Miliónová boxerka básnického ringu: Anne Waldman a ženská performanční poezie

… ať spaří je horká smradlavá voda
ať proti nim vždycky stojí neústupná řeč
ať odvrátí se od nich okouzlující ženy
a děti utečou
ať – jestli budou dál vyvolávat válku & hladomor – shnijou v pekle
ať je to peklo ukrutně horoucí ať je nikdo neuznává ani nemiluje
ať při volbách nedostanou jediný hlas! …
Zaříkávadlo proti ošemetníkům

Anne Waldman (nar. 2. dubna 1945) americká básnířka, spojená s beat generation. Kulturní aktivistka, podporující život básnických komunit, např. v letech 1966 –1978 Projekt poezie v kostele sv. Marka v New Yorku. Editorka řadu publikací, dokumentujících život beatniků. S Allanem Ginsbergem založila Školu odtělesněné poetiky Jacka Kerouaka při Naropově univerzitě v Boulderu ve státě Kolorádo, kde působí dodnes. Vydala přes 40 knih. Obdržela řadu významných stipendií a přednáší po celém světě.

V Praze vystoupila čtyřikrát: 1990 v Lucerně a na Filozofické fakultě UK s Ginsbergem a ostatními, v kavárně Globe v roce 1999, v NOD roku 2000, v kostele sv. Martina ve zdi v roce 2003. Česky vyšla sbírka Žena v řeči bystrá (One Woman Press, 2001) a dálebáseň Modrá (F Revue současné ženy, 1990), Stav agrese (LtN, 2004).

Úvodní rituální deklamace proti válkychtivým politikům pochází ze sbírky Žena v řeči bystrá (2001) a zachycuje fascinaci zaříkávadlem jako důležitým žánrem současné performanční poezie. Pro Anne Waldman představují básníci „zvěstovatele“, „outriders“ (Waldman 2006), kteří pomocí živé poezie transformují vědomí světa. Svoje vize poezie jako politicko-spirituálního projektu popsala Anne Waldman detailně v nesčíslných esejích a interview. My se z nich budeme snažit citovat ty, které reflektují ženskou performanci a ženské tvůrčí schopnosti obecně.

Anne Waldman se k ženské poetické historii může stavět mnohem optimističtěji než kdysi Virginia Woolf: může se opřít o čínskou Knihu proměn, pravděpodobně nejstarší literární výtvor, a to výtvor žen, přes všechny pozdější konfuciánské a jiné patriarchální trasmutace._1 V eseji Princip Dákiní líčí metodu, jak promluvit jako žena k ženám, pomocí skandování, které má rytmus jako tlukot srdce. Využívá prastaré praktiky jako v keltské kalendářní abecedě Píseň o Amerigin nebo ve velšské Bitvě stromů, kterou proslavil Robert Graves v Bílé bohyni:

Jsem tady už hodně dlouho
od nepaměti, co já vím.
Zažila jsem život v mnoha podobách
a o těch všech vám budu vyprávět.
Svítila jsem jako světlo v lucerně
a žila jako slovo.
Létala jsem oblohou jako orel
a plavila se po vlnách
(překlad P. J.)

Zatímco Viriginia Woolf zoufá nad prázdnou poličkou mateřských literárních vzorů, knihovna A. Waldman přetéká svazky milovaných autorek.

Sapfó
Sbírka Žena v řeči bystrá začíná invokací Sapfó. Není to ale ta Sapfó, kterou známe my v českých překladech, ale Sapfó prošlá feministickou reinterpretací, obrovským archeologickým výzkumem, které její poezii dává nový smysl: ukazuje její Akademii jako počátek vzdělanosti a inspiraci pro Platóna, suverénní všudypřítomnost ženské tvůrčí síly. Po druhé vlně feminismu a Lacanovi se veškerá Freudova skepse k ženskému libidu a jeho schopnosti sublimovat sexuální energii do velkých uměleckých počinů zdá jako historicky a místně podmíněné pozorování, a studie Sapfó k tomu značně přispěly.

