Ještě jednou k otázce „podstatné duchové proměny doby“ v čase rozpadu včerejšího světa. Příspěvek k tématu střední Evropy z hlediska dějin české literatury čili O kontextu.

6
Studie
Skici
Daniel Vojtěch

A la fin tu es las de ce monde ancien…
Guillaume Apollinaire

„Zda se taková zkoumání […] mají hodnotit jako pedanterie, či zda jsou nezbytná, bude se koneckonců řídit jen důležitostí, kterou člověk přisoudí poukazu, že básníkův úkol vymezuje důkaz struktury světa, a ne jeho vlastních vloh, že má poslání.“ Tuto tezi Roberta Musila (1998, s. 220) z roku 1918, týkající se oblasti „hodnot a hodnocení“, oblasti „ideje“, již charakterizuje vláda „výjimek nad pravidlem“, lze vyložit jako tematizaci ústředního estetického názoru vyhraňujícího se u některých spisovatelů středoevropské moderny po roce 1910. Jaké jsou jeho zdroje? Je příznačný pouze pro část rakouské literatury, nebo je možno jej využít i pro interpretaci dějin literatur dalších regionů dunajské monarchie? Po více než třiceti letech obnovené debaty o střední Evropě se otázka „Přináší téma střední Evropy něco podstatného pro porozumění dějinám moderní české literatury?“ jeví jako řečnická, svádí k rekapitulaci víceméně politicky zaostřených stanovisek, méně již k interpretaci problémů dějin literatury. Následující poznámky byly původně motivovány setkáním zabývajícím se proměnou regionů prostoru nazývaného střední Evropa (East Central Europe, Ostmitteleuropa atd.)._1 V předběžném rozvržení problému se zdá, že lze – přinejmenším z hlediska periodizačních problémů – prostřednictvím odpovědí na tuto časem zevšednělou otázku poukázat i k jednomu z možných jiných či dalších kontextů a významových rámců obohacujících představu o proměnách českého modernismu.

Vracíme se k momentům diskontinuity, k trhlinám v čase, jež se rozevírají v situacích prolínání, prostupování diskurzů, jejich ředění a zahušťování, analyzujeme události, v nichž se střetávají výpovědi různorodého charakteru: duchovní prostor, do kterého vstupujeme, je heterogenní, nespojitý a v čase proměnlivý. O pojmu střední Evropy bylo řečeno, že spíše než geograficky fixované území označuje prostor imaginární,_2 prostor s variabilní rozlohou._3 V období ohraničeném přelomem 19. a 20. století a první světovou válkou se znovu konkretizoval jako prostor napětí mezi starým světem 19. století a přítomností formovanou zkušeností jiného času, či deklarovanou přítomností nové časové formy. Jde zároveň o moment, v němž se dějiny pojmu střední Evropa – jako již několikrát předtím – kříží s drahami tzv. dlouhé moderny._4 Pro obě otázky, tj. jak časovou – charakterizujeme-li modernu prostřednictvím jejího radikálního soustředění k přítomnosti –, tak prostorovou – vztahující se ke specifičnosti a společensko-historické lokalizovanosti modernistického konceptu, byly před první světovou válkou podstatnou měrou rozvrženy možnosti, jež se víceméně během 20. století realizovaly, včetně svých extrémních poloh: Avantgardní program konce umění zde stojí na straně jedné (snaha vymezit umění jeho místo a funkci, střídá estetismus fin de siècle), nahrazení starého centra mocnářství a jeho integračních funkcí novými metropolemi národních států na straně druhé. Přelom prvního a druhého desetiletí 20. století zaznamenává radikální proměnu zkušenosti žitého času, veřejného prostoru, v němž se tato proměna uskutečňuje, a rovněž aktéra reflektujícího tuto změnu.

V českém dějepise české literatury – na rozdíl např. od dějin architektury a především počínaje osmdesátými léty od dějin obecných_5 – jako by ani jeden z těchto kontextů, tedy dějiny dlouhé moderny a dějiny pojmu střední Evropa, nehrál podstatnější úlohu (i z toho důvodu, pomineme-li důvody metodologické, ideologické, politické atd., nepředstavovaly dosud pro české literární historiky-bohemisty např. otázky vztahu dějin české a německy psané literatury vzniklé v českých zemích závažnější problém)._6 Příčiny lze jistě spatřovat v tradici české literární historiografie s jejím dominantním referenčním rámcem národní kultury, toto hledisko však může být druhotné, odvozené od podstatnějšího historického momentu, tj. od momentu založení a formování modernistické debaty v české kultuře 19. století, od její specifičnosti. Je přitom podstatné, o jaký časový úsek v dějinách duchovních útvarů běží – některé periodizační předěly nabývají významu pouze z hlediska delších období, resp. obecnějších konceptů._7 V druhé části tohoto příspěvku mi jde o to, na několika příkladech jako na výseči mnohem širšího významového pole ukázat proměnu, která se uskutečnila kolem roku 1910 v české literatuře podobně jako v jiných evropských literaturách a již je možno charakterizovat jako transformaci modernistického časoprostoru, provázející přehodnocení vztahů lokální kultury v národním pojetí k jejím kontextům. Je možné, že volba těchto příkladů závisí na přání, které bývá otcem myšlenky – jde spíše o fragmenty představy, jejíž celistvější obrys je nanejvýš hypotetický (Kdyby střední Evropy nebylo, museli bychom si ji vymyslet). Nejprve však zde běží o specifika, která zmíněná proměna získává včleněním do historické situace středoevropské moderny.

I.

Změnu, o níž je tu řeč, předznamenal známý výjev na Munchově obraze Křik (Skrik 1893) – ještě spíše však jeho interpretace v mottu Kafkovy prózy Popis jednoho zápasu, inspirovaném pravděpodobně Munchovou pražskou výstavou konanou roku 1905: „Und die Menschen gehn in Kleidern / Schwankend auf dem Kies spazieren / Unter diesem großen Himmel, / Der von Hügeln in der Ferne / sich zu fernen Hügeln breitet“ (Kafka 1983, s. 7). V době, možná právě v témže roce, kdy byla zformulována speciální teorie relativity, se v Kafkově pětiverší otevřela nesmírná obloha, pod níž se lidé na promenádě ohýbají, jako by se brodili pískem. Tak jako jsou romanticko-symbolistní náměty nicotnosti já, výkřiku hrůzy před obrovitostí přírody, šílenství strachu ze života a umírání, v jejichž konvulzivnosti a infernálním koloritu se ohlašuje předzvěst světových katastrof (Hofmann 1991, s. 155), v Munchově diagonální kompozici přetvářeny expresivitou barevných ploch v metaforický výraz nemotivované úzkosti,_8 tak také Kafkovy verše, odkazující svou zpěvností k melodičnosti Hofmannsthalovy lyriky, tematizují uvolněním předmětnosti nevolnost – úzkost provázející proudění lidí v systému provozu (Verkehr) pod nekonečnými nebesy (Anderson 1992, s. 37). Člověk charakterizovaný takovým provozem (směnou, provozováním života jako cirkulace hodnot, zboží, vztahů) v sociálním prostoru ztrácí pevnou půdu pod nohama, trpí „mořskou nemocí na souši“, je drcen, řečeno paradoxně, v rozevírající trhlině mezi zužujícím se prostorem vědomí a rozšiřující se říší psychopatologického snu, alternativní reality.

