-termíny kognice a mysl? Mezi mysl a psychika? Jsou to jen různé pohledy na týž předmět zkoumání? A můžeme se ptát ještě dál: „Patří“ do některého z nich vědomí? Jde o jevy nepřístupné přímému pozorování, to je jeden ze zdrojů obtíží. Chceme-li se něco dovědět např. o pojmech mysl a vědomí, nebo dokonce o vztahu mezi nimi, setkáváme se v psychologické literatuře s nejednotným, u některých autorů dokonce s rozpačitým vymezením. A co třeba moudrost, která je tématem hned několika příspěvků – a jak se můžeme dočíst – nejen na této konferenci? Dostat se v těchto nezávazných úvahách hodně daleko je velmi snadné, ale klást si otázky ještě neznamená přiblížit se k odpovědím.
Není kořenem pojmoslovných potíží také to, že duševní život člověka tvoří funkční celek a koncepty jsou z celku duševního dění vyabstrahované? Tak to formuluje např. Milan Nakonečný (2000) v úvodu svého pojednání o lidských emocích, kde píše o integraci emocí a kognitivního systému člověka. Je to přístup odlišný od toho, který známe nejen z některých psychologických prací, ale i z našeho laického pojetí (tzv. folkové psychologie): racionální a emocionální, myšlení a pocity se obvykle staví do protikladu a to se promítá i v jazyce (např. spojení chladná hlava evokuje uvažování, horká hlava naopak intenzivní emoce). Lingvistům v této souvislosti nezbývá, než se ptát: je jazyk také konceptem vyabstrahovaným z celku? A tady se hned ukazuje, jak záleží na úhlu pohledu: pro kladnou odpověď bychom našli řadu argumentů zejména v klasické strukturní lingvistice (jazyk jako autonomní předmět zkoumání), ale lingvistika kognitivní to vidí jinak: jestliže jazykový obraz světa je vymezen jako zkušenost uložená v jazyce, potom to můžeme chápat i jako akcent záměrně kladený na nevyčleňování jazyka z celku duševního dění, na souvislost jazyka s dalšími psychickými jevy, souvislost s každodenním životem a také s uměleckým ztvárněním skutečnosti (srov. např. Vaňková a kol. 2005). Ostatně i v psychologických pracích se dočteme o tom, že výsledky poznání/psychických procesů jsou fixovány jazykem (např. Sedláková 2004, s. 90). Jistě, je to formulace značně rezervovanější.
• 2 •
Z těch mnoha otázek, které se nabízejí, se zde zaměříme především na klíčové adjektivum kognitivní jako reprezentanta psychologických termínů a slovo vědomí jako zástupce těch slov, která jsou užívána jak neterminologicky, tak terminologicky.
• 2.1. Zejména v posledních letech používáme adjektivum kognitivní celkem bez zábran v nejrůznějších kontextech a – přiznejme si – někdy jeho význam úplně jasný není. Porovnáním několika odborných textů se tu pokusíme alespoň o základní přehled.
Miluše Sedláková si byla dobře vědoma nejednoznačného užívání některých pojmů-termínů a udělala hodně pro jejich zřetelné vymezení; v několika kapitolách její monografie (Sedláková 2004) jsou zařazeny obsáhlé terminologické a pojmoslovné poznámky (o tom podrobně Jasňa Šlédrová v tomto svazku). V jedné z nich uvádí, že snad ani termín pro její obor nejzákladnější – kognitivní psychologie není užíván úplně jednotně, v širším slova smyslu se tím zpravidla myslí psychologie poznávacích procesů (s. 13); na jiných místech zdůrazňuje – a to je pro lingvisty důležité – podíl symbolických procesů na poznávání. Blíže to pak vysvětluje R. J. Sternberg (2002, s. 20): kognitivní psychologie se zabývá otázkou, jak lidé vnímají informace, učí se jim, pamatují si je a přemýšlejí o nich, jinde ještě populárněji: cílem kognitivní psychologie je zjistit, jak lidé myslí. Přirozený jazyk řadí pod tento střechový pojem zcela samozřejmě (srov. zejména 10. kap.). Je tedy zřejmé, že není na místě užívat spojení „kognitivní a jazykové“ vedle sebe, protože jazykové je součástí kognitivního.
