…pro prózu je nejpodstatnější hra fotbal… K sportovním motivům v textech Bohumila Hrabala

Za řadu cenných podnětů děkuji Smutným potapěčům a FC Tempu Praha.

I
Výraz „nerozlišující pozornost“ patří mezi ty, které literární věda přejala z Hrabalových textů,_1 aby se jimi pokusila pojmenovat a uchopit specifické rysy jeho poetiky. „Nerozlišující pozornost“ jakožto „pohled hodnotově předem nehierarchizující a nepřipouštějící si žádné tabu, žádnou svazující normu“ (Jankovič 1996, s. 55) lze vztáhnout současně na tematiku Hrabalova díla i na způsob jejího zobrazení. Hrabalovo dílo se odchylovalo od soudobých – aktuálních, ale i dlouhodobějších – norem, které některé motivy a témata vykazovaly mimo sféru literatury nebo přesně určovaly jejich hodnocení, a tedy i způsob zobrazení. Mezi motivy, které tak v Hrabalových textech nově nebo v nové perspektivě vstoupily do literatury, patří právě i motivy sportovní.

Ani samu „nerozlišující pozornost“ však nelze absolutizovat, ono „nerozlišování“ je nutno chápat především v daném historickém kontextu, v opozici k normám české oficiální literatury padesátých a šedesátých let, respektive k normám oficiální literatury posrpnového Československa. Proti zmiňované tematické otevřenosti je totiž možné postavit „vázanost Hrabalova díla na poměrně úzký, důvěrně známý empirický materiál“ (Chvatík 1990, s. 114). Navíc „člověku nelze nesoudit“ – každý jeho projev je vždy již hodnotícím postojem, a tak i Hrabalova „nerozlišující pozornost“ předpokládá jisté pojetí světa, jistou hierarchii hodnot a je jejich výrazem, byť by jedinou hodnotou měla být nakonec sama „nerozlišující pozornost“. Právě návratnost některých motivů, ale neméně i jejich proměny,_2 svědčí o tom, že Hrabalova „nerozlišující pozornost“ byla spíše pozorností velmi přesně rozlišující. K bližšímu pochopení této pozornosti – nebo spíše pozorností – snad může přispět i detailní pohled na způsob využití sportovních motivů při významové výstavbě Hrabalových textů.

II
Před vlastní analýzou sportovních motivů v Hrabalově tvorbě je nutné alespoň rámcově vymezit pojem sportu. Přehled pojmových znaků sportu, jakkoliv se bude jednat o přehled letmý, by měl poskytnout základní východisko pro následné zkoumání zapojení sportovních motivů do významové výstavby Hrabalových děl, neboť toto zapojení je realizováno právě prostřednictvím aktualizace jednotlivých pojmových znaků sportu a jejich vztažením k pojmovým znakům ostatních motivů a témat.

Sport_3 lze charakterizovat jako specifickou činnost, která se zakládá především na tělesných, pohybových schopnostech a dovednostech. Činnost samotná i její cíl jsou přitom více méně přesně vymezeny pravidly. Podstatným znakem sportu je dále aspekt soutěže odpovídající snaze sportujícího jednotlivce, popřípadě kolektivu, dosáhnout co možná nejvyššího výkonu nebo alespoň výkonu lepšího než soupeř nebo ostatní soupeři, překonat určitou hranici, případně překonat alespoň svůj vlastní výkon. Konečně je pak znakem sportu jistá vyvázanost této činnosti ze vztahu k praktickému životu, sport se realizuje ve vlastním čase a prostoru_4 a především mimo funkce a účely praktického života._5

Rovněž je třeba zmínit herní povahu sportu. Úskalí této charakteristiky samozřejmě spočívá v nejednoznačnosti pojmu hry,_6 která je umocňována skutečností, že pojem hry (narozdíl od sportu) je předmětem celé řady filozofických i estetických interpretací a koncepcí._7 Bylo by sice možné ponechat pojem hry stranou s tím, že herní aspekt je v podstatě obsažen ve zmíněných pojmových znacích vyvázanosti, soutěživosti a vázanosti pravidly,_8 ale právě v souvislosti s Hrabalovými texty je třeba tuto souvislost sportu a hry zdůraznit, neboť v určitých kontextech je to pojem hry, kterým Hrabal, využívaje i jeho významové šíře a filozofických aspektů, sportovní motivy zapojuje do výstavby svých děl.

Konečně je třeba zdůraznit, že k pojmovým znakům sportu patří specifická „komunikační“ rovina, kdy se vedle sportujících objevuje ještě jejich pozorovatel: divák._9 Sport je tak nutno sledovat ve dvojí, vzájemně provázané perspektivě: perspektivě sportujícího a perspektivě diváka._10

Všechny výše uvedené znaky sportu lze v jistém smyslu považovat za ahistorické, jimi vymezená činnost se pravděpodobně objevuje ve všech dobách a kulturách, aniž by ovšem bylo podmínkou, že takové chování bude vždy a všude chápáno jako samostatný druh lidské činnosti. Potřeba takové činnosti je zřejmě antropologickou konstantou._11 Konkrétní postavení sportu je však samozřejmě proměnlivé: záleží vždy na hodnocení jednotlivých pojmových znaků, na jejich interpretaci a především na jejich vztažení k jiným hodnotám a hodnotovým systémům a na jejich ukotvení ve struktuře celé kultury, popřípadě celé společnosti. Proměna náboženského myšlení, proměna chápání vztahu k lidské tělesnosti, proměny sociální struktury se odráží i v proměně postavení sportu. S postavením sportu v hierarchii hodnot určité společnosti pak souvisí i jeho institucionální, ekonomický a sociální rozměr.

Na pojmovém znaku vyvázanosti z praktického života, respektive na způsobu jakým byl tento znak v určitých kulturách vztažen k jiným prvkům jejich myšlenkového systému, lze zřetelně ukázat variabilitu takového zapojení. Hodnocení sportu závisí především na konkrétním hodnotovém chápání světa „praktického života“, respektive na hodnocení jiných světů, a na tom, zda se sportu přizná podíl na těchto jiných světech.

Je-li totiž sport něčím mimo „obyčejný život“, může mít naopak účast na světech jiných, a to dokonce světech zásadnějších, závažnějších – sport může být součástí náboženství a v rámci kultu a náboženských slavností se může podílet na činnostech zaměřených k transcendentnu. Toto využití sportu jako specifického symbolického jednání je samozřejmě typické zejména pro starověké kultury.

Ve společnosti, která sportu podíl na jiných zásadnějších „světech“ nepřizná, je sport buď vytěsňován z oblasti vyšších, smysluplných činností jakožto činnost nesmyslná, nezávažná, jako právě „jen hra“, „jen sport“, nebo je jeho postavení podmíněno vztažením sportu k činnostem „praktického života“, tedy chápáním sportu jako přípravy na „praktický život“ (soutěživost, cílevědomost, píle apod.) nebo jako způsobu plnění některých praktických funkcí – „kompenzační“, „lékařsko-terapeutické“, „socializační“ (Choutka 1978, s. 10 –11)._12 V okamžiku, kdy se v určité kultuře stane zábava, zábavnost specifickou a ceněnou hodnotou, může být v pojetí sportu akcentována právě tato složka a ta se podílí na jeho kulturním postavení.

Sportovní motivy tedy nevstupují do literárního díla jen jako „svazek“ neutrálních pojmových znaků, z nichž některé jsou nebo naopak nejsou aktualizovány a zapojeny do významové výstavby textu, ale i jako součást určité hierarchie hodnot, a ona aktualizace, ono zapojení nabývá ve vztahu k této hierarchii nejrůznějších poloh, od konfirmativní až po konfrontační. Ovšem ani tato obecná hierarchie nevstupuje do literárního díla (jen) přímo a nezprostředkovaně: mimořádný význam zde mají vlastní literární normy – literární tradice zpracování dané tematické oblasti.

S jistým zjednodušením lze říci, že v tradici české novodobé literatury, která Hrabalovi předcházela, představuje sport téma neliterární._13 Sportovní motivy se v literatuře, alespoň v literatuře vysoké, objevují výjimečně, sport se jeví jako literárně „nevhodný“. S ohledem na prudký rozvoj moderního sportu minimálně od konce devatenáctého století se přitom tato nevšímavost může jevit jako nepochopitelná. Jistou roli mohla sehrát tematická „setrvačnost“ literární tradice, skutečné příčiny však bude třeba hledat jinde.

Jak již bylo dříve naznačeno, moderní sport je chápán zejména jako činnost nezávazná, nezávažná, zábavná, v každém případě netranscendentální, bez vztahu k „podstatným“ problémům člověka jako láska nebo smrt. Sport jakoby teprve nyní realizoval původní latinské „desportare“ respektive starofrancouzské „se désportere“ – „bavit se“, „trávit příjemně volný čas“, „rozptylovat se“ (Choutka 1978, s. 9). Svou roli sehrála i sociální charakteristika sportu jako nízké, nekulturní, plebejské zábavy, která nemá podíl na žádném vyšším smyslu._14

V tomto světle se zdá pochopitelné, že literatura – ostatně spjatá tradičně nikoliv s tělem,_15 ale se sférou „duchovna“ – která si svou vazbu na transcendentální hodnoty_16 přese všechno udržela, této nepodstatné sféře nevěnovala svou pozornost. Specifický vývoj české literatury, skutečnost, že často plnila neliterární, zejména politické funkce, toto chápání literatury jako něčeho vysokého, závažného, zásadního, co má snad i podíl na transcendenci, ať jí je již cokoliv, zřetelně posiluje._17 Využití sportovních motivů v literárním díle je tak vždy silně příznakové.

Přesto však existují literární texty,_18 v nichž se sportovní tematika prosadila. Jedná se však o literaturu, která se sama hlásí k zábavnosti jako ke svému konstitutivnímu rysu. Sportovní motivy mají relativně pevné místo v rámci humoristické prózy,_19 reprezentativní je v tomto smyslu především Bassova Klapzubova jedenáctka (1922) a Poláčkova_20 kniha Muži v offsidu (1931).

Zapojení sportovních motivů do Hrabalových textů tak – s ohledem na tuto literární tradici, jí zprostředkované chápání sportu a obecné znaky sportu – představuje vždy odkaz ke sféře komického, směšného, nepodstatného, nevýznamného, nevážného, zábavného, nízkého, odkaz ke sféře soutěživosti, výkonnosti a tělesnosti a konečně i ke struktuře sportovecdivák._21 Tyto dílčí významy jsou latentně přítomny u každého sportovního motivu (nejen u Hrabala), podstatné však je, které z nich a jakým způsobem budou aktualizovány a jak se budou podílet na celkovém smyslu díla.

Zvláštní poznámku je třeba ještě věnovat motivickým oblastem, které se objevují v Hrabalových textech a které by při širším pojetí sportu mohly být zahrnuty pod motivy sportovní. Ve srovnání s nimi vynikne ona literární „izolovanost“ moderního sportu.

Jako zvláštní skupinu je tak třeba vyčlenit zobrazení fyzických činností, které jsou sice často základem sportů, u Bohumila Hrabala však většinou vystupují buď jako praktické činnosti (jízda na kole_22) nebo jsou úplně zbaveny pojmového znaku soutěživosti (plavání, ale poněkud jinak i tanec). Zmiňované činnosti se vyskytují u Bohumila Hrabala velmi často – některé z nich by si tak jistě zasloužily samostatnou úvahu – přitom však jejich užití zdaleka nepůsobí tak „nevhodně“ a komicky (částečně bývají i zde oba znaky přítomny), a nese tak s sebou zcela jiné literární a kulturní konotace. Plavání je například vázáno na vodu jakožto základní živel a ve variantě „koupání“ nebo „mytí“ má zcela zřejmou tradici uměleckého zpracování. Stejně tak existuje tradice zapojení dopravních prostředků do literárního textu.

Ještě výraznější je pak literární a kulturní zakotvenost některých „nesportovních“ her. Například šachy a karty_23 nejsou na rozdíl od sportu „jen hrami“, ale mohou mít i zásadní metafyzický obsah. V české literatuře je šachová hra součástí literatury již od Tomáše Štítného a sám Hrabal využil knihu Mysterium der Schachkunst jako zdroj literární koláže (SSBH 5, s. 211–238, s. 344–359). U karet,_24 jejichž využití v Hrabalových textech je rovněž výzvou literární vědě, nechává Hrabal vystoupit do popředí i jejich výtvarný charakter. Od jeho básnických počátků tvoří karty pevnou součást Hrabalových básnických obrazů._25 Později přibudou ke klasickým mariášovým kartám ještě karty tarokové, u nichž je charakter karet jako jakési galerie archetypů ještě posílen (nejvýraznější je ovšem i nadále autostylizační mariášová kulová desítka). Z karet se dá navíc věštit, kartářka-věštkyně patří k Hrabalovým postavám, a i při samotné hře, obzvláště při hrách hazardních, má velkou roli náhoda – respektive osud. S náhodou – osudem pak souvisí motivy sázení, loterií, které ovšem mají v moderní společnosti opět silnou vazbu na sport. Obecná kulturní zakotvenost losování, respektive štěstí ve hře, náhody a osudu,_26 ale i hráčské vášně je opět velmi vysoká.

III
Hrabalův pozdní knižní debut – povídkový soubor Perlička na dně – lze charakterizovat i velmi intenzivním využitím sportovních motivů _27 v textech Fádní odpoledne a Smrt pana Baltisbergra dokonce zcela dominují, v ostatních se na motivické výstavbě podstatně podílí._28 Začít analýzu sportovních motivů touto sbírkou – a to v rozporu s chronologií Hrabalovy tvorby – se jeví jako vhodné s ohledem právě na tuto intenzitu._29 Nejde však jen o jejich frekvenci, ale především o mnohostranný způsob jejich využití pří významové výstavbě těchto textů. Navíc se již v Perličce na dně vedle hlavního způsobu jejich „instrumentace“ – sport jako předmět lidského hovoru – uplatňují alespoň okrajově i další způsoby zapojení sportovních motivů do literárního díla.

