Jak se do lesa volá... Sebeoslovení v kontextu dialogického jednání

V disciplíně Dialogické jednání s vnitřním partnerem, která tvoří osu výuky na Katedře autorské tvorby a pedagogiky na pražské DAMU, hrají významnou roli varianty oslovení a zaujetí vztahu k sobě. Když Ivan Vyskočil v úvodních hodinách připomíná studentům promluvu k sobě samému, tzv. samomluvu, upozorňuje na to, že se člověk v takovém okamžiku obrací k sobě jako ke druhému. Vychází z faktu, že lidská psyché je dialogická a že dialogičnost, zdvojení či vnitřní zdvojení je hlavní princip spontánní dramatické hry._1

Vyskočil nazývá vnitřního partnera, toho druhého v nás, rovněž alter egem. Zdůrazňuje tak základní princip vnímání sebe samého v polaritách, v kontrastech, v dialogické situaci. Na konci sedmdesátých let minulého století formuloval Vyskočil tento princip v přednášce na divadelní dílně v Scheersbergu: „Jde o ‚vnitřního partnera‘. Nebo o ‚alter ego‘. O provokaci a rozvíjení dialogického jednání s tímto vnitřním partnerem, tedy se sebou samým. Takovou ‚samomluvu‘ nebo ‚samohru‘ zná z vlastní zkušenosti snad každý. Je to nejspíš jediný příklad spontánní a funkční dramatické hry dospělých.“_2

Pro rozvíjení a zveřejnění samomluvy skrze dramatickou hru je podstatné, že „já“ a „ty“ bere na sebe podobu rozličných charakterů. Zkoušející může objevovat rozdílné „dramatické figury/postavy/charaktery“, které by měly být v komplementárním vztahu. Nejčastěji je to polarita rodič (dospělý) – dítě; velký – malý; chytrý – hloupý; navrhující – přitakávající. V těchto polaritách se projevují základní vztahy, kterými člověk prochází a kterými je zároveň utvářen, se kterými se v životě setkává. Nesmíme zapomenout, že k této zkušenosti patří celá oblast vztahů, kterou nám otevírá svět fantazie, snu a imaginace. I v něm se setkáváme se sebou.

V dialogickém jednání jsou studenti naváděni, aby si všímali způsobů oslovení (ve smyslu sebe-oslovení). Vyskočil poukazuje na to, že oslovení uvádí do vztahu. Jak (druhého i sebe) oslovíme, takový vztah nabízíme, volíme a navážeme. Oslovení v sobě zahrnuje vědomí, ke komu se vztahuji, komu sděluji, s kým rozmlouvám. Velkou roli v této oblasti zkoušení hraje například tzv. „gramatika“ nepřímého oslovení. Používání různých gramatických osob má studentovi umožnit různorodá zaujetí vztahu k sobě a svému jednání. Prioritou ve zkoušení dialogického jednání v souvislosti s oslovením je možnost pokračovat, možnost odpovědět, navázat. Různé gramatické osoby umožňují otevření několika variant zkoušení a jeho pokračování, artikulaci těch možností, které u studentů končí u pouhé intence, jako neuvědomělé.

Ty
Oslovení „ty“ je přímé, bezprostřední, zavazující a neoblomné. Můžeme mluvit k „ty“ jako druhému člověku, ale rovněž k „ty“ v sobě, k druhému v nás, k vnitřnímu partnerovi. Máme své „já“ i své „ty“. Oslovení „ty“ studenta dialogického jednání mnohdy paralyzuje. Velkou roli zde jistě hraje monologické prožívání vlastního „já“ v běžném životě (jistě i pod vlivem vypjatého evropského individualismu). „Já“ stavíme proti světu, proti ostatním lidem, proti ostatním „ty“. Zažíváme sebe často monologicky, jako monolit. „Já“ chápeme jako pevnou strukturu. V běžném životě zapomínáme na svá „alter ega“, neboť je to pro běžný život praktické.