Co všechno jsou poznávací (kognitivní ) procesy? Poznávacími procesy se rozumějí procesy zpracování informací, říká Sedláková (2004, s. 30); zpracování informací je tu nadřazený pojem, pod který spadá zejména vnímání, představy, myšlení; jiná (širší) je definice v Psychologickém slovníku: zahrnuje ty psychické procesy, jejichž prostřednictvím člověk poznává okolní svět i sebe sama – řadí se sem ještě pozornost, paměť, řeč, fantazie a učení (Hartl–Hartlová 2004, s. 453); vedle kognitivních procesů se pod psychické procesy řadí ještě city a vůle (s. 454). V tomto slovníku je uveden i termín kognice, a to ve dvou významech: jednak jako poznávání, jednak jako myšlení na rozdíl od emocí a psychomotoriky (s. 261). Petr Kulišťák (2003) také vymezuje kognici jako poznávání, podrobněji jako souhrn procesů a operací, jimiž si člověk uvědomuje svět a sebe (s. 322), tedy spíše procesuálně než jako stav či strukturu. V tomto smyslu jsou významy pojmů-termínů kognice a kognitivní procesy velmi blízké. Vztah kognitivního a psychického tu není příliš jasný. Podle Psychologického slovníku je psychické kognitivnímu nadřazeno.
Adjektivum kognitivní je v Psychologickém slovníku součástí celkem dvaceti hesel: vedle procesu je kognitivní také aktivita, dovednost, strategie, styl, vývoj a mnoho jiného. Tedy snad vše, co souvisí s poznáním, myšlením. – V této souvislosti připomeňme znovu úsilí Miluše Sedlákové o terminologickou přesnost: adjektivum kognitivní ve spojení s různými substantivy znamená, že příslušná vědní disciplína rozpracovává předmět svého bádání z hlediska kognitivních procesů nebo s důrazem na kognitivní mechanismy (s. 13); jako příklady uvádí kognitivní teorii osobnosti, kognitivní teorii emocí a další. Sem bychom mohli řadit jistě i kognitivní lingvistiku: zkoumá jazyk jako součást poznání a poznávání (strukturně i procesuálně).
Kognitivní věda modeluje struktury (obsahy a produkty lidské mysli) i procesy (myšlení a řešení problémů). Jestliže kognitivní lingvistiku chápeme jako součást kognitivní vědy, je na místě si připomenout, jak je vymezena. Tady jsou autority ve shodě: Sedláková uvádí, že kognitivní věda je empiricky založené úsilí zodpovědět odvěké epistemologické otázky, zvláště takové, které jsou soustředěny na podstatu poznání, na jeho zdroje, vývoj, komponenty, strukturaci (Sedláková 2004, s. 33). Podobné vymezení nacházíme i u Thagarda (2001) a Sternberga (2002). Všichni tito autoři zdůrazňují multidisciplinaritu_1 a shodně uvádějí, že se na ní podílí šest vědních disciplín: filozofie, lingvistika, psychologie, teorie umělé inteligence, antropologie a neurověda.
Tím se dostáváme znovu k pojmu-termínu mysl. V Psychologickém slovníku (Hartl–Hartlová 2004) najdeme celkem devět definic, ale žádná z nich není uspokojivá. Přitom všichni „víme“, co to mysl je. Jak uvádí Dalibor Špok, mysl je totiž jeden z těch pojmů-termínů, které se psychologie ani nesnaží precizně definovat, respektuje, že tato slova se užívají primárně neterminologicky, mají obvykle více významů a psychologie pracuje s jejich zúženým významem; patří sem i vědomí, paměť, osobnost a další (srov. Špok 2006, s. 211); dodejme, že k nim patří i myšlenka (srov. k tomu velmi podnětný příspěvek Jaroslava Peregrina na konferenci Kognice 2007). Tzv. folková psychologie se v současné době těší značnému zájmu; psychologové za základ svých výzkumů mentální reprezentace často berou právě neodborné pojetí mysli, jak o ní myslíme a mluvíme v každodenní komunikaci: mysl jako nádoba v hlavě, která přijímá informace (poznatky), uchovává je, vybavuje si je, pracuje s nimi. Nepominutelný je zde podíl symbolických procesů, zejména přirozeného jazyka. V laickém pojetí mysli je v podstatě zastoupeno to, co i kognitivní psychologie považuje za nejdůležitější: vnímání, paměť, myšlení i pozornost (srov. např. Sedláková 2004, 7. kapitola). Zdá se, že pro lingvistu bližším pojmem-termínem bude právě mysl než kognice.