Hovor o sportu – ať již o aktuální události (Miláček, Pražské jesličky) nebo o dávné vzpomínce (Baron Prášil)_30 – je výrazem sportovního fandovství, které se v kontextu celé sbírky jeví jako specifická hodnota. Ocitá se vedle příbuzného fandovství motocyklového (Večerní kurs, Smrt pana Baltisbergra), popřípadě automobilového, vedle vášně lovecké (šéf v Baronu Prášilovi), vedle posedlosti pokleslou literaturou (kelnerka v Baronu Prášilovi a mladík ve Fádním odpoledni) nebo hospodskou turistikou (Pražské jesličky), vedle nejrůznějších podob zájmu o „krásné slečny“ (Miláček, Emánek) či okouzlení vzpomínkou (Staré časy). Společná je zde nízká společenská „prestiž“, perifernost – Bohumil Hrabal nabízí ostentativně plebejskou literaturu_31 – ale především bezúčelnost, nevážnost, absence jakéhokoliv vyššího smyslu._32 Není třeba transcendentálního odůvodnění, ba naopak je zdůrazňována čistá nevýznamnost, zábavnost. Skoro se až zdá, že čím větší je nepoměr mezi nepatrností, bezvýznamností (v jakémkoliv přesahujícím smyslu) předmětu a nadšením, které vyvolává, tím lépe:_33 vrcholem je pak v jistém smyslu nadšení a okouzlení z událostí, které ve skutečnosti vůbec nenastaly (Podvodníci, otec ve Smrti pan Baltisbergra, ale především postava strýce Pepina v jejích nejrůznějších podobách). Hodnotou je již samo vzedmutí životní energie, schopnost intenzivního prožitku, schopnost nadchnout se, radovat se a v neposlední řadě schopnost projevit tuto energii, toto nadšení v řeči. Některé výrazné Hrabalovy postavy – Haňťa z Barona Prášila, Emánek (zejména z upravené verze), ale i pojišťovací agenti z Bambina di Praga 1947 – bez ohledu na vlastní „perličkovské“ kvality svou pozorností umožňují (někdy i záměrnou provokací), aby ostatní postavy, s nimiž se postupně setkávají, daly průchod svým zájmům, zálibám, vášním, respektive aby o nich hovořily.

Energická, vášnivá promluva o sportu je tedy jedním z projevů životního elánu, životní síly a jako taková je hodná ne-li obdivu, pak jistě úžasu, údivu. Tento postoj ke sportovnímu fandovství se ostatně uplatnil již na počátku Hrabalova literárního působení: Líčení nadšení fotbalových fanoušků v Nymburce je výraznou součástí obrazu tohoto města, jak je podává v roce 1938 čtyřiadvacetiletý Hrabal v článku Také Nymburk. „Až ti slzy vstoupí do očí, jsa dojat patriotismem hloučku mladých lidí, k nimž drží řeč jakýsi pán v bílém kabátě a po způsobu peripatetiků líčí situaci místního S. K.“ (SSBH 1, s. 195)_34 A z Hrabalovy tvorby rovněž nikdy zcela nezmizí. Nebývá sice tak výrazně exponován, je ale schopen nést další významy._35

Sportovní motivy se tedy spolu s ostatními zmiňovanými tematickými celky výrazně podílejí na bližší konkretizaci metafory „perličky na dně“, popřípadě též „pábitelství“._36

Hrabal nejenže svou pozornost „nízkým“ tématům věnuje, ale inscenuje „podivuhodná setkání“ nízkého a vysokého. Ta jsou ovšem víc než jen výrazným zdrojem komiky. Toto směšování nízkého a vysokého nelze chápat jen jako snížení, zneuctění vysokého, ale i jako jeho obrodu. Hrabal v těchto konfrontacích zřetelně navazuje na tradici smíchové kultury,_37 v níž je smích cestou k obnovení, znovuzrození smysluplného světa. Sportovní motivy se přitom na tomto snižování, respektive obnovování podílejí velmi výrazně. Sféru vysokého nejčastěji (v tradici smíchové kultury, ale i u Hrabala) reprezentují především motivy náboženské._38

V Baronu Prášilovi tak Haňťa nejprve pomáhá kostelníkovi rozřezávat sochy andělů a světců, což je ostatně činnost snižující sama o sobě, přičemž vidí a komentuje jednotlivé postavy především sportovní optikou: jeden z andělů „vypadá jako by házel diskem“, jiný „jako by plaval kraula“ (SSBH 4, s. 116, 117). Sám Ježíš „je docela podobnej jednomu číšníkovi, co hrál za nás rugby. […] Ten vystupoval jeden čas jako boxer v karlínským Varieté a jako varietní umělec se jmenoval Johny“ (SSBH 4, s. 114). Tyto vizuální asociace pak přirozeně mohou vést k hovoru o sportu. V závěrečné části Barona Prášila je hlavním tématem rozhovoru mezi Haňťou a kostelníkem přímo vztah osob duchovních ke sportu – v sakristii visí fotografie cyklistického závodníka: „několikanásobný vítěz Tour de France Gino Bartalli, řádový bratr“, „nebožtík papež byl vynikající horolezec“, kaplan „jel hrát někam basketbal“, evangelický kněz Richards „skáče o tyči čtyři metry šedesát devět centimetrů“, a tak se první „pokusil přiblížit k nebi pomocí svých paží“ (SSBH 4, s. 119–120). Sportovní výkony církevních představitelů se často vracejí. Sportovní výkony podává děkan v Městečku, kde se zastavil čas, který v zubech zvedá ke stropu židli i s kuchařkou. V Auroře na mělčině si mniši „sjednali fotbalový zápas s českými marxisty a vyhráli křesťané deset dva nebo tak nějak a navíc, marxisty z Prahy pokopali tak, že byli velice zbědovaní…“ (SSBH 14, s. 28).

Na ostrém střetu sakrálního a profánního je postavena i pointa knižní verze Křtin 1947, neboť až v závěru povídky se čtenář dozví, že vášnivý lovec, který cestou záměrně srazil srnu, je farář jedoucí na duchovní slavnost narození člověka. V původní verzi je oslabena pointovanost příběhu, ale zato je zde sport přímým tématem duchovního rozhovoru mezi pastýřem a věřícím. Kněz přitom přímo formuluje svůj postoj ke sportu, když přesvědčuje mladého otce, aby si rodinou své ženy ani jí samotnou nenechal zakázat hokej: „Na nic se nikoho neptej, jen sebe sama […] pamatuj si, jak ztratíš sebe sama, tak je s tebou amen! […] ty musíš hrát hokej, musíš, musíš, byl jsi z nich vždycky nejlepší, tak musíš! […] jedině tvůj život je skutečnost, proto musíš hrát a ne si ze života udělat taky jen symbol…“ (SSBH 3, s. 166–169).

Konečně v Srpnovém morytátu z Aurory na mělčině „cituje“ Hrabal Larryho Birda z Boston Celtic, „že na basketbalovém hřišti byl nejspíše Bůh přestrojený za ‚Air‘ Michaela Jordana…“ (SSBH 14, s. 72). Ale Hrabalovu pozornost upoutá snad ještě víc odpověď tohoto muže, „o němž říkají, že má víc stoupenců než Ježíš“ (SSBH 14 s. 74): „Jsou to úžasné komplimenty, ale s náboženstvím se nežertuje…“ (SSBH 14, s. 72).

Tento způsob užití náboženských motivů (samozřejmě je konfrontace se sportovními motivy jen jednou z mnoha možností) představuje trvalý a mimořádně výrazný rys Hrabalovy poetiky, ono snížení je přitom předpokladem navázání intenzivnějšího, důvěrnějšího vztahu ke snižované autoritě. Již v existenciální povídce Kain se tak objevuje Kristus, jemuž přes bedra visí „plavky v národních barvách“ (SSBH 2, s. 23). Radikálním textem je v tomto ohledu především persiflážní Schizofrenické evangelium._39 Využití intertextových postupů, jimiž je aktualizován buď biblický text nebo alespoň biblická tradice, je později možná někdy méně nápadné, ale i nadále se výrazně podílí na složité významové výstavbě Hrabalových textů (např. ve Svatbách v domě_40).

V souvislosti se smíchovou kulturou je nutné upozornit na motivy, které nejenže patří ke sféře nízkého, ale jsou současně rovněž tabuizovány. Jde především o motivy týkající se sexuality a vylučování._41 Ve Křtinách hledá farář marně místo, kam by umístil oltář, protože zkroušený tatínek takřka na každé místo namítá, že „my jsme tady na tom stole za svobodna, vlastně já, ne, my… tam jak je Kristus, ona měla vlasy a tady na rohu, zrovna, jak je ta konvička, měla to…“ (SSBH 4, s. 169). V Baronu Prášilovi přerušuje kostelník Haňťovo líčení osudů ragbyového týmu A. C. Sparta Praha, aby si postěžoval, že „přistihl starce. Seděl v lavici, koukal se zbožně na oltář, hůl mezi koleny. Díval jsem se z kůru a představte si! Ten stařec močil na tu hůl a po holi to stékalo bodcem na podlahu.“ (SSBH 4, s. 115). Sport se pak v textech Bohumila Hrabala objevuje nejednou v bezprostřední blízkosti těchto motivů. V původní verzi Emánka se rozhovor o fotbale odehrává přímo na záchodě, povídka Pohřeb z Pábitelů začíná na veřejných záchodech, kde se hrdinové, z nichž jeden hovoří o vztahu snů a čísel – sportů ve Sportce, nedobrovolně vykoupou ve vytérovaném žlábku pisoáru.

U obou motivických oblastí je přitom v tradici smíchové kultury přítomna mimořádně silná schopnost křísit, oživovat, plodit, zúrodňovat. Výkaly tak nejsou jen „hmotou veselou“, ale (právě proto) i hmotou, která je schopna znovu křísit k životu, obnovovat život._42 Takto vyvolaný smích se uplatňuje nejen ve vztahu k vysokým institucím a symbolům, ale svou moc má i ve vztahu k smrti._43 Sportovní motivy fungují u Hrabala často obdobně. Nemají však přímo onen oživující charakter, spíše představují nezničitelnost života, nezájem o smrt, pohrdání smrtí, vítězné zapomenutí na ní, protože sport je prostě časem mimo čas obyčejného života. Cesta obou hrdinů povídky Pohřeb vede tedy vskutku na pohřeb na Olšanské hřbitovy, ale tragická událost nijak nepoznamená jejich náladu a Jarda trpělivě interpretuje svět kolem sebe přes mřížku čísel a sportů Sportky, takže povídka končí zvoláním „Jachting!“ (SSBH 4, s. 197). V lehce zašifrované podobě je souboj sport proti smrti přítomen také ve Fádním odpoledni a sice v nápisu „V neděli se nepohřbívá“ (SSBH 4, s. 36). Jeho specifickou interpretaci přitom nabízí text Fragment, kde vystupuje postava kněze, který je tak vášnivým fotbalistou, že „v neděli se nepohřbívá“ (SSBH 4, s. 400)._44 V Baronu Prášilovi prohlašuje Haňťa o relikviích sv. Prospera, že „je poznat na první pohled, že to byl sportovec! I v tý kostře je to poznat, jak si tam frajersky leží, omotanej fáborama a závojem jak bourec morušovej … Jen jakoby si zdříml v letním horku“ (SSBH 4, s. 116). Vrcholem tohoto využití sportovních motivů je několikeré oživování hřbitovů. Tak v povídce Pan Iontek ze Slavností sněženek se nabízí jako nejlepší místo posledního odpočinku hřbitov v polabských Semicích, neboť „je za lesem“ a „hlavně v tom lese je i fotbalové hřiště“, takže „k vašemu hrobu klidně bude slyšet soudcovská píšťalka, a rány míčem a křik hráčů a potlesk a nadávky diváků“ a „soudce fotbalového zápasu se strojí v márnici“ (SSBH 8, s. 163). V textu Svět a kalhoty od Samuela Becketta z Ponorných říček se vyskytuje Hrabalův návratný motiv bourání hřbitova, zde je však ozvláštněn v několikerém smyslu, neboť knihovnice ze Žižkova viděla, jak v Písku „vojáci právě hevery a pajsrem vyndávají Weinerův pomník, páčí jej ze země hřbitovní jak starý zub … a jak jej odhodili kousek dál mezi ostatní židovské hroby, protože rozšiřovali hřiště právě o ty metry, které potřebovalo mít fotbalové hřiště…“ (SSBH 12, s. 191–192)._45 I zde obsahuje ovšem asi nejradikálnější zpracování motivu „zmrtvýchvstání“ text z konce čtyřicátých let Wantochova slavná legenda._46

Vytváření motivických spojení sport–smrt může ovšem nabývat i tragické podoby, takže i prvek komiky, který je latentně přítomný u každého užití sportovního motivu, ustupuje do pozadí. V povídce Smrt pana Baltisbergra je smrt navzdory veselým vyprávěním, které nehodu pana Baltisbergra obklopují, skutečností tragickou a takřka heroickou. Smrt je zde příliš blízká, dotýká se postav textu, není ještě „zpracována“ hovorem. Ostatně i dosud popisované pojetí „hovoru“, jak je reprezentováno v Perličce na dně nebo Pábitelích, je jen jednou z Hrabalových poloh. Především v textech zahrnutých do cyklu Setkání a návštěv, ale často i v některých původních verzích, se do popředí dostává vážná existenciální problematika. Žánrová povaha těchto „hovorů“_47 má výrazně dál k „hospodským historkám,“_48 jde zde skutečně o záznam – respektive o stylizaci vyvolávající dojem autentického záznamu – náhodného hovoru. Hovor se zde intenzivně dotýká mluvčího, zraňuje jej, chybí ona vypravěčská „pábitelská“ distance, je to banální, zpočátku zcela konvenční hovor, který náhle dostává existenciální rozměr._49 Zcela jinak působí otcovo líčení havárie jezdce Achilla Varziho, to si ještě plně uchovává minimálně tragikomické rysy – a nejen díky anekdotickým okolnostem smrti: „výbornému jezdci Varzimu vběhl hafan do dráhy, a bylo to!“ (SSBH 4, s. 54). Smrt pana Baltisbergra jako událost není pro postavy textu ještě literaturou, respektive slovesností, je pro ně, ale i pro čtenáře zraňující, je konkrétní a individuální._50 Takže i když život pokračuje, i když jde v podstatě o pouhé „škrtnutí“ ve startovní listině, i když závod sám – právě jako život – pokračuje, i když rozhlas_51 komentuje dál stupně vítězů a další program, jedná se o zcela jinou konfrontaci sportu a smrti. Atributy, které byly doposud sportu v Hrabalově tvorbě přisuzovány, zde nevytvářejí obrodný protipól smrti, ale spíše umocňují její ničivý účinek ve vztahu k lidské individualitě._52 Vícekrát se v Hrabalových textech objevuje postava hospodského Na Korábě „pana Müllera, tatínka toho nejrychlejšího hokejisty, kterýho přivezli z Garmisch-Partenkirchenu mrtvýho, a nikdo nevěděl jak“ (SSBH 6, s. 234). V Jarmilce vypráví Hannes Reegen o smrti „mistra Evropy na dvě stě a sto metrů Osendarpa“ (SSBH 3, s. 114) v koncentračním táboře: „Slíbili mu, když vyhraje závod nad jejich dogama, že mu dají svobodu… dali mu na krk Leberwurst a za ním pustili ty dogy… Osendarp udržel náskok až k vrátkům, ale tam mu esesák prostřelil nohu a ty bestie Osendarpa potrhaly tak, že umřel…“ (SSBH 3, s. 114)._53 Ale podobně konfrontuje sport a smrt i reprodukce vyprávění Medy Mládkové, které v roce 1945 řekla přítelkyně, „že dneska nemůže s ní jít, protože jde s přítelkyněmi bičovat Němce na nějaké hřiště do Nuslí“ (SSBH 13, s. 225–226).