Objevování dialogičnosti vlastní psyché vede studenty k základnímu vztahu „já–ty“. Ale student je mnohdy vnímá a prožívá v opozici. Důsledkem toho jsou často hádky se sebou samým a nadávání si, neboť „ten druhý“ není studentovi nápomocen, není souhrající, kazí hru. V hádkách se často objevují nadávky ve smyslu provokace, ale nadávka jako oslovení nevede k souhře. Studentovu aktivitu často na dlouhou dobu paralyzují jako magické zaklínadlo. „Ty blbče!“, „Krávo!“, „Vole!“ – to je nejběžnější repertoár studenta, který se ocitl v panice a snaží se agresivitou vyvolat jakoukoliv reakci. Studentovo „ty“ takto příkře osloveno pochopitelně neodpovídá. Toto oslovení zbavuje vnitřního partnera mohoucnosti. „Ty“ přistupuje na přidělenou nemohoucnost, a vypadne tak ze hry, ze vztahu a dialogické situace. Pro mnohé začínající studenty je uvědomění si rozdílu mezi pozitivním a negativním oslovením zásadním objevem.

Na to, jak vypjatá může být situace dialogu, upozorňuje Mukařovský, když se snaží charakterizovat jeden z jejích typů: „Rozmluva prvního typu vyzdvihuje protiklad mezi ‚já‘ a ‚ty‘; v dialogu takto zaměřeném pronikají zvlášť zřetelně prvky citové a volní. Nejkrajnějším jeho případem je proto hádka […].“_3

Je zajímavé, že tento typ dialogu u studentů postupně mizí. Neumožňuje jim totiž pokračování. Vztah mezi silně se projevujícími protikladnými „subjekty“ neumožňuje vytvoření vztahu a studentům zabraňuje v pokračování spontánní dramatické hry.

Dramatická kultura nás poučuje, že tento typ dialogu si může dovolit pouze tragédie. A to nikoliv proto, že pro tragédii je typické protikladné postavení „subjektů“ (např. Kreonta a Antigony v Sofoklově tragédii). Tragédie je spjata s rituálem a obětí. Smrt Antigony nabývá smyslu ve hře teprve, když ji pochopíme jako zástupnou oběť.

My
Jednou z variant jiného sebeoslovení, které je studentovi nabídnuto místo přímého „ty“, je oslovení „my“. „My“ to je „já“ a „ty“ dohromady a zároveň vědomí, že to, co zažívám, není jenom na jednom, že jsme v situaci, vztahu spolu, že si můžeme vzájemně poradit, o sebe se opřít. Nejsme zde vystaveni nároku aktivně a okamžitě jednat za naše „já“, případně „ty“.

Student může toto sebeoslovení pociťovat jako nepřirozené, nezvyklé. Přesto to bylo jedno z prvních oslovení, které zažíval. Oslovení „my“ se nejvýrazněji vyskytuje v matčině oslovení dítěte. Toto „my“ zahrnuje matku i dítě. Zdůrazňuje sounáležitost, je objímající. Tímto oslovením vtahuje matka dítě do svého světa, a tím i do světa vůbec. Když matka říká dítěti: „my jsme se vyspinkali, napapali, hapali, kakali“, neuvažuje samozřejmě tak, že by vykonávala to samé co dítě. Dává dítěti najevo, že není samo.

Pokud je oslovení „my“ použito při zkoušení dialogického jednání, student si dává šanci spolehnout se na druhého v sobě. Ve vypjaté situaci pak není sám. Oslovením „my“ se do hry dostává někdo, kdo se situace a jednání v ní může ujmout.

V počátku zkoušení, kdy student ještě nemůže tušit, kudy se jeho zkoušení bude ubírat a jak se bude strukturovat, může být oslovení „my“ i pokusem vyvolat, přivolat, přivábit či vyprovokovat „ty“ k jednání a souhře. Slovo zde může působit jako zaklínadlo. Pokud se oslovíme „my“, předpokládáme „ty“ a otevíráme mu cestu vyjevit se.

Posledním rysem oslovení „my“ je ustoupení od vypjatosti vztahu „já– –ty“. „My“ sice stírá rozdíl mezi „já–ty“, zato umožňuje být chvilku „nad věcí“. A chvilkové odstoupení od vypjatosti „já–ty“ může studenta uvolnit a jeho hře vrátit kýženou lehkost.