Anne Waldman tedy vědomě a přímo navazuje na Sapfó a její musopolos domos. Přebírá vzývání Kory a obrací je ke svým současnicím, kterým v šedesátých letech přísahala věrnost a podporu:

Přicházím zpívat…
moderním dcerám
v hedvábí a kůži,
s dlouhými náušnicemi…
Kéž probudí vás z netečnosti
horečně rozechvělá
píseň

Ostatní tradice, hlavně Maria Sabina
Z dalších tradic je na performanční poetice Anne Waldman patrná inspirace řady amerických spisovatelek a umělkyň, vlivy jazzu, psychotropních drog a magie, tantrického buddhismu, amerických indiánů, přivolávajících zpěvem manter energie, metody neustálého zasvěcování a meditace. Na průsečíků těchto vzorů se nachází zcela originální, specifická performanční aktivistická poezie s vysoce eklektickými přesahy: A nebylo by fér číst následující verše bez představy performance, bez oslňujícího tanečního výkonu šamanky-bojovnice-umělkyně-matky-přítelkyně-editorky-soucítící bohyně, která z transformačních poetických zdrojů energie dostává takovou sílu, že představuje trendsetterskou, vůdčí postavu ženské performanční energie.

Já jsem žena-ulita
Já jsem žena ulítlá
současná a ironická
já jsem žena umělkyně, sny si snící ve svém domě!

Vedle Sapfó je pro Anne Waldman naprosto zásadní vzor Marie Sabina, mazatécká šamanka († 1985), která se stala se svými „svatými houbičkami“ modlou generace amerických hippies.

…Já jsem žena-kniha, která je pod vodou, říká, já jsem žena města plného lidí, říká, já jsem pastýřka, která je pod vodou, říká, já jsem žena, která pase nesmírno, říká, já jsem pastýřka a přicházím se svým pastýřem, říká…
(Maria Sabina, Wikipedia, překlad P. J.)

Anne Waldman si ji, jak říká, „bezostyšně přisvojila“ a opět aplikovala na své současnice v dlouhé rituální deklamaci Žena v řeči bystrá: „Chtěla jsem využít této elementární, primitivní a vyhraněné struktury, abych se zmocnila duší všech žen. Oné „spodní přirozenosti“ kterékoliv lidské bytosti, jak to nazývá Gertruda Stein“ (Waldman 2001, 42).

Já jsem pohlcená, zotročená,
já jsem žena s klíči všemi
já jsem žena s mocí spojit
já jsem žena v řeči bystrá!

Báseň doprovází výzva: je třeba ji číst nahlas, pracovat s textem dále, nacházet nová slova a zvuky._2

Text Žena v řeči bystrá tedy představuje obdobu psychedelického obřadu Marie Sabiny, tentokrát ztělesněné prostřednictvím postmoderní bílé šamanky, literárně vzdělané na Beningtonově koleji. Je v tom uposlechnutí Eliadovy postkoloniální výzvy zahrnout do naší civilizační výbavy neevropské tradice, bez níž nejsme schopni pochopit globální dějiny spirituality. A. Waldman je praktikující buddhistka, ale duchovní tradice zná dobře. Zároveň tato báseň představuje ztělesnění výzvy l’ecriture feminine psát tělem. Jde o nalezení prostoru, který je ženský a zároveň posvátný. Jen tak, vložením těla do textu, jeho performancí, „se dotýkáte chaosu, překračujete psychický práh… je to energická moudrost… dostane se vám spršky požehnání božstev. Tak se vlastně božstvem stáváme sami, se všemi jeho mírumilovnými i hněvivými aspekty a vším mezi, které využíváme ve prospěch ostatních. Tehdy performance nabývá správný smysl…“ (Waldman 2001, 118–119).

Ale zpátky do Mexika: Anne Waldman vidí význam učení Marie Sabiny v tom, že vede mladé adeptky k suverenitě ženství a předává jim dědictví mazatécké schopnosti uzdravovat._3 Posvátné houbičky mluví jejím prostřednictvím, „[…] její zpěvy představují jeden z nejskvělejších příkladů užití transformačního jazyka“.