Tetka Hladůvková z Proluk nese svatební koláčky na hrob svého jediného syna, „který jel na motocyklu do Brna sjednat volejbalový zápas a napasoval se se svojí nevěstou do tramvaje a zabil se…“ (SSBH 11, s. 494). Svou tragičtější polohu mají i „oživlé hroby“, „stadión wojska polskiego, na kterém – zatímco ústa křičí gól – nohy podupávají na zdech a kostech nářku lidí, kterým Němci rozbili Varšavu, a hlavně ghetto, z něhož zůstal jen jediný baráček“ (SSBH 15, s. 47). Hrabal se vskutku snaží „zachytit úžas lidské existence v celé její jedinečnosti, v jednotě její tragiky i komiky, v jednotě melancholie a anekdoty“ (Chvatík 1990 s. 120), přitom je však třeba zdůraznit, že dokáže v konkrétních textech i při velmi podobném motivickém obsazení vyzdvihnout jednu z protikladných kategorií, že poměr komiky a tragiky, melancholie a anekdoty tak nabývá nejrozmanitějších podob, od zřetelné dominance jedné z nich až po dynamickou rovnováhu.

Obdobným způsobem se sportovní motivy mohou podílet i na zobrazení člověka v jiné mezní situaci. Mimořádně často se o sport zajímají ti, pro něž je (již) nedosažitelný: ve Smrti pana Baltisbergra vystupuje v roli zasvěceného komentátora „muž v kolečkové židli“ (SSBH 4 s. 48), v původní verzi Emánka hovoří o fotbalu ten, kterému „tu levačku, která uměla dávat tak měkký centry před branku […] která uměla kopat rohy jeden jako druhý, všechny falšovaným míčem […] zrovna v přestupu do Bohemky ujeli na dráze!“ (SSBH 3, s. 247). V „optimističtější“ variantě sem patří rovněž postavy „přeražených nymf“ Lothara, který „vzpíral za Chomutov“, a Pavlíka, který má „desítky diplomů a cen oblastních motocyklových soutěží“ ze Slavností sněženek, respektive Proluk. Jejich obraz již nesměřuje k tragice, ale k heroismu – koneckonců se poznali „na olympiádě vozíčkářů při hodu kopím“ (SSBH 8, s. 93–95). Mezní situací je koneckonců i stáří,_54 takže na setkání abiturientů v textu Ubili koníčka ubili přichází i „Slávek Sýkora, s obrovskou arteriosklerózou… on, sportovec číslo jedna, ochroml zrovna tak jako jeho přítel Admíra […] a pak ještě vešel abiturient Horčic, mistr republiky na sto metrů… přítel Honzy Hanče, který býval taky mistr republiky, myslím na dvoustovku a ve štafetě“ (SSBH 14, s. 241)._55

K umělecky účinnému zdůraznění existenciální krize využívá Hrabal i přímé konfrontace hovoru o mezní situaci a hovoru o sportu. V Jarmilce se tak hrdinka marně opakovaně ptá, zda nemá svému nehodnému milenci a otci svého dítěte „poslat prosebnej dopis“, zatímco dotázaný stařec jí již nevěnuje pozornost, neboť řeší otázku černých nástavkářů, „zda dát křížek na Chomutov“ (SSBH 3, s. 94). V Pražských jesličkách se zrovna odehrává divadelní scéna ze Zločinu a trestu, Marmeladov popisuje Raskolnikovovi, jak „Soněčka šla se žlutou knížkou“ a on „byl opilý“, zatímco kulisáci řeší, „jakpak dneska bude hrát ta Jihlava?“ (SSBH 4, s. 142). Zájem o sport se v těchto kontextech stává nezájmem o život svůj i o život druhého. Sportovní fandovství, které se tak z perspektivy „perličky na dně“ nebo „pábitelství“ jeví jako triumf života, který je natolik silný, že se nemusí ptát po svém smyslu a po smyslu života, tak může být viděn i jako únik, útěk před touto otázkou.

Takřka na každou z postav s pábitelskými rysy možná mohou být vztažena slova_56 vypravěče z povídky Pan Metek ze Slavností sněženek, že „Míša je ve skutečnosti zbědovaný muž, který, aby nemusel myslet nad nesmyslem nejen svého, ale celého života […] každou svou výhodnou koupí zakrývá výhled na sebe sama, pohled, kterého se nakonec každý člověk leká a děsí“ (SSBH 8, s. 27). Ovšem toto zakrývání, tento útěk lze vnímat jako uznání nesmyslnosti života, ale současně i jako vzpouru proti ní, jde o ambivalentní postoj.

Všechny projevy verbální aktivity, hovor o kopané, vyprávění o minulosti, křik dopisem o zvýšení důchodu, vlastní literární tvorbu je možno v tomto smyslu chápat jako variace tradičního vyprávění proti smrti. To je přímo tematizováno v povídce Podvodníci, stejně výrazně se ale uplatňuje i v závěru Městečka, kde se zastavil čas_57 nebo v dopisech Dubence: „[…] vámi jsem vstal z mrtvých, odložil jsem umírání, vy jste mi pokropila svěcenou vodou života, a já jsem najednou byl zase schopen něco napsat…“ (SSBH 13, s. 191).

IV
V textu Smrt pana Baltisbergra Hrabal využívá sportovní motivy i jinak. Tak František Šťastný „už nejel pro lidi, ale pro sebe, jel skoro ve stopách té představy, jak se vůbec má jezdit, jen pro tu rozkoš, hvízdat si to po hranici života“ (SSBH 4, s. 53). Podobně vyznívá rozhovor o motocyklových závodech z filmové povídky Velká cena: „‚Ale jela jste někdy tratí… aspoň jedno kolo… tak trochu od podlahy?‘ Zavrtěla hlavou, pak zdvihla oči: ‚K tomu je potřeba odvaha, že?‘ Zvolal: ‚A jak. Jak k životu! Ale chcete…? proženeme to mojí mašinou?‘“ (SSBH 7, s. 205) Hrabalův obraz motoristického závodu nabývá symbolické povahy. Líčení sportovní události, popřípadě samotný zobrazovaný sport mohou nabýt obecnější, symbolické platnosti. Haňťa z Barona Prášila nemá „ani ve fotbále rád šest nula, ani pět jedna. Pro mě je sympatickej vejsledek šest pět… čtyři čtyři… Když zkrátka lepší mužstvo prohraje ten svůj existenční zápas, ve kterým neproměnilo dva pokutový kopy, třikrát nastřelilo břevno, dvakrát tyč a nakonec prohrálo vlastním gólem“ (SSBH 4, s. 99) Zobrazení sportu, sportovní události tu má vypovídat o podstatě lidského života, podstatě světa. Výrazně se tento symbolický pohled na sport uplatňuje v „publicistických textech“ a v textech z devadesátých let, které navíc takové pojetí sportu přímo reflektují. Sem patří i Hrabalovy „fenomenologie fotbalu“,_58 v textu US Open 92 z Aurory na mělčině přímo zazní: „takový tenis je alegorie a symbol, hra, která zprůhledňuje smysl hráčů tam někam na druhou stranu“ (SSBH 14, s. 79). Hrabal tedy využívá sportovní motivy, aby nabídl jistý symbolický výklad světa, sport se tak dostává – jak již některé doklady naznačily – do bezprostředního sousedství filozofie, náboženství a umění._59 Sport je chápán jako „kategorie dvacátého věku, kterou kdyby znal Hegel, jistě by napsal, že světový duch kromě filozofií, náboženstvím, uměním… se taky projevuje sportem“_60 (SSBH 15, s. 30). Hrabal si rovněž pozorně všímá, když se sportu jako předmětu umění chápou jiní tvůrci: Upozorňuje na povídky Ringa Lardnera, „sportovního novináře“, na Otu Pavla, „sportovního dopisovatele“, „autora knihy S Duklou mezi mrakodrapy“, u Jaroslava Litomského zdůrazňuje, že byl nejprve „sportovním redaktorem a fotografem“, stejně jako Václav Chocholka, který nejprve fotil „mýtinky atletických drah“ (SSBH 15, s. 256, 257, 267, 325), a pan básník Hanč „poprvně popsal básnicky závod osem primátorky na Císařské louce…“ (SSBH 11, s. 402). A podle jedné z pozdních sebestylizací sděluje Dubence: „[…] vsadila jste, jak píše Dylan Thomas, na třínohého koně s krásným jménem“ (SSBH 13, s. 76).

Vztah sportu a umění se ovšem v Hrabalových textech nevyčerpává jen jejich podílem na symbolickém výkladu světa, který „legitimizuje“ sport jako předmět umění. (Umělecký obraz sportu je symbolickým obrazem symbolického obrazu.) Asi ještě podstatnější je skutečnost, že sport vykazuje řadu dílčích znaků shodných s uměním, sportovec je u Hrabala viděn jako umělec, sportovní výkon je jen variantou aktu tvorby, dokonce i reflexe tvorby, tedy respektive sportovního výkonu má u Hrabala své místo. „Ta souvislost sportu s mystikou a jejím záznamem ve formě psaní je tak veliká, že se i z toho poznání zastavuje srdce“, „jak blízko má sport k literatuře“ (SSBH 14, s. 75). „…a pak píšu, píšu ohromně rychle, je to osmistovka, někdy dvoustovka, je vlastně to moje psaní zadržovaný pád“ (SSBH 14, s. 77). „Když třeba černí američtí basketbalisté vyprávějí o tom, co všechno bylo třeba udělat, jak fintovat, jak věc promyslet, aby vsítili koš, je to jako by vyprávěl spisovatel o své práci“ (SSBH 15, s. 352).

Výsledkem tohoto vytrvalého srovnávání sportu a umění není jen souhrn jednotlivých dílčích srovnání, ale i perspektiva, v níž je sportu přiznáván duchovní rozměr a naopak literatura chápána jako projev tělesnosti. Pro Hrabalovo pojetí literatury je přitom toto chápání psaní, ale i četby, charakteristické. Produkce i recepce textu jsou u něj vždy spjaty s pohybem, s fyziologickými proměnami, ať již jde o rytmus psacího stroje nebo lidského dechu. K autorům, které Hrabal cituje, se v osmdesátých letech připojí Roland Barthes, podle nějž se „styl […] rodí z těla a minulosti pana spisovatele“, „styl je vždycky metafora, je to rovnice mezi literárním záměrem a tělesnou strukturou autora“ (SSBH 14, s. 41, 43). Výrazem tohoto pojetí umění jsou ale i odkazy ke gestické malbě Jacksona Pollocka nebo pozornost, která je věnovaná tvorbě Vladimíra Boudníka._61

Sportovní motivy začleněné do uměleckého díla tedy mají schopnost vypovídat o životě i o umění. Konkrétní místo textu přitom může svým sportovním motivem současně odkazovat k principům umění i života. I tak se zřetelně projevuje pro Hrabala typická neoddělitelnost života a umění.

Možnosti symbolického využití sportovních motivů Hrabal umocňuje tím, že jeho sportovní události bývají často mimořádně ozvláštněny. V povídce Romance z Pábitelů líčí cikánka Gastonovi, jak její „dědeček taky jako baron soudcoval fotbal. V Rozdělově hrálo proti sobě dvacet a dvacet cikánů“, „dědeček soudcoval bambusovou holí“ […] „a ten kterej hrál surově, přiběhl, a dědeček, jako cikánskej baron, ho přetáhl tou bambusovou holí přes hlavu a fotbalista si držel hlavu a chvíli křičel ‚Jejejejejej!‘ A když mu otrnulo, hrál dál“ (SSBH 4, s. 348). V Něžném barbarovi je líčen „turnaj hluchoněmých jedenáctek. To dostal fotbal ještě baletní a pohybovou gestikulaci, při každém faulu se snažili gestickými pohyby hráči soudci vysvětlit, co se stalo, jak se cítí poškozeni, všechno v tom krásném němém filmu, pantomimou a taneční vložkou. Celou noc a pak dlouho Vladimír vykládal o vztahu fotbalu s explozivní grafikou“ (SSBH 6, s. 250). V textu Obsluhoval jsem anglického krále vidí vypravěč se Zdeňkem fotbalového soudce pana Šíbu, který trénoval na utkání Sparta–Slávie tak, že pobíhal „v lesíku mezi břízami“ a „vnášel do břízek zmatek, a káral a hrozil vyloučením Burgrovi a Brainovi, nejvíc ale křičel na pana Říhu, že ještě jednou a že půjde z hřiště ven“. Obraz imaginárního utkání je však dokonalý až v okamžiku, kdy Zdeněk přiveze k lesu autobus bláznů a sud piva a „blázni se dívali a pak pochopili, fandili a křičeli a volali všechna ta slavná jména Sparty a Slávie, dokonce viděli, jak Braine kopl Pláničku do hlavy a trvali, až vyloučil toho Braineho…“ Podle referátu ze skutečného utkání pan Šíba, „vyloučil Braineho a Říhu, a tak svou energickou píšťalkou zachránil zápas“ (SSBH 7, s. 155–156).

Obecnější platnosti však nenabývají jen „obrazy“ sportovních událostí nebo sporty jako celek, ale i dílčí výroky. Některé mohou být gnómického charakteru: Hostinský ze Starých zlatých časů odkazuje na sokolskou myšlenku, že „jen ten silný jde kupředu“ (SSBH 4 s. 34). Šedovlasý host ve Fádním odpoledni se vytrvale ptá „ale kde je kolektivní hra? Tu znal jedině Karel Koželuh“ (SSBH 4, s. 42). Jiným příkladem může být pozdní „adopce“ výroku Michaela Jordana, že „i moje chyby jsou dokonalé“ v Auroře na mělčině (SSBH 14, s. 67).

Vedle symbolických významů jednotlivých událostí, situací a sportů, z nichž některé se objevují i opakovaně, vystupuje do popředí malá skupinka sportovních motivů, ke kterým se Hrabal vytrvale vrací a které nakonec takřka zcela uvolňuje z původního ryze sportovního kontextu. Přitom platí, že „opakování je postup rytmotvorný“, že motivy „v stabilním slovesném vyjádření“ „začínají znít jako refrény“ a především že „opakování u Hrabala nepůsobí monotónně“, motiv „se vynořuje vždy v novém okolí, promítá se do nových situací“. Uchopit význam takového motivu je přitom neobyčejně obtížné: „museli bychom popsat všechny jeho výskyty, ale nikdy by se daný smysl výroku úplně nekryl s tím, co znamená v jiných případech“ (Drozda 1990, s. 93).

