„Cizí žena“. Paradoxy rané emancipace v díle Honoraty Zapové (1825–1856)

Slovo paradox se do názvu tohoto článku vnutilo v procesu shromažďování materiálu. Zpočátku totiž nebylo mým úmyslem pojmout text jako konfrontaci myšlenek a postojů, které tato zajímavá a nepříliš známá žena zakoušela a s kterými se byla nucena vyrovnávat.

Narodila v polské šlechtické rodině Wiśniówskich v roce 1825 a dostalo se jí domácího vzdělání obvyklého pro dívky z jejích vrstev. Poměrně záhy však vstoupil do jejího života budoucí manžel, český intelektuál a slovansky orientovaný vlastenec, spisovatel a publicista Karel Vladislav Zap (1812–1872), pobývající jako úředník kamerální správy od poloviny třicátých let ve Lvově. Z vydané korespondence (Jelínek 1894) i z pozdějších Zapových zmínek je patrné, jak romantické byly okolnosti jejich sblížení a jak mladinká (dvanácti, třináctiletá) jeho budoucí nevěsta v té době byla.

Prvním ze zmíněných paradoxů je to, že aristokratická (byť nebohatá) rodina přijala vztah své dcery k rovněž nemajetnému nešlechtickému cizinci s překvapující vstřícností, zatímco praktický otec budoucího ženicha se velmi obával o materiální zajištění mladé rodiny odkázané na nevelký plat státního úředníka. Tento pragmatický zřetel byl víceméně odsunut. U Zapových vždy převládaly ideální hodnoty. Společné naladění na notu slovanské vzájemnosti, zájem o kulturu a obrovská důležitost připisovaná neustálému vzdělávání a sebezdokonalování, to byly pro ně otázky o mnoho zásadnější.

Mladá dívka vážné povahy chtěla co nejrychleji dohnat všechno to, co jejímu vzdělání ve srovnání s o třináct let starším partnerem přirozeně chybělo. Její hlad po vědomostech uspokojoval potenciální snoubenec bohatými zásilkami literatury, z velké části české_1 (Jelínek 1894, s. 18). Byla ve věku, kdy je snadné učit se jazyky a ona se navíc učila češtinu s láskou a dokázala to dokonale.

Z vnějšího pohledu se jeví tato situace jako sice poněkud neobvyklá, pokud jde o sociální postavení snoubenců, jinak však vcelku standardní. Dívka se ochotně přizpůsobuje milovanému a respektovanému muži, snaží se plnit všechna jeho očekávání, a on ji za její píli chválí a odměňuje. Budoucí manžel „si vychovává“ svou ženu k obrazu svému a vzhledem k jejich věkovému rozdílu a hluboké vzájemné oddanosti nezapochybuje o úspěšnosti svého působení. Oba považují za samozřejmé, že po sňatku bude manželka následovat svého partnera a oba vědí, že on touží vrátit se domů, do Prahy, která se stane novým domovem i pro ni. Je to konvence, kterou nikoho nenapadne zpochybnit.

Tak prosté to ale zdaleka nebylo. Mladá Honorata byla už v době, kdy se o ni Zap ucházel, vyspělou osobností s pevně zakotvenými názory. Zřejmě to ani sama o sobě nevěděla, protože zamilovanost ji nutila myslet jiným směrem, ale rozhodně nebyla tak tvárná a poddajná, jak si její okolí, představovalo. Netušila, jak pevné vazby ji poutají k domovu a doufala za ně najít náhradu ve spokojeném rodinném životě ve vzdálené, ale sesterské slovanské zemi, kterou jí manžel v nejčistším úmyslu vylíčil co nejpůsobivěji, div ne jako ráj.

Šestnáctiletá novomanželka přesídlila z haličské Dymiče do Lvova. Do roka se narodila první dcera a všechno nasvědčovalo tomu, že život se bude vyvíjet podle představ mladé paní.

Stýskalo se jí po domově, ale tam nebylo daleko a nový život ji plně zaměstnával. Zap byl společenský člověk a jeho domácnost se záhy stala centrem a shromaždištěm Čechů pobývajících ve Lvově a jeho okolí._2 Svůj podíl na tom pochopitelně měla jeho žena, která rozhodně nebyla tuctovou úřednickou paničkou.