Jednotlivé performance básně nabývají vlastního života, jako například spontánní reakce při recitaci v parku, kdy přicházející policistky, které měly za úkol rozehnat shromáždění, uvítala Anne Waldman slovy:

Já jsem žena-uniforma!
Já jsem mocná poli-dáma,
razii co na nás chystá…

Připomíná, že Marie Sabina nazvala houbičky jazykem, knihou Zasvěcených, a že to byl právě tento „jazyk“, který měl léčivou moc, a věří, že síla jazyka léčit přežila. Sama jej tímto způsobem používala, např. když umíral syn Williama Burroughse (Billy, peyot pomůže), nebo ve formě nářku mezopotámské bohyně Ištar nad ztrátou mladého milence (symbol mladého muže, který obětuje život pro dobro lidu a jeho vzkříšení, později adoptovaný křesťanstvím). Tuto moc použila po smrti milované matky Frances Le Fevre Waldman v mocném tribálním žalozpěvu Naříkej, když v duši máš (podle nářku nad zmizením Dumuziho):

Jako žalozpěv, co se ti najednou rozezní morkem kostí,
       jako neutišitelný nářek, slyšíš ho? to ona – propuká v pláč!
zuřivě buší do zdi – propuká v pláč!

vyčerpaná v bílé místnosti – naříká dál

bojí se o své dítě, dítě nemůže
dýchat, je v nemocnici na přístrojích, srdce na monitoru,
je v kyslíkovém stanu,
ach běda přeběda
dýchá do něj – propukni v pláč!
matka za syna – naříká, že nemůže změnit
svět
žaluje na to, jak krutě syn musí trpět

        Teď si trhá vlasy, teď ztuhne v tichu, otupělá,
        jako když malá země zpívá svůj nářek po svobodě
        – propuká v pláč!
(Waldman 2001, 96)

Využití posvátných zdrojů tvořivosti přírodních národů jsou pro básnickou komunitu kolem Naropovy univerzity vlastní: důležitou roli zde hrál Jerome Rothenberg s knihou Technici svatého o šamanství a etnopoezii.

Anne Waldman dobře vidí, že bílí naropovští básníci jsou oproti curanderos „elitní egomaniaci“, ale přesto dokáží ze starých tranzovních recitačních technik získávat energii, šíří neevropskou praxi a toleranci vůči ní – a díky ní se občas projevují jako „tykadla lidského rodu“.

Chápe ženskost v tomto smyslu jako výhodu: každá žena neustále skládá podobná zaříkávadla: „Je tu obdoba s buddhistickým principem dákiní. Každá žena vskutku je dákiní, kráčí po obloze a mění svět hrou své imaginace. Žena je jak poslem, tak ochránce, je ztělesněním kvalit soucitu, vyprázdněnosti a prozíravosti“ (Waldman 2001, 47)._4

Ženská performance
Performanční, komunitní, skupinový charakter zde hraje zvláštní význam. To není soukromá konfese, to je letniční vyznání, mluvení v jazycích, veřejná transcendence profánního na posvátné. Konkrétně to znamená sehnat skupinu lidí, která bude opravdu naslouchat a teprve prostřednictvím součtu jejich individuálních interpretací a ztotožnění se s textem se rituál uskutečňuje. Význam se stává polyfonním prostorem novodobé mše tvořivosti a poznání, laskavosti a soucitu, mše sloužené ženou, mše jazyka jako něčeho, co uzdravuje, něčeho, co probouzí, slova, které se vyslovením stává svatým, protože sdíleným v pokoře, lásce a naději.