Tak již v Miláčkovi líčí Jenda, jak „pan Kokštejn dostal balón“ a „otočil se na kapesníku kolem halfa“ (SSBH 4, s. 28). Zde jde jen o střípek, o projev fotbalového slangu, ale Hrabal se k němu vrací, užívá jej metaforicky. Vladimírek tak po přečtení knihy o fotbale (!), může prohlásit: „takzvaná Hildegkutiho klička na čtverečním kapesníku, která v otočce přináší zvrat celé hry, […] to není nic jiného než moje aktivní grafika na tý samý ploše!“ (SSBH 6, s. 245). Uplatní se i při úvaze nad podstatou klasické grotesky, kde „je koncentrovaný smích na malé ploše, je to něco jako technická kouzla fotbalistů na kapesníku“ (SSBH 15, s. 240). Jako sjednocující leitmotiv jsou však „kličky na kapesníku“ uplatněny především v rozsáhlém rozhovoru László Szigetiho. Tím společným, co všechna užití tohoto motivu spojuje, je moment náhlého zvratu, něčeho neočekávaného. Může jít o náhlou proměnu v duchu „pábitelského“ „minimální podněty maximální následky“, proměnu nízkého ve vysoké, ale i Hrabalovu základní metodu střihu.

Trilogie Svatby v domě je propojena trojjediným označením „champion krytých dvorců, jednička a mistr světa“. V prvním díle je jeho užití spíše okrajové,_62 ve druhém (Vita nuova) funguje jako nit, na niž jsou navlečeny jednotlivé „kartinky“. V Prolukách již na něj není položen takový důraz, přesto se však velmi často vrací. Celé označení nebo jeho jednotlivé části se pak objevují pravidelně i v dalších Hrabalových textech. Prakticky každá činnost člověka – a nakonec snad nejvíc umění – je v této perspektivě úsilím stát se „championem krytých dvorců“. Z pojmových znaků sportu je zde tak vyzdvižena soutěživost a povýšena na obecný princip života_63 a umění, soutěživost, orientace na výkon jako projev vitality a životní energie. Znovu je třeba připomenout, že každé takovéto vysvětlení je jen přibližné, kontexty v nichž se tento „refrén“ (ale podobně i ostatní) objevuje, jsou nesmírně rozmanité. „Championem krytých dvorců, jedničkou a mistrem světa“ je tak v Hrabalových textech nejen postava Bohumila Hrabala samotného a postavy jeho přátel, ale i jeho maminka, Václav IV., Božena Němcová, pivo u Pinkasů, dalajláma, ba i policista, který zastřelí jednu z jeho koček. Ono mistrovství se může vztahovat na sport, umění, hovor, jídlo i pití._64 Takřka „iniciační“ charakter má ovšem zpracování tohoto motivu v kartinkách dětských závodů na koloběžkách (SSBH 11, s. 234–236) a lyžařských závodů Old boys (SSBH 11, s. 260–267). V této perspektivě je život, od dětství až do smrti, jedním velikým nemilosrdným závodem, „to je symbolickej vobraz nejen naší společnosti ale celýho lidstva“ (SSBH 11, s. 265).

Významově blízko k této perspektivě má třetí výrazný „refrén“, který souvisí se sportovní perspektivou, a to nejrůznější variace původně Pepinova: „A zase jsem byl vítěz.“ Pojem „vítěze“, ale i „prohry“ není ovšem spjat výlučně s oblastí sportu. Vždyť i u strýce Pepina to je především „rakóské voják“, který je vítěz.

Pokud lze s jistým zjednodušením říci, že ke konkretizaci přirovnání život jako soutěž se využívá především závodních poloh sportu (běh na koloběžkách, lyžování), pak se na zobrazení života jako zápasu, boje podílí právě především bojové, zápasnické sporty. K Pepinovým sportovcům tak patří především „silák Římský“ a „Frištenský“. Zápasnické chvaty jako „dvojitý nelson“ nebo „finská páka“ patří k tradičním hrabalovským motivům. Fyzický boj je navíc u Hrabala i nedílnou součástí sportů, kam dle jejich pravidel nepatří (současně jde ovšem opět o pohled ozvláštňující). Pan Bedar tak radí v Pražských jesličkách Miltonovi: „Ty nezodpovědnej člověče, proč nezápasíš? Ty kdybys nasadil finskou páku, vyvrátíš rameno i s pouzdrem. A z kravaty bych se nedostal ani já. A ty nohy! Takový míval jen Jarda Burgr. Miltone, proč aspoň nehraješ fotbál! Ty bys ty dnešní forvardy rozkopal!“ (SSBH 4, s. 138). V Auroře na mělčině „silná žena s rukama zápasnice […] vyvracela mi něžně ruce z kloubů, jako by mi chtěla nasadit finskou páku, vůbec si počínala se mnou jako v řeckořímském zápase“ (SSBH 14, s. 20). V této perspektivě je možné nakonec interpretovat jméno jednoho z hlavních hrdinů a nakonec i adresáta pozdních Hrabalových textů – kocoura: Cassius Clay.

Chápání „vítězství“, ale i „porážky“ se však přece jen u Hrabala poněkud liší od čistě sportovního pojetí. Především Hrabal často odmítá objektivní posuzování vítězství, zdůrazňuje úsilí dosáhnout vítězství, touhu po něm a subjektivní pocit vítězství. Zejména strýc Pepin permanentě „ilustruje“ svými příklady vracející se citát z Ladislava Klímy, že „vítězství sestává jen ze samého bití“ (např. SSBH 5, s. 8 – jako motto k Tanečním hodinám pro starší a pokročilé). Tak „nejblíže vítězství byli ti, kteří neuspěli, Bubka, který neskočil limit, seděl uprostřed hřmícího a jásajícího stadiónu, a tu chvíli byl Bohu blíž, než když skočil těch svých šest metrů… seděl tam s výrazem Lorda Byrona, básníka snícího žalně na břehu moře“ (SSBH 14, s. 74). Jazykově zajímavé je vyjádření tohoto principu v US Open 92: „děkuji panu Lendlovi, který je vítěz, i když to prohrál nad Edbergem…“ (SSBH 14, s. 81).

Druhou proměnou běžného pohledu na kategorie vítězství a porážky představuje vyzdvižení soucitu s poraženým. Tak Hrabal popisuje řecký reliéf vítězství Řeků nad Galy, na němž je nejkrásnější „kterak mladý Gall když viděl že to prohráli tak zabil nejdřív svoji ženu mečem a pak sám sebe probodl… A ten soucit sochařů s poraženým nepřítelem… je největší ozdobou vítězství Řeků nad Gally“._65 Zde je vliv filozofie Arthura Schopenhauera_66 víc než zřejmý, ale poukázat na něj lze i ve vztahu k pojetí života jako boje a soutěže, které jsou projevem vůle k životu.

Konečně je třeba poukázat i na vyjádření postoje, který se k životu jakožto boji a usilování o vítězství staví odmítavě, který chce vystoupit z věčného – nebo spíše bohužel konečného – vítězení, jež nakonec přece jen vždy vede k uvítězení se. Odkázat lze především na variace motivu sebevraždy. I vzhledem k relativní ojedinělosti explicitní formulace tohoto postoje má velký význam text z druhého dílu Svateb v domě, kde Hrabal prohlašuje, „já nechci války a já nechci vítězit já chci jen aby tak jako ta moje dovolená na jediný den aby mohla stačit každému aby se dobral podstaty… protože holka já už se nechci účastnit krásných tragédií… […] já chci aby svět zůstal tak jak aspoň je protože já holka mám strach z té velké a slavné budoucnosti… já si přeju jen aby jaro nemělo konce“ (SSBH 11, s. 305–306).

Hrabalovy „sportovní obrazy“ i je provázející reflexe o možnostech symbolického významu sportu a o příbuznosti sportu a umění jsou výraznou tematickou složkou jeho textů. Bylo by však chybou, pokud by se interpretace těchto částí textů zastavila u dílčích symbolických významů. Hrabal není teoretikem sportu, nepíše jeho filozofii, jakkoliv jsou jeho postřehy v tomto směru jistě inspirativní. Je nutné zvážit další možnosti podílu těchto motivů na významové výstavbě díla. Ostatně snad již poznámky k sportovním „refrénům“ ukázaly, že mistrem „kliček na kapesníku“ je nakonec jistě Hrabal sám, když nám smysl jeho klíčových motivů stále uniká, když se stále mění a nestává se jen symbolem.

V prvé řadě se nabízí perspektiva podobná té, která byla rozvíjena v části III. U všech srovnání je tak třeba počítat s ironickou, zesměšňující polohou. Umění, ale i většina symbolických výkladů života přece patří zcela jednoznačně do sféry „vysokého“. V každém takovém srovnání je tedy přítomen komický prvek. Stejně jako u náboženských kategorií má zde komika vyvolaná konfrontací vysokého a nízkého schopnost založit nový, intenzivnější, opravdovější, důvěrnější vztah k umění i k životu. Na oblast umění i chápání lidského života se při zmiňovaném srovnávání přenáší aspekty bezúčelnosti, neslužebnosti, nezávislosti, zábavnosti, ale i zaujatého, intenzivního prožívání, které jsou tradičně spjaty s oblastí sportu. „To, že jsme vzdělaní, Dubenko, to je i součást zábavy, a bez pobavení se nemá význam jakékoliv vzdělání“ (SSBH 12, s. 244).

Hrabalovy texty však obsahují i celou řadu míst, kde se vedle sebe sice objevují motivy sportu a umění, ale nikoliv proto, aby bylo poukázáno na ony esenciální podobnosti, ale právě naopak, aby došlo ke konfrontaci obou fenoménů. Tak vzpomíná Hrabal na hamburské panoptikum voskových figurín, „kde proti Goethovi stojí v trenýrkách a dresu a kopačkách populární fotbalista Uwe Seeler, který navíc drží v prstech míč“ (SSBH 15, s. 113). V Greyhound story z Listopadového uragánu vzpomíná autor dopisů Dubence na vztah k Perle, na jejich pobyt v Oxfordu, kde jí recitoval verše z Pusté země: „Perle tlouklo srdce dívali jsme se na to okno, odkud v těch letech dvacátých mladý muž každý večer říkal tyto verše, okna se třpytila, kdosi otevřel jedno z nich a zrcadlo přeběhlo přes příkop a oslnilo nás, byl slyšet křik studentů, jásot, hráli tam někde za bukovými stromy kriket…“ (SSBH 12, s. 99). A opět je nutno upozornit, že konkrétní motivická propojení sportu a umění, popřípadě života, mohou realizovat vztah mezi „symbolickým“ výkladem a snižujícím užitím různým způsobem a že tedy v mnoha případech není vůbec možné rozhodnout, který pohled dominuje, oba zůstávají ve hře, dokonce se významové akcenty mohou i v rámci velmi malých úseků textu přesouvat: „A můj muž tady postál tak jako by stál tam na Korábě kam rád chodíval na hřbitov podívat se a poklonit se hrobu pana Hlaváčka a jeho Mstivé kantiléně a pak ještě kus dál tam ke zdi kde leží hokejista Müller nejrychlejší náš hokejista po válce kterého přivezli z Německa ze zájezdu mrtvého… teď se tady zklidnil a na pomníku má přelomenou hokejku… tak můj muž jako by stál u hrobu Hlaváčka a Müllera a tak stál smutný v zahradní restauraci ze které jen zbylo jak říkal můj muž trochu secese a trochu Jugendstilu…“ (SSBH 11, s. 302).

Váháme-li, zda se přiklonit k interpretaci, podle níž je „sport“ v uvedených spojeních „povyšován“ na úroveň umění nebo náboženství, nebo k té, v níž je to naopak sport, který snižuje, zesměšňuje vysoké umění i vznešené symbolické obrazy života, pak je možné jako jistou syntézu těchto protikladů vyzdvihnout význam pojmu „hry“ v Hrabalově pojetí světa, pojmu, který je, jak již bylo řečeno, sám o sobě nejednoznačný. Sám motiv hry by ostatně mohl být přiřazen k zmiňovaným sportovním „refrénům“ a jeho zpracování by opět mohlo být tématem samostatné práce. Od „refrénů“ se však liší méně vyhraněným slovním vyjádřením, samotné slovo hra ještě asi nemá onu rytmotvornou funkci._67 Vedle toho zahrnuje mnohem širší pole významů, mezi nimiž představuje sportovní hra jen jednu dílčí složku. V Hrabalových textech tak osciluje mezi hrou koťat, dětskou hrou, hrami karetními a sportovními, hrami v přeneseném smyslu a konečně hrou v metafyzickém významu, kdy hra může být symbolem světa, protože je jeho podstatou. „Homo ludens je nejvlastnější určení člověka a člověk jako suverénní hráč je do jisté míry demiurgem světa“ (Zumr 1990, s. 124). Sportovní motivy v Hrabalově tvorbě, zejména ty, které jsou přímo nebo nepřímo vztahovány k obrazu světa nebo k umění, je tak třeba vnímat i v souvislosti s Hrabalovou adaptací filozofie hry, která si tak udržuje ambivalentní napětí mezi ryzí zábavností a nejhlubší metafyzikou.

V
V ýchodiskem poslední dílčí úvahy nad významem sportovních motivů v Hrabalově tvorbě je jeden ze způsobů jejich zapojení do textu. Ve většině dosud uvedených příkladů vystupoval sport jako zcela samostatné téma výpovědi – ať již vypravěče nebo postav nebo u „publicistických textů“_68 snad dokonce Hrabala samotného. Sportovní motiv se objevoval ve výpovědi „prostě“ proto, že mluvčí chtěl sdělit něco o sportu – vylíčit sportovní událost nebo objasnit podstatu sportu ve vztahu k podstatě světa nebo umění. Promluva tak byla vždy – alespoň na první pohled promluvou o sportu.

Bohumil Hrabal, respektive jeho mluvčí, však často uplatňuje sportovní motivy jakoby mimochodem, jakoby pouze na okraji, sport je věcně spojen s vlastním předmětem promluvy a do promluvy se tak dostává „jen“ jako součást charakteristiky postavy, předmětu nebo časoprostoru. V mnoha kontextech tak navzdory příznakovosti, kterou si sportovní motivy v literárním textu stále nesou, působí takřka přirozeně a samozřejmě. Nenápadně působí například „jezdecká dráha, nějakého závodiště…“ (SSBH 11, s. 73), kterou vidí Pipsi při jízdě vlakem do Nymburka. „Karli, ten který studoval v Praze techniku, ten který vesloval za Slávii, ten který chodil se svými českými přáteli za českými děvčaty“ (SSBH 11, s. 30). Výrazně vystoupí sportovní motiv do popředí, pokud zůstane jediným nebo jedním z mála detailů, pokud jen on sám se podílí na charakteristice postavy, předmětu nebo časoprostoru. V Baronu Prášilovi jsou lidé často identifikování především přes sportovní motivy, Haňťova žena (podle jeho slov) „je bejvalá sportovkyně, už v roce 1919 založila v Čechách handbal“ a ostatně sám sebe představuje mimo jiné jako „já jsem přeci Haňťa, na levým křídle jsem hrál“ (SSBH 4 s. 107, 114), o Nebrasce se v jednom z dopisů Dubence říká jen o málo víc než, že „je to maličké město, které ale má stadión pro osmdesát tisíc diváků“ (SSBH 13, s. 161). Jiří Kolář je v Hrabalově textu ten, „který byl jeden ze zakládajících členů Přátel Bohemians, ten který chodil na fotbalovou Slávii, vždycky za branku pod hodiny a vždycky ve sportovním oblečení“ (SSBH 13, s. 42) a Vladimír Mečiar je „bývalý boxer“, který umí „dělat kličky na kapesníku“ (SSBH 13, s. 336, 374, 372).