Její odlišnost a jistě i sílu osobnosti zachytil vnímavý svědek, Karel Havlíček Borovský, který se u Zapových zastavil kvůli administrativním průtahům na cestě do Ruska koncem roku 1842. Půvab mladé paní Zapové ho zřejmě nenechal lhostejným._3 V soukromém dopise se o ní vyjadřuje velmi pochvalně, ale právě tak dokázal do sebe výborně nasát atmosféru, ve které se pohyboval: „Polské paní jsou paní, pyšná, královská stvoření a v plné důvěře k své důstojnosti tolik si dovolují, že by naše povážlivé panenky se při všem, co Polka po celý den mluví a dělá, pořád jen červenaly. Polka se pranic nebojí, co si o ní mužští pomyslí, ona nevydělává a nevyprošuje sobě dobré mínění, vážnost u mužských, ale vynutí, abych řekl, poručí si, že ji musíš ctít anebo milovat. – Polka všem mužským poroučí a jen jediného poslouchá; jak to as láká, státi se pánem takového pyšného panského stvoření“ (Zelený 1873, s. 18). Namístě je otázka, nakolik je tato charakteristika obecná, nakolik reflektuje zcela konkrétní poměry v několika (polských nebo česko-polských) domácnostech, s kterými Havlíček přišel za svého několikatýdenního pobytu do styku, či zda je to běžný jev.

Honorata sama ve svém díle odpovídá, že je to spíš výjimka. Nedělá si iluze o svých krajankách. Ty prosté, venkovské, mají příliš uvolněné mravy: „Mužští jsou zahálčiví větroplachové a ženštiny záletnice, pročež přirozená lehkomyslnost oběma jest společná (Zapová 1851, s. 143). Ty z lepší společnosti také nevycházejí z jejích popisů nejlépe. Vzhledem k tomu, že odešla ze své vlasti dvacetiletá, jsou její dojmy a postřehy překvapivě kritické a prozrazují neobyčejný pozorovací talent. Nejde přitom o pohledy zkreslené optikou dospívání a mládí. Je stejně nesmlouvavá k příslušnicím všech generací a je jí jasné, že hlavní příčinou jejich plytkosti a omezenosti je nedostatek vzdělání.

Středostavovské starší ženy nedbají na svůj zevnějšek a pokud se slavnostně obléknou, je výsledek dosti žalostný: „Kdo spatří nyní všecky ty starodávné kokrhele a úzké opjaté šaty, které někdy před třiceti lety v módě bývaly, velkou moc nad sebou míti musí, aby nevybuchl smíchem jako při nějaké komedii […], bývá to rozkošné podívání, jak v tom bývají nemotorné“. Konverzace těchto dam se točí kolem nízkého služného jejich mužů „a když naposled i toho materiálu se nedostává, zjevují se nové, nikdy nevyčerpatelné látky k rozmluvám, totiž o slepicích, husách a kachnách“ (Zapová 1844, s. 44). Mladé dívky, které čekají na ženicha, vypadají samozřejmě mnohem lépe, ale jejich duševní obzor je zhruba stejně široký. Charakterizuje je například rozhovor dvou sester, dcerek dosti vysoce postaveného činovníka pravoslavné církve v Haliči, o bývalém nápadníkovi jedné z nich. (Dotyčný mladý muž se zabýval sběrem lidové slovesnosti): „Ale to bylo nesnesitelné, že jsem nikdy nerozuměla, co vlastně mluvil. Ustavičně cosi žvástal o jakési symbolice, démonologii, že myslí něco vydávati, a Bůh ví o čem, konečně ještě o jakýchsi Slovanech.“ Pointou rozhovoru je otázka, co vlastně všechny ty pojmy znamenají, zda je to něco k jídlu nebo na sebe (Zapová 1844, s. 43).

Honorata Zapová zaznamenává i jiné způsoby ženského chování, takové, které považuje za opačný extrém, tedy opět za něco, co vlastně ženám jako takovým škodí. Jsou to ženštiny „učené“ a ambiciózní až příliš, takové, které překračují rámec svého ženství, vymezený jim přírodou i božskými zákony. Troufale se dotýkají filozofie, dovolují si spekulovat o náboženství a podobně. „Vystupujíce ze svého pravého okresu, chtějí se mužským vyrovnati a snad je i převýšiti, rozhodují v otázkách politických, nerozumějíce jim, chtěly by vykonávati moc zákonodárnou a míti rovná práva na to, co již jest vykonáno na poli literatury a politiky; slovem činnost jich v tom ohledu jest rovněž přepjatá a směšná, jako z druhé strany smutná a škodlivá“ (Zapová 1845, s. 388).

Co si má však počít žena, která nechce být vnímána jako takováto trapná a exaltovaná osoba a přece cítí silnou potřebu realizovat se i jinak než v privátní sféře, která je jí od věků vykázána? To je právě případ Honoraty Zapové. Puzení ke psaní je silnější než tradice a konvence, než obavy z nepochopení a strach, že může být ironizována.