V prvním desetiletí 20. století se hroutil prostor starého světa: prostor newtonovské fyziky, ale také prostor sociální praxe, kterou řídily sensus communis, vědění, euklidovská geometrie (logika), klasická perspektiva: „Euclidean and perspectivist space have disappeared as systems of reference, along with other former ‘commonplaces’ such as the town, history, paternity, the tonal system in music, traditional morality, and so forth“ (Lefébvre 1991, s. 25)._9 Mladý Hermann Broch v poznámkách z let 1908– 09 zachytil kulturně pesimistický náhled na tento moment: „Diese Kultur hat eine geographische Mission gehabt, und die ist nun erfüllt. Sie mußte, um diesen Endzweck zu erreichen, die ganze Ökonomie des Naturgeschehens anwenden, nur das Parallele zur Entfaltung bringen und alles Überflüssige unterdrücken. […] Der Geist dieser Kultur hat sich seit ihrer Mündigkeit nicht vertieft […], doch der Fortschritt an räumlicher weißer Zivilisation ist ein ungeheurer gewesen. Wir stehen im Zeitalter des Verkehres; das ist die Climax. Die Pole sind entdeckt. Das ist der Schlußpunkt. Und da die Natur keine Ecken und Spitzen kennt, ist auch dieser Gipfel zwiefach und durch Zweifel unser“ (Broch 1977a, s. 11). Nezbývá podle něj než věnovat se detailizaci mezi oběma póly. Povaha dopravy, provozu – pro současníky znamení příchodu nové doby – pro vzpomínajícího Stefana Zweiga charakterizovala Svět včerejška jako svět jistoty ostře kontrastující se situací nastolenou velkou válkou: bylo v něm možné bez obtíží pohodlně cestovat po Evropě, aniž by byl cestující nucen čelit překážkám hranic, byl to „spořádaný svět, s jasným rozvrstvením a mírnými přechody, svět bez kvaltování. Rytmus nových rychlostí se ještě nepřenesl z auta, telefonu, rádia, letadla na člověka, čas a věk měly jiný rozměr“ (Zweig 1994, s. 30). Na přelomu 19. a 20. století se svět doširoka otevřel – vzdálenosti se krátily, veřejný prostor směny, provozu a dopravy formoval nové aktéry.

Francouzská a italská avantgardní hnutí se radikálně zřekla starého světa a vykročila až revolučně do nahodilé simultánní reality velkoměsta přetvářené v estetickou krajinu, jež se „dennodenně obnovuje“ v hlasitém zpěvu bulvárů, prospektů, plakátů, katalogů a svůj prozaický protějšek nalézá v novinách, korunových sešitech, obrazech nových a nových „star“. Na rozdíl od Baudelairovy Paříže – „hlavního města 19. století“, v níž se ukazuje odcizení a splín_10 provázející evokaci umělého – přírodě cizího – ráje, Apollinairův kaleidoskopický dialektický obraz velkoměsta otevírá – prostřednictvím dialogicky konstruovaného estetického objektu – cestu návratu odvrženého světa nikoli jako historie, nýbrž jako mýtu (vyhnání z ráje, babylonská věž, proroctví, Lazar atd.): „Das unbegründbare neue Vertrauen auf Schönheit und Glück einer erst anhebenden, modernen Welt scheint im orphischen Dichtermythos Apollinaires zu gründen […]“ (Jauß 1990b, s. 219). Nový typ flanéra vyrovnává zkušenost roztříštěnosti „já“ v čase a prostoru euforickým pocitem existence v anonymním zástupu (ibid., s. 220).

V modernistických hnutích ve Vídni a Praze, přestože svou estetiku jako kdykoli předtím orientují podle pařížského centra, jsou v momentu vstupu do 20. století zdůrazňovány i jiné aspekty proměňujícího se vnímání reality: její konstruovanost, podmíněnost, lokalizovanost, kontingence. Arthur Schnitzler vytvořil v protagonistech svých dvou her z let 1911 (Das Weite Land) a 1912 (Professor Bernhardi) protipóly, na nichž se ukazují možnosti jednání v novém veřejném prostředí: člověk–funkce ovládající okolnosti, monstrum, které manipuluje společenským prostorem jako prodloužením svých schopností (Hofreither) proti člověku, jemuž právě tyto okolnosti vždy znovu ukazují nemožnost (zdravý rozum) podřídit se všeobecnému mínění, přátelské radě, který tím, čím – nereflektovaně – je, je vždy „na rozpacích“, mimo okolnosti, jež ničí jeho samého i jeho dílo (Bernhardi). Kafkovo Rozjímání (1912) uskutečňuje metamorfózu flanéra v cestujícího, jehož čas se zastavil uprostřed proudu městského pohybu (Pasažér – Der Fahrgast), jeho pasivní – „neobhajitelné“ hledisko charakterizuje pocit přebytečnosti: “In this world of flux the only support for the indifferent narrator may be the Schlinge, an instrument of suicide” (Anderson 1992, s. 36). Důsledky fragmentarizace empirické zkušenosti a vědomí její rekonstruovanosti, využil Hermann Broch koncem války ve své „filozofii hodnot“, v kritice moderní podmíněnosti existence společenství a jedince založené na sdílené pravdivostní hodnotě určující jednání. Své teze demonstroval na vztahu moderny k výtvarné reprezentaci, jež směřuje „rozpuštěním objektu“ k vytvoření čistě výtvarné, autonomní, skutečnosti: „Die Moderne hat das Ding aufgelöst. Ihre Wertwiklichkeit kennt das Ding nicht als Objekt. Nichtsdestoweniger ist es vorhanden. Ist biologisch vorhanden in den seienden Menschenkörpern, ist biologisch und sozial vorhanden im Dasein seiner natürlichen und zivilisierten Umwelt. Aus dieser Antinomie ergibt sich die Leistung und der Fluch der Moderne“ (Broch 1977b, s. 76–77). Robert Musil v eseji Der deutsche Mensch als Symptom z roku 1923, v němž shrnul svou kritiku duchovní situace evropské civilizace – krize počínajícího pluralismu, postuloval teorémy tzv. beztvarovosti (Gestaltslosigkeit) a profánní religiozity, uplatněné později v Muži bez vlastností. V ironických glosách ke koncepcím úpadku evropských dějin (Spengler) poukazuje na konstruovanost dějinných a antropologických kategorií a pokouší se definovat rámec poznání transpersonálních forem společenského jednání: „Was sich geändert hat und als Unterschied der Zeiten zu Bewußtsein kommt, scheinen also weniger die Menschen zu sein als die unpersönlichste (oder überpersönlichste) Produkte ihres gesellschaftlichen Zusammenlebens […]“ (Musil 1967, s. 20). Pozitivistické historické kauzality považující člověka za determinovaný produkt křížení ras nebo za jedinečný případ epoch a kultur přirovnává k státnímu principu starého Rakouska, tj. k prodlužované ledabylosti (Fortwursteln). Svou koncepci dějinných procesů demonstruje na dvou prostorově-pohybových přirovnáních:

