Macharův Vrchlický. K psychologii jednoho básnického vztahu

Věnováno Jiřímu Brabcovi

V Macharově prvotině Confiteor (1887) bylo provokativní sebevyloučení ze společnosti součástí umělecké stylizace outsidera, ve Vídni, kde básník žil od září roku 1889, byla společenská izolovanost každodenním zážitkem. Podle vzpomínek zde Machar čelil úmorné úřednické práci, mentalitě „Vídeňáků“, jejich dialektu, specifickému humoru a způsobům chování, a městu, které mu připadalo svou novou monumentální architekturou historismu fádní a bez tradice. V třetímu dílu cyklu Confiteor, sbírce Třetí kniha lyriky (1892), jejíž závěrečný oddíl vznikal až ve Vídni, si interiorizací lásky mluvčí subjekt vytváří určitou ochranu vůči okolí, v reálném životě však starost o rodinu nutila básníka pracovat v Úřadu pro pozemkový úvěr (Bodencreditanstalt) a žít ve Vídni. Dopad existenčních starostí a cizího prostředí na jeho psychiku fragmentárně přibližuje Macharova korespondence z počátku devadesátých let, v níž se mísí hořkost, bezmocný vztek, hrdost ponižovaná nutností prosit o finanční podporu, nenávist k práci i k Vídni. V srpnu roku 1892 tak například svému vydavateli a příteli z osmdesátých let M. A. Šimáčkovi píše o své vzrůstající odtrženosti od poměrů v Čechách a bývalých přátel:

„Já zde žiji život čím dál tím podivnější. Všechny ty nitky, které mě poutají k domovu a osobnostem naší literatury se trhají: moje rodina, známí se rozptylujou a zapadají kamsi, starší páni literáti mi už nepíšou, vychladli, bůh ví proč, mladší mi vůbec nikdy nepsali – a tak ztrácím styk s námi vůbec. Nahražuji to, jak mohu. Kupuji si jejich knihy, čtu to – a často vidím, že jsem tím neb oním málo ztratil. A to mi je útěchou. Na cestu do Prahy a asi týdenní pobyt tam – není ani pomýšlení, až asi za dva, tři roky.“_1

Často dává průchod své averzi k Vídni:

„Vídeň už mě pálí. Rád bych odsud. Je to hnusné město, s kterým se nikdy nespřátelím. Jsem zde teď už skoro 4 roky – a nemohu uvyknout. A takový provisorní život je hrozný.“_2

Svůj pobyt ve Vídni J. S. Machar skutečně poměrně dlouho považoval za provizorní, možné výhody své nezávislé vídeňské pozice začal poznávat až v období tzv. polemiky o Hálka a českou modernu z let 1894–1895.

Nejotevřenější „zpovědi“ v prvních letech vídeňského života najdeme v dopisech Jaroslavu Vrchlickému, které často přerůstají v litanie nad osobním i básnickým osudem a tvoří tak paralelní texty „žalozpěvů z Vídně“ a meditativně laděných knih sonetů. Po půlroce života ve Vídni J. S. Machar Vrchlickému následovně popisuje svou psychickou a rodinnou situaci, zřejmá je přitom odlišnost od podzimních harmonií Třetí knihy lyriky:

„Napadají mě tak trpké věci, že se až hrozím. Včera žena padla na pár veršů, jež jsem nedávno napsal a plakala, že nebyla k upokojení. A není pomoci, nemohu jinak. Mám nešťastnou povahu, jsem zas tam, kde jsem byl dřív: vidím všude jen stíny, cítím všude jen hloží a kámen a už to jiné nebude.“_3

Jiný z dopisů obsahuje přesný výčet příjmů s komentářem: „To je můj finanční stav a věř mi, když se nad ním zamyslím, zdá se mi být všecko pohádkou v arabské řeči – ví jen bůh, jak mohu existovat!“_4 Zaměstnání v peněžním ústavu nevyřešilo finanční tíseň a Machar byl odkázán i na honoráře od českých nakladatelů, jeho finanční situaci poodhaluje i několik dopisů Jaroslavu Kvapilovi z let 1892–1894, v nichž si například stěžuje, že „nemá ani na divadlo“._5

