Meze správnosti – klasifikace jazykových „chyb“
_1
Jazykově regulační praxe v češtině je dlouhodobě determinována pojmem norma. Ačkoli je jeho přesné vymezení problematické a v různých obdobích se liší, společným jmenovatelem úvah o jazykové normě bývá adekvátnost (obecněji vztaženost k nějaké nejazykové kvalitě – funkci, situaci…). Na základě znalosti normy je poté vedena do jazyka intervence, která se snaží (obvykle bez objektivního pozorování, jak intervence působí) v tomto směru jazyk ovlivnit. Je pravděpodobné, že představa záhodnosti vyrůstá z pocitu „správnosti“ jazykového chování, který je u běžných mluvčích zakořeněn. Lingvisté tento postoj v pozměněné podobě přijímají a při své regulační činnosti vycházejí vstříc požadavkům mluvčích na odstraňování „chyb“ z jazyka přesto, že jazyková správnost (stejně jako chybnost) je lingvisticky objektivně nepoznatelná._2
V tomto příspěvku se pokusím nastínit, jakým způsobem může být správnost vnímána v současné situaci a jak by stejný koncept byl nazírán v prostředí, v němž by vládla kvalitativně menší míra intervence (pluralita deskriptivních kodifikací_3).
Pokud je kodifikace selekcí z reálně existujících prvků, rozděluje množinu všech prvků jazyka na dvě skupiny. Z hlediska mluvčích se toto rozdělení projevuje v hodnocení jazykových prostředků jako „správných“ nebo „chybných“, ačkoli intence, s jakou je kodifikace vytvářena, by odpovídala spíše dělení na spisovné a nespisovné prostředky._4
Účelem klasifikace, kterou hodlám níže nastínit, je rozdělit jevy, které jsou v běžné jazykové praxi hodnoceny jako „chyby“. Z klasifikace vyplývá, že „chybovost“ je vlastnost jevu založená na protikladu k většinovosti „nechybového“ jazykového chování. Čím víc se jev svojí frekvencí přibližuje k nule, bývá hodnocen nejdřív jako nekodifikovaný, expresivní,_5 později jako výraz záměrné aktualizace či jako jev na samé hranici potence jazyka, až nakonec jako agramatický. Z klasifikace také vyplývá nepřirozenost označení odchylek od kodifikace jako „chyb“, protože kritérium frekvence – jinak v těchto oblastech rozhodující a mluvčími intuitivně pociťované – je zde oslabeno. Klasifikaci „chyb“ je rovněž možné z druhé strany nahlížet jako způsob vytváření kodifikace, což by lingvistům mohlo pomoci při vytváření čistšího a méně sporného metodologického rámce kodifikační praxe.
Kromě rozdělení jevů podle jejich chybovosti je možné také uvažovat o tom, do jaké míry má na tomto stavu podíl současná jazykově regulační (tj. zejména kodifikační) praxe. Je proto možné porovnávat, jak se koncept jazykové správnosti uplatňuje v současnosti a jak by se uplatňoval v případě hypotetického stavu minimální (kodifikační) intervence ze strany jazykovědy.
Klasifikace je postavená na základní trichotomii kodifikace – norma – úzus, kterou můžeme doplnit o 4. článek, systém v saussurovském smyslu langue._6 Tyto pojmy korespondují v popisu jazyka s mírou závaznosti._7 Odchylky od jednotlivých rovin tohoto pojmového systému by měly proto korespondovat se závazností těchto rovin.
Přijatým předpokladem této klasifikace je fakt, že variety češtiny mají za základ společný systém (langue) a společný úzus. Na těchto „rovinách“ tedy neuvažuji ve schématu útvarů, které je v našich podmínkách (v rámci tradice PLK) při uvažování o jazykové kultuře časté._8
Systém jazyka je možno si představit jako množinu kombinací jazykových prostředků a gramatických kategorií. Prvky této množiny jsou pak konkrétními gramatickými realizacemi daného prostředku, vyjádřením pravděpodobnosti jejich kolokability apod. V tomto přístupu ztotožňuji systém jazyka s jeho potencí. Jedná se tedy v podstatě o možnosti kombinace možných prostředků, které ovšem nemusí reálně existovat._9 Odchylkou od této roviny je agramatický prostředek.
Úzus je první selekcí z jazykového systému. Uzuální prostředky jsou jen některé z prvků původní množiny (spíš by se dalo mluvit o tom, že některé prvky, které systém umožňuje, úzus nevyužívá). Neobsazené pozice zůstávají v jazyce jako možnosti pro aktualizace, jazykový vývoj. Úzus je tak výběr ze systému (z možných prostředků), přičemž kritériem je existence prvku v reálné řečové praxi (hypotetickém úplném korpusu). S trochou nadsázky by se daly tyto prvky z jazyka vydělit pomocí podmínky: n>1 (jejich frekvence, počet výskytů, musí být větší než jedna)._10 Shodu na rovině jazykového systému bez nutnosti shody na rovině bezprostředně vyšší (tedy na rovině úzu) reprezentuje jazykově potenciální jev._11
Při popisování roviny systému (v návaznosti na úzus) je třeba osvětlit rozdíl mezi prostředky, které reálně neexistují (n=0), ale existovat mohou (potenciální prvky), a neexistujícími prostředky, jejichž existenci podle současných znalostí jazykového systému nepředpokládáme nebo dokonce vylučujeme (nesystémové agramatismy). Rozdíl mezi těmito dvěma jevy je tedy v pravděpodobnosti_12 výskytu. Zatímco jevy potenciální mají pravděpodobnost p>0, jevy nesystémové agramatické mají pravděpodobnost výskytu p=0.