[…] der Weg der Geschichte ist eben nicht der eines Billardballs, der abgestoßen, eine bestimmte Bahn durchläuft, sondern er ähnelt dem Weg der Wolken, der zwar auch nach Gesetzen der Physik verläuft, aber ebenso sehr als durch diese beeinflußt wird von etwa, das man wohl nur ein Zusammentreffen von Tatsachen nennen kann […]; denn überall bläst der Wind von Ost nach West, weil im Osten ein Maximum, im Westen ein Minimum des Luftdrucks sich findet, aber daß ein Ort zwischen beiden liegt, daß kein Bergstock in der Nähe die Richtung umlenkt oder sonst konkurrierende Einflüße sich geltend machen, alle diese Umstände, welche das Wetter bilden, selbst wenn sie sich berechnen lassen, sind in ihrem Zusammentreffen ja eigentlich Tatsachen und nicht Gesetze. […] Ebenso ist es, wenn ein Mensch durch Gassen streicht, und hier vom Schatten, dort von einer Gruppe, weiterhin von einer seltsamen Verschneidung der Fronten angezogen wird, wenn ein andrer Mensch „zufällig“ seinen Weg kreuzt und ihm etwas mitteilt, was ihn sich für einen bestimmten Weg entscheiden läßt – und er findet sich schließlich an einem Punkt, den er weder kennt, noch erreichen wollte, so geschieht auch jeder Schritt dieses Wegs mit Notwendigkeit, aber die Aufeinanderfolge dieser Einzelnnotwendigkeit ist ohne Zusammenhang. Daß ich plötzlich da stehe, wo ich bin, ist eine Tatsache, ein Ergebnis und wenn man es notwendig nennt, weil schließlich alles seine Ursachen hat, so trägt dies den Charakter einer Verwahrung im namen der Kausalität, aber sie ist recht unnütz, weil wir sie niemals einlesen werden (Musil 1967, s. 22–23).

Otázka moderního evropského lidstva není podle Musila Kdo jsem?, ale Kde jsem? – nejde ani o fázi zákonitého procesu, ani o osud, nýbrž o situaci, situovanost – zákony totiž měnit nelze, situace v tomto smyslu však ano. Polaritu Schnitzlerových dramatis personae je pak možno považovat za dualitu beztvarovosti (Schnitzler užívá spojení „člověk bez jádra“)._11

Otázka situovanosti v užším smyslu byla kladena paralelně a již dlouho předtím v debatách o specifičnosti prostoru habsburské monarchie, charakterizovaném ne jako svět jistoty, jak na něj vzpomíná Stefan Zweig, nýbrž jako svět ohrožený, rozkolísaný, v napětí, před zhroucením. Již v prvním desetiletí přišel Hermann Bahr s konstatováním neudržitelnosti stávající situace monarchie, uchovávané pouze setrvačností centralizované byrokracie, inicioval debatu o transformaci prostoru dunajské monarchie, o jeho budoucích možnostech. Dlouho předtím, než propukla diskuse o koncepci Mitteleuropa v souvislosti s definicí válečných cílů ve velkoněmeckém návrhu Friedricha Naumanna (1915), prosazoval Bahr novou, demokratizační úlohu středoevropského prostoru, vycházející ze soužití národů v monarchii. V předmluvě k českému vydání své knihy Austriaca roku 1912 vyzývá k hledání „útvaru vyšší demokracie“ při uznání státoprávních požadavků jednotlivých národů: „Kdo pohlíží na Rakousko zvenčí, musí věřiti, že se tato náhodná spleť národů roztrhne při prvním silném nárazu. A rakouští národové si počínají, jako by též tomu věřili“ (Bahr 1912, s. 1). Bahr se obrací na Čechy, přisvědčuje jejich nárokům stejně tak jako jihoslovanským požadavkům. Ve snaze získat podporu pro myšlenku demokracie v poměru národů, pro budoucí „Spojené státy evropské“, prohlašuje rezolutně, že Rakousko je říší slovanskou, s čímž se „Němci z rakouských Alp již dávno smířili“ (ibid, s. 43): „Musíme se naučiti chtíti Rakousko. Musíme se naučiti přisvědčovati si vzájemně“ (ibid., s. 2). Podobně předtím v úvaze nad možnou budoucí kulturní úlohou Vídně v situaci, kdy „má slovo Praha. Pešť“, spojuje tuto budoucnost s budoucností Rakouska, jež je nutno zbavit vlády „sboru rodin“, zavést všeobecné hlasovací právo, dáti tomuto soustátí „duši“ demokracie (Bahr 1911, s. 88)._12 Ještě dodejme, že přes veškerou kritiku rakouské byrokracie a dualistního principu, většina českých vzdělanců (např. i Otakar Theer, o něm srov. část III.) před válkou podporovala myšlenku rakouského soustátí jako záruky rovnováhy v Evropě – svědčil o tom i neúspěch radikální státoprávní strany ve volbách do říšského sněmu 1912.

II.

Během prvního desetiletí a v období před první světovou válkou se začaly proměňovat i vztahy české modernistické kultury k nejbližšímu modernistickému centru, tj. k Vídni. Jakkoli totiž raná moderna na konci 19. století usilovala o emancipaci literatury a umění od kritérií definovaných českou nacionalistickou ideologií, byl to právě rámec požadavků původnosti ve smyslu českosti, který mnohdy rozviřoval nekonečné polemické boje starých s mladými, radikálů s umírněnými. Radikální experiment symbolistně-dekadentního proudu českého modernismu byl, podobně jako jinde v Evropě, inspirován francouzským modelem – Vídeň byla v devadesátých letech centrem odříkaným především z politických důvodů v atmosféře rostoucího napětí mezi českým a mohutnějícím velkoněmeckým nacionalismem._13 Národní otázka, v devadesátých letech spoluurčovaná problémem identity moderního individua, byla formulována jako otázka nesamozřejmosti identifikace moderního tvůrce s celkem, s jeho historizující ideologií. Podobně jako ve Vídni_14 byla identita moderního já „rozpouštěna“ v konstruktech sociálních a psychologických stavů – dekadentní experiment představující proteovskou, měnlivou podobu věčně stylizovaného já, „pravdu masek“, nalézal svou referenci mimo jiné právě v národní otázce: „No Czech Decadent has cures, not even for his selfsearching, and he might well find the reasons for his particularly strong awareness of the surrounding decay in his Czechness“ (Pynsent 1994, s. 147). Češství je symbolizováno nicotou, bezcestím, mezistavem – typickým „přechodným“ rozpoložením, je samo symbolem mizející, nevyplněné jednoty. Nicméně je natolik závazným referenčním rámcem, že jakoby mimochodem prostředkuje ironickou reakci českých modernistů na tvorbu moderny vídeňské: F. X. Šalda polemicky jízlivě odsoudil Schnitzlerova Anatola slovy o prostřednosti, šosáctví, časové a místní omezenosti autorově, prozrazujícími nechuť k čemukoli vídeňskému: „nemá nic než právě ten lokální vídeňský charakter“ (Šalda 1951, s. 84–85). Nuancovaná ironická recepce anatolovského tématu a Hofmannsthalovy předmluvy k novele (1892) naopak charakterizovala báseň v próze z cyklu Hlaváčkovy posthumně vydané Mstivé kantilény (1898)._15