J. Vrchlický posílal do Vídně zásilky svých knih a Machar tak poznával celek jeho poezie. Formální virtuozita, plastičnost i pestrost Vrchlického verše jako by v Macharovi rozvíjely dosud potlačovaný cit pro obraznost, o básních Fresek a gobelínů například píše: „Je to podivné: já se těmi verši opíjím zrovna – ale nedoved bych to napsat, kdyby mi někdo sliboval půl Prahy!“_6 Esteticky nejsilněji na Machara působily sbírky Hořká jádra (1889), Brevíř moderního člověka (1891), É morta (1889, 1892), v nichž se dle něj Vrchlickému podařilo vyjádřit skutečnou podstatu jeho já. Ubezpečuje ho proto: „[…] a já právě nyní, když Ty se stáváš trpkým, věřím na budoucnost Tvého genia, jako na nic jiného na světě.“_7 O Brevíři moderního člověka uvádí: „Vždyť i ty, drahý mistře, jsi moderním od hlavy až k patě, a myslím, že ty naše malé bídné poměry, jimiž jsi obklopen a které máš neustále před očima, ti vynutily pár těch ostrých slok.“_8 Machar opomíjel optimistickou a harmonizující polohu Vrchlického tvorby a reagoval na „polohu pesimistickou“ a její různé manifestace._9 Vrchlického intimní a reflexivní lyrika z přelomu osmdesátých a devadesátých let, intenzivně tematizující rozpory subjektu a doby a pohybující se mezi revoltujícím a rezignujícím gestem, se J. S. Macharovi zdála blízká jeho vlastní autostylizaci, založené na neustálé konfrontaci života a tvorby uváděných v soulad a postavených proti společnosti. Příznačné je tak například jeho nadšení Hořkými jádry (1889), v nichž lyrické já stojí osamoceno v přírodě, společnosti i v lásce a brání „zázračný svět“ poezie proti „neúprosné dlani skutečnosti“._10 Toto domnělé či částečné umělecké souznění, sdílený romantický estetický idealismus spojený s představou výlučnosti tvůrce, nespokojenost s českými poměry stejně jako hořké tóny, navozující dojem shody životních osudů, Macharovi otvíraly prostor nejen k uměleckým, ale i osobním citovým zpovědím, exaltovaným i syrovým, jaké nenajdeme ani v jednom díle Confiteoru… V lednu 1891 tak například Vrchlickému píše o hluboké psychické krizi:

„Jak jsem žil? Co jsem dělal? Já nevím. Já jen a jen trpěl. Byly vánoce, ale mně je to jako by byly ve snu. A tak taky se mi zdá, že jsem dodělal korekturu ‚Letních sonetů‘ – ale říkám jen: zdá; kdybys se mnou zatřepal, snad řeknu, že to není pravda. Jedinou útěchu měl jsem, můj drahý mistře v Tobě. Četl jsem ‚Hořká jádra‘ zas a zas, četl jsem všecky Tvoje knihy a bylo mi tak na chvíli zas dobře. Já zoufával nad úkolem poezie vždycky, teď, když jsem musil zoufat nad svým životem, vidím, co má za úkol ona! Je to něco báječného. A já Ti děkuji za tu útěchu, kterou jsi vložil ve tvé verše pro všechny trpící. Já ji tam našel a pil. Líbám Tě. Má ubohá žena! Trpěla a zoufala se mnou a četla se mnou […] Věř mi, již jsme byli hezky daleko. Hotovili jsme se na pěknou cestu a já ji tiskl revolver k skráním. – Než co to žvaním? Odpusť, to Ti budu povídat jednou všecko.“_11

Tyto krize vyvolané existenčními starostmi a izolací v cizím prostředí prohlubuje tragická událost: narození mrtvého dítěte, ještě týž den píše Machar Vrchlickému:

„Vidíš, člověk nesmí ani trochu zdvihnout hlavu a oddychnout si. Osud ho vždy zas přes ni praští. Dnes ráno se nám narodila holčička předčasně a mrtvá. Teď přišel zrovna chlap se škatulí pro ni a odnes to. Žena leží a já bych tak nejraděj pošel.“_12