Ještě mnohem výrazněji se „sportovní perspektiva“ prosazuje v těch případech, kdy je sportovní motiv součástí přirovnání, a sice jako to, k čemu se přirovnává (comparatum). Tertium camparationis přitom u Hrabala spočívá většinou čistě na vizuálním vjemu, na vizuální podobnosti,_69 může však jít i o souvislost věcnou. „Ludva byl krasavec […] měl krásné rozložité tělo, vlastně to byl jakoby vzpěrač“ (SSBH 11, s. 83). „A Wulli dál křičel, vbíhal do kuchyně, kolem almar vyjel jako při hokeji, když se objíždí branka“ (SSBH 11, s. 23). „[…] tady leželo plyšové album s podobenkami všech předků mého muže, jakoby fotbalové jedenáctky mužů a žen“ (SSBH 11, s. 459). „[…] strýc skočil po botě, jako skáče brankář robinzonádou po míči“, „[…] je pánev veliká jako kluziště na hokej“_70 (SSBH 6, s. 38). „[…] šampaňské bude stříkat, jakoby můj muž vyhrál formuli číslo 1“ (SSBH 11: 423). „[…] ve věžích teď stáli mniši a začali rozhoupávat zvony mocnými údery svých tlap, takovými rukavicemi, jako mají hokejoví brankáři“ (SSBH 13, s. 35), do titulu jedné z povídek ze Slavností sněženek pronikne přirovnání Vlasy jako Pivarník. V běžné komunikaci by přitom z jejich užití, a tím spíše z jejich permanentního užívání, bylo možné vyvodit, že mluvčí u adresáta sdělení předpokládá důvěrnou znalost sportovního prostředí a že užití sportovní tematiky tak má usnadnit pochopení obsahu sdělení a/nebo že mluvčí (ať již záměrně nebo nezáměrně) podává všechno ve sportovní perspektivě. Tato druhá funkce přirovnání přitom vystupuje zřetelněji do popředí tehdy, když sportovní přirovnání v podstatě nijak komunikaci – buď pro nadbytečnost sportovní tematiky nebo pro významovou neurčitost sportovního motivu – neusnadňuje. Pokud měl Standa Vávra „pleť […] snědou“, pak by pro vizualizaci asi stačilo, kdyby „vypadal jako Ital“, zatímco u Hrabala „vypadal jako italští fotbalisté“ (SSBH 11, s. 382). Přirovnání může působit až krkolomně: javorové lesy v Kanadě „jsou tak, jak mají na prsou hokejoví hráči Kanady, javorový list“ (SSBH 13 s. 145), švagrová postavy Hrabala „byla a je to obryně, která vydrží všechno, takový Andrej Kvašňák, fotbalista přestrojený za hezkou ženskou“ (SSBH 13, s. 235).

Některá přirovnání se často vracejí, přitom se mohou vázat stále k téže osobě – postava Hrabala je opakovaně líčena „jako fotbalista, který přestal hrát“ (SSBH 11, s. 437), ale typická je především opakovaná charakteristika vnějšího vzhledu osoby: vysoké osoby bývají přirovnávány k basketbalistům, krásné a mladé k fotbalistům apod._71 Vladimírek tak byl „vysoký mladý muž docela vypadal jako by hrával basketbal nebo volejbal“ (SSBH 11, s. 183) a matička „Vladimírka vypadala jako bývalá hráčka basketbalu“ (SSBH 11, s. 370). Posluchači Hrabalových besed v Americe „vypadali spíš jako mladí fotbalisté, jako pražští mladí dělníci“ (SSBH 13, s. 81), ovšem i „mladí policisté“ z ledna 1989 „vypadali jako fotbalisté“ (SSBH 13, s. 13). Některé pohyby lze popsat jako fotbalové nůžky: „A pak tady u Horkých sluníčko v poledne se zvolna přesunulo přes střechu jak říkal můj muž jako fotbalista který nůžkami dává góly v pádu“ (SSBH 11, s. 296). „[…] ten svůj stín pomalu si hážu za záda, jak pořádnej fotbalista nůžkama přes hlavu, když střílí na branku, nebo pan Pivarník odkopává míč“ (SSBH 8: 172). V jistém ohledu se taková přirovnání blíží zmiňovaných „refrénům“. Společné jim může být i významové rozostření, někdy je nesnadné určit, co by mělo být pro oba členy přirovnání společné.

V menší míře se některé sportovní motivy uplatňují jako součást nepřímého, přeneseného pojmenování. Již v básnických počátcích tak luna „dělá sklopku na hrazdě noci“ (SSBH 1, s. 48; podobně též SSBH 1, s. 92). Jaroslav Kladiva byl za projev na pohřbu Jana Palacha „diskvalifikován z univerzity“ (SSBH 13, s. 143). Rozhovor – ať již o literatuře nebo u soudu – může být chápán jako „ping pong“ (SSBH 13, s. 114, 298). Orlice na českém státním znaku je „v kostkovaném dresu“ (SSBH 13, s. 194). Jméno S. K. Neumann jako součást názvu libeňského divadla je tak v této sportovní perspektivě čteno jako „Sportovní klub Neumann“. Někdy Hrabal používá lexikalizované sportovní motivy, např. „dát si laťku vysoko“, „položit na lopatky“, „to je gól“, ovšem i u nich dochází právě s ohledem na kontext k jistému oživení původní souvislosti. Ale i naopak: je-li nějaká nová metafora užívána častěji, dochází alespoň v rámci Hrabalových textů k její lexikalizaci – např. „hodit oči“ nebo „zahrát něco do autu“.

Řada takto zapojených motivů samozřejmě vstupuje – jak je často vidět na krátkých citacích – okamžitě do významových vztahů k motivům ve svém kontextu a spolu s nimi se podílí na významové výstavbě díla, tak jak byl tento podíl popsán v částech III. a IV. Právě přirovnání se tak může jevit (vedle prosté juxtapozice) jako nejjednodušší „technický“ prostředek třeskuté konfrontace „nízkého“ sportu s motivy z oblasti „vysokého“, ať již k této konfrontaci dochází proto, aby byla sféra vysokého snížena – a tedy oživena nebo proto, aby byla sféře sportu propůjčena schopnost symbolické výpovědi o světě.

Jaký bezprostřední účinek na čtenáře má však tato nebývalá hypertrofie sportovních motivů? Domnívám se, že výsledný dojem je opět ambivalentní. Na jedné straně se totiž nepochybně sportovní motivy podílejí na pocitu neuspořádanosti, zmatenosti textu, který jakoby postrádal pevnou koncepci. Tento dojem je výsledkem jednak lehkosti, takřka nahodilosti, s níž se jednotlivé motivy objevují,_72 a především pak opět onoho míšení vysokého a nízkého, vážného a nevážného. V tomto smyslu je pochopitelné rozhořčení čtenářky, jejíž dopis Hrabal začleňuje do jednoho z dopisů Dubence: „Pane Hrabale! váš devátý dopis […] jsem začala číst s nadějí v dobrou četbu, ale moc jsem byla zklamaná. Prožil jste snad nepříjemné chvíle za vlády komunistů, a nyní jim svým psaním mile nahráváte. Jak můžete být tak sprostý, tak potměšile se vyjadřovat o činech p. Havla, tolik zlé ironie a posměchu použít při líčení jeho přítomnosti v katedrále, zesměšňovat chrámovou hudbu Te deum laudamus. […] A ta připomínka o těch kalhotách (někde v pivnici), že se nestydíte! Tolik jste se tím zošklivil. Dokonce nad chcíplou kočkou provoláváte Tedeum… Fuj!“ (SSBH 13, s. 192). Z této perspektivy je jistě stejně zavrženíhodné, když se v textu přirovnává Mečiar k služce z pivovaru nebo k boxerovi. Zavrženíhodné, protože hodnotově neuspořádané._73

Na druhou stranu se však stálá přítomnost sportovních motivů může jevit jako prvek, který umožňuje orientaci ve světě._74 Nejde tu pouze o rytmotvornost návratných motivů. Může-li být každá osoba nebo každá skutečnost viděna sportovní perspektivou, může-li být přirovnána ke sportovní události, získává tím zobrazovaný svět jistý – byť z hlediska tradiční hierarchie hodnot pochybný – řád. Ostatně svět sportu představuje s ohledem na jeho pravidla svět řádu pare excellence._75

Při pokusu o interpretaci těchto dvou zdánlivě protichůdných účinků_76 se do popředí dostává pojem „chaosu“. Miroslav Drozda reprodukuje ve své studii o textu Obsluhoval jsem anglického krále Kayserovu interpretaci moderny jakožto reakci na svět, který „pozbyl spolehlivosti, selhaly všechny kategorie lidské orientace v něm, zdeformovaly se přirozené proporce, zhroutil se sám pojem osobnosti, je destruována dějinná zákonitost“, „mytický prazáklad světa“ je spatřován „v absurdním a neplodném chaosu“, přičemž „tento chaos – na rozdíl třebas od klasické mytologie – není s to generovat nový kosmos“ (Drozda 1990, s. 90). V Hrabalových textech je ovšem „chaos“ přítomen v obou svých podobách,_77 tedy nejen jako stav negace, destrukce a zániku řádu, ale i jako chaos plodný, obrozující. Podvojný přístup k chaosu ostatně odráží i Hrabalův vlastní výraz „sémantický zmatek“ a jeho užívání.

Nabízí se tedy perspektiva, v níž by sportovní motivy spoluvytvářely protiváhu k absurdní a šílené skutečnosti světa dvacátého století (jsou ovšem schopny podílet se i na jeho uměleckém zobrazení). Taková interpretace by však vyžadovala hlubší zohlednění filozofických, popřípadě religionistických a antropologických souvislostí a větší rozsah práce. Pak by bylo možné poukázat na souvislosti s rituálním obnovováním prvotního plodného chaosu, jak je přítomné například i v karnevalovém veselí, a na obrozující účinky rituálního opakování. Přirovnání – jeden z důležitějších stylotvorných prvků Hrabalových textů – znamená totiž v podstatě vždy opakování, přirovnávané je „jen“ opakováním toho, k čemu je přirovnáváno. Rituál umožňuje obnovu světa tím, že v podstatě opakuje události světa mýtů. Předmětem zkoumání by musely být nejen možné zdroje tohoto v podstatě archaického, mýtického chápání světa u Hrabala (Rabelais, Frazer, Joyce, Eliot), ale především sama existence a struktura tohoto „mýtického světa“ nebo přesněji „mýtických světů“ v Hrabalových textech. O jejich svébytnosti ostatně svědčí nejlépe právě to, že sport by se ukázal jako jejich nedílná součást, jako jeden z nich.

VI
Řada dalších aspektů, které užití sportovních motivů v Hrabalově tvorbě provázejí, zůstala stranou. Především by bylo možné sledovat důkladněji a podrobněji zapojení sportovních motivů do významové výstavby jednotlivých textů a na základě dílčích analýz pak zvážit proměny v uplatnění sportovních motivů v průběhu vývoje Hrabalovy tvorby: přístup, který chápe Hrabalovo dílo jako dílo jediné má své opodstatnění, ale nesmí vést k stírání rozdílů, nesmí vést k chápání Hrabalova díla jako statické a jednou pro vždy dané „jednoty“.

Pocit nedostatečnosti pak navíc vyvolává i obrovské množství příkladů, které nemohly být uvedeny, pokud se práce neměla stát soupisem sportovních motivů. Ale přitom takřka každý z těchto dílčích motivů je trochu jiný, trochu jinak využívá významový potenciál zapojení sportovních motivů do celku literárního díla – a tím spíš se sportovní motivy vzpírají jakémukoliv schematizujícímu přístupu. Přesto doufám, že se podařilo ukázat, jak intenzivně a pevně jsou sportovní motivy – zdánlivě marginální, náhodná, snad až jen vnějšková a nadbytečná složka Hrabalových textů – zapojeny do jejich významové výstavby. Užití sportovních motivů v Hrabalově tvorbě je tak snad možné vidět i jako onen „kousek hostie, v němž bývá celý Kristus“.

POZNÁMKY

_1
Poprvé se objevil v knize Inzerát na dům, ve kterém již nechci bydlet, a to v mottu, které tvořily verše Violy Fischerové.

_2
Ostatně i v této práci je Hrabalovo dílo chápáno jako „jednotný celek s monotematickými rysy“ (Rothová 1993, s. 10).

_3
SSJČ zná dva významy slova sport: „1. tělesná cvičení, pohybová činnost, hry ap. prováděné zprav. soutěživou formou a organizovaně 2. jakákoliv jiná činnost provozovaná ze záliby a pro zábavu“ (SSJČ VI, s. 488).

_4
I v případech, kdy si určitý sport zachoval podobnost s některou běžnou praktickou činností (běh, zápas, hod oštěpem, lukostřelba), je podstatným znakem sportu vyvázanost z bezprostředního praktického účelu: o tom konečně svědčí i skutečnost, že tyto sporty „přežily“ zánik praktického uplatňování těchto činností. Zcela zjevná je tato vyvázanost v případech sportů, které si podobnost s určitou nesportovní činností zachovaly jen na obecnější, symbolické rovině, zejména boje nebo zápasu (fotbal, hokej).

_5
Z uvedených základních znaků vyplývá, že počet sportů není omezen, takřka každá činnost se může stát sportem. Nerozhoduje obsah činnosti, ale její vnímání, které je v konkrétních případech určováno jak nadindividuálními (ovšem historicky proměnnými) normami, tak i ryze individuálním postojem. Samozřejmě existují přechodné oblasti lidské činnosti, u nichž je některý z uvedených znaků podstatně oslaben nebo zcela chybí, a tyto činnosti se tak vzdalují od „prototypu sportu“: u šachů chybí prvek tělesnosti, u turistiky je oslaben prvek soutěživosti apod.