• 2.2. Pokud jde o pojem-termín vědomí, v odborné psychologické literatuře je vymezen velmi mlhavě (někdy jen jako „složitý jev“) a v různých teoretických koncepcích nestejně, badatelé často nejednoznačnost tohoto pojmu reflektují. V neurovědách se opakovaně hledají možnosti, jak postihnout vztah mezi mozkem (procesy, které probíhají v nervových buňkách) a vědomím. V novějších pracích je vědomí dáváno do souvislosti zejména s vnímáním, uvědomováním a pozorností; např. R. J. Sternberg uvádí, že „vědomí […] zahrnuje jak pocit, že si něco uvědomujeme, tak obsah toho, co si uvědomujeme […] vědomí a pozornost jsou množiny, které se překrývají“ (Sternberg 2002, s. 91), jinde říká, že „na vědomí může být nahlíženo jako na duševní realitu vytvořenou za účelem adaptace jedince na svět“ (s. 611). Vědomí se také dává do souvislosti s vývojem osobnosti, sebeuvědomováním a organizací duševního života: vědomí tělového já, které vzniká na základě vnímání vlastního těla, vědomí sociálního já jako vědomí vlastní jedinečnosti, odlišnosti od ostatních (např. Nakonečný 1993), a v neposlední řadě s prožíváním a emocemi (srov. Nakonečný 2000). Literatura je velmi bohatá; nejasnost pojmu vědomí vede až k tomu, že někteří psychologové (zejména neuropsychologové) se mu spíše vyhýbají a odsouvají ho do oblasti neurofilozofických úvah, např. Petr Kulišťák kapitolu o vědomí dokonce uzavírá konstatováním, že „vědomí […] zůstane zřejmě ještě nějakou dobu oblastí, v níž lze balancovat na hraně reálna a fantazie“ (Kulišťák 2003, s. 227).
Jinak přistupuje k tématu Dalibor Špok (2006); upozorňuje na velký zájem současné psychologie o téma vědomí a motivací jeho vlastního výzkumu je právě nejasnost tohoto pojmu. „Často nevíme, co si vlastně máme pod pojmem vědomí představit,“ uvádí na s. 211. A za důležitý zdroj poznatků považuje právě laický koncept vědomí, jak se promítá v neterminologickém užití slova. Tady má kognitivní lingvistika co nabídnout. V rámci zkoumání fragmentů jazykového obrazu světa se zjišťuje, jak se jazyková vyjádření podílejí na vytváření vybraných konceptů.
• 2.3. V dalším výkladu se zaměříme na obraz vědomí v myslích českých mluvčích: jak slovu vědomí (v neterminologickém užití) čeští mluvčí rozumějí, co o laickém konceptu vědomí vypovídají jazyková vyjádření.
Vědomí je spjato s fungováním organismu, lidského těla. Za normálních okolností si člověk uvědomuje vnější prostředí i sebe sama, je při vědomí, při plném vědomí, v opačném případě došlo k poruše, jedinec je jakoby bez vědomí, v bezvědomí. O stavech mezi plným vědomím a bezvědomím mluvíme jako o zastřeném vědomí, jedinec vědomí ztrácí, upadá do bezvědomí nebo naopak vědomí nabývá, vědomí se mu vrací, přichází k vědomí. Zatímco neurovědy rozlišují několik typů poruch vědomí, v běžném obraze světa figuruje pouze bezvědomí, tj. stav, při kterém jedinec nejen ztrácí kontakt s vnějším prostředím, ale také vědomí o sobě samém (srov. také je/zůstal bez sebe, přichází k sobě).
V neterminologickém užití má slovo vědomí důležité souputníky: nevědomí, podvědomí, povědomí._2 Společné rysy uvedených slov jsou jednak významové, jednak formální. Formální společné rysy jsou dány tím, že v češtině jsou ze slovesa vědět (resp. z téhož kořene jako sloveso vědět) stejnými sufixy utvořena substantiva, adjektiva a dále adverbia vědomí, vědomý, vědomě a významově rozlišující funkci mají předpony ne-, pod-, po-: nevědomí, nevědomý, nevědomě, podvědomí, podvědomý, podvědomě. Vesměs jde o evropeismy, známé i z dalších kulturních jazyků.