S odkazem na Schorskeho tezi o transformaci „zahrady poznání“, tedy o proměně pojmu Bildung během druhé poloviny 19. století v rakouské literatuře, ústící právě v Hofmannsthalově, Schnitzlerově a Andrianově stylizované utopii rozdvojeného, narcistního obrazu subjektivní a objektivní reality, lze tvrdit, že i jistá mimoběžnost či indiferentní paralelismus české moderny s jejími vídeňskými současníky souvisí s povahou založení modernistického projektu v české kultuře. Aktualizace modernismu v české společnosti a její kultuře jsou spojeny s iniciativou Tomáše G. Masaryka v osmdesátých letech: uvedení problému všeobecné duchovní krize, její analýza a návrh řešení v historizujícím pojetí humanity, stejně jako systematické přezkušování základů českého soudobého vzdělanostního rámce a myšlenka jeho reformy – obojí reagovalo na otázky diskutované v celé Evropě a usilovalo o takovou reflexi osvícenských základů 19. století, jež by umožnila české společnosti nahlédnout svá omezení: svoboda a nezbytnost poznání zde reprezentuje mravní nutnost. Masarykovo založení modernistické debaty vyznačovala: 1) polemičnost prorážející status quo: nový typ kriticismu, usilující ověřit a přehodnotit horizont aktuální přítomnosti, tj. i jakékoli konkurující modernosti; korektivem této radikální, do přítomného okamžiku směrované polemické kritiky byl tvořivě pojímaný historismus ve smyslu historicky založeného vědeckého přezkoumávání tradice; 2) političnost přinášející čtyři otázky – náboženskou, národní, sociální a ženskou – žádné další vystoupení, jež se manifestovalo jako moderní, je nemohlo obejít. Vyskytují se ve vzájemné souvztažnosti, v jejímž rámci jsou jednotlivé součásti různě akcentovány. Od konce osmdesátých let se v proměnách této konstelace vyhraňují různé typy estetismu, jenž sice ve vzdělanostním rámci vyhrazuje jednotící úlohu uměleckému smyslu, nicméně neruší žádný z přidružených významů – naopak: estetizuje je.

Lze říci, že modernistické duchovní hnutí v Čechách žilo a kolem roku 1910 se transformovalo spolu se svými původními idejemi: „At the beginning of the twentieth century, Czech culture created an alternative to nationalist politics. Albeit in a modified, assimilated form, Masaryk’s ‘ideals for mankind’ had taken root. With the increasing influence of culture in daily life, militant nationalism gradually faded almost completely away in the face of the desire to ensure active Czech participation in the construction of the modern world in Europe“ (Wittlich 1999, s. 20). Diskuse o moderním umění, rostoucí prostupnost českého a světového umění (zhruba ve smyslu Šaldovy teze – buďte světoví, českost se pak dostaví sama) rovněž umožnily novou uměleckou a názorovou výměnu v rámci Rakousko-Uherska: „Modern Czech artists were able to appreciate Viennese art, which had been the object of sharp prejudice during the nineteenth century“ (ibid., s. 22). Narůstající kontakty mezi českou a vídeňskou secesí (Jan Kotěra a jeho žáci, S. V. U. Mánes), česká čísla vídeňského časopisu Der Merker, živý ohlas vystoupení Karla Krause a Richarda Dehmela v Praze, Mahlerova a Brodova iniciativa v prosazování české hudby ve Vídni atd. – to vše v situaci tzv. pax Koerberiana a zklidnění politické situace mezi Prahou a Vídní_16 naznačovalo, že napětí mezi oběma centry, eskalující koncem století po prosincových bouřích 1897, s novým stoletím (v rakouské politice po volbách 1908 sociálnědemokratickým) přestává hrát svou dosavadní roli.

Vzdělanostní projekt českého modernismu, v Masarykově kritice i politice podstatně středoevropsky zacílený, posílený estetistní myšlenkou růstu individualizovaného, tj. diferencovaného kulturního celku, a rozšiřující tak úsilí Palackého (v tomto smyslu lze rovněž v českém prostředí mluvit o dlouhé moderně), se tedy v prvním desetiletí začal výrazně prostupovat s modernismem středoevropským a zároveň se střetl s pluralistním výrazem nového vědomí otevírajícího se světa ve dvojím smyslu (viz část I) reprezentovaném francouzskou a italskou avantgardou na straně jedné, alternativní modernou expresionistické orientace na straně druhé. Proces, který Carl E. Schorske popsal jako „výbuch v zahradě“, lze v české literatuře demonstrovat na tvorbě tzv. generace Almanachu na rok 1914. Volím zde dva příklady, Krakonošovu zahradu bratří Čapků a proměnu reflexivní perspektivy v lyrice Otakara Theera, na nichž lze dobře pozorovat zmíněnou proměnu, tj. soupeření, napětí mezi starým a novým světem._17

III.

Roku 1912 začal mladý filozof Rudolf Procházka publikovat v 2. ročníku Uměleckého měsíčníku úvahu, jejíž titul parafrázuje název tohoto příspěvku (Procházka 1912/14)._18 V ní byla tematizována jedna ze základních filozofických opor celé periody rané moderny, tedy Lebensphilosophie s jejím ústředním motivem životního napětí, sváru._19 Na základě interpretace soudobé filozofie a psychologie Procházka stanovuje analytické východisko, do nějž se promítá odmítnutí pozitivistického přírodovědného modelu poznání,_20 mnohem radikálnější tam, kde ještě několik let předtím proudy symbolismu a dekadence na přelomu století pouze ironicky kladly otázku, poukazovaly na nedostatečnost a pochybnost nástrojů, s nimiž tento model pracuje. Zároveň je zde položen důraz na optimistickou, perspektivistickou kvalitu soudobé situace: „Svět není lze vykládat dle jediného principu, tedy ani ne mechanismu, zkušenost neukazuje nám jen souvislost, jednotu, nýbrž také nesouvislost, nejednotnost, svět není ještě hotový, není uzavřený, mrtvý“ (ibid., s. 212). Kromě tematizace prvků heterogenity a diskontinuity (času, prostoru…), tvoří rámec Procházkova eseje poukazování k pojmu života jako nositeli veškerých hodnot, jako průniku různorodých soudobých filozofií – pragmatismu, Bergsonovy metafyziky, novokantovství a Lebensphilosophie. Procházka, při zdůraznění odlišnosti stanoviska moderní filozofie od snah uměleckých (pochopení a kontrola „žití modernosti“ oproti jeho výrazu), přitom upřednostňuje cestu novoidealistické interpretace Kantovy filozofie poskytující podle něho prostřednictvím myšlenky růstu a nového uspořádání kulturních forem a útvarů,_21 jejichž hodnota je věčná, nečasová, nejslibnější noetické možnosti pro cestu „sebepoznání ducha“: „Vitalistnímu radikalismu obou nových, netradičních filozofií [tj. bergsonismu a pragmatismu, D. V.] dostává se […] korektivu odtud, kde brutální přelom tradice znamená barbarství. Moderní úsilí o nový výraz nového žití nemůže býti než zápasem o novou formu, nový tvarný jeho zákon ve smyslu věčného kulturního účelu“ (ibid., s. 315).