_6
SSJČ uvádí deset dílčích významů slova hra: „1. Činnost, zejména dětská konaná pro zábavu, často soutěživá 2. činnost konaná pro zábavu n. osvěžení vůbec (často spojená s úsilím vyhrát, něco získat apod.) 3. druh sportovní činnosti; sportovní utkání a činnost při něm 4. herecký výkon, herecké vystoupení 5. divadelní kus 6. vyluzování tónů z hudebního nástroje 7. tóny, melodie, kterými se ozývá hudební nástroj, znějící hudba 8. vtipné n. též lehkovážné, lehkomyslné jednání, pohrávání, zahrávání si s něčím 9. lehké živé pohyby, vlnění, kmitání, měnění, střídání 10. působení, počínání (zvl. volné, neodůvodněné ap.)“ (SSJČ II, s. 84).

_7
Např. Huizinga 2000, Fink 1995. Na Ladislava Klímu a jeho „ludibrionismus“ ve svých textech odkazuje i Hrabal.

_8
Např. Huizinga definuje hru jako „svobodné jednání, které je míněno ‚jen tak‘ a stojí mimo obyčejný život, ale které přesto může hráče plně zaujmout, k němuž se dále nepřipíná žádný materiální zájem a jímž se nedosahuje žádného užitku, které se uskutečňuje ve zvlášť určeném čase a ve zvlášť určeném prostoru, které probíhá řádně podle určitých pravidel a vyvolává v život společenské skupiny, které se rády obklopují tajemstvím nebo které se vymaňují z obyčejného světa tím, že se přestrojují za jiné“, hra přitom „‚představuje‘ zápas o něco nebo je soutěží o to, kdo umí něco nejlépe reprodukovat.“ (Huizinga 2000, s. 24–25).

_9
Tato podobnost může být bezpochyby východiskem pro srovnávání sportu a umění, zejména sportu a dramatu – Hrabal sám ji nejednou tematizuje (viz část IV). (Tato analogie se ostatně projevuje i v jazyce, slova jako „hra“, „představení“, „divák“ se vztahují k oběma oblastem. V jazykových projevech, jejichž předmětem je sport, se tato tendence projevuje zřetelněji: lze se setkat s „režisérem“ nebo „tvůrcem hry“, současně ovšem i s „hrdiny“ – sportovec v sobě slučuje autora i postavu. Umění je – a i to je příznačné – v přebírání sportovní slovní zásoby zdrženlivější.) Takové komparace mohou přispět k objasnění povahy a funkce sportu nebo umění, jak se pokusím ukázat na určitém segmentu Hrabalových textů, nicméně je otázkou, zda jsou vhodným východiskem pro obecné úvahy o „sportu“ jakožto předmětu umění (tak postupuje např. Hohler-Kössl 1989). Podobně lze zpochybnit odkazy na uplatnění estetické funkce ve sportu (tamtéž). Estetická funkce se ve sportu samozřejmě uplatňuje – byť by bylo bezpochyby nutné postupovat diferencovaněji než prostě konstatovat „neustále se zvyšující zapojování estetické funkce do sportu“ (Hohler-Kössl 1989, s. 10) – podobnosti mezi uměním a sportem asi nelze popřít, předmětem pochyb je nereflektovaný předpoklad, že tato věcná souvislost sportu a umění je jakýmsi základem a podmínkou zapojení sportovních motivů do uměleckého díla. Je to totiž jen jeden z možných způsobů zapojení sportovních motivů do uměleckého díla. (Dotýkáme se tak nicméně podstatné otázky, do jaké míry je umění schopno tematizovat a „zpracovat“ oblasti, které nejsou uměním a ani s ním nesouvisejí.)

_10
Tato komunikační složka je přítomna i v případech, kdy reálný divák chybí.

_11
Pravdivost takového závěru by ovšem bylo nutné prověřit i z perspektivy genderových studií.

_12
V druhé polovině devatenáctého století se pěstování sportu, péče o tělesnou zdatnost staly součástí rozsáhlých hnutí, která sport vázala na jiné systémy, např. na politickou ideologii (německé turnérství F. Jahna) nebo na zdravotní účely (švédský gymnastický systém P. H. Linga). Při spojování sportu s politikou navíc může být aktualizována i povaha sportu jakožto „nepraktického“, symbolického jednání (srov. Nádherná hra 2006). Do kontextu těchto hnutí patří i český Sokol (popřípadě Orel). Sokolské motivy se objevují nejednou i u Hrabala, sportovní dimenze tohoto hnutí však ustupuje jeho národněpolitickému charakteru (např. v Obsluhoval jsem anglického krále). Ve vztahu ke sportovním motivům v literatuře je v této souvislosti možné upozornit na Hlaváčkovy Sokolské sonety (1895) a na Demlovy „sokolské texty“, zejména Sokolskou čítanku, Česno a Sestrám (vše 1924).

_13
Scelující pohled na zpracování sportovních motivů bohužel nemáme k dispozici (částečně a nedostatečně in: Hohler–Kössl 1989). Potřebná by byla i komparace s jinými literaturami.

_14
Je příznačné, že i Huizinga, který se snaží o kulturní rehabilitaci pojmu hry, současně upírá sportu podíl na této „smysluplnosti“. Jedním z jeho argumentů je i skutečnost, že „souvislost s kultem se z moderního sportu naprosto ztratila“, sport „se stal záležitostí zcela světskou“ (Huizinga 2000, s. 268). Moderní sport se u Huizingy jeví jako zdegenerovaná hra. Podobně však vnímá moderní sport Zdeněk Kratochvíl (Kratochvíl 1998, s. 11). Milan Balabán rovněž vyzdvihuje souvislost sportu a náboženství, moderní „sekularizovaný“ sport však v sobě nese „nebezpečí člověka (natož křesťana) nedůstojného kultění“. „[…] oblast sportu, svět branek, bodů a vteřin“ dnes totiž „musíme nahlížet s odstupem a s humorem“ (Balabán 2001, s. 221). Hodnotové zařazení sportu je víc než zřejmé.

_15
Je přitom vhodné zdůraznit i proměnu chápání duality těla a duše, hmoty a ducha: evropské devatenácté století se tak jeví jako mnohem prudérnější než středověk, antagonismus obou sfér je mnohem vyhrocenější. V literatuře je ovšem tento protiklad opět ostřejší než například v oblasti výtvarných umění nebo tance, které mají přirozeně jiný vztah k lidské tělesnosti.

_16
Bližší charakteristika těchto hodnot by samozřejmě byla mimořádně obtížná, přesto je snad zjevné, že zatímco pojetí veškerého sportu jako zábavy je ne snad obecně akceptované, nicméně chápáno jako legitimní, byla by taková formulace ve vztahu k literatuře chápana jako projev kulturního nihilismu. Svědčí o tom i rozdělení literatury (a umění) na vysokou a nízkou i obdivuhodné úsilí literární teorie (např. Jankovič, Iser), najít „důstojné“ místo pro literaturu, zachytit její „smysl“.

_17
I nepřítomnost motivických prvků je však třeba vnímat diferencovaně. Skutečnost, že se sportovní motivy výrazněji neuplatnily například ani v poetistických textech (snad Vančurův F. C. Ball), ačkoliv zde jinak byla inspirace „nízkou“ kulturou (např. cirkus) součástí programu, vypovídá něco bližšího o povaze poetismu.

_18
Na mysli mám ovšem texty beletristické. „Sportovní literatura” ať již v žánrové podobě encyklopedií, reportáží, rozhovorů nebo memoárů je – zejména dnes – nepřehlédnutelná.

_19
Vedle humoristických textů se sportovní motivy uplatnily také v některých dalších žánrech „nevysoké” literatury, zejména pak v literatuře pro mládež. V Předmluvě ke knize O lidu sportovním, jež vyšla jako první svazek knižnice Zrcadlo smíchu v roce 1946, si autor Jan Remeš „stěžuje” na nedostatek textů o sportu, a současně nabízí přehled kánonu tohoto žánru: „Nebýt různých – Vydržte do finiše, Pepa Klec, sportovec, Vláďa hlásí finále, Jan Kalista, hockeyista, Zdenin boj o vítězství, Boj o první místo, […] Klapzubova jedenáctka, Inka běží o rekord, O čest klubu, Český turista, Muži v offsidu, Máňa plave rekord, Vítězný běh […] a jiných bibliofilií, nevěděli bychom snad ani, že nějaký SPORT existuje.“ (Remeš 1946, s. 9) Sportovní tematika ani její novost nejsou samozřejmě samy o sobě již hodnotou, nicméně se v této souvislosti zřetelně ukazuje, že vnímat nižší literaturu jen jako „pokleslou“ literaturu vysokou by bylo chybné.

_20
Chápat Hrabala jako laskavého, poetického humoristu – ač se tak dodnes často děje – je nepochybně deformace. Vnitřní souvislost s Poláčkem – a nejen pro Muže v offsidu nebo Hráče – však jistě existuje, právě proto, že o podobnou deformaci jde i u „humoristy“ Poláčka.

_21
Stylizace „diváka“–„svědka“–„zapisovatele“ spojuje Hrabala s představiteli Skupiny 42 (ale třeba i s Holanem čtyřicátých let a Weinerem). Právě s tvorbou členů Skupiny 42 (Hanč, Kolář) je spjato i nové, nehumoristické, vážné využívání sportovních motivů.

_22
Intenzita a rozmanitost využití bicyklu v textech Bohumila Hrabala má snad analogii jen ve středověkém rytířském eposu: to, čím je pro hrdiny z Parsifala kůň, tím je pro Hrabalovy hrdiny kolo. (Rytířský turnaj je ostatně středověkým sportem sui generis.)

_23
Vedle nich u Hrabala výrazně vystupuje „piliár“ a kuželky, samostatnou kategorii tvoří dětské hry.

_24
Viz též dílčí studie Lotmanova (Lotman 2003).

_25
Z hlediska sledované tematiky je pozoruhodný Hrabalův memoárový komentář k „emblematickému“ čtyřverší „Po hrázi a po opuce / jak božský Mílek / se procházel s rolničkou v ruce / kulový filek.“ (SSBH 1, s. 6) „Myslím, že druhou báseň jsem opět opsal ze skutečných obrazů… rád jsem hrával volejbal a jednou, když jsem nahrával míč na síť, uviděl jsem sám sebe jako… kulového filka… Ten kulový filek mi nedal spát, a když jsem jej vynášel v mariáši, tak jsem si ho pořádně prohlédl a viděl jsem, že tam u hlavy, tam kde já měl volejbalový míč, ten filek má rolničku…“ (SSBH 12, s. 266)

_26
Losování jako rozhodnutí, jež se svěřuje vyšší instanci, má dlouhou, mimo jiné též biblickou tradici. Sport sám může být ostatně chápán jako losování, jako specifický prostor vyčleněný božskému zásahu. Vítězství není nikdy (jen) zásluhou vítěze: v Indii například sloužily koňské dostihy jako způsob výběru koně, který má být obětován (Třeštík 2003).

_27
„Hovoří zde motoristé a sportovní fandové” (Suchomel 1995, s. 56).

_28
Ve Večerním kursu se motocyklový sport – „slavný závodiště Targa Florio“ (SSBH 4, s. 14) – podílí na centrálním motivu povídky, a sice jako nedílná součást motoristického fandovství. V Baronu Prášilovi se postupně objevuje hned celá řada sportů – judo, fotbal, házená, hokej, ragby, box, lehká atletika – hod diskem, hod oštěpem, plavání, cyklistika, basketbal, vzpírání, nemluvě o střelbě a horolezení (SSBH 4, s. 97, 99, 107, 109, 114, 115, 116, 117–118, 119, 120). V Miláčkovi je relativně rozsáhlý prostor věnován Hansovu „referátu” z fotbalového utkání (SSBH 4, s. 27–28), v povídce Pražské jesličky je konec divadelního představení Zločin a trest provázen úvahami kulisáků nad pravděpodobným výsledkem hokejového utkání v Jihlavě (SSBH 4, s. 142–145). Hovor v povídce Staré zlaté časy se odehrává na plovárně a vyprávění jednoho z hrdinů se vztahuje k sokolskému sletu. V ostatních povídkách se sice přímé sportovní motivy prakticky nevyskytují (v Andělských očích jde o jedinou větu), nicméně v povídkách Křtiny 1947 a Podvodníci se výrazně uplatňují alespoň motivy karetní, popřípadě též lovecké (i lov je někdy chápán jako druh sportu – Sommer 2003, s. 138). Zajímavé je srovnání knižního znění povídek s jejich staršími variantami. Drobný sportovní motiv se tak objevuje i v Podvodnících, respektive Umělých osudech (SSBH 3, s. 225). Původní verze Emánka pak obsahuje nejen výraznou scénu hovoru o fotbale na hospodských záchodcích, ale rámcový děj nabývá užitím fotbalového motivu i mnohem konkrétnějšího zakotvení, když původní znění: „[…] chtělo se mu jít hrozně domů a umejt si ruce. To po každým fotbalovým zápase si připadal děsně zalepený. Ale když si vzpomněl na tátu, řekl si, že radši půjde na kafe.“ (SSBH 3, s. 238) stojí proti knižní verzi: „Nechtělo se mu ještě jít domů, a tak si řekl, půjdu na kafe.“ (SSBH 4, s. 61). A rovněž v povídce Křtiny, jejímž poměrně rozsáhlým přepracováním vznikl text Křtiny 1947, byl původně obsažen velmi výrazný sportovní motiv: kněz-lovec zde podporuje mladého otce v jeho hokejové vášni.

_29
Sportovní motivy se ovšem objevují, alespoň v náznacích, již dříve, nicméně intenzita jejich využití je výrazně nižší. V souvislosti s Hrabalovými básnickými počátky je však právě absence sportovních motivů velmi zajímavá: Přestože je sport, zejména fotbal, nedílnou součástí Hrabalova života – hraje na pravém křídle dorosteneckého týmu Polabanu Nymburk, později je jeho věrným fanouškem, v roce 1936 jede na kole na olympiádu do Berlína – dokonce součástí tak nedílnou, že v dopisech Karlu Maryskovi stojí vedle sebe „kritické rozbory básní i utkání Polabanu“ (Kadlec 1989, s. 15), v textech samotných se tato skutečnost takřka neprojevuje. Zcela nepochybně se jedná o vliv soudobé literární normy, kterou Hrabal prozatím neporušuje.

_30
Ve Smrti pana Baltisbergra, ve Fádním odpoledni i v původní verzi Emánka se ovšem oba přístupy prolínají.

_31
Tato tendence se ovšem ještě výrazněji než v tematice (či spíše v naprostém souladu s ní) projevuje v jazykovém materiálu těchto textů: Hrabal se obrací k jazyku běžného, každodenního, popřípadě slangového hovoru.

_32
Povídka Divní lidé z Inzerátu na dům, ve kterém již nechci bydlet využívá konfrontace mezi reálným hovorem, reálnými problémy na kladenských hutích a oficiálním „hovorem“ („oficiální hovor“ je ovšem v podstatě contradictio in adjecto), hovorem inscenovaným filmaři. Předmět obou komunikačních činností je však vždy v podstatě vážný, týká se politiky. Povídka Miláček se odehrává rovněž v prostředí kladenských hutí, ale soustředí se výhradně na nevážná témata.