Ženy takto založené, její vrstevnice, řeší svou situaci různě, ale nikdy ne lehce. Honoratě se přesto na počátku její publicistické dráhy zdá, že našla zlatou střední cestu. Domnívá se, že žena může a má být vzdělaná, kultivovaná, vědomá si své ceny a místa ve společnosti. Je její povinností i právem hlásit se k nejušlechtilejším morálním ideálům, být zbožná, pilná, oddaná svému manželskému a mateřskému poslání, svému ženskému údělu. Vlastenectví do tohoto údělu také patří. Realizuje se ovšem především formou výchovného působení v rodině. A pokud v sobě některá z (nemnohých) žen objeví literární nebo jiný talent, který by mohl posloužit veřejnému zájmu, pak je tu přece otevřená cesta k jiným ženám a dívkám, které může její tvorba obohatit. Má svou práci nasměrovat k ženskému světu, který ji jistě pochopí a ocení. Klasickým příkladem této orientace je dílo polské aristokratky, autorky pedagogických spisů pro dívky, Klementiny Hofmannové,_4 kterou Honorata považovala za svou učitelku a životní vzor.

Život se ale nedá vtěsnat do učebnicových návodů. Mladičká Honorata rozhodně nepůsobila na Havlíčka Borovského jako krotká ženuška a hospodyňka. Lišila se od průměru českých žen, s kterými ji mohl srovnávat. A srovnával ji s nimi i manžel, paradoxně podporující její touhu po neustálém vzdělávání a zdokonalování. I on si byl vědom toho, že české ženy z měšťanského prostředí se ve své většině chovají skromněji a nenápadněji. Jeho charakteristika Polek, na rozdíl od té Honoratiny, je srovnatelná s Havlíčkovými postřehy: „Snad žádného národu ženy nevynikají takovou převahou svého ženského rozumu nad povahou mužův, jako Polky […] (žena I. Š.) nakazuje, řídí a vede každý krok a každé počínání svého muže i ve veřejném životě… as nikde nežádají ženštiny od mužských takového holdu, takového nadskakování a usluhování, nikde neslouží se tak otrocky rozmarům jejich jako v Polště […] Poláci, dověděvše se ode mne, že Češky naopak jen dobré hospodyně jsou, v panování nehrubě prospěchy činíce, mně naprosto tvrdili, že daleko k tomu výkvětu mají, když se tam druhé pohlaví ještě ze svého středověkého podřízeného stavu nepovzneslo (Zap 1844, s. 75).

Zap byl Čech, měšťan, manžel polské šlechtičny. Zatím žili v Polsku. Pokud pociťoval nějaké nedostatky, bylo to v té době zřejmě pouze v rovině čistě materiální, v kuchyni._5 Naučil svou ženu výborně česky, ale českou hospodyni a kuchařku z ní udělat nemohl.

Mnohem důležitější se mu zatím jevila možnost otevřít nadané mladé paní cestu do české literatury. Honorata se představuje v roce 1844 v Kwětech příspěvkem Obrazy z mé otčiny. Je to práce laděná národopisně a vlastivědně, prokládaná pasážemi, které se blíží pojetí cestopisu. Její rodná Halič je v Čechách zemí exotickou a český popis z pera polské šlechtičny tím získal na přitažlivosti. Byl to článek poučný, rozhodně však nezapadal do modelu, který jeho autorka přejala od Klementiny Hofmannové. Byl určen bratrskému českému národu, nikoli pouze jeho ženské polovině (Zapová 1844).

Být polskou paní v Polsku není nic těžkého, i když manžel není Polák a rodina se stýká s mezinárodní společností. Být polskou paní v Praze_6 je něco docela jiného. „Podobalo se mi zpočátku, že jsem do Prahy přibyla, abych každý její kámen slzami pokropila“ (Jelínek 1894, s. 47), shrnuje Honorata své počáteční dojmy z města, které jí manžel vylíčil v nejúchvatnějších barvách. Narazila na jinou mentalitu. Pražská dámská společnost byla šokována její bezprostředností a otevřeností, kritičností, která možná mohla působit až neomaleně, Honorata pak provinciální přízemností a ušlápnutostí, pletichami a pomluvami, které převládaly nad intelektuálními zájmy. Setkala se ovšem i s osobnostmi, které vybočovaly z tohoto průměru, s Boženou Němcovou, sestrami Rottovými,_7 s dámami Palackých, Fryčových, Staňkových, s paní Šafaříkovou a objevila se i nejbližší přítelkyně, mlynářská dcera Anna Hlavsová, která se stala neocenitelnou rádkyní ve věcech společenských i zcela praktických, například instruktorkou v oboru české kuchyně.