Jakkoliv se Procházkova úvaha snaží korigovat paralelní snahy avantgardních proudů o přerušení vazeb k minulosti, resp. k včerejší modernosti, o nahrazení všeho „co neshoduje se s překotným tempem dění přítomnosti zachycovaným kinematy“ (ibid., s. 312), doktrínou a realizací nových forem skutečnosti, označuje ve svých analytických pasážích proměnu konceptu moderní doby odpovídající právě novým modernistickým tendencím rozvíjejícím se zhruba od roku 1908. Zatímco pro předchozí generaci byl pojem života symbolickým centrem, synonymem životního stylu podřízenému estetickým a uměleckým kritériím – umělecké tvorby života a jeho stylizace, nyní jde o to přisoudit umění a estetice jejich místo, jejich funkci při postižení nových životních projevů – vedle náboženství, filozofie, vědy a techniky se proměňuje i situace umění: nejde již o hledání symbolu životního celku, nýbrž o prožitek a výraz jeho forem.

Třetí Theerova sbírka již ve svém titulu Úzkosti a naděje (1911), poukazuje k dualismu, z něhož vyrůstá téma otřesu z nahlédnutí vyprazdňujícího se inteligibilního světa, jeho fantomatičnosti, a dramatický výraz zápasu o nadosobní hodnoty. Kromě toho, že tento Theerův básnický návrat_22 představil východisko z dilemat subjektivistického idealismu konce devatenáctého století, zapůsobil uvedením senzibility nového druhu, zdůrazněné dynamickou rytmickou stavbou (enumerativnost), ostře kontrastující s nuancovaným prchavým světem nálad fin de siècle – jedná se o „scény bouřlivé, kypivé, strhující, jimiž se opájí Theerova senzibilita v davovém ruchu, vřavě a chtíči v jedoucím vlaku; v pohledu na přístavní hemžení, odjezdy lodí, v hlomozu doků; v bouřlivém vzrušení, jež se ho zmocňuje v příboji živlů i velebném ovzduší velehor, a temném zjitření, jemuž podléhá každým nervem v proudu promenády“ (Píša 1933, s. 63). Nový básnický výraz, v uvedené sbírce dynamicky modifikující nejrůznější veršová schémata, později ještě rozvolněný verslibrismem nového typu (osvobozeným, nikoli jen uvolněným veršem), vyrůstá z vnitřního napětí mysli i věcí, z jejich propojenosti, vzájemného oživení. Rozkyv mezi kontemplativním soustředěním k niternému dramatu „vůle a představy“ s jeho úzkostnými stavy a intersubjektivně založenou dynamickou senzibilitou nového životního pocitu provázeného až expresionistickou obrazností („od rána do noci být žhnut a kalen / stem jazyků tvých, drásán, hněten, pálen“ – Oheň), dualismus „ducha a smyslů“ je přítomen i ve sbírce Všemu navzdory (1915), jejíž básně vznikaly od roku 1912. Jednu z jejích dominant tvoří báseň V neděli v restauraci, někdy interpretovaná jako ozvuk estétství fin de siècle (Píša 1933). Jde však spíše o variantu motivu „provozu šatů“, o reflexi proudění společenské „směny“ (Verkehr, traffic). Oživované předměty uvádí do pohybu pozorující oko: „Kulaté stolky z bílého mramoru / obsazují se, oživují se. / Dvéře ani nezapadají, tak sem proudí nedělní / dav, / nastrojený, vyžehlený, vykartáčovaný […].“ Z neutrální scenérie vyhřezává ničivá, dravá, strojová, zmnožená realita potravního řetězce: „Všichni teď jedí, muži i ženy. Jsou jediným / párem čelistí, / dobře zasazeným, s hladovými zuby. / […] dým krouží, dým klouže, dým bloudí. Všem je / dobře, / všechny tváře jsou brunátné, všechny oči / rozníceny“. Přímé pojmenování evokující moderní společenský prostor s jeho mašinerií, technologií, kontrastuje s metaforizací básnického nitra, jež se v tomto dualismu mravně posiluje „navzdory“ tlaku nového časoprostoru a jeho mechanismu. Ambivalence proměňujícího se, pohyblivého prostoru umožňuje Theerovu aktérovi – podobně jako Kafkovu pasažérovi – stanout uprostřed vřavy, třebaže poté básník usiluje o sjednocení zmíněného dualismu zakotvením v nadosobním metafyzickém řádu metamorfózou tragiky antického heroismu (drama Faëthon).

Krakonošova zahrada, souborné vydání juvenilií bratří Čapků (většina próz vznikala mezi roky 1909–10) odkazuje v předmluvě „autobiografické“ ke krajině dětství. Krátké časopisecky publikované prozaické útvary – anekdoty, aforismy, paradoxy, básně v próze, slouží dnes za příklad secesní literatury ve smyslu tematizované stylizovanosti: maskování, manipulování a ornamentalizace vytvářené skutečnosti. Kromě vlivů všeobecně sdílených celou modernou (Schopenhauer, Nietzsche, Lichtenberg, La Rochefoucauld, Wilde) byly tyto formy rozhodující měrou iniciovány přijetím literárního díla Mladé Vídně – K. Krause, A. Schnitzlera, ale především Petera Altenberga, jeho „extraktů života“, „minutových románů“ (srov. Opelík 1980, s. 37). Pro nás je zde podstatná prostorová představa zahrady, navazující mj. na Andrianovu Zahradu poznání. Zmíněná předmluva, připojená ke knižnímu vydání výběru z prozaických textů společné rané tvorby (1918), je sumární autointerpretací motivovanou myšlenkou návratu k původu všech forem a tvarů, k jejich (sebe)objevení jako pořádajícímu principu věcí: „Potkáte tu černé, eratické balvany podobné modlám a permská půda je červená jako krev. […] Není prapodivná a krásná jeskyně s tenkými krápníky, kterou jsi objevil? A co krystaly a třpytivé kyzy, co otisky předvěkých bylin na uhelné břidlici? Nelákala tě tma propastí? Neodvážil-li ses vlézti do dávno opuštěného dolu, z něhož neustále vytéká pramének rzivé vody? Ať nepřipomínám věcí ještě podivuhodnějších a přímo neuvěřitelných; ale ty víš, že je to pravda“ (Čapkové Karel a Josef 1982, s. 10). Na rozdíl od Andrianovy zahrady, v níž umírající estétský aristokrat doufá, „that a dream might give him what life had failed to provide: contact with ‘the other’“ (Schorske 1981, s. 310), zahrada bratří Čapků jako by byla znovu stvořena po „výbuchu“._23 Sen o harmonii otcovské zahrady je rozrušen „pracujícími mašinami“ textilek – krajina paměti je prudce rozšířena vpádem velkoměstského provozu. Krystalizace tvaru v citované ukázce jako metafora jednoty v rozmanitosti odkazuje sice k secesnímu principu stylizace, je však zároveň uvedením do „ráje světa“. Nejde o umělý ráj dekadentního snu – jde o říši evokovanou ironickým gestem pojmenování, které se tváří jako zkusmé. Návrat do Krakonošovy zahrady znamená návrat k principu hry a osvobozujícího humoru, ale také k varieté a commedii dell’arte. V secesní stylizovanosti, erotismu, exotismu, iluzivnosti, rafinovanosti, inscenovanosti, jíž se Čapkové hlásí k dominantnímu projevu soudobé secesní modernosti především vídeňské, se objevuje jednak prvek rozpuštění objektu – antipsychologická abstrakce masek posléze ústící v kubizujících prózách, jednak pozorování porušující definitivně rovnováhu poznaného dobrodružství v zahradě zázraků: „Jdeme po ulici a klopýtáme o prostředky; dědíme je, sedíme na nich, nevíme o nich, je jich na světě mnohem více než věcí; žijeme na kulturním nánosu prostředků. Ale je to nejistá půda, na které žijeme. Všechny prostředky se prohýbají, mění své místo a mají mladé, i když se o ně nestaráme“ (Čapkové Karel a Josef 1982, s. 93–94). Toto konstatování odkazuje k nejistotě a napětí procházky po měnlivé, bořící se půdě otevírajícího se světa z Kafkova pětiverší. Stylizovaná ledabylost věty „i když se o ně nestaráme“ zároveň odpovídá ironii závěrečného sebeklamně úlevného odtušení v jedné z pozdních próz téhož autora: bagatelizuje úzkost, kterou vyvolal rostoucí projev něčí nespokojenosti, pohled zaostřený na geometrickou řadou narůstající vady a kazy situace, v níž je člověk, dosud spokojeným se svým – podle vlastního názoru nezávislým – životem pozorovaného, od jisté chvíle čtvrcen a destruován věčně znechuceným úsudkem pozorujícího: „Ať na to tedy pohlížím z kterékoli strany, vždy se ukáže, a na tom trvám, že jestliže tu nepatrnou věc, třeba i jen docela zlehka zakryji rukou, budu moci ještě hodně dlouho nerušen lidmi pokojně vést svůj dosavadní život navzdory zuření té malé paní“ (Kafka 1964, s. 217).