On/Ona
Mluvit o sobě, vztahovat se k sobě ve třetí osobě je dětská varianta oslovení v období, než se plně projeví ego dítěte, než se člověk vydělí jako subjekt od světa. Tento duševní (a duchovní) proces probíhá zpravidla okolo třetího roku života. Dokud se dítě vnímá, pojímá ve třetí osobě, můžeme od něj slyšet, že „Emánek papal“ nebo že „Honzíček hapal“.

Použití třetí osoby pro oslovení sebe sama nacházíme v literatuře i v jiné souvislosti. Alžbětinský dramatik Christopher Marlowe v Tragické historii o doktoru Faustovi nechává svého hrdinu v dobré polovině textu (ve většině Faustových monologů) oslovovat se Faustem v odosobněné třetí osobě. Důvodem není zinfantilnění hrdiny. Smysl musíme ho hledat ve vztazích Fausta ve hře. Ve svých samomluvách_4 se obrací buď k Bohu a Ježíši, nebo k peklu a Luciferovi, mocnostem, které ho metafyzicky přesahují.

Faust: Ach ano, Faust se vrátí zase k Bohu.
K Bohu? Ten přece nemá tě už rád._5

Faust: Tak podepsáno. Consummatum est.
Faust upsal duši Luciferovi._6

Faust: Hvězdy jdou dál, čas běží, orloj odbije,
ďas přijde, Faust musí být zatracen._7

Oslovení ve třetí osobě umožňuje vnímat se odosobněně – s distancí. A tato distance otevírá prostor uvědomovacímu procesu, racionalizaci prožitku.

Ono se/Ono by se
Nejpodstatnější při zkoušení dialogického jednání a jeho „gramatiky“ je nepřímé, zvratné oslovení. Vyskočilova celoživotní fascinace tvarem „ono se“ má mnoho podob. V padesátých letech se s ním setkává při práci s mravně narušenou mládeží. Ukázka z textu Ed Martinec vypovídá má inspirační zdroj právě zde. Poukazuje na psychologické souvislosti použití „ono se“ ve vztahu k sobě. Za spojením „ono se“ cítíme ztrátu identity, potlačení a kamuflování či ztrátu svého „já“, ztrátu sebe jako subjektu jednání.

To se jako šlo, jak bylo to vedro a jak pak pršelo.
Jó – ano – ve čtvrtek to bylo. A se potkala Olga.
Která Olga? No přece ta, co se s ní šlo.
…
Tak se tedy stálo u toho bijáku a povídalo se. Tak – všelijak.
…
A pak se dalo něco dohromady a řeklo se, že se pude k Olze, že jako aby byla taková zábava…
No tak – zábava. To se jako koupila láhev – vermut to byl – vlastně dvě láhve.
Ne, prosím, fakt jenom dvě._8

Pro Martina Bubera je nepřímé oslovení „Ono se“ bez-tvaré a beze- -jmenné. Oslovení bez konkrétní tváře, „bezejmenné lidské vše-a-nic“._9 Ovšem oslovení „ono se“ je jen výchozí situací, která má být překonána. Je to v širším smyslu výzva k tvořivosti. Buber poukazuje na odstoupení ze vztahu v „ono se“. „Ono se“ je jen výchozí situace bez objeveného Ty. Je to odstoupení ze vztahu Já-Ty. Nenárokuje odpověď, pouze k ní vybízí.

Ve Vyskočilově pedagogické praxi se naopak „ono se“ objevuje v rovině pozitivní, jako inspirující odstoupení od vztahu, jako otevírající, provokující a ke vztahu vybízející oslovení. Zdánlivý ústup před neoblomností vztahu „já-ty“ má svou pozitivní hodnotu. „Ono se“ vyzývá k zaujetí vztahu. Vyskočil například ponouká studenty, aby se vyzvali větou: „Kdyby se toho někdo ujal, ono by se to podařilo!“ a dál, aby si student zkusil odpovědět: „Já bych se toho ujala“, nebo dokonce „Já se toho ujmu!“

Umění naslouchat – zapomínaná aktivita
S oslovením je spjato naslouchání. Oslovení konkrétně určuje adresáta promluvy, a tím ho vlastně nutí naslouchat. Pokud se ocitneme v situaci, kdy nám nikdo z přítomných nenaslouchá a my chceme, aby na nás někdo obrátil pozornost jako posluchač, jako první použijeme oslovení. Ve vyslovení „ty“ upozorňujeme na své (řečově) jednající „já“.