_33
Tento nepoměr je často hyperbolizován a podílí se výrazně na komičnu Hrabalových textů.

_34
„Podle řeči bys soudil, že jde o nějaký ligový klub, který má hráti v kolébce fotbalu, Albionu. Bližší informací jsi však knockoutován, řečený klub bojuje pouze o záchranu v mistrovství“ (SSBH 1, s. 195).

_35
V Něžném barbarovi tak jde Vladimír na fotbal a následně i do hospody. Hovor o sportu je situací, v níž Vladimír projeví svou jedinečnost: „[…] přicházely nastrojené dámy a ve svátečních šatech a účesech, bývalí fotbalisté Meteoru a SK Libně a Čechie Karlín a Libeňského SK, a očekávali černovlasého fotbalistu, který bydlel V Židech, a který když přišel, obrátil si židli, usedl a převyprávěl všechna fotbalová utkání, a všichni čekali jen na toho bývalého krasavce a ten jeho komentář Vladimír, když podal zprávu o jediném zápase, který viděl v posledním čtvrtroce, ohromil všechny krásnými portréty hráčů a krásnými postřehy důležitých momentů utkání […] a bývalí hráči na sebe pomrkávali, protože Vladimíra měli za blázna, tak poutavě a z jiného úhlu líčil fotbal, docela jinak, než byli zvyklí tu hru vidět….“ (SSBH 6, s. 250 –251). V Listopadovém uragánu (1989) nechá Hrabal hovořit vedoucí hospůdky na periferii Chicaga: „Tady byl ještě jeden host a začali se hádat vo nějakej zápas ve fotbale ještě z Česka, jestli to byl tenkrát roh nebo aut… Sparta–Slávie… a hádali se a ten druhej tady panu Novákovi dal ránu pěstí, až se tatínek svalil…“ (SSBH 12, s. 129).

_36
Oba výrazy – tím spíše jejich spojení – je ovšem vždy nutno používat s jistou obezřetností a nepodlehnout dojmu, že přesně víme, co označují. A to navzdory mnoha „vysvětlujícím“ textům z pera samotného autora.

_37
Svou roli tu jistě sehrála četba a důvěrná znalost Rabelaisova díla (viz Bachtin 1975), ale zdroje tohoto přístupu k životu a světu nejsou (jen) literární. Uvažuje se o úloze folklóru, včetně folklóru velkoměstského.

_38
K dalším „snižovaným” oblastem patří později rovněž umění a politika.

_39
Tradice těchto variací na evangelijní texty je samozřejmě mimořádně dlouhá. Podílí se na ní i „Hrabalovi“ autoři, Hašek Osudy dobrého vojáka Švejka a Ladislav Klíma Bílou sviní.

_40
Srov. Homoláč 1995.

_41
A opět lze jen zdůraznit, že obě oblasti by bylo třeba zpracovat samostatně, obě jsou u Hrabala téměř všudypřítomné a nabývají nejrůznějších významů. Polohy erotických motivů tak sahají od antimoralisticky výsměšné Akademické kantáty: „A propos, madame, / pročpak se rdíte pro obsahy celá? / když na cukr si berete kleštičky, / ale penis dáváte si do úst? (SSBH 2, s. 173), až po takřka sakrální Adagio lamentoso: „[…] smáčím obličej v té svěcené vodě a žehnám se znamením kříže, / vertikálou tvého pohlaví a horizontálou tvých úst“ (SSBH 8, s. 303). Fekální tematika podobně zahrnuje lidově komické koupele v exkrementech: „Jeho matka, když jej nosila, myslila v devátém měsíci, že chce jít na velkou stranu, ale jak sedla na vesnický záchod v Odřepsích, tak jí obžalovaný propadl jak novorozeně do sraček. Sousedi přiběhli a po pupeční šňůře obžalovaného vytáhli“ (SSBH 5, s. 221) i takřka „vážné“ situace jako v Příliš hlučné samotě nebo v dopisu Dubence Mešuge štunde, kde vypravěč – stejně jako kdysi František Hrubín – musí na veřejných záchodcích prát svoje „nalámaný spodky“ a má „dojem scény z Dantovy Božské komedie: Očistec… Purgatoria“ (SSBH 13, s. 205–206) nebo i dojemné, jako když nahý strýc Pepin v domově důchodců na „gramofónu“ – na křesle s nočníkem a „s ručníkem přehozeným přes břicho seděl jak Kristus korunovaný trním“ (SSBH 6, s. 190). Extrémní akcentace obou těchto oblastí se uplatňuje opět v textu z počátku padesátých let, v části Super-sexdadaismus? z Co je poezie? příspěvek, která se hlásí k nápisům na záchodech. Osvobozující gesto má i zde charakter takřka zničující.

_42
Srov. například léčivé účinky fekální lázně ve staročeském Mastičkáři. Hrabal sám poukazuje na tuto životodárnou sílu exkrementů v pasáži z textu Vita nuova, kde postava Hrabala odhaluje, proč „se dívala na všechny ty pohřby moje babička? […] Totiž kobylince od pohřebních koňů a vůbec patřily té ženské před jejímiž okny ty kobylince spadly a pak když pohřební průvod vešel na hřbitov a babička měla to štěstí že před našimi okny byly kobylince tak babička je smetla na lopatku a odnesla na dvůrek a tak si je šetřila pod ty nejkrásnější květiny aby jí krásně kvetly a krásně voněly…“ (SSBH 11, s. 285–286).

_43
Jistou osvobozující moc má vůči smrti i samotný hovor o ní, obzvláště hovor komický. Hrabalovu „podivnou zálibu pro poslední věci člověka“ (Suchomel 1995) je třeba interpretovat (i) jinak než jakési bizarní memento mori.

_44
Hrabal navíc nechá v povídce Fádní odpoledne nápis deformovat a nově vzniklý nápis V neděli se pohřbívá pak přeneseně vztáhne na výsledek fotbalového utkání.

_45
Prolnutí mnoha z výše jmenovaných motivů pak představuje scéna z textu Fragment, kdy řidič autobusu zaveze celé fotbalové mužstvo místo na hřiště na hřbitov, protože žárlí na svou manželku, jež během jízdy nejen pokukuje po převlíkajících se mladících, ale pomáhá do dresu i levému křídlu, panu faráři (SSBH 4, s. 400 –401).

_46
Ale mechanické a v podstatě nechtěné oživování mrtvých lze nalézt i později, například v Miláčkovi vypráví Kudla o tom, jak když vzal v márnici pan Šerner za ceduličku přivázanou k palci jedné mrtvoly, tak „ten mrtvej se posadil, zasalutoval a zase si lehl“, podobnou historku vypráví i stařena v Emánkovi. Podobné, ovšem záměrné pohybování mrtvými je doloženo jako součást některých pohřebních rituálů. Sám Hrabal upozorňuje na význam pohřebních hostin, neboť spolu se svatebními „jsou vhodným místem k ústní tradici rodinných legend“ (SSBH 5, s. 383). Výrazem víry ve věčný koloběh života je i text Adagia lamentosa: „Sestoupil jsem k lesnímu potůčku a znovu a znovu si chrstám / vodu strouhy do tváře a tiše chutnám destilované šťávy / vesnických krasavic dávno pohřbených na okolních hřbitovech, / které cezeny vřesem, pískem a kapradím, spádem se zčistily / do aromatických studánek a bystrých struh“ (SSBH 8, s. 303).

_47
Žánr „hovorů“ není ovšem Hrabalův objev, v české literatuře dosáhl vrcholu už u Nerudy – především ve Večerních šplechtech z Povídek malostranských s postavou Jana Hovory. (Neruda patří k autorům, v nichž se Hrabal sám zpětně objevil.) Možné je však upozornit i na tradici vážných, filozofických „hovorů“, např. Platónových rozhovorů. Žánr mívá většinou mnohem delší paměť než tvůrčí individualita.

_48
Josef Zumr odmítá jednoduchou souvislost mezi Hrabalovými texty a žánrem městského folklóru, „hospodskou historkou“, jak byla zdůrazněna u Frynty a Černého (Zumr 1990, s. 129–130, Frynta 1966, Černý 1994). Inspiraci tímto specifickým žánrem – přestože jako samotný prostor hovoru vystupuje hospoda možná méně často, než by bylo možné očekávat – lze přitom ovšem asi jen těžko popřít. Zumrova „obrana“ tradičních inspiračních zdrojů Hrabalovy tvorby nicméně oprávněně ukazuje na „nebezpečí“, které v sobě tento žánr chová a kterému byla vystavena i Hrabalova tvorba: nebezpečí laciného anekdotického figurkaření v dimenzích beletrizované černé kroniky (srov. Homoláč 1998).

_49
Napětí, oscilace mezi „vitalitou a existencialitou“ je zřejmá při srovnání zpracování specifické komunikační situace – rozhovor ve vlaku „v jednotlivých číslech“ Setkání a návštěv, zejména pak v téměř brutálním textu Trať číslo 23a, popřípadě též v Kainovi na straně jedné a v povídce Diamantové očko z Pábitelů na straně druhé. Ona pozornost, která v banálních rozhovorech rozpoznává a rozehrává nejsložitější otázky lidské existence a která se ve fragmentárnější podobě uplatňuje v Hrabalových „experimentátorských“ textech z konce čtyřicátých let, jej ovšem spojuje s texty Jiřího Koláře, ale její kořeny sahají až k Holanovu Prvnímu testamentu.

_50
„‚Je to něčí syn,‘“ říká otec vypravěče nad mrtvým závodníkem, stejně jako zazní v jedné z nejbolestnějších Hrabalových scén v povídce Ingot a ingoti z Inzerátu na dům ve kterém již nechci bydlet nad zbitou a znásilněnou dívkou „kdopak to tam je, kdo leží pod Karlem? Někoho sestra, možná! Určitě ale někoho dcera. Možná tvá budoucí stará. Tvá ženská, se kterou možná budeš mít děti“ (SSBH 5, s. 161).

_51
Konfrontace neosobního hlasu “masového média” a individuálního neštěstí využívá Hrabal i v Jarmilce.

_52
Tak i v již zmiňovaném textu Ingot a ingoti je vyhození zneužité dívky z okna ubytovny líčeno sportovní optikou: „a když se trup zasunul za rozpuštěnými vlasy, pak i ty nohy se zasunuly, jako pozře voda skokanku z vysoké věže…” (SSBH 5, s. 166).

_53
V prostoru koncentračního tábora dochází i k přehodnocení dětských her (SSBH 3, s. 98).

_54
V textu Fádního odpoledne ustupuje tragické vyznění komickému, ale rovněž zde je přítomno, neboť největším fanouškem je asi starý Jup, „kterýmu zakázal doktor fotbál, protože ho dvakrát klepla na hřišti pepka“ (SSBH 4, s. 36).

_55
Postava Hanče patří k Hrabalovým nejtragičtějším. „[…] závodil a byl jedničkou na dvě stě metrů rekordmen playboy říkali že měl poměr se svojí matkou a tak se stalo že jako v řecký tragédii osud mu přichystal odplatu bez viny do viny že kdykoliv chtěl mít něco víš ty věci s nějakou holkou tak kohoutek se zavřel a ty věci mu zvadly a byla z toho ostuda a blamáž… Tak byl kamarád pana Koláře a malířů ze skupiny čtyřicet dva a byl mistr republiky na dvě stě metrů ale na ty věci byl armička daun…“ (SSBH 11, s. 402). Propojení sportu a života je velmi intenzivní i v obrazu Hančovy smrti, jež je srovnávána s úmrtím fotbalisty Svobody. „[…] když umřel Franci Svoboda krásný fotbalista s pěšinkou uprostřed fotbalista Slávie který i na zájezd si bral do kufru smoking který ale když umřel tak vážil třicet pět kilo zatímco jako centrforward osmdesát devět“ (SSBH 11, s. 401).

_56
Tato možnost samozřejmě není ve všech textech stejně intenzivně aktualizována.

_57
„A strýc Pepin řekl tiše: ‚Já bych ty kozy nenahmatal, jedině ve chlívku.‘ A maminka řekla z okna: ‚Tak já bych vás vedla na pastvu, uvázala bych vám, strýcu Jožine, ty kozy na pastvě za ruku,‘ radovala se maminka, že strýc se dal vlákat do hry, avšak strýc Pepin se zadíval okem do okna, tam, kde se třpytily světlé záclony, mávl rukou a řekl: ‚Co máte z teho…‘“(SSBH 6, s. 173).

_58
„Takový Polaban, když hrál, to nebylo pobíhání jedenácti hráčů po zeleném trávníku, to pro mne znamenalo mnohem, mnohem víc. Pro mne takový fotbal probíhal současně dvěma řadami. Ta jedna byla skutečná na hřišti, ta druhá se vznášela nad pohybujícími se hráči. A když se tyhle dvě řady smísily během zápasu aspoň na několik minut, vznikaly ideální přihrávky, ideální uličky, ideální góly. A to byla radost. V opačném případě katastrofa a žal, ale dneska už Polaban dávno sestoupil nejen z ligy, ale i z divize, už dávno se rozpadl zelenobílý dres […]. Proto je pro prózu nejpodstatnější hra fotbal, protože fotbal je hra, ve které zpravidla ten lepší nevyhrává“ (SSBH 15, s. 45; podob. též v textu Fragment, SSBH 4, s. 394). „Podívejte – dobrý fotbalový zápas má všechny znaky starořeckého dramatu, tíhne spíš k tragédii. Definoval bych totiž fotbal jako hru, ve které ten lepší zpravidla nevyhrává. […] Obě mužstva usilují o totéž. Aby uměleckými, tedy fotbalovými prostředky zničila svého protivníka. Divák je do hry vtažen, tak jako byli vtaženi diváci do starořeckého dramatu, a když zápas končí, diváci přímo cítí sakrální dojetí, očištění“ (SSBH 15, s. 353).

_59
Právě tento kontext a tento způsob zapojení sportovních motivů zdůrazňuje ve své monografii v kapitole Sport komentovaný citáty z Kanta Tomáš Mazal (Mazal 2004, s. 381–385).

_60
Tato formulace se opět objevuje také v řadě jiných textů. V rozhovoru pro Stadión ještě přidává, že tuto svoji myšlenku „lehce nadhodil“ v rozhovoru s Herbertem Marcusem na mezinárodním filozofickém sympoziu o Hegelovi a ten po krátkém zamyšlení odpověděl: „Je to docela dobře možné, Herr Hrabal“ (SSBH 15, s. 352).

_61
Předpokladem tvorby je u Hrabalova Boudníka „hmatový prožitek“.

_62
Ale i zde jsou sportovní motivy posunuty do popředí. Pepsi ze Svateb v domě, když se poprvé setkává s Hrabalem, má dojem, „že je to fotbalista, který už dávno přestal hrát“ (SSBH 11, s. 12).