H. G. Schauer, klíčová osobnost českého modernismu osmdesátých let 19. století, povahu „myšlenkové krize“ své doby charakterizoval dilematem volby mezi Hegelem a Schopenhauerem. Navazoval v této stati na polemiku se soudobou nacionalistickou ideologií, již vedl v Našich dvou otázkách (1886), a za povinnost českého spisovatele považoval – v duchu Masarykova programu, aby „svému národu podával pokud možno nejširší a nejpovznešenější světový a myšlénkový rozhled, neboť se můžeme udržeti jen tenkráte, budeme-li ve svém uvědomění i jednání na nivó své doby“ (Schauer 1886/87, s. 107). Stať R. Procházky oproti tomu již neklade soudobou situaci jako „krizi“, nýbrž jako změnu podmínek, na rozdíl od kritiků předchozí generace nemá Procházka jiný záměr než spolupracovat s umělci na objasnění těchto podmínek. Lze říci, že kolem roku 1910 se i česká moderní literatura prostoupila s otevírajícím se (středo)evropským prostorem a zároveň opustila vzdělanostní rámec svého založení, aby se na utváření tohoto prostoru podílela.

POZNÁMKY

_1
Článek je upravenou českou verzí příspěvku, který byl anglicky představen na mezinárodním sympoziu Regions in Central and Eastern Europe uspořádaném Slavistickým výzkumným centrem univerzity v Sapporu 14.–16. prosince 2005 (anglická verze vyšla ve sborníku z tohoto sympozia – srov. Hayashi–Fukuda 2007). Přípravu článku podpořila GA ČR (grant č. 405/04/P079).

_2
Viz srovnávací dějiny moderní středoevropské architektury Ákose Moravánszkého (1998), které navazují na koncepci střední Evropy v pracích historika Pétera Hanáka.

_3
„Ein Raum mit variablen Ausdehnungen“ (Le Rider 1994, s. 7).

_4
K dějinám pojmu střední Evropa srov. nedávné pojednání J. Le Ridera (1994), k literárněhistorické koncepci tzv. dlouhé moderny práce Silvia Vietty (1992; rovněž Vietta–Kemper 1998) a H. R. Jauße (1990a, b).

_5
Především v pracích Otto Urbana, Jiřího Kořalky, Miroslava Hrocha a Jana Křena – naposledy v syntéze moderních dějin střední Evropy (2005).

_6
Výjimečné jsou v tomto ohledu studie Růženy Grebeníčkové, která některé problémy české literatury analyzovala v kontextu středoevropské literatury (např. proměny románu fin de siècle – román Vikora Dyka Konec Hackenschmidův nebo žánrovou charakteristiku Osudů dobrého vojáka Švejka). V návaznosti na studie Pavla Trosta se však ze srovnávacího stanoviska většinou věnovala obecným problémům např. poetiky vyprávění (především kategorii času), genologie či literární teorie vůbec: otázky literárněhistorické jsou zde víceméně glosovány.

_7
Srov. k tomu studii D. Kempera Ästhetische Moderne als Makroepoche (in: Vietta–Kemper 1998, s. 97–126), využívající úvahy Fernanda Braudela o periodizaci francouzských sociálních dějin (vymezení pojmů „temps court“, „conjoncture“ a „longue durée“ – srov. Braudel 1977).

_8
V Moderní revui (r. 3, sv. 5, 1896/97, s. 165) byla publikována reprodukce litografické verze Křiku pod názvem Šílenství s Munchovým textem: „Zastaviv se, opřel jsem se o zábradlí, téměř mrtvý únavou. Nad modrým černým fjordem visela oblaka, červená jako krev a ohnivé jazyky. Moji přátelé se vzdálili, a samoten, chvěje se úzkostí, uvědomil jsem si veliký, nekonečný výkřik přírody.“

_9
K tomuto „rozdrcení“ starého pojmu prostoru odkazují i závěry Scotta Spectora (2000) v analýze teritoriální situovanosti (teritorium v širším významu lokalizovanosti kulturních a jazykových konceptů sebevymezení) spisovatelů tzv. Pražského kruhu, která podmínila jejich subverzivní únikovou strategii napříč soudobými soupeřícími kulturními identitami (především německý a český nacionalismus). Na konci prvního desetiletí 20. století však i u nastupující generace českých modernistů zaznamenáváme úsilí o narušení či subverzi rámců kulturní identity, jak se jí – třebaže často v kontroverzi – držela ještě generace předchozí.

_10
„Splín jako hráz proti pesimismu. Baudelaire není pesimista. Není, protože budoucnost je pro něho tabu. Právě tím se jeho heroismus […] liší od heroismu Nietzschova. U něho neexistuje nijaká úvaha o budoucnosti měšťanské společnosti […] Rozhodující nový ferment, který vstupuje do taedia vitae a mění je ve splín, je sebeodcizení. Z nekonečného navazování úvah, kterými romantika zrcadlivě rozšiřovala životní prostor do stále širších a širších kruhů a současně zužovala do stále sevřenějších rámů, zbylo ze smutku u Baudelaira jen tęte-ŕ-tęte sombre et limpide subjektu se sebou samým. […] Splín je pocit, který odpovídá permanentní katastrofě. […] Splín klade staletí mezi přítomný a právě prožitý okamžik. Neúnavně vytváří starobylosti“ (Benjamin 1979, s. 113–114).