Při přechodu k normě dochází k redukci z úzu. V tom smyslu alespoň vyznívají formulace, podle nichž „v normě není nic, co není v úzu“ (Nebeská 1996, s. 35). Např. proteze vo- je v obecné češtině u některých slov uzuální. Slovo votec se ovšem v úzu objevuje jen velmi zřídka,_13 proto není do normy obecné češtiny (jejíž závaznost a uvědomovanost podle vyjádření českých lingvistů není tak velká jako u normy spisovné češtiny) přijato. Dala by se tedy formulovat hypotéza, že norma je redukce z úzu na základě frekvence, která je ovšem vztažená ke konkrétním situacím; co je frekventované ve „formálních“ situacích (ať už jsou definovány jakkoli), je v normě „formálního jazyka“._14 Tomuto pojetí odpovídá i často používaný pojem adekvátnosti, v němž je vztaženost k situaci (či funkci) implicitně zahrnuta.
K normě (obecně) se tak dá přistupovat pomocí dvou kritérií: frekvence vztažené k situaci a pravděpodobnosti. Normu je takto možné charakterizovat jako výběr z existujících prostředků, na základě kritéria „frekvence v dané situaci/funkci“. Pojem norma má tedy smysl pouze pokud se k něčemu vztahuje (komunikační funkce/situace – např. norma oficiálních projevů). V případě, že se o normě uvažuje obecně v rámci celého jazyka, je to v podstatě frekventovanější úzus. Pokud bychom za kritérium noremnosti chtěli považovat pravděpodobnost výskytu jevu v dané situaci nebo při plnění dané komunikační funkce, vystavujeme se riziku nepopsatelnosti takové normy. Zahrnujeme-li do popisu potenciální a reálně se nevyskytující jevy, vzdalujeme se od běžného úzu, což v sobě vždy skrývá nebezpečí přehmatu._15
Podle některých autorů normu od úzu odlišuje moment reflexe: „Úzus je to, co děláme, norma to, jak jazykové (a samozřejmě i jiné) prostředky v cizím i vlastním projevu vnímáme, co si o nich myslíme. Teprve na momentu reflexe stojí charakteristiky typu ‚vhodné‘, ‚správné‘ […]“ (Homoláč 1998, s. 140). Norma tak není inventářem prostředků, ale inventářem jejich charakteristik. Otázkou je, zda tyto charakteristiky připisujeme prostředkům na základě jiných kritérií, než je frekvence jevu v dané situaci nebo k naplnění určité funkce. To jistě platí v situaci spontánně ustavených norem, v případě norem, které jsou mluvčímu nějakou autoritou vnuceny (či vznikajících regulací norem spontánně ustavených), samozřejmě můžou hrát roli i jiná kritéria než frekvence.
Jiný pohled prezentuje V. Dovalil: „Jazyková norma je historicky proměnlivá a na základě reflexe sociálních jevů intersubjektivně existující složka lidského vědomí, která funguje jako regulativ jazykových očekávání a jednání, která se vztahuje na případy stejného druhu a neurčeného počtu a jejíž porušení přivodí uživateli jazyka nějaké negativní důsledky“ (Dovalil 2001, s. 177–178) Oba přístupy k jazykové normě jsou možná přínosem pro teoretické poznání postojů mluvčích k jazykovým prostředkům, z hlediska aplikovatelnosti však nový pohled nepřinášejí. Ani jeden z citovaných přístupů nepřináší jednoduchou a hlavně jednoznačnou cestu k nápravě současné metodologicky nevyjasněné kodifikační praxe.
V rámci teorie jazykové kultury se mezi územ a kodifikací ustavuje rovina spisovné normy z toho důvodu, že je třeba provést selekci z uzuálních forem na základě kritéria spisovnosti. Zároveň tato selekce nesmí být pouze na kodifikaci, protože by se tím příliš otevřeně přiznával preskriptivní status kodifikace (normotvornost kodifikace), vůči kterému se PLK v počátcích vytváření teorie jazykové kultury vymezoval._16
V případě zmiňovaného minimálně intervenčního prostředí je při popisu jazyka jako celku východiskem úzus, v případě „částečných popisů jazyka“ (popis variety spjaté s komunikační situací či funkcí) je norma těsně svázána jak s územ, tak s komunikační funkcí/situací. Jedná se tedy o zapojení kritéria frekvence prostředku v dané situaci.
Poslední redukcí (z normy) je v současné jazykově regulační praxi kodifikace. Ve všech případech přechodů z „nižší“ na „vyšší“ rovinu hraje nejvýznamnější roli frekvence výskytu daného jevu. V případě přechodu posledního (z normy do kodifikace) je toto kritérium oslabeno ve prospěch ostatních kritérií – adekvátnost k dané funkci, zapojenost do systému, viz Daneš 1996 – a zahrnované pod název noremnost (vžitost). Kodifikace je tak výběrem z existujících prostředků na základě autority (touto autoritou je v případě současné situace spisovná norma, tedy kritérium spisovnosti, v případě minimálně intervenčního prostředí úzus). Pokud by byl jedinou kodifikační autoritou úzus, pak by platilo, že frekvence kodifikovaného prostředku je větší než frekvence prostředku nekodifikovaného. Je nutno připomenout, že kodifikace, která je vždy omezená, musí být nutně redukcí potenciálně neomezené normy už z důvodů praktických (ale také z důvodu omezených znalostí o jazyce, které jsou k dispozici).