U americké performance ovšem nabývá i bojových forem v podobě např. slam poetry. Těchto soubojů se Anne Waldman ráda a často zúčastňovala a také je vyhrávala, což zdůvodňovala právě silou ženskosti, spříznění těla s úplňkem – ukázkově v menstruační básni Trhá se svět. Provozovat poezii v boxerském ringu představuje půvabnou nadsázku, kterou lze pochopit dokonale teprve v USA, kde sledování boxu představuje kultovní záležitost, spojenou s otázkou rasovou a ženskou. Stačí si vybavit vzrušení filmu Million Dollar Baby o tragédii statečné boxerky. Připomíná to punkovou revoluci – i intelektuál se může účastnit vzrušení z bitvy. Tato bitva je politická, už jen tím, že je v ringu žena.

Je to reakce intelektuálů a akademických, progresivních básníků na poetické klání hiphopových battlů. Místo nádherných černých machrů se utkávají běloši kost a kůže, a snaží se rapperům ukázat, že i etničtí Evropani mají svou poetickou čest, a že pro ně není problém vytvořit vzrušující dialog poetického klání.

Co se žen a performanční poezie týče, lze posunout slavnou větu Helene Cixous o „vystoupení žen z nevědomí na scénu dějin“ na „vystoupení žen z nevědomí do boxérského ringu poezie“. Ten je dobrou metaforou pro veřejný svět obecně, a pokud v něm ženy obstojí v duchovní a poetické rovině, je to solidní základ proměny symbolického řádu.

V menstruační výzvě Trhá se svět naplňuje Waldman hlavní příkaz feministické poetiky: nekopírovat mužské tvůrčí metody. Říká se, že téma menstruace je pro básnířky kyselinovým testem, zkouškou odvahy, či jak to dřív řekla Virginia Woolf, zabitím anděla v domě – zrušením autocenzury.

Báseň je také pokračováním ženské performance obecně, pokračováním využití ženského těla ke zjevení. Pokračováním performance Carollee Schneemann, která v roce 1975 vytáhla v New Yorku smotek textu z pochvy (Roth 1983).

Vidím že – trhá se svět!
tělo mi říká, že vnímá, jak v něm trhá se svět!
tělo mi říká – vidíš
krev proudí zející trhlinou.
Tělo! Vyšli své řeky k měsíci!
Tělo! Přitáhni mě k prameni luny!
Převalila se přese mě vlna
vytváří tkáň ke zrodu dítěte a pak ji
zas trhá
architektura těla s lůnem mě mučí a fascinuje
někdo tu vždycky dohlíží na ten pradávný tok
třeští mi z toho hlava
neoplodněná buňka
vidím že – trhá se svět!

Jde o ženský rituál osvobození se otevřeným mluvením o těle, tak jak to zažívají autorky po celém světě, kteří dokáží přeskočit propast tabu a tak vyvolat obrovskou tvůrčí energii.

Hlavně performanční stránka posluchače zasáhne jako šok: nikdy nikoho ještě neslyšeli investovat sebe tak otevřeně a zároveň s takovým humorem, s takovou nadsázkou. Jde o invokace psychického stavu, vytvoření atmosféry rituálu, něčeho, co právě probíhá: výzva „Muži, odstupte!“ vytváří energetického pole. Anne Waldman líčí první reakci Allena Ginsberga: „Škoda, že jsem to nemohl napsat já!“ Viděl, jak báseň zasáhla velké množství mladých lidí. Nicméně na takovou performanci je třeba zemřít jako muž narodit se znovu jako žena (interview s AW, 1999).

Další osobnost ženské knihovničky AW, Helene Cixous, tvrdí, že má žena více aspektů a sexuální plochy všude. Dále Lucy Irigary zas argumentuje, že jsou ženy kosmem, že žena dokáže obsáhnout všechno. Kt omu Anne Waldman dodává, že se ovšem muži tomu také mohou přiblížit, k téhle ženské energii. Transgenderoví básníci, kteří vystudovali Naropovu univerzitu, jsou zajímavým důkazem možnosti pozoruhodných přerodů a ukazují některé z miriády možností.