_11
K pojmu „Gestaltslosigkeit“ a jeho rakouským, tj. středoevropským předpokladům je možno vztáhnout i Haškovu postavu jako fólii situací v románu coby neustále odbočujícím systému (Osudy dobrého vojáka Švejka, 1921–23) a groteskní dekonstrukci, jíž podrobil kategorie moci a kompetence Ladislava Klíma (Utrpení knížete Sternenhocha, posmrtně 1928).

_12
Bahr svou knihu o Vídni připsal Josefu Redlichovi, významnému poslanci říšského parlamentu a Masarykovu hlavnímu spojenci po druhém vstupu do parlamentní politiky po roce 1900 (později se stal rovněž rakouským ministrem financí), který rovněž usiloval o reformu politického systému monarchie.

Za války a ve dvacátých letech se středoevropskou myšlenkou intenzivně zabýval Hugo von Hofmannsthal. Rozvíjel pojetí středoevropské říše německého jazyka spojující národy dunajského prostoru – habsburská monarchie byla podle něj díky svému spojení s Itálií a Středozemím přímou dědičkou římského impéria. Hrála tedy klíčovou úlohu prostředníka ve středu Evropy a protiváhy proti Rusku: rakouská idea založená na pojmech rovnováhy a prostřednictví mezi latinsko-německou a slovanskou civilizací, zapuzená Evropany v letech 1848–1918 je ideou smíření, syntézy, překlenutí rozestupujících se rozporů. Mezi lety 1914–19 Hofmannsthal plédoval pro rakouskou identitu v portrétních studiích o Marii Terezii a princi Eugenovi, o Grillparzerovi, o vídeňské divadelní tradici, v úvahách o Evropě jako např. Boykott fremder Sprachen? (1914), Die Idee Europa (1917). Na rozdíl od T. Manna, který se ve svých Betrachtungen eines Unpolitischen odvracel od anglické a francouzské civilizace, se u Hofmannsthala s odporem proti válečnému konformismu a šovinismu projevovala rostoucí antipatie proti Německu. Dále srov. Le Rider 1994, s. 60 –61.

_13
Kulturní vztahy k Vídni určovaly především kontakty starší generace prostředkované Eduardem Albertem – lékařem, profesorem vídeňské univerzity, politikem a překladatelem české literatury. V devadesátých letech, kdy J. S. Machar vydal sbírku společenské a politické poezie s příznačným názvem Tristium Vindobona I–XX (1893), se Hermann Bahr prostřednictvím Masarykovým pokusil v Die Zeit o navázání soustavné spolupráce s pražskou modernou a oslovil F. V. Krejčího jako zástupce mladé kritické generace o pravidelný referát (srov. Kostrbová 2006). Boje české moderny se tak dostaly do kontextu mezinárodní modernistické dílny (podobně např. Moderní revue spolupracovala se Stanisławem Przybyszewským). Vztah českých spisovatelů usazených ve Vídni k hlavnímu městu monarchie byl v 19. století určován pocitem vykořeněnosti, existenční nejistoty, touhy po ztraceném domově. Teprve na počátku 20. století se situace počínala měnit, neboť debutovala generace spisovatelů, „která se zde již cítila být doma, tedy přestala postrádat ‚rodnou půdu pod nohama‘, a následně se rovněž zbavila bolestínské distance k ‚nenávistnému‘ či ‚macešskému‘ městu“ (Černý 2004, s. 486).

_14
Viz Pynsentovo srovnání Schorskeho koncepce Vídně přelomu století (1981) a Prahy (Pynsent 1994, s. 102).

_15
Srov. Pynsent (1994, s. 127).

_16
Počátek století přinesl kromě jmenování Jaroslava Vrchlického a Antonína Dvořáka do panské sněmovny Masarykův druhý vstup do politiky a jeho angažmá v rakouských otázkách (zkušenosti z hilsneriády uplatnil v případě záhřebského manipulovaného procesu).

_17
Zohlednění zmíněných kontextů mimo jiné poskytuje alternativu – či přinejmenším doplněk – dominantní interpretaci tvorby české předválečné literární generace jako „zrození moderny“ inspirovaném civilismem a bergsonovským vitalismem (Strohsová 1963).

_18 Procházka, interpret filozofie H. Bergsona, stejně jako soudobých německých novoidealistických proudů filozofie života (novokantovství, Lebensphilosophie – srov. Procházka 1911, 1912), o několik let později v podstatě v souladu s většinovým míněním německých a francouzských intelektuálů inklinoval k pojetí války jako východisku z krize úpadkové civilizace, jako pudovému očištění, „vzbouření všeho mladého a silného – […] takový osudový otřes starou stavbou sociální a kulturní není v podstatě než příbojem nového života, který stoupá, plný svěžích a plodných míz“ (Ideologie války – Procházka 1915, s. 70). K tomu blíže a k Procházkovu eseji z hlediska výtvarného umění srov. studii historika umění Vojtěcha Lahody (1995).

_19 Tento motiv prochází celým komplexem soudobých filozofických impulsů a pro umělce a kritiky přelomu století často tvořil základní interpretační rámec díla Schopenhauerova, Nietzscheova, Diltheyova, ale i Bergsonova aj.

_20
„Dnes […] popírá bohatství a mohutnost projevu, nekonečná rozmanitost a různorodost zkušenosti, nový cit mládí a růstu, výbojnosti a odvahy života krátkozraké a malodušné lpění na pouhé smyslové zkušenosti, metodách badání inspirovaných neživou přírodou a mistrování všeho života omezenými soudy intelektu podlehnuvšího tlaku hmoty“ (Procházka 1912/14, s. 213).

_21
Jsou to tzv. „racionální entity“, systémy úsudku – podobně jako u Bergsona je jejich prostorovosti přičítán sekundární význam: „Všechno, co jest na nich materiálního náleží ovšem skutečnosti, prostoru a době“ (Procházka 1912/14, s. 314).

_22
Poté, co na přelomu století publikoval dvě básnické sbírky rezonující s tehdy dominantním dekadentním estetismem, se pokoušel o prózu realistické orientace a následně se v druhé polovině prvního desetiletí věnoval převážně literární a divadelní kritice (srov. i Pospíšil 2004).

_23
Srov. tomu „Explosion in the Garden: Kokoschka and Schoenberg“, in: Schorske 1981, s. 322 a n.

PRAMENY

Bahr, Hermann: Vídeň. Přel. O. Klein. Josef Pelcl, Praha 1911 [1906/11].

Bahr, Hermann: Austriaca. Se zvláštní předmluvou k českému vydání. Přel. J. B. Novák. Slunovrat – R. Ptáčník, Turnov 1912 [1910/12].

Broch, Hermann: Kultur 1908/1909. In: H. Broch: Philosophische Schriften 1. Kritik. Kommentierte Werkausgabe Band 10/1. Hrsg. von Paul Michael Lützeler. Suhrkamp, Frankfurt am Main 1977a [1908/1909], s. 11–30.

Broch, Hermann: Zur Erkenntnis dieser Zeit. In: H. Broch: Philosophische Schriften 2. Theorie. Kommentierte Werkausgabe Band 10/2. Hrsg. von Paul Michael Lützeler. Suhrkamp, Frankfurt am Main 1977b [1917/19], s. 11–80.