V souvislosti s normotvorností současné kodifikace je zde potřeba udělat několik poznámek o vztahu mezi normou a kodifikací. Teorie jazykové kultury ve svých statích vždy proklamovala nezávislost spisovné normy na kodifikaci: „Spisovný jazyk má svou autonomní normu, existující v jazyce samém, kterou nelze ztotožňovat s lepší nebo horší její kodifikací v jazykových příručkách, ani podřizovat ji minulému stavu jazykovému nebo zvyku lidovému, omezenému místně nebo sociálně“ (Havránek 1947–1948, s. 14). Předpokládat proto shodu mezi spisovnou normou a kodifikací je podle Pražské školy nemožné. Ani v situaci, kdy by roviny normy a kodifikace byly skutečně samostatné, není možné tuto rovnost předpokládat, protože proti sobě stojí potenciálně nekonečná norma a kodifikace, která je vždy omezená (rozsahem, úrovní poznání atd.). V současné situaci však vlivem preskriptivismu paradoxně situace rovnosti mezi spisovnou normou a kodifikací nastává, kodifikace utváří normu, jelikož jediným rozhodujícím arbitrem pro přítomnost prvku v normě spisovného jazyka je kodifikace (Cvrček 2006)._17
Důkazem by mohl být fakt, že neexistují spisovné nekodifikované prvky (vyjma čerstvých neologismů a dosud nekodifikovaných odborných termínů), ačkoli by takové prvky vzhledem k rozdílnému rozsahu obou rovin měly existovat.
Třídění prostředků je možné shrnout následujícím diagramem (hvězdičkami spojené třídy představují alternativy v současném preskriptivním prostředí a v prostředí minimálně intervenčním).
1. n_18 >0 …uzuální prostředky
(a) ns_19>0 …noremní prostředky v situaci S || (a’) spisovné – noremní = kodifikované
(b) ns=0 …nenoremní prostředky v situaci S ||
(b’) nespisovné – nenoremní
2. n=0 …v úzu se nevyskytující prostředky
(a) p_20>0 …systémové neuzuální prostředky
(b) p=0 …agramatické prostředky
Rozdíl mezi současným přístupem „projekce“ prvků ze systému do kodifikace a přístupem minimálně intervenčním je především ve dvou nejvyšších patrech – normě a kodifikaci. V minimálně intervenčním prostředí je princip projekce prostředků ze systému přes úzus do kodifikace podmíněn čistě kritériem frekvence. To má hned několik výhod:
1. Ve shodě s přiměřenou teleologií jazykového vývoje se předpokládá, že prostředky, které jsou v úzu, se užívají proto, že jsou funkční. Čím víc je daný prostředek frekventovaný (v tuto chvíli je jedno, zda uvažujeme o celém jazyku nebo o jeho jedné funkční výseči), tím je funkčnější a jeho úloha v komunikaci nezastupitelnější.
2. Kritérium frekvence je exaktně měřitelné a nesporné, což přináší pro běžnou kodifikační praxi velké výhody.
Teorie jazykové kultury naproti tomu celé schéma znepřehledňuje dvěma problémy. Zaprvé zapojením pojmu spisovnost (spisovná norma, spisovný úzus a kodifikace pouze spisovného jazyka), který je sám o sobě nejasný, se ztěžuje možnost poznání prostředků patřících do dané roviny. Druhým aspektem je preskriptivnost kodifikace, která znejasňuje rozlišení mezi normou a kodifikací. Z toho důvodu se jen obtížně rozhoduje o tom, jaký je vztah mezi prostředky noremními a kodifikovanými (na základě čeho je selekce z noremních do kodifikovaných prostředků prováděna).
Jak ukazuje další schéma, v rámci teorie jazykové kultury můžou existovat tři cesty k vytvoření kodifikace (pro všechny způsoby bychom našli v textech rozvíjejících teorii jazykové kultury oporu).
První možností je, že na jazykový systém, který „generuje“ všechny možné varianty, se uplatní kritérium spisovnosti. Z prostředků systémových se tak vymezuje spisovný úzus. Z něj je pomocí kritéria frekvence (vztažené k nějaké mimojazykové realitě) vybrána spisovná norma, která by v ideálním případě měla být přesně zobrazena v kodifikaci. Druhá možnost spočívá v aplikování kritéria frekvence na jazykový systém, čímž je vymezen (obecně) jazykový úzus (jsou odlišeny prostředky neuzuální systémové od prostředků uzuálních). V dalším kroku pak může být aplikováno kritérium spisovnosti nebo opět kritérium frekvence (v dané situaci/funkci). V prvním případě tak získáváme spisovnou normu, v druhém případě vzniká selekcí z úzu (obecně) jazyková norma. Stejně jako v případě první cesty je i v druhé variantě spisovná norma ideálně rovna kodifikaci. Z (obecně) jazykové normy se pak v poslední, třetí cestě, vytváří kodifikace podle teorie jazykové kultury na základě kritéria spisovnosti (pouze spisovné prostředky jsou předmětem kodifikace).
Ve všech „cestách“ ke kodifikaci je použito kritérium spisovnosti, které na rozdíl od frekvence není přesně měřitelné. V praxi se pak stává to, že spisovnost je atributem prvku již kodifikovaného místo toho, aby byla spisovnost předmětem výzkumu. Je proto nejasné, jakým způsobem inkorporuje teorie jazykové kultury pojem spisovnosti při selekci prvků z jazykového systému do spisovného úzu (nebo z jazykového úzu do spisovné normy apod.).