Paní Honoratě hned v prvním roce pražského pobytu vychází v České včele příběh ze života polské šlechty (téma není jistě zvoleno náhodně). Protagonistkami jednoduchého schematicky pojatého děje s didaktickými a reflexivními, autobiografickými pasážemi, jsou ženy_8 (Zapová 1845).

Nejostřejší hroty se otupily_9 a Zapovi se zapojili do společenského života. V jejich salóně (Lenderová 1999, s. 179) se o nedělních odpoledních scházela intelektuální společnost: Erben, Vocel, Tomíček, Štorch, Šumavský, Staněk a jiní, především lidé z okruhu Českého muzea. Pro mladou ženu to musela být vynikající škola i inspirace pro její další publicistické práce. V roce 1846 jí uveřejnil redaktor České včely Karel Štorch na pokračování etnografickou studii o Rusínech (Zapová 1846). Z odborného hlediska je to zřejmě to nejlepší, co autorka kdy napsala.

V jarních měsících roku 1848 byla Honorata Zapová hvězdou pražské společnosti. V té době se už dokázala chovat tak, jak se od ní očekávalo, a politicky vzrušená atmosféra, přející slovanské vzájemnosti, jí umožnila objevovat se na veřejnosti v polském národním kroji, který se stal inspirací pro některé rychle vznikající spolkové stejnokroje.

Nešlo však jen o vnější symboly. Mnohem vážnějším počinem byl Spolek Slovanek. Ženské sdružení, jehož aktivity jsou známější (Lenderová 1999, s. 60, 239, 267) a také svým působením překračují rámec tradiční ženské orientace. A tento rámec, tento kánon, nerespektovala Honorata Zapová ještě jednou a to velmi výrazně v dalším etnografickém příspěvku o lidové kultuře Huculů, který vyšel v kalendáři Koleda (Zapová 1851). Vedle zajímavých, místy však velmi nostalgických a idealizujících pasáží, je tu několik otevřeně kritických vyjádření na adresu české lidové kultury. Část vlastenecké společnosti byla dotčena._10 (Celkem oprávněně, protože autorka české reálie neznala a její soudy byly emotivní, psané jen na okraj vlastního tématu. Emotivní ovšem byly i reakce jejích kritiků.) Stalo se jí přesně to, před čím varovala „učené ženštiny“. Je však třeba říci, že se našli i rytířští obránci, kteří se postavili na její stranu,_11 především přítel Havlíček._12

Honorata Zapová, dávno procitlá z prvotního okouzlení mladé lásky, („V jednání milence bývá vždy tolik šetrnosti, tolik poslušenství, že ztěžka uhodne mladé děvče, že onen pokorný otrok co manžel pánem se stává“, Zapová 1863, s. 50), zoufalá ze smrti čtyř ze svých sedmi dětí, vážně nemocná a nikdy nepřekonavší stesk po rodné zemi, vložila všechnu zbývající energii do práce určené ženám. Vrátila se ke svému původnímu ideálu a intenzivně pracovala na založení dívčího vzdělávacího ústavu (Lenderová 1999, s. 60) a zároveň připravovala návodnou publikaci, věnovanou české dívčí mládeži (Zapová 1863 – 1. vyd. 1859) a psanou cele v duchu Klementiny Hofmannové. Obě tyto aktivity jsou všeobecně známé. Česko-polský penzionát po několikaměsíčním trvání zrušila sama umírající zakladatelka, protože byla přesvědčena, že není nikdo, kdo by mohl její ústav převzít. Vydání Nezabudek, ve své době velmi úspěšných, se autorka nedožila.

POZNÁMKY

_1
„Zatím čítej jen pilně, milá Honorko, v těch knížkách historických a zeměpisných, alespoň budeš míti základ…Dnes Ti posílám Komenského Orbis pictus v pěti jazycích, z něhož možno Ti srovnati výrazy české, francouzské i německé s polskými. Dodávám k tomu ještě dvě knížky s českými písněmi […]. Miloval bych Tě zajisté méně, kdyby mne všeliké Tvé zdokonalení dotýkati se nemělo.“

_2
Salón Zapových hostil K. Pichlera, jehož paní byla Polka, F. Jáchyma, J. Rittersberka, J. I. Hanuše, J. K. Marka a další. Byl k dispozici i projíždějícím českým vlastencům a intelektuálům. Docházeli sem také polští umělci a intelektuálové, např. Rosciszewski, Bielowski a Szajnocha.