Vrchlický sám jednoznačně respektoval Macharův básnický talent – až do Magdaleny (kterou mu chtěl J. S. Machar původně připsat), angažoval se pro něj v praktických záležitostech (zaměstnání, publikace, ceny, členství v České akademii věd a umění), věnoval mu několik básní. Jeho dopisy jsou velmi přátelské, ale nejsou tak důvěrné, a už vůbec ne tak citové jako dopisy Macharovy._13 Machar Vrchlickému připsal nejprve jeden z letních sonetů,_14 později i Jarní knihu sonetů (1893) a její dedikační sonet, zprostředkoval uveřejnění Albertovy studie k Vrchlického čtyřicetinám ve Světozoru_15 a sám ke stejné příležitosti napsal studii do Nových proudů_16 a báseň pro Zlatou Prahu._17 Loajálně s Vrchlickým sdílel averzi k tzv. moravské kritice a ironizoval negativní soudy Karáskovy, Procházkovy i Šaldovy, které ještě v průběhu roku 1893 expresivně označoval jako „bůvoly“, „čistou společnost“, „smečku“, „špatnou, duchaprázdnou bandu“ či „smrdutý sýr“_18 a jejich kritiku pokládal za nespravedlivou s ohledem na podle něj nedostatečné celospolečenské docenění a porozumění Vrchlického poezii, která pro něj na začátku devadesátých let reprezentovala modernu.

Korespondence představuje určité, velmi fragmentární zachycení života, neobsahuje však nějaké „přímé“ výpovědi, které by Machara představovaly v autentické podobě – vztah k Vrchlickému (a Vrchlického) si do velké míry vytvářel z potřeby důvěrného rozhovoru, který byl možný jen jako rozhovor dvou umělců – dvou vyděděnců. Právě stylizace dopisů, založená na identifikaci, oddanosti i odlišení, dává tušit obrysy Macharovy tvůrčí a psychické situace v prvních vídeňských letech, jež předcházela jeho tvorbě a z níž vycházelo jeho stylizační úsilí. Blízký vztah k Vrchlickému se na přelomu osmdesátých a devadesátých let projevoval i v poezii. Umělecká pozice Confiteoru byla postavena proti parnasistní poetice lumírovců, oproti tomu ve Třetí knize lyriky a pak ve sbírce Tristium Vindobona je zřejmá inspirace Vrchlického veršem – vedle přímých pojmenování Machar začíná užívat tropů a figur a vyjadřování v metaforách, alegoriích a přirovnáních a ve formálně vybroušeném verši přijímá jako znak Básníka. Příkladem veršové proměny a vztahu Machar – Vrchlický je báseň V té době pohnuté, která je označena jako „List Jaroslavu Vrchlickému za Jarní epištolu z knihy Dni a noci“:

[…]
v té době pohnuté, kdy naděje se ztrácí,
že zásvit lepších dnů se přec jen dostaví,
kdy člověk žije už jen tupou resignací
a vleče úhorem ten život zdlouhavý –

dle Tvého receptu jsem začal věnec plésti,
jím škrtím černý spleen, jím škrtím bídu zlou,
a k němu roste mi dost drobných kvítků štěstí? –
chceš znát jich? jich vůni vábivou?:

mít bytosť u sebe, již jsem si moh’ jen přáti
tak luznou, rozmarnou, tak jemnou, vznešenou,
již budím polibky, jež s polibky jde spáti
a jíž je polibek i trestem, odměnou,
[…]
(Třetí kniha lyriky, s. 120)

Už Vrchlického báseň Jarní epištola básníku pesimistovi, s níž Machar vede básnický rozhovor, byla básnickou reflexí Macharových Jarní sonetů, jak řečeno, připsaných Vrchlickému. Knihy sonetů vnesly do Macharova díla nový prvek reflexivní a náladové lyriky, v nové, zcivilněné formě sonetu se prohlubuje melancholická stránka ironického mluvčího, který jevy a děje nazírá v jejich budoucím zmaru. Tomuto pesimistickému, melancholickému pohledu na jevy Vrchlický neupírá oprávněnost, ale brání autonomní hodnotu přítomnosti a prožívání. „Chvilky blaha“ přitom pojímá nejen jako impresionistické záchvěvy, ale jako možný zdroj životního optimismu:

[…]
A přece těší v stínu stromů,
které se květy shýbají,
dva milence zřít, cestou domů
jak důvěrně se líbají.

Ty chvilky blaha, byť i malé,
ty světlé body v nočních tmách
spoj v slunce lásky neskonalé,
ať duše jimi zaplá v nach!

Nechť lichotí juž třeba muži
si trhat pravdy hořký blín,
z chvil šťastných spleť si řetěz z růží
a uškrť jím svůj temný spleen._19

Citovaná Macharova báseň s jemným humorem parafrázuje Vrchlického, mluvčí v ní přijímá jeho „recept“ a doléhající starosti „škrtí“ „věncem poezie“, v závěrečných strofách se obrací k „šťastným chvílím“, které mu přináší láska, která má v této básni až rokokovou lehkost, i když bez Vrchlického sensualismu. V tomto obratu k lásce Machar opět souzní s Vrchlickým, v jehož poezii právě ona (erotická i ideální, jež se stýká s humanitou) představuje ústřední téma a nakonec i poslední hodnotu a konstantu, která je schopna tvořit „protiklad rozkladným elementům bezvýchodné současnosti“ a zůstává „silnější než skepse, než rezignace“_20 („ó lásko, hvězdo jediná!“ zní jedna z apostrof Hořkých jader).