Vzhledem k tomu, že minimálně intervenční prostředí by nepoužívalo kritéria spisovnosti, protože není jednoznačně odvoditelné z jazyka, a místo něj by aplikovalo „pouze“ frekvenci, nepotřebovalo by ani mezistupeň jazykové normy (byť by tento mezistupeň byl na základě frekvence vztažené k situaci nebo funkci konstruovatelný a poměrně přesně vymezitelný). Kodifikační praxe minimálně intervenčního prostředí pracuje pouze s územ, v jehož rámci pak rozlišuje prostředky více méně frekventované._21
V následujícím výkladu budu postupovat dle jednotlivých rovin a budu uvádět příklady, které jsou dokladem správnosti na dané rovině a odchylkou na rovině bezprostředně vyšší (kromě roviny 1, kde rovina vyšší již neexistuje). První dvě roviny jsou navíc rozděleny do dvou podtypů, které popisují odchylky a) v současné jazykově regulační praxi ovlivněné teorií jazykové kultury a b) v situaci minimální lingvistické intervence do jazyka. V celé klasifikaci ponechávám stranou stylistické neústrojnosti, které jsou občas mluvčími rovněž hodnoceny jako „chyby“.
1. Odchylky na úrovni kodifikace:
a) Jako „chyba“ nebo jako tzv. substandardní_22 vyjadřování je v současné situaci hodnocena_23 jakákoli odchylka od kodifikace (morfologická, lexikální, syntaktická „chyba“) – např. pozdějc, (já) su, furt, auta jely. Překročením ustanovení kodifikace_24 se ovšem ještě nemusíme dostávat mimo normu, úzus nebo systém jazyka.
b) V případě minimálně intervenční situace existují odchylky na rovině kodifikace pouze u čerstvých neologismů a prostředků, jejichž frekvence nebyla natolik zřetelná v korpusu, který byl podkladem pro kodifikaci.
2. Odchylky na úrovni jazykové normy:
a) Pokud zjistíme v současné situaci odchylku od normy, její hodnocení jako „chyby“ by mělo být podobné jako v případě odchylek od kodifikace (pokud by kodifikace byla věrným zachycením normy). V případě, že kodifikace není věrným zachycením normy (což pravděpodobně v úplnosti ani není nikdy možné), pak takováto odchylka od normy není v některých případech prokazatelná (dva mluvčí se mohou přít o to, zda je daný prostředek „správný“/spisovný, když nemají oporu v kodifikaci nebo ji nemají jednoznačnou). Např. kdyby pisatel v roce 1956, tedy rok před vydáním pravidel pravopisu 1957, napsal slovo sirup s měkkým i, ocitnul by se mimo pravidla kodifikace. Příkladem z jiné než pravopisné oblasti je Běličův článek Kdo zavřel okno? Otevři ho (Bělič 1961). Použití zájmena ho v této podobě se obhajuje jako noremní, avšak kodifikací stále neuznané. Podle teorie Pražské školy jde o užití noremního prostředku (ho, sirup), který byl teprve později zachycen v kodifikaci.
b) Minimálně intervenční prostředí nemusí vůbec používat mezistupeň normy, jelikož nepotřebuje vytvářet selekci z uzuálních prostředků na základě nějakého mimojazykového kritéria (např. spisovnosti a podobně). Pokud by takový mezistupeň mezi územ a kodifikací přesto byl konstruován, odchylka by představovala prostředek, který se v dané situaci (k níž by byla norma vztažena) nepoužívá (např. vulgarismy v oficiálním projevu). Úkolem lingvistiky by v takovém případě mělo být zjistit, zda tato odchylka od většinového vyjadřování variuje v závislosti na regionu (pak se jedná o dialektismus), v závislosti na sociální skupině (pak se jedná o sociolingvistický marker, index, popř. slangový výraz apod.) nebo v závislosti na stylu. Pokud nevariuje v závislosti ani na jednom z těchto činitelů, půjde pravděpodobně o jev, který je v nějakém vývojovém pohybu (pokud jsme vyčerpali všechny veličiny, na nichž by mohlo být použití dané varianty prostředku závislé). To, že v úzu jsou obě varianty v nějaké míře zastoupeny, svědčí jen o tom, že se nacházíme v přechodné době, kdy obě varianty soupeří o to, která bude ustálenou (preferovanou) podobou ve vyjadřování (stejně tomu bylo např. v případě konkurence tvarů velký a veliký v minulosti).
3. Odchylky na úrovni úzu: Jakákoli odchylka od kolektivního úzu je v současnosti hodnocena rovněž jako „chyba“. Pokud bychom interpretovali teorii jazykové kultury tak, že k zapojení kritéria spisovnosti dochází při přechodu mezi územ a normou, jsou příklady odchylek v současné praxi a v minimálně intervenčním prostředí stejné: jedná se o prostředky potenciální (např. *nůžka). Systém jazyka je připouští, v úzu se však nevyskytují.
4. Odchylky na úrovni jazykového systému: Od případu překročení úzu je potřeba odlišit případy, kdy jde o porušení systému jazyka (jedná se o záměrnou aktualizaci nebo o odchylku způsobenou nedostatečnou znalostí systému u cizinců nebo dětí či o lapsus linguae v širokém smyslu slova). V připravených projevech rodilých mluvčích se takovéto „chyby“ (např. *nepostarej se o nic, imperativ od muset) běžně nevyskytují. V potenci jazyka takové případy mohou být, teoreticky imperativ od slovesa muset vytvořit můžeme (vypadal by pravděpodobně *mus!), význam tohoto slovesa však takovou možnost nepodporuje.