_3
„Poznamenávám, že pan Zap má půlletou dceru a sedmnáct a půlletou paní a to sice velmi krásnou, jak se sám brzy přesvědčíte, neboť má naději co nejdřív do Prahy přesazen býti. Pak se na ni podíváte, jest čarnobríva, jak Rusíni mluví (dcera šlechtice z Bukoviny), umí tedy i malorusky a česky ji pan Zap velmi dobře naučil, jak se dá velmi lehko mysliti“ (cit. podle Jelínek 1894, s. 36).

_4
Památky po dobré matce K. z Tańskich-Hofmannové vyšly v roce 1838 a recenzoval je K. V. Zap v Časopise Českého musea 13, 1839, s. 370.

_5
„Polská kuchyně miluje vůbec ostrá a dobře kořeněná jídla a libuje si v míšení věcí někdy sobě nejodpornějších“. (Zap 1844, s. 71). Podobný dojem měl ostatně i Havlíček Borovský, (Jelínek 1894, s. 36).

_6
Zapovi se přistěhovali do Prahy na jaře roku 1845.

_7
Ani jedna z nich se nezapomněla zmínit o půvabu paní Zapové.

_8
H. z Wiśniówskich-Zapová, Paní starostka Międzyrzecká. Obrazy ze života polské šlechty, Česká včela 12., 1845, s. 374–388. Vedle toho také začíná překládat polskou beletrii, viz Z. Tarałjo-Lipowska, snahy o sblížení národů na salonní půdě, Salony v české kultuře 19. století, Praha 1999, s. 108–116.

_9
Zřejmě nikdy ne docela. I žena natolik emancipovaná a vzdělaná jako K. Světlá, píše sestře po mnoha letech: „Lidé si myslejí, že je chceme krvavě urazit, nevrátíme-li jim jejich poklony a banální fráze. Tak to bylo s nebohou Zapovou, která nám to nikdy nezapomněla. (Světlá 1959, s. 39–40).

_10
O českoslovanském Kalendářství. In: Pražský večerní list 1850, č. 183 a 193.

_11
K. V. Zap v dopise manželku kárá: „Všichni rozumnější uznávají vady, kteréž ty vytýkáš, jenže jsi neměla haniti tak všeobecně a užívati tak ostrých výrazů“ a popisuje scénu v jedné pražské hospodě, kde na její obranu vehementně vystoupil herec J. J. Kolár (Jelínek 1894, s. 69).

_12
K. H. Borovský reaguje na kritiku H. Zapové ve Slovanu 1850, s. 1690.

LITERATURA

Jelínek, Edvard (ed.): Honorata z Wiśniówskich-Zapová. Zápisky z rodinné korespondence a vlasteneckých vzpomínek. Praha 1894.

Lenderová, Milena: K hříchu i k modlitbě. Praha 1999.

Světlá, Karolina: Z literárního soukromí II. Vybrané spisy sv. VIII, Špičák, Josef (ed.), Praha 1959.

Tarajło-Lipowska, Zofia: Pod rouškou spořádaného manželství aneb Smutný případ Honoraty Zapové. In: Sex a tabu v české kultuře 19. století. Praha 1999, s. 104–113.

Tarajło-Lipowska, Zofia: Snahy o sblížení národů na salonní půdě: Honorata z Wiśniówskich-Zapová a český salon. In: Salony v české kultuře 19. století. Praha 1999, s. 108–115.

Zap, Karel Vladislav: Zrcadlo života ve východní Evropě III., Cesty a procházky po Halické zemi. Praha 1844.

Zelený, Václav: Ze života Karla Havlíčka. In: Osvěta III., 1873, s. 18.

z Wiśniówskich-Zapová, Honorata: Nezabudky. Dar našim pannám. Praha 1863 (2. vyd.).

z Wiśniówskich-Zapová, Honorata: Obrazy z mé otčiny. Květy XI., 1844, č. 9–13.

z Wiśniówskich-Zapová, Honorata: Obrazy ze života Huculův, horákův karpatských. In: Koleda. Kalendář na rok obyčejný 1851, s. 133–147.

z Wiśniówskich-Zapová, Honorata: Obrazy ze života Rusínů nad-Prutských. In: Česká včela 13, 1846, č. 18, 24 a 30.

z Wiśniówskich-Zapová, Honorata: Paní starostka Międzyrzecka. Obrazy ze života polské šlechty. Česká včela 12, 1845, s. 379–388.

Žáček, Václav: Češi a Poláci roku 1848. Praha 1947.