Stručná historie, vedoucí AW k performanční ženské poezii
Jako poměrně mladá vstupuje do mužské komunity: později téma mužství popíše v dvoudílné básnické studii mužské energie Iovis, kde používá mytologii jako metaforu i kód, která je stejně studií jako kritikou zbrojírny patriarchátu: studie války v jejích převlecích, nůž, puška, bomba, atd.

Ve dvanácti letech chtěla odjet do Paříže a žít tam jako Gertrude Stein, mít salón a psát podobné experimentální věci, žít a dýchat uměním. Její matka stejně jako H. D. a G. Stein musela opustit Ameriku a to už v devatenácti letech. Nemohla ve Spojených státech rozvinout své tvůrčí síly, stejně jako celá frustrovaná generace dusivých padesátých let. Stačilo chodit s černochem, být lesba, otěhotnět nebo třeba brát drogy a rodiče dceru poslali do blázince. Beatnické experimenty působily osvobozujícím dojmem a svým způsobem napomohly liberalizovat společnost podporou hnutí homosexuálů, žen a hnutí proti válce ve Vietnamu. Přesto ženy byly vyřazeny. Když v roce 1965 Anne Waldman dorazila do Berkeley, pochopila během básnické konference Charlese Olsona, že v poezii je kritický nedostatek žen a se zavázala získat jich pro poezii víc. Přátelila se s Joanne Kyger, která inspirovala dílem, myšlením a elegancí, a Diane di Prima, miminko pod jednou paží a alchymické texty pod druhou, skvěle píšící bohémkou. Ostatně pocházela z bohémské rodiny: První tchyně matky, Eva Palmer, patřila ke scéně pařížského „levého břehu“ s Natalii Barnie, Isadorou Duncan a Gertrudou Stein. Eva měla v Paříži svůj lesbický kroužek, ale pak si vzala řeckého básníka a žila v Řecku. Byla Američanka, ale psala francouzsky a za milenku měla Arene Vivien.

Je důležité zmínit, hlavně ve světle freudovské teorie o mužských (bojujících, aktivních) ženách, že zatímco většina žen z beat generation má na své přijetí mužskými kolegy poměrně hořké vzpomínky (B. Knight, 1996, R. C. Johnson, N. M. Grace 2002, 2004), Diana di Prima a Anne Waldman se těšily adoraci beatniků. Nová atmosféra po druhé vlně feminismu situaci proměnila v Annin prospěch a bojovnému duchu. Například když Gregory Corso tvrdil, že žádná dobrá spisovatelka neexistuje, jedině snad Jane Austen, Anne Waldman vzala své básně a řvala je na něj, dokud neustoupil. Spřátelila se s Burroughsem. Zvlášť dobrý pracovní a také přátelský vztah měla ke Ginsbergovi, který ji prohlásil za svou duchovní manželku.

K H. D. Anne přitahoval hermetismus, užívání mytologií, tanec intelektu i sapfická prostota, přitahovali ji všichni mimo zavedený kánon, mimo tradici, outriders, zvěstovatelé, jak je nazývají na Naropově univerzitě. Ale rozsah Anne Waldman je nebývalý, například při návštěvě v České republice v roce 2003 se zúčastnila programu pomoci romským školám. Když recitovala na romském gymnáziu v Kolíně, všechny Romky, u nichž viděla nádherné indické obličeje, reagovaly na vyslovení jména Kálí. Anne Waldman jako sokratovská učitelka rozvzpomenula studenty na Krišnu. Co se Kálí týče, je chápána jako destruktivní hmyz z filmu Vetřelec, ale při studiu tantry, ať hinduistické nebo buddhistické, vychází najevo vícerozměrnost věcí. Tato vícerozměrnost doufá v propojenost věcí: dítě, dívka, milenka, matka, manželka, čarodějnice, ničitelka, panna, nepřetržitý cyklus všech ženských možností.