Ke společným významovým rysům nepochybně patří to, že ve všech případech substantiv jde o pojmenování obsahů mysli, a to obsahů sice nikoli neměnných (srov. např. spojení proud vědomí), přesto statičtějších, porovnáme-li je např. s procesy myšlení, usuzování, rozhodování. V běžném neterminologickém užití je chápeme trochu jako „zásobárny“: heterogenně uspořádané znalosti, informace, vzpomínky, zážitky, tedy to, co „víme“,_3 ale nejen to. Přímo se tu nabízí odkaz na jedno z klíčových konceptuálních schémat: nádoba (Lakoff–Johnson 2002). Pro toto konceptuální schéma je zásadní vztah uvnitř–vně; četná jazyková vyjádření dokládají, že jako nádobu naplněnou (mentálními) obsahy chápeme i hlavu, např. má plnou hlavu nápadů, nejde mu to z hlavy, vykouřilo se mu to z hlavy. V naivním obrazu světa právě „do hlavy“ situujeme vědomí, s podvědomím a nevědomím je to trochu složitější. Předpokládejme tedy, že všechny tyto „zásobárny“ intuitivně chápeme především jako soustavu nádob, které se navzájem liší svou přístupností. – Také o paměti mluvíme a myslíme jako o strukturované zásobárně v naší hlavě (např. uložit/zapsat si to do paměti, vyhledat to v paměti, mít v živé paměti, mít na paměti, vypadnout z paměti); nesnadno vymezitelný vztah mezi pamětí a vědomím tu však ponecháme stranou.
I v neterminologickém užití vědomí souvisí s uvědomováním; jsou to ty obsahy mysli, které si člověk dokáže vybavit, které jsou přístupné; podporuje to i slovotvorná blízkost slov vědomí a uvědomit si. Naproti tomu v nevědomí nebo v podvědomí jsou takové obsahy naší mysli, které tam byly kdysi „uloženy“, ale jsou za prahem vědomí. Na naše myšlení a chování mohou někdy působit, ale jsou nejasné, nezřetelné, pro jedince nepřístupné, neuvědomuje si je. Jestliže se na ně soustředíme, můžeme je přivést do vědomí; např. Sternberg (2002) mluví o nevědomí jako o implicitní paměti. Uvedená slova mají odlišné konotace: s podvědomím a nevědomím spojujeme temno, s vědomím spíše světlo. Podvědomé a nevědomé jevy v běžném obrazu světa nesplývají, je mezi nimi rozdíl. Podvědomí je „nádoba hluboko uložená“, podvědomí konotuje intuici, někdy i tajemno. Svědčí o tom některá jazyková vyjádření, z podvědomí se obsahy zpravidla noří nebo vynořují, např. z podvědomí se vynořují vzpomínky/jména/nečekané souvislosti; dokladem rozdílu mezi nevědomím a podvědomím v běžném obrazu světa jsou takové formulace, v nichž se uplatňují odvozená adverbia: podvědomě se toho obává, podvědomě vytušil, co se stalo, nikoli *nevědomě vytušil… (viz níže). Jak známo, s nevědomím, podvědomím (a předvědomím) pracuje hlavně psychoanalýza s cílem dovést některé jeho obsahy, zejména potlačené vzpomínky, představy, strachy do vědomí jedince, a tak mu umožnit, aby si je vybavil a psychicky zpracoval; můžeme to nahlížet i jako přemístění obsahů z jedné „nádoby“ do druhé, z nepřístupné do přístupné.
Slova vědomí, vědomý, vědomě mají v češtině bohatší význam. Dělat něco s plným vědomím, vědomě, být si něčeho vědom v sobě zahrnuje nejen uvědomování si, ale do jisté míry i odpovědnost. Jestliže např. řekneme udělal to s plným vědomím, je si vědom svých povinností, nebo dokonce že vědomě lhal, říkáme tím také, že subjekt koná záměrně a za své konání na sebe bere odpovědnost, přijímá morální závazek. Alespoň částečnou odpovědnost může jedinec přijmout i za jinou osobu (např. udělal to s vědomím rodičů). Dobře je to patrné, když si připomeneme opačný význam. V běžném neterminologickém užití opačný význam mají slova nevědomý (resp. frazém nebýt si něčeho vědom) a adverbia nevědomě, nevědomky s významy „nezáměrně, bezděčně“. Řekneme-li např. není si vědom toho, co způsobil, nevědomky jí ublížil, potom subjekt za své konání odpovědný není, resp. ho odpovědným nečiníme; podobně ho nepovažujeme za odpovědného za jednání jiné osoby, např. udělal to bez vědomí rodičů.