Přelévání osobního dialogu do veršů, charakteristické pro parnasistní (klasicizující) poezii, pokračuje také v dalších básních: Jaroslav Vrchlický v dopise z 21. června 1892 věnoval Macharovi báseň začínající veršem „Dva orli v mříže svojich klecí bijem“ a končící „Nám stačí stisk dvou paží bratrských“._ 21 Machar odpověděl nadšeným dopisem, v němž přijímá básnické spojenectví:

„Příteli nejdražší,
dnes bych Ti rád napsal list, jaký jsem jaktěživ nenapsal – nedovedeš si představit, v jako báječnou náladu mě vrhly Tvé dnešní krátké sloky […] Tisknu Ti ruku za ty řádky a líbám Tě. To je můj laur – snad ho ani nezasluhuji, ale držím jej. A ten neopadne. Dík i za to přátelství, které z těch stránek cítím. Vím nyní jistě: ať se stane cokoli, věřím v Tebe, opírám se o Tebe, a jsem Tvůj. Ty řádky, věř mi, já to vím, spojily nás co nejúže. Měli jsme jedno náboženství, ale různou konfesi, dnes jsme se i v tomto sešli.“_22

Na Macharův Sonet dedikační z Jarních sonetů (1893), jež začíná dvouverším „Zasvětit chtěl jsem Ti kus práce nadšené, / příteli, mistře, brate milovaný –“, Vrchlický odpověděl obratem sonetem, který jako dopis začíná oslovením „Můj drahý! Tak to není docela“._23 Povahu dopisu má i již zmíněná báseň List otištěná ve Zlaté Praze k Vrchlického čtyřicetinám, která snad v největší koncentraci vyjadřuje blízkost obou tvůrců. Báseň je opět vystavena dialogicky, mluvčí výslovně odmítá žánr příležitostných oslavných básní („nechci Tobě přáti, / k té čtyřicítce, hloupý zvyk to je“) a vyřazuje se mimo „gratulantů řadu“. V důvěrném rozhovoru, v němž mluvčí s jemným, vzletným humorem hledá způsob, jak nerétoricky vzdát hold příteli-básníku, před jehož knihami „stojí zdiven“, je obkružován i smysl životního předělu. V samém výrazu „čtyřicet let“ jako by byla zatajena nevyslovitelná, znepokojivá hloubka života a poezie:

A slova dvě zas zbudou naposled
z celého duševního vlnobití:
Čtyřicet let! … a zas: Čtyřicet let! …
a člověk k nim tak divný akcent cítí,
jenž spoustou slov a vykrášlených vět
se přece jenom nedá vysloviti…_24

Datace básně „Ve Vídni, 18. ledna 1893“ vyznačuje prostorovou vzdálenost a izolovanost v cizím prostředí, tematizované v posledním dvouverší (Můj příteli, a cizá dálka brání, / že nemohu Ti ruku stisknout ani…“). Fyzické gesto, stisk ruky, by nonverbálně, a proto snad jednoznačně a naráz, mohlo sdělit všechny přátelské a oddané city a v okamžiku překonat osamělost obou básníků, která je průběžně naznačována v básnické reflexi. Macharův jemně načrtnutý obraz Vrchlického jako autora sice oslavovaného, přitom osamělého a skutečně nepochopeného je jedinečný nejen v dvoučísle Zlaté Prahy, které přineslo pestrou řadu básní, vzpomínek, črt a výtvarných děl k poctě „národního básníka“, ale vymyká se i kritickým hodnocením Vrchlického nastupující generací.

První básně sbírky Tristium Vindobona – vedle řady sonetů – přinášel Lumír_25 a v okruhu jeho autorů se také dočkaly bouřlivého ohlasu, který vedl až k navržení a jmenování Machara dopisujícím členem literárního odboru IV. třídy České akademie věd a umění. Na konci roku 1893 se tak Machar na několik měsíců stal institucionálně potvrzeným básníkem českého parnasu.