_63
Soutěživost se uplatňuje i v lidské komunikaci, souboj hovorem – lze uvažovat o tradici filozofické disputace, která se ostatně uplatňuje u Rabelaise – je využit v starších textech. Ve Fádním odpoledni tak zápasí starý Jup s neznámým hostem o to, kdo je jednička přes fotbal. V původní verzi Jarmilky je zobrazen rozhovor mezi hutníky, který sami mluvčí vnímají jako utkání, takže reakce jednoho z nich na báječné líčení hospodářských vymožeností v Sovětském svazu lze komentovat jako „jedna nula“, „dva nula“ (SSBH 3, s. 94–95).

_64
„Václav Čtvrtej to je král králů to je ta světová jednička ten ukazatel to je ten champion krytých dvorců a mistr světa a nádhernej borec“ (SSBH 11, s. 294); „Matičko, jste championka krytých dvorců, tak dobrou svíčkovou jsme už dlouho nejedli“ (SSBH 11, s. 144); „A ve škole byl Famfík jednička ale míval tolik sil že nejen nás všechny přepral ale ve škole zničehonic zabodnul pero do desky lavice“ (SSBH 11, s. 313); „My máme Boženu Němcovou jedničku“ (SSBH 11: 347); „u Pinkasů tady je jednička tady je mistrovský pivo světa“ (SSBH 11, s. 361); „proč pořád musí být tou jedničkou, tím borcem a championem v žraní a pití“ (SSBH 11, s. 449); „byl jedničkou a championem na hovor“ (SSBH 11, s. 486); „V pořádku, akorát jsem tam trefil zdivočelou kočku… A vytáhl z kapsy revolver, můj muž řekl, že to musela být mistrovská ranka, protože ze služební pistole trefit na první ránu kočku, to je vidět, že vrchní je champion, mistr, jednička ve střelbě…“ (SSBH 11, s. 518)

_65
Tradice, které se váží k antickým olympijským nebo pythijským hrám, mají podvojný charakter: dějí se nejen na paměť mýtického vítězného Dia, resp. Apollóna, ale také na paměť poraženého Krona, respektive Pythóna. (Kratochvíl 1998, s. 7–8). V souvislosti s kategorií soucitu mluví Pelán o „dostojevsko- tolstojovském soucitu“ (Pelán 2002, s. 33).

_66
Jako motto k Auroře na mělčině zvolil právě citát z Schopenhauera: „Alle Liebe ist Mitleid“ (SSBH 14, s. 8).

_67
Některá spojení sice vykazují pevnější vazbu – např. vážná hra a další klímovské citáty nebo vhodit „míček do hry“ – ale jejich užití není srovnatelné s „kličkami na kapesníku“ nebo „championem krytých dvorců“.

_68
Určit, co je u Hrabala publicistickým, tedy nebeletristickým, nefikčním textem, je ovšem obtížné. Označuje-li sám například rozhovor Kličky na kapesníku jako „román“, lze tím spíše hovořit o románovosti textů z devadesátých let, které bývají označovány jako literární žurnalistika.

_69
Tento způsob vidění souvisí s Hrabalovou technikou ozvláštňujícího vidění světa, při níž je jakoby vypnuta část vědomí, která doplňuje to, co nevidíme, vznikají tak typicky hrabalovské „surrealistické“ obrazy jako například jeho „výtahové scény“.

_70
Skutečnost, že sportovní perspektiva je takto (byť ojediněle) vlastní i vypravěčce Postřižin nebo Svateb v domě, poukazuje na zvláštní charakter těchto vyprávěcích instancí.

_71
V textu Josefa Škvoreckého Zákony džungle (datováno 1950) je tento způsob zapojení sportovního motivu do textu rovněž použit, a to dokonce podobně jako u Hrabala k charakteristice osob duchovních: „Přede mnou stál páter Roger, vypadal na třicet a na baseballového hráče nějaké univerzity. Taky možná byl.“ (Škvorecký 1994, s. 92); „Převor povstal ze židle. […] Zdál se dost malý, ale vypadal silně a zdravě na svůj věk. V mládí asi hrával americký fotbal a pak šel na misie. Do Broumova.“ (Škvorecký 1994, s. 99). Podrobnější rozbor by přitom ukázal, že při použití prakticky identického motivu je v závislosti na celkovém kontextu aktualizována jiná jeho složka a daný motiv se jiným způsobem podílí na významové výstavbě textu. Na straně druhé však daný – pro Škvoreckého texty skutečně marginální – detail ukazuje na možná nedostatečně prozkoumané souvislosti textů obou autorů z konce čtyřicátých let.

_72
Některé sportovní charakteristiky se podobají prvkům lidového umění, zdá se, jako by je bylo možno libovolně uplatňovat nebo naopak vynechávat.

_73
V textech z devadesátých let jsou typicky předmětem znejišťujícího přirovnávání aktuální politické události a jejich dějinná perspektiva. Socha Stalina v Sofii je jako Bambino di Praga, sametová revoluce roku 1989 je srovnatelná s ruskou revolucí roku 1917. „Jestliže v bulharském hlavním městě, když přijde studené počasí, tak hned zvečera ženičky oblékají Stalina do teplých šatů, tak vězte, že tohle dělají už dávno v Praze, Bambino di Praga se oblékalo každý den“ (SSBH 13, s. 204). „[…] a vidět tohle město [tj. Prahu v listopadu 1989] John Reed, ten by jistě napsal dalších Osm dní, které otřásly nejen Prahou, ale i střední Evropou.“

_74
Nejen text Obsluhoval jsem anglického krále, ale celé dílo Bohumila Hrabala„ je hluboce reminiscentní“, přitom „opakování zde nepůsobí jako redukce světa na jedinou monotónní polohu chaosu plného úzkosti, ale zcela opačně, jako manifestace nezredukovatelných vitálních sil“ (Drozda 1990, s. 91).

_75
„Hra vytváří řád, hra je řád. Do nedokonalého světa a zmateného života vnáší dočasně omezenou dokonalost“ (Huizinga 2000, s. 21).

_76
Protichůdný účinek některých stylových prvků není ovšem u Hrabala výjimečný. Jankovič poukazuje při analýze tří teček v Prolukách na to, „jak přirozeně se v daném způsobu vyprávění slučují vlastnosti na první pohled protichůdné: útržkovitost a návaznost mluvního projevu“ (Jankovič 1990, s. 170).

_77
Zatímco Drozda upozorňuje na specifičnost Hrabalova přístupu, na jeho vitalitu (viz poznámka č. 72), zdůrazňuje Přemysl Blažíček i ty prvky v Hrabalově tvorbě, které jej ukazují jako typického představitele evropské moderny a které odpovídají Kayserovým úvahám o grotesknu. „Smích Hrabalových povídek se zvrací ve škleb, komičnost v grotesknost. Důvěrně nám známý každodenní spořádaný svět praktických cílů a lopotného snažení se při pohledu zachycujícím zblízka každý detail, avšak zároveň z obzíravého nezúčastněného odstupu jeví jako ztřeštěný mumraj, jehož neustálé změny nesledují žádný směr, v němž není cíle ani žádného uklidňujícího smyslu. To podle W. Kaysera je právě znakem grotesknosti, že se náhle odhalilo jako cizí a příšerné něco, co jsme znali důvěrně a domácky“ (Blažíček 2002, s. 84) Příklady uváděné v části III dokládají, že sportovní motivy jsou schopny podílet se na obrozujícím i na úzkostně groteskním účinku textu.

LITERATURA

Sebrané spisy Bohumila Hrabala 1–19 (SSBH). Pražská imaginace, Praha 1991–1997.

Bachtin, Michail Michailovič: Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. Odeon, Praha 1975.

Balabán, Milan: Sport a náboženství. Křesťanská revue LXVIII, 2001, č. 8, s. 221.

Blažíček, Přemysl: Hrabalovy konfrontace. In: P. B: Kritika a interpretace. Triáda, Praha 2002, s. 69–86.

Černý, Václav: Za hádankami Bohumila Hrabala. In: V. Č.: Eseje o české a slovenské próz. Torst, Praha 1994, s. 89–136.

Červenka, Miroslav: Hrabal veršem. In: Hrabaliana. Prostor, Praha 1990, s. 139–159.

Drozda, Miroslav: Hrabalův mýtus a děj (Nad Anglickým králem). In: Hrabaliana. Prostor, Praha 1990, s. 89–94.

Eliade, Mircea: Mýtus o věčném návratu (Archetypy a opakování). ISE, Praha 1993.

Fink, Eugen: Hra jako symbol světa. Československý spisovatel, Praha 1993.

Frynta, Emanuel: Náčrt základů Hrabalovy prózy. In: Bohumil Hrabal: Automat svět. Výbor povídek. Mladá fronta, Praha 1966.

Haman, Aleš: Hrabal a čtenáři. In: Hrabaliana. Prostor, Praha 1990, s. 181–184.

Hiršal, Josef: Start Bohouše Hrabala v „Letu let“ (1955–1959). In: Hrabaliana. Prostor, Praha 1990, s. 57–62.

Homoláč, Jiří: Intertextovost a utváření smyslu v textu. Karolinum, Praha 1996.

Homoláč, Jiří: A ta černá kronika! Doplněk, Brno 1998.

Hogenová, Anna (ed.): Hermeneutika sportu. Karolinum, Praha 1998.

Hohler, Vilém–Kössl, Jiří: Sport v umění. Olympia, Praha 1989.

Huizinga, Johan: Homo ludens. O původu kultury ve hře. Dauphin, Praha 2000.

Choutka, Miroslav: Sport a společnost. Olympia, Praha 1978.

Choutka, Miroslav: Teorie sportu. Univerzita Karlova, Praha 1984.

Chvatík, Květoslav: Dílo Bohumila Hrabala a problém postmoderny. In: Hrabaliana. Prostor, Praha 1990, s. 113–120.

Jankovič, Milan: Tři tečky v Prolukách Bohumila Hrabala. In: Hrabaliana. Prostor, Praha 1990, s. 161–176.

Jankovič, Milan: Kapitoly z poetiky Bohumila Hrabala. Torst, Praha 1996.

Kadlec, Václav: Bázlivý hrdina Bohumil Hrabal. In: Hrabaliana. Prostor, Praha 1990, s. 11–36.

Kalivoda, Robert: Básnický čin Bohumila Hrabala aneb Bohumil Hrabal a český surrealismus. In: Hrabaliana. Prostor, Praha 1990, s. 81–87.

Karfík, Vladimír: Nůžkami proti lyrismu. In: Hrabaliana. Prostor, Praha 1990, s. 105–109.

Kladiva, Jaroslav: Literatura Bohumila Hrabala (Struktura a metoda Hrabalových děl). Pražská imaginace, Praha 1994.

Kolár, Jaroslav: Poznámka pro futuro. In: Hrabaliana. Prostor, Praha 1990, s. 177–180.

Kratochvíl, Zdeněk: K potěše bohů a lidí. In: Hogenová 1998, s. 6–11.

Kroutvor, Josef: Hrabal, Mácha a surrealisté. In: Hrabaliana. Prostor Praha 1990, s. 37–39.

Lopatka, Jan: Tvorba a spisování. In: J. L.: Předpoklady tvorby. Československý spisovatel, Praha 1990a, s. 13–28.

Lopatka, Jan: Nebývalé problémy textologické. In: J. L.: Předpoklady tvorby. Československý spisovatel, Praha 1990b, s. 13–28.

Lopatka, Jan: Bohumil Hrabal v roce 1989. In: J. L.: Šifra lidské existence. Torst, Praha 1994, s. 269–275.

Lotman, Jurij Michajlovič: Téma karet a karetní hry v ruské literatuře počátku 19. století. In: Exotika. Výbor z prací Tartuské školy. Ed. T. Glanc. Host, Brno 2003.

Marysko, Karel: Dopis Karla Marysky. In: Hrabaliana. Prostor, Praha 1990, s. 51–55.

Mazal, Tomáš: Spisovatel Bohumil Hrabal. Torst, Praha 2004.

Mukařovský, Jan: Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty. In: J. M.: Studie I. Host, Brno 2000.

Nádherná hra. Proč fotbal vládne světu. National Geographic 2006, č. 6, s. 38–65, úvod Sean Wilsey.

Novotný, Vladimír: Jak nepsat o jubilantovi. In: Hrabaliana. Prostor, Praha 1990, s. 69–72.

Pelán, Jiří: Bohumil Hrabal: pokus o portrét. Torst, Praha 2002.

Pešat, Zdeněk: Generační souvislosti. In: Hrabaliana. Prostor, Praha 1990, s. 41–49.

Pytlík, Radko: …a neuvěřitelné se stalo skutkem. Emporius, Praha 1997.

Remeš, Jan: O lidu sportovním. Jelínek, Blansko 1946.

Rothová, Susanne: Samota a zapomnění. In: Hrabaliana. Prostor, Praha 1990, s. 75–80.

Rothová, Susanne: Hlučná samota a hořké štěstí Bohumila Hrabala. Pražská imaginace, Praha 1993.

Slovník spisovného jazyka českého I–VIII (SSJČ). Academia, Praha 1989.

Smetana, Jan: Pozdrav malíře. In: Hrabaliana. Prostor, Praha 1990, s. 111–112.

Sommer, Jiří: Dějiny sportu. Sporty našich předků. Fontána, Olomouc 2003.

Suchomel, Milan: Hovor jako program. In: M. S: Co zbylo z recenzenta. Vetus Via, Brno-Žabovřesky 1995a, s. 56–58.

Suchomel, Milan: Přísný řád vřavy. In: M. S: Co zbylo z recenzenta. Vetus Via, Brno-Žabovřesky 1995b, s. 149–152.

Slejška, Dragoslav: Hodnoty, Hrabal a Haňťa. In: Hrabaliana. Prostor, Praha 1990, s. 95–103.

Škvorecký, Josef: Zákony džungle. In: J. Š.: Příběhy o Líze a mladém Wertherovi a jiné povídky. Ivo Železný, Praha 1994.

Špirit, Michael: Hrabal v roce 2000. Kritická Příloha 2002, č. 24, s. 29–48.

Třeštík, Dušan: Mýty kmene Čechů. Lidové noviny, Praha 2003.

Vohryzek, Josef: Povídky z roku 1962. In: J. V.: Literární kritiky. Torst, Praha 1995a, s. 140 –142.

Vohryzek, Josef: Hrabalovo pábení. In: J. V.: Literární kritiky. Torst, Praha 1995b, s. 147–149.

Wolf, Petr: Zdravé tělo, zdravý duch. Reflex 22, 2001, č. 33, s. 28–33.

Zumr, Josef: Ideová inspirace Bohumila Hrabala. In: Hrabaliana. Prostor, Praha 1990, s. 121–136.

Zumrová, Jiřina: Libeňská symposia. In: Hrabaliana. Prostor, Praha 1990, s. 63–67.