Dospěli jsme tedy ke čtyřem druhům odchylek:
1. Odchylky od kodifikace = a) nekodifikované / b) neologismy, nezaznamenané (řídké) jevy
2. Odchylky od normy = a) nespisovné / b) v dané situaci (nebo funkci) nepreferované varianty
3. Odchylky od úzu = potenciální jazykové jevy
4. Odchylky od systému = agramatismy
V klasifikaci platí, že odchylka typu 1 automaticky neznamená, že je odchylkou typu 2, 3 a 4. Naopak odchylka typu 4 bude vždy hodnocena jako chyba typu 1, 2 i 3. V případě 1 (a částečně 2) rozpoznáváme v současné situaci odchylku (a) na základě přítomnosti/nepřítomnosti v kodifikačních použití jedné z variant. Případ 2 je (pouze u spisovné češtiny) na hranici mezi možnostmi (a) a (b), protože teorie jazykové kultury se přiklonila k tezi, ve které „usus sám nevytváří normu spisovného jazyka: vytváří se, totiž vzniká a dále se vyvíjí, z různých tendencí za teoretických zásahů a tím se liší od normy lidového jazyka. Tedy i teorie jazykovědná zasahovala a může zasahovati do vývoje spisovného jazyka“ (Havránek 1932, s. 39). Většinovou nebo kodifikovanou variantu pak hodnotíme jako spisovnou / noremní / uzuální / (gramaticky) správnou. Na rozdíl od případu 1 (částečně i 2), jejichž ne/odchylnost je způsobena více méně arbitrárním rozhodnutím skupiny jazykovědců vytvářejících kodifikaci, případy 2, 3, 4 mají v kritériu frekventovanosti racionální jádro, které podporuje falzifikovatelnost odchylek.
Pro porovnání obou přístupů k jazykově regulační praxi můžeme vypracovat následující diagramy, které ukazují vždy shodu na dané rovině (rovina = řádek). Celá klasifikace může fungovat i pro různé jazykové oblasti, komunikační funkce/situace; systém zůstává stále stejný, úzus a norma jsou vztaženy na danou oblast, kodifikace pak vychází z úzu (popř. z normy).
Postavení hyperkorektních jevů je v této typologii na úrovni odchylek typu 2 (resp. 1). Mluvčí se snaží vyhnout chybě typu 1, a proto přímočaře spojí pravidelnosti vypozorované z kodifikace a po vzoru těchto pravidel upraví daný prostředek. To samo o sobě implikuje, že hyperkorektnost nemůže být odchylkou typu 4 (kodifikační systém je většinou podmnožinou systému jazyka_25). Postavení hyperkorektního prostředku v rámci úzu není jednoznačné. Je pravděpodobné, že součástí běžného úzu jsou nejčastější odchylky tohoto typu (obchodovat něčím apod.).
Při pohledu na tento způsob znázornění dané problematiky se nabízí otázka, zda existují prostředky, které se na jedné rovině shodují a jsou na odchylkou na rovině nižší, tj. existují např. kodifikované a zároveň nenoremní prostředky? Podle teorie jazykové kultury by takové prostředky být neměly. Jelikož je současná kodifikace artificiální selekcí z normy (na rozdíl od přechodů mezi systémem, územ a normou), může v ní být zahrnuto cokoli, tedy i prostředek, který se v normě nevyskytuje. Příklad bychom v současné češtině nejspíš nenašli,_26 můžeme ovšem argumentovat postavením některých prostředků, které jsou v normě zastoupeny marginálně, v kodifikaci se však těší výsadnímu postavení, např. tvar zájmena titíž (či naopak prostředky, které jsou v úzu hojně používány a do kodifikace se přes kritérium spisovnosti nedostanou, např. abysme).
Jiným příkladem prostředků, které nejsou odchylkami na rovině úzu, ale na rovině bezprostředně nižší (jazykový systém) odchylkami jsou, by mohla být oblast frazeologie a idiomatiky. Jelikož se jedná o systémové anomálie či odchylky od systémové kolokability prostředků, je nutné je jako odchylku typu 4 vnímat.
Zároveň však jejich status v porovnání s ostatními prostředky může být velmi silný a mohou být noremní i kodifikované. Při přechodu k vyšším rovinám (z úzu do normy a výš) pro tyto prostředky už platí stejná pravidla jako pro prostředky neanomální. Zároveň by podle teorie jazykové kultury ovšem měly existovat prostředky nekodifikované ale noremní. Jejich reálná existence je spíše však přáním protagonistů jazykové kultury než realitou. Současná situace je tak komplikována faktem, že teoretikové jazykové kultury od třicátých let až dodnes přijímají nesamozřejmý předpoklad útvarového chápání češtiny (problémy jazykové kultury, a tedy i odchylky od kultivovaného vyjadřování, chápou prizmatem spisovné češtiny a ne např. prizmatem „češtiny vůbec“; Starý 1995). Existuje tedy kromě spisovné normy a spisovného úzu i norma a úzus češtiny obecné, obecné hanáčtiny a všech inter–/dialektů. Pouze článek kodifikace je v současnosti vyhrazen spisovné češtině.
Situace je v minimálně intervenčním prostředí značně zjednodušena a kritérium frekvence poskytuje jednoznačný základ pro hodnocení jevů a jejich zaznamenání do kodifikace. Tabulka ukazuje opět ukazuje příklady shod na dané rovině (tj. na daném řádku).
Klasifikace „chyb“ představuje obecnější metodologický postup, který je možné uplatnit i v jiných oblastech: básnický jazyk se aktualizuje právě v protikladu k jedné z rovin „jazykové správnosti“. Můžeme se proto v básnických textech setkat s odchylkami na rovině kodifikace, normy (což je v případě spisovné normy obtížně odlišitelné od „kodifikačních odchylek“ vzhledem k normotvornosti současné kodifikace), úzu i jazykového systému. Intenčnost těchto odchylek je přitom rysem, který tyto odchylky odlišuje od „chyb“, kterých se dopouštějí mluvčí při běžné komunikaci.