Tyto okolnosti a vztahy umožňují nahlédnout tragický rozměr Macharova rozchodu s J. Vrchlickým po jeho vystoupení v Hlase národa proti článku o Hálkovi._26 Vzájemný vztah obou básníků se sice rozvolňoval již během roku 1893, kdy kladné hodnocení Macharovy poezie mladou kritikou (Karáskem) bylo příčinou prvních disharmonií a Machar musel Vrchlickému obsáhle ospravedlňovat své publikace v Nivě jako vynucené redaktorem a nedůležité_27 a opakovaně ho ubezpečovat o svém odstupu i k Literárním listům. I v letech 1893–1894 se tak prokazatelně snažil udržovat s Vrchlickým blízký přátelský i literární vztah, i když nastupující kritická generace často vyhraňovala tvorbu obou básníků proti sobě. Vrchlického vystoupení proti svému článku proto chápal jako zradu společné básnické aliance, která podle něj odhalila „neupřímnost“ Vrchlického autostylizace stejně jako jeho společenskou konformitu._28 K tomuto traumatu, kdy se z „nejdražšího přítele“ stal „p. Vrchlický“,_29 se Machar opakovaně vracel, možná vždy, kdykoliv zmínil Vrchlického nebo jen Hálkovo jméno._30 Až v období polemik let 1894–1895 také přijal kritiku Vrchlického „eklektismu“, formulovanou Tomášem G. Masarykem a kritiky české moderny, a uvědomil si faktickou vzdálenost mezi svou „realistickou“ autostylizací a poetikou „různých masek“ – imaginárních já, jejichž krása je právě v osvobozenosti od vztahu k autorově všední osobě a ve volnosti básnické imaginace.

POZNÁMKY

_1
Dopis J. S. Machara M. A. Šimáčkovi, 7. srpna 1892 (veškerá citovaná korespondence je uložena v LA PNP ve fondech J. S. Machara, J. Vrchlického, M. A. Šimáčka a J. Kvapila).

_2
Dopis J. S. Machara M. A. Šimáčkovi, 4. května 1893.

_3
Dopis J. S. Machara J. Vrchlickému, 16. února 1890.

_4
Dopis J. S. Machara J. Vrchlickému, 2. března 1891.

_5
Dopis J. S. Machara J. Kvapilovi, 7. května 1892.

_6
Dopis J. S. Machara J. Vrchlickému, 5. prosince 1890.

_7
Dopis J. S. Machara J. Vrchlickému, 11. srpna 1890.

_8
Dopis J. S. Machara J. Vrchlickému, 25. listopadu 1891; o pár dní později, kdy sbírku dočetl, své hodnocení ještě stupňuje: „Aspoň se mi zdá, bez ublížení ostatním [Vrchlického dílům], býti nejhlubší v tom, co je v životě čistě lidské a zas moderní opravdu – já jen říkám, že bych ji přivítal s gustem mezi své děti – vím, že je to tuze malé a hloupé vyznání, i kdyby ony byly desetkráte lepší, než jsou“ (5. 1. 1891).

_9
„[…] u Vrchlického nalézáme obrazy protikladného pojetí světa, odlišných pocitů často ve stejné sbírce a tam, kde sbírka má více méně jednotný ráz, představuje jiná sbírka, vzniklá ve stejné době, jakýsi pendant, a za třetí v jednotlivých žánrových oblastech jsou kladeny vedle sebe obrazy různě interpretované skutečnosti“ (Jiří Brabec, Problematičnost zjevu Jaroslava Vrchlického, in: J. B., Poezie na předělu doby. Vývojové tendence české poezie koncem let osmdesátých a na počátku let devadesátých XIX. století, Praha 1964, s. 168). Podle J. Brabce provázejí obě polohy celé Vrchlického dílo, netvoří přitom nesmiřitelné protiklady, ale jsou navzájem paralelní a neutrální. Literárně historická analýza pak může sledovat „přeskupování a vytváření nejrůznějších podob této symbiózy“ (tamtéž, s. 169).

_10
J. Vrchlický, Norec, Hořká jádra, Praha 1889, s. 79–80, srov. i básně všech oddílů: Z přírody, Z lásky, Z umění, Ze života.

_11
Dopis J. S. Machara J. Vrchlickému, 15. ledna, 1891, tamtéž.

_12
Dopis J. S. Machara J. Vrchlickému, 30. března 1891, tamtéž.

_13
Srov. Macharem vydané a komentované dopisy: Několik roků s Jaroslavem Vrchlickým, in: J. S. Machar, Oni a já I., 1926–1927, Macharovy spisy XLVI, Aventinum, Praha 1927, s. 9–94.