V tomto bodě se dostáváme do oblasti mravní; vědomí tedy není pro českého mluvčího jen jednou ze zásobáren, „nádob v hlavě“, má širší rozměr, stýká se tu se svědomím. Jednou z psychologických definic svědomí je „forma prožívání morálního hodnocení vlastních činů, motivů a citů“ (Hartl–Hartlová 2004). Ale svědomí je víc. Svědomí cítíme jako svoje druhé já, personifikujeme ho, svědomí s námi komunikuje (špatné svědomí se ozývá a také hlodá, žere, říkáme jeho svědomí to unese, svědomí spí atd.), právě svému svědomí se zodpovídáme. Když si tyto souvislosti uvědomíme, je nám také jasnější známá klauzule podle svého vědomí a svědomí; nejde jen o formální podobnost slov vědomí a svědomí, ale také (především) o blízkost významovou, opírající se o konotace.
K úzkému vztahu mezi vědomím a svědomím se dostaneme také od emocí. Nikoli od všech, klíčová je tu vina. Jestliže jedinec nedodrží morální normy, s nimiž se ztotožnil, vzniká vědomí viny a z něj se vyvíjí, jak uvádí Nakonečný (2000), pocit viny. Má-li jedinec pocit viny (je si vědom své viny), ozývá se jeho svědomí, má výčitky svědomí. Přitom pojem svědomí je tu široký: „svědomí se ozývá, nejen když má jedinec snahu učinit něco, co je v rozporu s jeho morálkou, ale i tehdy, když váhá učinit to, co by v souhlase se svou morálkou učinit měl, a vystupuje nejen před, ale i po provedení činu, který není v souladu s osobní morálkou“ (Nakonečný 2000, s. 264).
Dnes už poněkud archaická vazba být si vědom se často užívá ve spojení s některými abstrakty, především s pojmenováními takových jevů, které si můžeme uvědomit, např. odpovědnost, povinnost, cíl (srov. i kompozitum cílevědomý), přináležitost, ztráta apod. Součástí obsahu vědomí každého jedince je i on sám (vědomí sebe sama); kompozitum sebevědomí se významově vzdálilo, bývá parafrázováno jako „vědomí vlastní hodnoty, sebedůvěra, sebejistota“ (SSČ), omezuje se tedy jen na pozitiva. Jestliže jedinec sám sebe nehodnotí pozitivně, mluvíme o nízkém/malém sebevědomí.
Některé frazémy naznačují, že slovo vědomí v češtině spojujeme nejen s uvědomováním a odpovědností, ale někdy také se znalostí, informovaností, věděním. Dát někomu něco na vědomí znamená „sdělit mu to, oznámit mu to“ (srov. i archaické na vědomost se dává); reakce příjemce se přitom neočekává, i úřední spisy se osobám, od kterých se neočekává vyjádření, dávají pouze na vědomí. U substantiva vědomost postupem doby převážil význam „znalost“ (vědomost o něčem); užívá se zejména plurál vědomosti ve významu „soubor znalostí“. Opakem je nevědomost s významy „neznalost“ a šíře „nevzdělanost“ a právě tento význam se pak uplatňuje i u adjektiva nevědomý. Adjektivum nevědomý má tedy vedle významu „neúmyslný, bezděčný, bez účasti vědomí“, které je opozitem adjektiva vědomý, i význam „neznalý“, ba „nevzdělaný“, které opozitem k vědomý není. V prvním významu může být zápor přemístěn ke slovesu (byl to nevědomý pohyb i nebyl to vědomý pohyb), zatímco v druhém významu nikoli (pouze byl to nevědomý uchazeč).
Vzít něco/někoho na vědomí je významově blízké slovesu uvědomit si, zatímco nevzít/nebrat něco/někoho na vědomí má význam dvojí: buď může být prostým opozitem předešlého frazému ve významu („nevšimnout si, přehlédnout“), kdy jde o nezáměrné chování, nebo může jít o chování záměrné s významem („nerespektovat, ignorovat něco/někoho“).