Já je někdo jiný, dissipativní struktury, rizomata
Ženská performanční poezie v podání Waldman sleduje přechod z profánního k posvátnému. Používá paradigma Arthura Rimbauda Já je někdo jiný: „[…] mě osobně v poezii zajímá rozšíření textu mimo stránku do rituální vokalizace a happeningu, vstupuji svým hlasem a tělem do pole básně, která se na oplátku zjevuje prostřednictvím mého těla a hlasu… (Waldman 2001, 119). Používá postmoderní podpůrné modely pro poetiku: dissipativní struktury nositele Nobelovy ceny Ilji Prigogina nebo rizomata Deleuze a Guattariho. Nepochybně do linie Anne Waldman patří také gnostické ženské texty z Nag Hammadí, jako například Hrom, perfektní mysl:

A
přicházím k těm
kdo o mně přemýšlejí
A
najdete mě
mezi těmi, kteří mě hledají.
Podívejte se na mě,
vy,
kteří o mně přemýšlíte.
A vy, co mě slyšíte –
slyšte.
Vy, kteří na mě čekáte,
vezměte mě k sobě.
A nevyhánějte mě ze svých očí.
Neboť
já jsem to
první a poslední.
Já jsem ctěná a vysmívaná.
Já jsem děvka a svatá.
Já jsem manželka a panna…
Já jsem neplodná a mnozí jsou mí synové…
Já jsem ticho,
které je neuslyšitelné…
Já jsem vyjádřením svého jména.

Je to hlas ženské božské síly, snaha gnostiků zahrnout feminní princip, jako čtvrtý ke Svaté Trojici tradičního křesťanství tvořenou Otcem, Duchem Svatým. V gnosticismu zastupuje princip prvotního Všezdroje představa Matky–Otce; druhým v Trojici je Logos nebo postava Krista, představující osobní ego; třetí je Sofia, Svatý Duch nebo zosobnění moudrosti (židovská Šekinah, hinduistická Šakti), jinak ten aspekt duše, který zajišťuje dynamismus směřující k „prozření“ (jungovské individuaci). „Křesťanství zná Boha jako Otce, který na počátku času mocí Logosu, slova, stvořil svět. Gnosticismus spatřuje v principu Otce-Matky tvořivou sílu pokračujícího stvoření. Tato praenergie vyzařuje světlo nejen ve vesmíru, ale i v hlubině člověka, v lidském duchu, kde funguje jako principium individuationis. Vnitřní vyzařování ducha vede duši k jejímu původu i jejímu naplnění: Imitatio Dei, v napodobování Boha vyjádřeném slovy: „Buďte dokonalí.“ Gnóze (pravé poznání) je koneckonců milostí boží, nikoli výsledkem nějakého lidského snažení…“ (Z eseje June Singer “A Necessary Heresy – Jung’s gnosticism & Contemporary Gnosis” vybral a přeložil Blumfeld S. M.)

Dalším zdrojem síly je potřeba umění být mimo duality, včetně genderové. Z buddhistické perspektivy Anne usiluje o napravení rovnováhy v nevyváženém světě, upaja, správnou věc, učiněnou ve správnou chvíli díky pražňa, moudrosti, ženskému principu.

Závěr
Anne Waldman tvoří špičku performanční poezie díky svému nevšednímu vzdělání, osobní statečnosti, druhé vlně feminismu a životě stráveném po boku nejradikálnějších básníků naší planety. V ní se prostřednictvím šamanských technik poezie stává politickou zbraní, otevírá oči a podporuje. Metaforicky řečeno, Anne Waldman je miliónová boxerka poezie.

POZNÁMKY

_1
Naropova univerzita před začátkem každého semestru předvolá znalce Knihy Proměn I-ťing, nechá orákulum vyložit situaci a podle toho pak ve školním roce postupuje.

_2
Tak postupoval Martin Machovec, překladatel této básně. Jeho deklamační rituál v rámci Klubu 8, v ženském převleku a make-upu, se stal nezapomenutelnou událostí. Machovec se brání, že není „žádný vystupátor“, čímž chce naznačit, že je skromný, ale pravda je taková, že Martin Machovec je skvělý performer. Crosdresserská odvaha (nebo tzv cédéčková odvaha) může hrát v úspěchu vtělit se do duše ženy značnou úlohu. Martin totiž je seriózní člověk, Doktor, a chce vážně vědět, co je to – to tajemství žena.