_14
Sonet o vídeňských kosech, Letní sonety, Praha 1891, s. 29.

_15
Eduard Albert, Jaroslav Vrchlický, Světozor 27, 1893, s. 147–158.

_16
J. S. Machar, KJubileu Vrchlického, Nové proudy 1, č. 3, 4. 3. 1893, s. 65–69; přetištěno in: J. S. Machar, Za rána. 1888–1896, Praha 1920, s. 7–16.

_17
List, Zlatá Praha 10, 1892/1893, č. 13–14, 15. února 1893, s. 150–151.

_18
Dopis z 3. 5. 1893.

_19
Jaroslav Vrchlický, Jarní epištola básníku pesimistovi, Dni a noci, Praha 1889, s. 32–33.

_20
Jiří Brabec, Objevitel a konzervátor, cit. d., s. 179–180.

_21
Uvnitř básně je v paralelismech vyjádřena diference (ve věku a v poetice) i základní shoda mezi oběma básníky, která se týká jejich společenské vyděděnosti i boje, srov. např. 4. strofu: „Na ranách mých jsou jizvy odříkání/ na ranách Tvých se blýská čerstvá krev./ Však milujeme těchto růží plání/ a milujeme oba bouře řev.“ Tato báseň je spolu se sonety přetištěna in J. S. Machar, Několik let s Jaroslavem Vrchlickým, Oni a já, s. 64–65, 71–72.

_22
Dopis J. S. Machara J. Vrchlickému, 24. června 1892.

_23
Bojovná stylizace básníka, který s hořkou ironií brání Poezii proti společnosti ovládané utilitárními hodnotami, je vedle citovaných básní věnovaných Macharovi charakteristická např. pro Vrchlického báseň Dolů s křídly!, která uváděla v lednu 1890 první číslo 28. ročníku Lumíra a již Machar obdivně zmínil i ve vzájemné korespondenci (srov. Lumír 28, č. 1, 1. 1. 1890, s. 1).

_24
List, Zlatá Praha 10, 1892/1893, č. 13–14, 15. února 1893, s. 151.

_25
Tristium Vindobona I (ve sbírce nazvaná První dojmy), Lumír 18, 1890, č. 1, 1. 1., s. 8; Tristium Vindobona II (Smutné perspektivy), tamtéž, č. 12, 20. 4., s. 138–139; Tristium Vindobona III (Na Kahlenbergu), tamtéž, č. 29, 10. 10., s. 337–338.

_26
Jaroslav Vrchlický, K našim posledním bojům literárním, Hlas Národa, 4. 11. 1894.

_27
Srov. zejména Macharovy dopisy Vrchlickému z 17. 4. 1893 a 3. 5. 1893, v nichž vysvětluje svůj vztah k Nivě a jejímu vydavateli Františku Roháčkovi.

_28
V soukromém dopise Jaroslavu Kvapilovu z 30. 11. 1894 Vrchlického vystoupení emotivně označil jako „facku od přítele“ a „farizejství“; v článku v Rozhledech, rekapitulujícím celou polemiku, pak zdůraznil, že významné postavení v poezii i společnosti Vrchlického zavazuje k rozvážnému jednání, přirovnává ho ke králi, který nemá vstupovat do rozepří, a viní ho z rozšíření polemiky také do listů humoristických a klerikálních: „Je-li Vrchlický králem, je králem konstitučním, jenž se nemá mísiti v zápas stran; promluví-li koruna despoticky, musí to býti v zájmu volnosti co nejpádněji desavouováno – poněvadž je to koruna; věc, jež se od nějakého pana rytíře z Čenkova bere jako kozelec horkokrevného mládence, může, vychází-li od Vrchlického, vésti k lecčemus. Na Humorech, Šípech a Seykorovi v Čechu vidí Vrchlický, co může vyrůst z neprozřetelné setby, byly-li to náhodou dračí zuby. Vzpomínám na Goethea …kolik bojů hřmělo kolem něho, kolik útoků vzalo si jej za cíl – a jak on se na vše díval! […] Je mi líto Vrchlického pro Vrchlického“ (J. S. Machar, Drobty z literární revoluce, Rozhledy 4, 1894/95, s. 141).

_29
Srov. zejm. Macharovu první reakci K našim posledním bojům literárním, Čas 8, č. 45, 10. 11. 1894, s. 710–712. _30 Vedle již zmíněné edice korespondence a polemických statí srov. nekrolog Vrchlického z 4. 9. 1912, přetištěný in: J. S. Machar, V poledne, Praha 1921, s. 181–186.