Jak tedy jazyková vyjádření užívaná v každodenní komunikaci spoluvytvářejí pojem vědomí v myslích českých mluvčích?
a) Vědomí je konceptualizováno jako psychofyzický jev, opakem (plného) vědomí je bezvědomí.
b) Vědomí je konceptualizováno jako „nádoba“, tj. ty obsahy mysli, které si jedinec uvědomuje a které jsou odděleny od nevědomí a podvědomí, tj. od těch obsahů mysli, které si jedinec neuvědomuje, které jsou pro něj nepřístupné. Vědomí konotuje převážně rozum, podvědomí intuici, nevědomí někdy instinkty. Vědomí situujeme „do hlavy“, popř. spolu s podvědomím neurčitě „do nitra“.
c) Koncept vědomí zahrnuje odpovědnost a v tomto smyslu je blízký konceptu svědomí.
d) Koncept vědomí (reprezentovaný zejména frazémy dát/vzít na vědomí, substantivem vědomost/vědomosti a adjektivem nevědomý) zahrnuje i informace, znalosti, vědění.
• 3 •
Jestliže se vrátíme k otázkám položeným v úvodu, můžeme naznačit odpověď pouze na jednu z nich: kde hledat pevné body. Pevné body (obecně respektovaná zjištění) kognitivních bádání je dnes třeba hledat v neurovědách. Úvahy o obsahu, organizaci afungování lidské mysli (i o tom, jak mysl pracuje s jazykem, zda, resp. do jaké míry jazyková vyjádření svědčí o pojmotvorných procesech, mohou vyvolávat diskuse a polemiky, přes různá empirická zjištění mohou být badateli jiných, zejména exaktnějších oborů považovány za spekulace. Rychle se rozvíjející neurovědy však dodávají alespoň některým těmto úvahám „materiální základ“. To je samozřejmě obecné konstatování, ale můžeme ho konkretizovat alespoň na jednom příkladu: k základním postulátům kognitivní lingvistiky patří teze o tom, že mezi nejazykovým a jazykovým nevede ostrá hranice, není na místě rozlišovat pojmy a slovní významy; ten v lingvistice často vzbuzuje rozpačité, ne-li přímo odmítavé reakce. Nachází však podporuv ověřitelných (a mnohokrát ověřených) poznatcích o tom, že v lidském mozku jsou informace o pojmech uloženy spolu s informacemi o pojmenováních v týchž okruzích nervových buněk.
Iva Nebeská, Univerzita Karlova v Praze
POZNÁMKY
_1
Dnes se mluví spíše o transdisciplinaritě.
_2
Slovo povědomí tu ponecháme stranou.
_3
O slovese vědět v kontextu dalších mentálních predikátů srov. Nebeská 2001.
LITERATURA
Hartl, Pavel–Hartlová, Helena: Psychologický slovník. Portál, Praha 2004.
Kuhn, Thomas S.: Štruktúra vedeckých revolúcií. Pravda, Bratislava 1981.
Kulišťák, Petr: Neuropsychologie. Portál, Praha 2003.
Lakoff, George–Johnson, Mark: Metafory, kterými žijeme. Host, Brno 2002.
Nakonečný, Milan: Základy psychologie osobnosti. Management Press, Praha 1993.
Nakonečný, Milan: Lidské emoce. Academia, Praha 2000.
Nebeská, Iva: Některé mentální predikáty. In: Irena Vaňková (ed.): Obraz světa v jazyce. Univerzita Karlova, Praha 2001, s. 96–105.
Peregrin, Jaroslav: Co je to myšlenka? In: Kognice 2007 (v tisku); http://jarda.peregrin.cz/mybibl/PDFTxt/522.pdf
Sedláková, Miluše: Vybrané kapitoly z kognitivní psychologie. Grada, Praha 2004.
Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Academia, Praha 1994. (SSČ)
Sternberg, Robert J.: Kognitivní psychologie. Portál, Praha 1999.
Špok, Dalibor: Sémantická mapa pojmu vědomí: asociace a kategorie. In: Radovan Šikl a kol. (eds.): Kognice 2006. Psychologický ústav AV ČR, Brno 2006, s. 211–218.
Šikl, Radovan–Špok, Dalibor–Heller, Daniel–Vobořil, Dalibor–Lukavský, Jiří (eds.): Kognice 2006. Psychologický ústav AV ČR, Brno 2006.
Thagard, Paul: Úvod do kognitivní vědy. Portál, Praha 2001.
Vaňková, Irena–Nebeská, Iva–Saicová-Římalová, Lucie–Šlédrová, Jasňa: Co na srdci, to na jazyku. Kapitoly z kognitivní lingvistiky. Karolinum, Praha 2005.
Příspěvek vznikl v rámci Výzkumného záměru MSM 0021620825 Jazyk jako lidská činnost, její produkt a faktor.