Kromě zkoumání básnického jazyka a jeho aktualizací na podkladě vypracované klasifikace, by se dalo uvažovat i o jiných než jazykových strukturách, které podléhají podobné regulaci. Stejně jako v případě jazykových prostředků je možné na základě potence a frekvence poměřovat literární žánry a jejich kanonickou (kodifikovanou) podobu. V rámci určité vývojové etapy můžeme mluvit o možnostech literární tvorby (např. pestrost žánrů). Pouze některé z možných žánrů se v daném období realizují a stávají se územ literární produkce doby. Z těchto reálně existujících je možné excerpovat literární normy, tj. pouze ty útvary, které se těší prestiži v určité komunitě, nebo k vyjadřování určitých hodnot a funkcí. Existuje zde tedy stejně jako v jazykové rovině moment vztahování normy k autoritě, která stojí vně samotného systému (v tomto případě vně literární tvorby dané epochy). Poslední článek schématu, kodifikace, se týká pouze období, ve kterých existuje explicitní normativní estetika/poetika. Ta bývá tradičně odvozena od norem literární produkce, ovšem stejně jako v případě současné regulace jazyka, při selekci z normy hrají roli jiná kritéria než frekvence a jsou často mnohem významnější.
Z lingvistického hlediska je možné z klasifikace „chyb“ vyvodit několik závěrů. Z jednotného hodnocení odchylek na základě frekvence jejich použití vyplývá, že jazyková „chyba“ je nezdůvodněně vnímána na podkladě spisovnosti či nespisovnosti prostředku._28 Současné totožné vnímání odchylek typu 1 (a 2 v případě zapojení spisovné normy do schématu) a odchylek 3 a 4 se nezakládá na zdůvodněných příčinách. Při uvažování o jazykové správnosti dochází právě kvůli útvarovému dělení češtiny na spisovnou varietu a ostatní útvary k inkorporaci nepřirozených (a neracionálních) měřítek (zejména kodifikace) do hodnocení jazykových prvků.
Jazyková správnost je do české jazykové situace axiomaticky vkládána (stejně jako spisovnost), nemá oporu v lingvistických metodách ani v jazykovědném poznání. Z lingvistického hlediska tedy není možné rozhodnout, který jazykový prostředek je správný a který chybný. Jazykovědci by se proto měli vzdát rozhodovací pravomoci v těchto otázkách, kde rozhodující slovo má úzus (tedy zejména frekvence), a od školského chápání spisovnosti jako ostře ohraničené správnosti přejít k širšímu, tolerantnějšímu pojetí standardního vyjadřování s neostrými hranicemi (viz Čermák– Sgall–Vybíral 2005). Zároveň je třeba ověřit, zda současná jazykově regulační praxe není jedním z činitelů, který pomáhá tuto situaci udržovat.
Problém, který s jazykovými „chybami“ úzce souvisí, je jazykový vývoj. Pokud není možné hodnotit jazykové prostředky jako správné či špatné, stejně tak není možné odlišit jazykovou „chybu“ od zárodku dalšího jazykového vývoje. Hodně jazykových inovací je mluvčími hodnoceno nikoli jako přirozený vývoj ale jako nedbalost/chyba, což je absurdní, uvědomíme- li si, že pravděpodobně neexistuje jazyková změna (kromě vytvoření nového termínu), která by se udála právě za zvýšeného úsilí mluvčího. Navíc každá inovace musela být v době svého vzniku hodnocena jako odchylka na jedné z rovin (minimálně na rovině kodifikace).
V souvislosti s touto klasifikací tak opět vyvstává otázka, zda je nutné pokračovat v současné kodifikační praxi. Pokud platí, že „k chybám v mateřštině dochází u dospělého mluvčího zpravidla ve dvou ohledech: jednak pod vlivem jeho „rodného“ jazykového útvaru (…), a jednak v jevech hyperkorektních“ (Sgall–Hronek 1992, s. 95), jedná se tedy povětšinou o odchylky typu 1 (částečně 2), pak je to právě nepřirozenost kodifikací vnucené normy, která vytváří pocit nesprávnosti daného prvku. Na ostatních rovinách (2, 3, a 4) se dospělý rodilý mluvčí v mluveném projevu nedopouští odchylek. Kodifikace tedy může pomoct k odstraňování odchylek typu 1, ale nabízí se otázka, zda by jevy v této kategorii zahrnuté byly opravdu považovány za odchylky, pokud by kodifikační praxe byla jiná._29 Odchylky ostatních typů rodilí mluvčí většinou nedělají, a proto není důvod/potřeba tyto jevy preskriptivně kodifikovat (jiná je samozřejmě otázka vědeckého popisu jazyka či učebnic pro cizince).
POZNÁMKY
_1
Tento příspěvek vznikl v rámci výzkumného záměru Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy ČR číslo MSM 0021620823.
_2
V příspěvku budu používat termíny odchylka a „chyba“ jako totožné, ačkoli „chyba“ má z hlediska jazykovědy neopodstatněné negativní axiologické konotace.
_3
Takovéto prostředí by vzniklo např. aplikací Konceptu minimální intervence (Cvrček, připravuje se), který je charakterizován minimalizací lingvistického tlaku na jazyk a mluvčí a celkovým snížením preskriptivismu v jazykovědné práci především prostřednictvím pluralitních a funkčně odlišených deskripcí.
