Averincevovo ohledávání kulturních světů

Legendy a mýty o vědci světového jména – Sergeji Averincevovi (1937–2004) – vznikaly již dlouho před jeho úmrtím. Působení ruského antického filologa, překladatele ze starověkých jazyků, biblisty a patrologa, hymnologa a hagiografa, kulturologa, moderního literárního komparatisty, rusisty a germanisty, filozofa a teologa, po uvolnění poměrů i profesora moskevské Lomonosovovy a vídeňské univerzity a čestného doktora a profesora několika vědeckých institucí, k nim v jeho nejbližším okolí svádělo šíří a neobvyklostí jeho pracovních oborů.

Jedna z těchto pověstí pronikla dokonce i do Čech – významný český rusista a žák ruské lingvistické školy prof. O. Leška vzpomínal na kuriózní situaci, do níž se dostávali ve své vlasti intelektuálové tradičně „zbyteční“ – jako nerad trpěný dopisující člen domácí Akademie věd při brigádnickém nasazení v blátě některého z přímoskevských brambořišť využíval uvolněné intelektuální kapacity k latinské konverzaci s jiným kolegou z oddělení antických studií. Za nemenší krajnost byla považována Averincevova činnost překladatelská – překladem Davidových žalmů dokonce pro církevní rituální účely a básnickou tvorbou v oblasti modernizovaných duchovních veršů, jednoho z dlouho pomíjených žánrů staré ruské slovesnosti, byl ovšem znám pouze v církevních kruzích. Jeho zběhlost v archaických „mrtvých“ jazycích mu umožňovala oživovat staré texty nejen z latiny a staré řečtiny, ale i z hebrejštiny, kopštiny, syrštiny a aramejštiny. Zobecněním této zkušenosti však už obohatil i teoretický rozhled širšího okruhu soudobých překladatelů o autoritativní archaický model překladu poezie staré stovky až tisíce let ve východní Evropě rovněž už dlouho zanedbávaný. V jeho zcela moderních požadavcích nikoli na překlad, ale na převod mísil v těchto případech nepřekročitelnou normativnost s archaickou sevřeností a elementární rázovitostí výrazu originálů. Zachování ideálu vysoké klasiky spojoval přitom s potřebou dalších postklasických generací překladatelů prožít si umělecké kvality i této oblasti a překonat tradiční představy klasicistní překladatelské školy, využívající kulturního „pohodlí“ starobylého ruského verše (Harfa krále Davida a ruské jamby – 1994).

Ke konci svého života přijal Sergej Averincev podle starobylého zvyku ruských světských vládců a učenců kněžské svěcení, tentokrát ovšem s nepochybným polemickým záměrem demonstrovat tímto krajním způsobem své vyznání a podpořit církev v bezvěreckém Sovětském svazu pronásledovanou. Nepropadl však přitom jakékoli konfesionální omezenosti a v posledních patnácti letech svého života, kdy poměry i na východě Evropy byly svobodnější, se jako kulturolog starověku a evropského středověku podílel na činnosti i nejvyšších katolických kulturních institucí: Papežské akademie společenských věd i Papežské komise pro kulturu, a zároveň Kyjevsko-mohylevské akademie stejně jako Evropské akademie a Světové akademie kultury. Smysl jeho působení za tabuizovanými hradbami sovětského disentu či alespoň za neprůhlednými stěnami akademických ústavů nebyl pro širší veřejnost snadno uchopitelný.

Do pražských knihoven proniklo Averincevovo jméno v první polovině 70. let jako jméno odborného redaktora ojedinělého svazku akademického sborníku Byzantská literatura (1974) – autorův vlastní příspěvek přitom sborník neobsahoval a rozsáhlý úvod publikace, anoncované jako první důkladnější přehled nejdůležitějších žánrových forem byzantské literatury v celém ruském odborném tisku není podepsán. Averincevovo nesporně osobní zpracování tématu zůstalo uloženo v monografii Poetika raněbyzantské literatury (1977, 1997) a v mnoha pracích utopených v rozsáhlých kompendiích světových dějin mýtů a encyklopedií (hesla Láska, Zázrak, Slovo, Vzkříšení – 1999, Logos, Sofia – 2101) a v Encyklopedii křesťanství, kterou rovněž redigoval, i v dalších publikacích, uveřejněných většinou až v 90. letech 20. století.

Popírání jiným zřejmé marnosti jeho duchovědy mu vyneslo označení „donkichot vědy“. Pro magický ráz jeho filologického, historického a duchovního pracovního materiálu byl považován za znalce tajných knižních pokladů starověku a středověku (ruština pro lidi tohoto typu má označení „knižnik“). Pro geografický rozsah oblastí jeho zájmů, představených například v knize Od břehů Bosporu k břehům Eufratu (1987), se o něm mluvilo jako o „narodnikovi“ Středomoří. V metodologickém ohledu je dnes Sergej Averincev srovnáván s některými domácími paralelami a charakterizován jako mytolog losevovského ražení a pokračovatel antických studií Losevovy ženy A. Tacho-Godi, jejímž byl žákem (stať K výkladu symboliky mýtu o Oidipovi – 1972). Jako badatel inspirovaný Bachtinovou historickou poetikou zaujímal ve vztahu k ruské duchovnosti k humoru postoje blízké V. Rozanovovi a jako dovršitel Lichačovových studií o staré Rusi se věnoval specifičnosti ruské duchovnosti (studie Byzanc a Rusko: dva typy duchovnosti – 1988). V oblasti moderních evangelizačních snah vystupoval jako duch spřízněný s neoficiálním teologem A. Meněm, který reflektoval i představy Solženicynovy, jehož Averincev považoval za „misionáře pro kmen intelektuálů“.