Čapkové, Karel a Josef: Ze společné tvorby. Spisy Karla Čapka II. Ed. Emanuel Macek. Československý spisovatel, Praha 1982.

Kafka, Franz: Malá paní. In: F. Kafka: Povídky. Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1964 [1924], s. 209–217.

Kafka, Franz: Beschreibung eines Kampfes. In: F. Kafka: Beschreibung eines Kampfes. Novellen, Skizzen, Aphorismen aus dem Nachlaß. Gesammelte Werke – Taschenbuchausgabe in sieben Bände. Ed. Max Brod. Fischer Verlag, Frankfurt am Main 1983 [1904–8], s. 7–50.

Musil, Robert: Der deutsche Mensch als Symptom. Eds. Karl Corino, Elisabeth Albertsen, Karl Dinklage. Rowohlt Verlag, Reinbek bei Hamburg 1967 [1923].

Musil, Robert: Skica k poznání básníka. In: R. Musil: Eseje. Dauphin, Praha 1998 [1918], s. 215–221.

Procházka, Rudolf: Rudolf Eucken, esej o novém idealismu. Moderní revue 17, 1910/11 [1911], sv. 23, s. 454–462.

Procházka, Rudolf: Filosofie. Moderní revue 18, 1911/12 [1912], sv. 25, s. 100 –151.

Procházka, Rudolf: O podstatné proměně duchové povahy naší doby. Umělecký měsíčník 2, 1912/14, č. 3–7, s. 80 –83, 131–135, 212–216, 244–247, 308–315.

Procházka, Rudolf: Ideologie války. Moderní revue 21, 1915, sv. 29, s. 63–70.

Schauer, Hubert Gordon: O povaze myšlénkové krize naší doby. Čas I, 1886/87, č. 1–5+7, s. 4–6, 22–25, 51–55, 68–71, 103–107.

Šalda, František Xaver: Arthur Schnitzler: Anatol – Umírání. In: F. X. Šalda: Kritické projevy 4, Soubor díla F. X. Šaldy 13. Ed. Rudolf Havel. Melantrich, Praha 1951 [1898].

Zweig, Stefan: Svět včerejška. Torst, Praha 1994 [1942]. [Orig. Die Welt von gestern: Erinnerungen eines Europäers. Bermann-Fischer, Stockholm 1942]

LITERATURA

Anderson, Mark M.: Kafka’s Clothes. Ornament and Aestheticism in the Habsburg fin de siècle. Oxford University Press, New York 1992.

Benjamin, Walter: Centrální park. In: W. Benjamin: Dílo a jeho zdroj. Odeon, Praha 1979, s. 113–128.

Braudel, Fernand: Die lange Dauer. Přel. Gerhard Schwenke. In: Theorieprobleme der Geschichtswissenschaft. Hg. von Theodor Schieder, Kurt Gräubig. Darmstadt 1977 [1958], s. 164–204; orig. Histoire et Sciences Sociales. La Longue durée, Annales 13, 1958, s. 725–753.

Černý, Michael: Bez rodné půdy pod nohama a s budoucností nejistou! Příspěvek k problematice literárního ztvárnění Vídně se zvláštním zřetelem k dílům českovídeňských spisovatelů. In: Západoslovanské literatury v českém prostředí ve 20. století. Ed. Helena Ulbrechtová-Filipová. Slovanský ústav AV ČR, Praha 2004, s. 399–487.

Hayashi, Tadayuki–Fukuda, Hiroshi, eds: Regions in Central and Eastern Europe: Past and Present. Slavic Research Center, Hokkaido University, Sapporo 2007.

Hofmann, Werner: Das Irdische Paradies. Motive und Ideen des 19. Jahrhunderts. 3. Auflage. Prestel, München 1991.

Jauß, Hans Robert: Der literarische Prozeß des Modernismus von Rousseau bis Adorno. In: H. R. Jauß: Studien zum Epochenwandel der ästhetischen Moderne. Suhrkamp, Frankfurt am Main 1990a, s. 67–103.

Jauß, Hans Robert: Die Epochenschwelle von 1912: Guillaume Apollinaires ,Zone’ und ,Lundi Rue Christine‘. In: H. R. Jauß: Studien zum Epochenwandel der ästhetischen Moderne. Suhrkamp, Frankfurt am Main 1990b, s. 216 –256.

Kern, Stephen: The Culture of Time and Space 1880 –1918. Harvard University Press, Cambridge 1983; 10. vydání – 2000.

Kostrbová, Lucie: ‚Zeit má kuráž a nebere ohledy‘ – k vztahům české moderny a vídeňské Die Zeit. Literární archiv 37, 2006 (Česká literární kritika 20. století), s. 93–111.

Křen, Jan: Dvě století střední Evropy. Argo, Praha 2005.

Lahoda, Vojtěch: Moderní revue a Umělecký měsíčník. K proměně „duchové povahy doby“. In: Otto M. Urban, Luboš Merhaut, eds.: Moderní revue 1894–1925. Torst, Praha 1995, s. 103–111.

Lefébvre, Henri: The Production of Space. Transl. by Donald Nicholson-Smith. Mass. Blackwell, Oxford–Cambridge 1991. Orig. La production de l’espace. Éditions Anthropos, Paris 1974.

Le Rider, Jacques: Mitteleuropa. Auf den Spuren eines Begriffes. Übersetzt von Robert Fleck. Deuticke, Wien 1994. Orig. L’Europe Centrale – L’Idée germanique de Mitteleuropa, Presses Universitaires de France, Paris 1994.

Moravánszky, Ákos: Competing Visions. Aesthetic Invention and Social Imagination in Central European Architecture, 1867–1918. The MIT Press, Cambridge– London 1998.

Opelík, Jiří: Josef Čapek. Melantrich, Praha 1980.

Píša, A. M.: Otakar Theer II. Čin, Praha 1933.

Pospíšil, Jan: Theerovy koncepce síly jako pokusy o emancipaci od dekadence. In: J. Pospíšil (ed.): Docela i sborník. Jiřímu Brabcovi k narozeninám. Carolinum, Praha 2004, s. 54–75.

Pynsent, Robert Burton: Questions of Identity. Central European University, Budapest–London–New York 1994. Česky Pátrání po identitě. H&H, Praha 1996.

Schorske, Carl E.: Fin-de-Siècle Vienna. Cambridge University Press, Cambridge–London–New York 1981. Česky Vídeň na přelomu století. Barrister & Principal, Brno 2000.

Spector, Scott: Prague Territories. National Conflict and Cultural Innovation in Franz Kafka’s fin de siècle. University of California Press, Berkeley–Los Angeles–London 2000.

Strohsová, Eva: Zrození moderny. Československý spisovatel, Praha 1963.

Vietta, Silvio: Die literarische Moderne: eine problemgeschichtliche Darstellung der deutschsprachigen Literatur von Hölderlin bis Thomas Bernhard. Metzler, Stuttgart 1992.

Vietta, Silvio–Kemper, Dirk, eds.: Ästhetische Moderna in Europa. Grundzüge und Problemzusammenhänge seit der Romantik. Wilhelm Fink, München 1998.

Wittlich, Petr: Prague.fin de siècle. Benedikt Taschen Verlag, Köln 1999.