_4
Od kritiky puristické činnosti Naší řeči v třicátých letech se stalo společensky neúnosným užívat kodifikačního označení jevu jako „nesprávného“; „proto se tam, kde kodifikátoři chtěli regulovat jazykovou praxi proti stavu normy, volil v podstatě zastírací manévr využívající omezující slohové kvalifikace...“ (Stich 1982, s. 90) Odlišnost pojmů správnost vs. spisovnost a nesprávnost vs. nespisovnost je tak virtuální, protože obě dvojice pojmů jsou lingvisticky nedefinované (viz Cvrček 2006), navíc vlivem současného preskriptivismu je na ně běžnými mluvčími nahlíženo totožně.
_5
Z hlediska dalšího uvažování o „chybnosti“ jazykových prostředků a jejich vztahu k frekvenci není bez zajímavosti, že jedna z definic expresivity v sobě skrývá kritérium frekvence: expresivita je v tomto pohledu odchylka od očekávání na ose syntagmatické i paradigmatické. (Čermák 2001, s. 200) Míra očekávatelnosti daného prostředku je přitom přímo úměrná jeho frekvenci v daném kontextu a paradigmatu.
_6
V souvislostí s pojmy potence jazyka a jeho systému, které jsou dále v textu hojně používané, je třeba připomenout odlišný saussurovský pojem faculté du langage, kterým se rozumí obecná schopnost jazyka umožňující jeho realizace v mluvě (parole). (Čermák 2001, s. 81; Saussure 1996, s. 46, 106)
_7
Otázku možného synkretismu pojmů norma a kodifikace, kterou formuloval např. Starý (1995, s. 51n), nechávám pro tuto chvíli stranou a pracuji s pojmy norma a kodifikace jako s oddělenými a odlišitelnými fakty.
_8
Viz A. Jedlička „...značná pozornost se [při zjišťování spisovné normy – V. C.] věnuje mluveným projevům, a to i spontánním, ovšem spisovným...“ (Jedlička 1978, s. 62) Autor zde zjevně předpokládal, že existuje spisovný úzus, který je rozpoznatelný od úzu nespisovného. Paradoxní na tom však je to, že tento spisovný úzus má sloužit k poznání toho, co je spisovná norma.
_9
Podle F. Štíchy (Štícha 2001, ESČ 2002) je možné gramatičnost ztotožnit zhruba s akceptabilitou. Proti tomuto pojetí ale stojí fakt, že existují prostředky, které jsou v jazykovém společenství nepřijímané a přesto do systému jazyka patří (podle toho, co o systému jazyka v současnosti víme). Navíc je definice pomocí pojmu akceptabilita značně neostrá, neboť záleží na konkrétním arbitrovi (příp. velikosti korpusu), zda daný prvek akceptabilní je nebo není. Pro účely této klasifikace proto navrhuji použít definici, v níž se gramatičnost zhruba shoduje s languovostí.
_10
Je pravděpodobné, že jednotkový výskyt v reálném korpusu postačující nebude, protože tím by se do úzu promítly i některé nesystémové prvky jako překlepy a přeřeknutí. V tuto chvíli však není podstatné vymezit hranici úplně přesně, při řešení této otázky bude vždy záležet na konkrétním zdroji dat, rozhodně se však bude jednat o jednotky.
_11
Mluvíme-li o odchylkách, které mají vždy parolovou povahu, v souvislosti s jazykovým systémem (langue), nejde o rozpor, protože projev takové odchylky od langue je vždy projevem parole; identifikace této odchylky je pak možná pouze na podkladě naší znalosti systému. Nejedná se tedy v pravém slova smyslu o odchylku od systému jazyka, ale o odchylku v parole, která nemá žádnou oporu langue.
_12
Přitom nejde o pravděpodobnost ve striktním statistickém pojetí (p=n/N; n je počet zkoumaných elementů, N je počet všech [možných] elementů). Taková pravděpodobnost by byla při n = 0 vždy nulová. Jedná se tedy o pravděpodobnost intuitivní, která má oporu v potenci jazyka a naší znalosti jazykového systému.
_13
V Pražském mluveném korpusu existuje pouze jeden výskyt tohoto tvaru: prostě všichni byli votcové vod, anebo matky vod vod jedný holčičky.
_14
To ovšem není názor všeobecně přijímaný. Srov. Polívková–Kraus: „[...] jazyková norma není jevem statistickým, protože rozšířeným a často se opakujícím jevem může být, jak známo, i chyba.“ (1978, s. 263) Z článku přitom není jasné, na jakém principu je „chyba“ identifikována. Srov. i výrok A. Jedličky: „Statistická data podávají svědectví o jistém úzu, nikoli ještě o normě.“ (Jedlička 1968, s. 119)
_15
Toto riziko nám sice hrozí vždy při použití kritéria pravděpodobnosti, tedy i při odlišování jevů potenciálních od nesystémových agramatismů (viz výše). V případě potenciálních (tedy systémových) jevů však zapojení kritéria pravděpodobnosti nepřináší nové metodologické úskalí. Jazykový systém je poznatelný vždy jen zprostředkovaně, tedy vždy je více méně vzdálen od úzu, proto popis potencialit není zvýšením této nejasnosti.
_16
Viz např. B. Havránek (1947–1948, s. 14) – citováno níže.
_17
Spisovnost tak není vlastností, která kvalifikuje prostředek k tomu, aby byl kodifikován, ale stává se atributem již kodifikovaného prvku.
_18
Frekvence výskytu.
_19
Frekvence výskytu v situaci S.