S jeho starším „západním“ protějškem křesťanského vědce, Teilhardem de Chardin spojuje Averinceva pohyb po hraně styku vědy a víry – v případě Chardinově v oboru vědy o biologickém původu člověka a procesu jeho antropologizace, u Averinceva v oblasti archaických zdrojů současných lidských kultur a jejich filozoficko-teologických základů. Averincev o nich předpokládá, že nejsou falešnými abstrakcemi; proto také považuje teoretické a dogmatické principy a rétorické složky za organickou součást těla literatury (Kultura a náboženství – 1991; Křesťanství a kultura v Evropě – 1992). Svou recepci morfologie kultury O. Spenglera ozřejmil Sergej Averincev v recenzi věnované této publikaci (1991). Shodně s K. Jaspersem by mohl konstatovat, že jeho filozoficko-filologické zájmy často a téměř nepozorovaně, avšak logicky končily v úvahách teologických. V tomto čísle našeho časopisu publikované ukázky, věnované přelomové definici literární klasiky v ruské a německé kultuře a odvozování verše jako obsahové formy básnického díla z kosmického řádu světa prokazují kromě průkopnického postoje k již zprofanovanému vztahu obsahu a formy vyvážený přístup k pragmatice i transcendenci textu.

Soubor statí Rétorika a zdroje evropské tradice (1996), který mohl spatřil světlo světa až v devadesátých letech minulého století, shrnoval ostatně práce, samostatně publikované také teprve v předchozím desetiletí. Sergej Averincev se v něm zabývá (paralelně se známým kompendiem Curtiusovým Evropská literatura a latinský středověk) poetikou antiky a středověku v širokém záběru středomořsko-předoasijském až po renesanci a dvojí zrod evropského racionalismu. Teoreticko-historickou páteř tohoto svazku tvoří konfrontace tvůrčích principů „literatury“ a „slovesnosti“, periodizace kategorie žánru a jeho dvojí pojetí – jako abstrakce a jako reality, problém uzavřenosti a otevřenosti díla, otázka individuálního stylu v archaických epochách či školní normy v byzantské kultuře. Přímo evropské rozměry Averincevova komparatistického rozmachu nejlépe reprezentuje publikace jeho vatikánského referátu Křesťanský aristotelismus jako vnitřní forma západní tradice a problémy soudobého Ruska (1991).

Touhou po univerzální kultuře lidstva lze u něho vysvětlit specifickou celistvost, danou Averincevovou kulturní orientací anticko-biblickou, středověce křesťanskou, klasicky ideální a romanticky duchovní, s níž se v jeho druhé knize Básníci (rovněž 1996), vydané v edici Jazyk–semiotika–kultura, spojuje do jediné řady Vergilius, prorok syrské církve Jefrem Sirin, Armén 11. století Narekaci, Rusové Děržavin, Žukovskij, Vjačeslav Ivanov (jako systematik symbolu), rusko-židovský básník Mandelštam, německý romantik Brentano a kultovní básník pokročilé duchovní kultury Hesse i Angličan Chesterton (známý obhájce katolicismu tu vystupuje jako potvrzení neočekávanosti zdravého rozumu).

Alespoň v náznaku soustředil Averincev výsledky své celoživotní činnosti teprve ve druhém svazku svých kyjevských Spisů, který ještě stačil sám uspořádat. Názvem tohoto svazku Spojitost věků (2005) vyjádřil snahu obnovit ze značné části přerušené tradiční spoje kulturních epoch: začíná problematikou Starého zákona (tématem starozákonní moudrosti a mohutnosti slova), pokračuje antikou, christologickým pojetím jazyka křesťanství, problematikou ruské literatury v evropském kontextu od raného středověku až po modernu a končí aktuálními (na jeho cítění bohužel až příliš aktuálními) úvahami přinášejícími převážně svědectví disidenta o sovětském kulturním ovzduší. Duchovní ráz části materiálu a přístupu k němu zde modifikuje metodologické principy historické poetiky a hermeneutického hledání uceleného smyslu jednotlivých textů; nikoli náhodou padne v nekrologické a memoárové literatuře, představující až doposud hlavní proud informací o Averincevovi, i jméno Gadamerovo (viz též publikaci Od Slova k smyslu – 2001).

Zaměření na současného recipienta výkladů děl spojených s už nepochybnou minulostí je základem Averincevovy modernosti i přes (a zároveň pro) tradičně bohatě založený autorův jazyk (občas je řeč o „krajce“ jeho stylu). V ruských ohlasech při konstatování jakési skicovitosti, načrtnutosti a rozbíhavosti Averincevových prací (v ruské poetice pověstné odbočkovitosti a složité syntaxi vyjadřující hloubku autorova úvahového ponoru) chybějí termíny esej a esejističnost, uplatňující se v detailních analýzách částí rozlehlých problémových komplexů).