_3
Oblast mexické Oaxaky je zajímavá z antropologického a sociologického hlediska, neboť představuje jednu z výjimečných částí světa, kde jsou obecně ženy ve společnosti respektovány a zastávají významné funkce, takže lze hovořit o formě matrifokální společnosti. Konkrétně v případě Marie Sabiny to neznamenalo, že by provozovala šamanské rituály celý život: uchylovala se k nim jen poté, co splnila svou roli manželky, pouze pokud nebyla provdaná, vždy jen po smrti svých manželů – a to jen za účelem léčení.

_4
V dokumentu Olgy Sommerové Moje 20. století výtvarnice Adrena Šimotová prohlásila, že pro ženu je přístup k absolutnu samozřejmostí.

LITERATURA

Jonssonová, Pavla–Kalivodová, Eva: Spojené státy poezie. Interview s Anne Waldman, Literární noviny 2000, č. 5, s. 11.

Jonssonová, Pavla–Kalivodová, Eva: Udržujeme si svou čistotu. Interview s Anne Waldman, Rolling Stone, prosinec 1999, s. 56–58.

Roth, Moira: The Amazing Decade: Women and Performance Art in America 1970–1980. A Source Book. Astro Artz, Los Angeles 1983.

Knight, Brenda: Women of the Beat Generation. Conari Press, Berkeley 1996.

Johnson, Ronna C.–Grace, Nancy M.: Breaking the Rule of Cool. Univerzity Press of Mississippi, 2004.

Johnson, Ronna C.–Grace, Nancy M.: Girls Who Wore Black. Rutgers Univerzity Press, New Brunswick 2002.

Rothenberg, Jerome: Technicians of the Sacred. Anchor Books, New York 1968.

Waldman, Anne: Outrider. La Alameda Press, Albuquerque 2006.

Waldman, Anne: Fast Speaking Woman. City Lights Booksellers and Publishers; San Francisco 1996.

Waldman, Anne: Wow to Poetry. Coffee House Press, Minneapolis 2001. Waldman, Anne: The Beat Book. Shambhala 1999.

Waldman, Anne: Angel Hair Sleeps with a Boy in My Head. In táž: Angel Hair Anthology. Granary Books, New York 2001.

Waldman, Anne: Civil Disobediences: Poetics and Politics in Action. Coffee House Press, Minneapolis 2004.

Waldman, Anne: Journals & Dreams: Poems. Stonehill 1976.

Waldman, Anne: First Baby Poems. Hyacinth Girls Editions 1983.

Waldman, Anne: Iovis Book I, II. Coffee House Press, Minneapolis 1996.

Waldman, Anne: Marriage: A Sentence. Penguin, New York–London 2000.

Waldman, Anne: Helping the Dreamer. Coffee House Press, Minneapolis 1989.

Waldman, Anne: Troubairitz. Fifth Planet Press (May, 1993).

Waldman, Anne: Skin Meat Bones. Poems. Coffee House Press, Minneapolis 1985.

Waldman, Anne: Kill or Cure. Penguin (Non-Classics), New York–London 1994.

Citát na závěr:
The War on the Imagination is what is going on all time, not only thru media & “entertainment” bombardment, right wing agendas, dumbing down of culture, ignorance of history, other realities etc but thru the LACK OF DISCOURSE & the SPEED of our lives. So that one loses the FACULTIES of imagination. Your mind is clogged with trivia, noise, self-centered appetite drive etc It is anti-empathetic, anti-compassionate. The mighty dollar rules. It takes a certain discipline & “practice” (almost Buddhist) to regain the skill to THINK. Much more to say. I am talking about relative world exegencies. The question goes a lot DEEPER, to the synapses in our thinking brain cortexes. Poisoning of air & water… so HEALTH issue as well…

A. W.