Obvykle se naslouchání považuje za pasivní účast v dialogu. Pokud mluvíme o jazykovém projevu, pak lze účastníky dialogu dělit na pasivní a aktivní. Zkušenost z dialogického jednání nás upozorňuje na fakt, že pokud sledujeme řečový projev jako dialogickou situaci, jsou oba účastníci dialogu vždy aktivní. Jedná se o obapolnou aktivitu těch, kteří se v situaci dialogu ocitají. Vědomé vnímání a naslouchání, pokud není aktivitou, naznačuje vypadnutí ze situace dialogu.

Zajímavé je, jak právě umění naslouchat je nutné probouzet. A v hodinách dialogického jednání činí začínajícím studentům ty největší obtíže. Student je často schopen jednat za „já“. Vykonává spoustu činností, vede dlouhou řeč, ale není schopen na ni odpovědět. Neposlouchá se. Následně dochází k výčitkám ze strany „já“, k paradoxním výčitkám „ty furt mluvíš!“

Jméno jako trs vztahů
V oslovení člověka člověkem jako by se skrýval celý trs vztahů, různých oslovení z celé mikrohistorie lidského života. Jak člověka oslovovali rodiče, sourozenci, prarodiče, kamarádi, spolužáci, učitelé a podobně. Pokud nás náhodně osloví neznámý člověk podobou jména, která je spjata s určitým vztahem, máme tendenci zaujímat k tomuto člověku vztah, který byl s oslovením v minulosti spjatý. Zdrobnělé podoby našeho jména v nás nevyvolávají pocity libosti jen pro tímto oslovením nabízený vztah, ale rovněž pro vzpomínku na toto oslovení z let dětství a vztahy, které jsou s tímto obdobím spjaty. Pokud se student osloví jemu oblíbenou variantou jména, může u něj samo jméno vyvolat pocity potěšení, libosti, vřelosti k vlastní osobě, pocit bezpečí a sounáležitosti. I toto oslovení působí jako magické zaklínadlo. Studenta otevírá.

Podobně je to se zdánlivě bezpříznakovým oslovením příjmením. Pokud se student osloví příjmením, může takto zdůraznit své dospělé „já“. Může se tímto oslovením vyzvat k odpovědnosti, která je s dospělým věkem spjata. Může tak naznačit distanci ve vztahu k sobě. Toto oslovení může být i aktem konsolidace silných emocionálních hnutí.

Není jistě nutné zdůrazňovat, že objevování rozdílných variant oslovení a vztahování se k sobě ve hře a skrze hru studenta socializuje. Podobně jako člověka socializuje „dobré slovo“. Při pohledu na proměny studentů v procesu zkoušení dialogického jednání mne ale vždy fascinuje magičnost slov, která se projevuje právě v oslovení.

POZNÁMKY

_1
Viz Ivan Vyskočil: Ke studiu herectví (řeč ke přiznání profesury v oboru herectví), Svět a divadlo, 1992, č. 1–2, s. 34.

_2
Ivan Vyskočil: Přednáška na Divadelní dílně v Scheersbergu. In: Nedivadlo Ivana Vyskočila. Československý spisovatel, Praha 1996, s. 227.

_3
Jan Mukařovský: Dialog a monolog. In: Studie z poetiky, Odeon, Praha 1982, s. 214.

_4
V pravém slova smyslu se nejedná o monology. Britská divadelní praxe užívá pro tyto pasáže termín soliloquy, tedy samomluvu.

_5
Christopher Marlowe: Tragická historie o doktoru Faustovi. In: Alžbětinské divadlo. Shakespearovi předchůdci. Odeon, Praha 1978, s. 335. Přeložil Alois Bejblík.

_6
Tamtéž, s. 336.

_7
Tamtéž, s. 359.

_8
Ivan Vyskočil: Ed Martinec vypovídá. In: Vyskočil, Ivan: Ivan Vyskočil a jiné povídky. Mladá fronta, Praha 1971, s. 7.

_9
Martin Buber: Problém člověka. Kalich, Praha, 1997, s. 110. Přeložil Marek Skovajsa.