_20
Pravděpodobnost výskytu; v souvislosti s vymezením gramatičnosti používá F. Štícha (2001, s. 163) namísto pravděpodobnosti termín potencialita jazykové struktury.
_21
Při striktním dodržování dichotomie langue a parole není možné tvrdit, že v minimálně intervenčním prostředí je kodifikován úzus (který je z podstaty jev parolový), protože při kodifikaci dochází k popisu langue. V klasické teorii bývá proto norma součástí langue a jejím vypuštěním se dostáváme mimo zavedenou dichotomii. Přijatelným a teoreticky nesporným řešením je ztotožnění normy s územ, přičemž jediným odlišujícím rysem je (v ideálním případě) příslušnost jednoho k parole a druhého k langue.
_22
Samotný termín „substandardní“ evokuje negativní hodnocení prvku. Projevuje se tak základní rys současného preskriptivismu, kdy je mluvčí sankcionován za jazykové chování, které není ve shodě se současnou kodifikací, ačkoli jinak (z hlediska zvolených cílů a funkcí) nemusí být nijak defektní či neúspěšné.
_23
Specifikovat, kdo přesně je činitelem, který daný prostředek ohodnotí jako „chybu“, není otázka triviální. Zjevně se na tom ovšem podílejí lingvisté tím, že jsou tvůrci preskriptivní kodifikace. Ta sama je činitelem, který v mluvčích utvrzuje představu oprávněnosti takového hodnocení jednotlivých jevů.
_24
Jiná otázka vyvstává v případě odchylek způsobených následováním příkazů některé ze starších kodifikací. Tuto otázku ponechávám stranou.
_25
Typická příčina vzniku hyperkorektních tvarů je podle mého názoru ta, že současná kodifikace sice je podmnožina (selekce z) normy, ale není vždy pro mluvčího jasně vymezená, nezná přesně její hranice.
_26
Puristická praxe Naší řeči ve dvacátých letech minulého století však nejspíš nějaké takové příklady poskytovala.
_27
Neologismus.
_28
Důvodem je především útvarové chápání češtiny (její rozdělení na spisovnou češtinu a ostatní útvary). Pokud by byla kodifikace vytvářena s ohledem na češtinu „vůbec“, nepřirozenost vnímání odchylek od kodifikace by nemohla nastat.
_29
K těmto odchylkám se navíc řadí i prvky, které jsou použity v projevech, jejichž autor je schopen tuto správnost dodržovat, ale voluntativně nechce, záměrně se od kodifikace odlišuje. Pro takový případ mluvčích je kodifikace rovněž zbytečná.
LITERATURA A PRAMENY
Bělič, Jaromír: Kdo Zavřel okno? Otevři ho. Naše řeč 44, 1961, s. 266–271.
Cvrček, Václav: Spisovnost a její zdroje. Slovo a slovesnost 67, 2006, s. 46–60.
Cvrček, Václav: Koncept minimální intervence. (Připravuje se)
Čermák, František: Jazyk a jazykověda. Karolinum, Praha 2001.
Čermák, František–Sgall, Petr–Vybíral, Petr (2005): Od školské spisovnosti ke standardní češtině: výzva k diskusi. Slovo a slovesnost 66, 2005, s. 103–115.
Český národní korpus – PMK. Ústav Českého národního korpusu FF UK, Praha 2001. Dostupný z ucnk.ff.cuni.cz.
Daneš, František: Teorie spisovného jazyka Pražského lingvistického kroužku: pro i proti. In: Spisovnost a nespisovnost dnes (ed. R. Šrámek). Sborník příspěvků z mezinárodní konference Spisovnost a nespisovnost současné jazykové a literární komunikace. Masarykova univerzita, Brno 1996, s. 19–27.
Dovalil, Vít: K souvislostem mezi jazykovou normou a varietou. Slovo a slovesnost 62, 2001, s. 176–184.
Encyklopedický slovník češtiny (ESČ). Eds. P. Karlík, M. Nekula, J. Pleskalová. Nakladateství Lidové noviny, Praha 2002.
Havránek, Bohuslav: Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. In: Spisovná čeština a jazyková kultura. Eds. B. Havránek, M. Weingart. Melantrich, Praha 1932, s. 32–84.
Havránek, Bohuslav: Zásady Pražského lingvistického kroužku a nová kodifikace spisovné češtiny. Slovo a slovesnost 10, 1947–1948, s. 13–23.
Homoláč, Jiří: K pojetí normy u Ivy Nebeské. Naše řeč 81, 1998, s. 138–147.
Jedlička, Alois: Studium současných spisovných jazyků slovanských a problematika variantnosti normy. Slovo a slovesnost 29, 1968, s. 113–125.
Jedlička, Alois: Spisovný jazyk v současné komunikaci. Univerzita Karlova, Praha 1978.
Nebeská, Iva: Jazyk – norma – spisovnost. Karolinum, Praha 1996.
Polívková, Alena–Kraus, Jiří: O jazykové normě z hlediska statistiky. Naše řeč 61, 1978, s. 262–265.
Saussure, Ferdinand de: Kurs obecné lingvistiky. Academia, Praha 1996.
Sgall, Petr–Hronek, Jiří: Čeština bez příkras. H&H. Praha 1992.
Starý, Zdeněk: Ve jménu funkce a intervence. Karolinum. Praha 1995.
Stich, Alexandr: Výslovnostní kodifikace přejaté slovní zásoby. Naše řeč 65, 1982, s. 86–101.
Štícha, František: Kritéria gramatičnosti (Korpus jako argument a inspirace). Slovo a slovesnost 62, 2001, s. 161–175.
